SOW - 4. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

V IANOVÝCH OČÍCH SE SMARAGDOVĚ zablýsklo a cukající svaly na jeho čelisti ukazovaly, jak byl s vývojem situace nespokojený. Ale když promluvil, zněl jeho hlas nezúčastněně a povýšeně, a místo, aby se pokusil ruku odtáhnout, pohladil mi prsty.

„Strážkyně zákona, která praktikuje zakázanou magii. Jak neodolatelně pokrytecké.“

Nechtěla jsem mu prozrazovat, že jsem se toto kouzlo naučila dávno předtím, než Upíří Rada magii zakázala. Nebo že většina Strážců zákona disponuje základními znalostmi o magii. Protože, jak bychom mohli zakročovat proti ilegálním uživatelům magie, kdyby stačilo, aby nás zlikvidoval obyčejný amatér?

„Teď má každý z nás něco proti tomu druhému,“ odvětila jsem.

Zkřivil rty. „Nikdo by mi nevěřil, a ty to víš.“

To byla pravda, ale… „Víš o mně mnohem větší tajemství. I kdyby ti Upíří Rada neuvěřila, tak by to byl problém, pokud by se informace, že dokážu zastavit čas, dostala ke špatným uším.“

Zašklebil se. „Mluvit kolem horké kaše není tvůj styl. Řekni mi rovnou, že mě zabiješ, pokud prozradím tvé tajemství.“

„No dobře. Zabiju tě, a bude to bolet,“ řekla jsem bez obalu.

Rozesmál se a položil mi špičky prstů pod bradu. „Jak už jsem říkal, to je ten správný přístup.“

Má hrozba, že ho zabiju, přinesl Ianovi stejné potěšení jako předtím, když si myslel, že mu ho vykouřím. Možná byl morálně zkažený, chronický lhář a nepopsatelně nebezpečný, ale byl i… zábavný. Buď to bylo to, co mě rozveselovalo, nebo jistota, že pokud dopadne vše podle plánu, Ian potrestá hodně lidí, kteří si to už dlouho zasloužili.

Ale než se k tomu bodu dostaneme… „Než vyrazíme, potřebujeme udělat ještě jednu věc,“ řekla jsem a z kapsy od kalhot vytáhla Ianův stříbrný nůž a malý pytlík.

Ian pohlédl na pytlík mnohem zaujatěji než na nůž. „Co je uvnitř?“

„Sůl.“ Zastrčila jsem do umyvadla špunt a hodila do něj tříbarevnou sůl. Poté jsem si čepelí přejela po zápěstí a nechala z rány vytékat krev. Než se rána zahojila, měla jsem jí tolik, kolik jsem potřebovala. Upíři sice neměli tlukoucí srdce, ale uměli kontrolovat tok krve v jejich tělech. Jako poslední přísadu jsem na krvavou sůl položil nůž.

Ian se opřel o stěnu sprchy. „Sůl, krev a stříbro. Kdybys měla inkoust a správné náčiní, tak bych si mohl myslet, že se tu snažíš o tetování na odhánění démona.“

„Odkud víš o těchto věcech?“, zeptala jsem se, aniž bych zvedla zrak. Kouzlo, které jsem vytvořila, se postará o to, abych ho nemusela neustále hlídat.

„Dagon už je na mě naštvaný několik desítek let, přesto mě našel až tehdy, když jsem ho minulý měsíc sám kontaktoval. Myslíš si snad, že to bylo štěstí, že mě nedostal už předtím?“

Nyní jsem vzhlédla. „Ty ses dokázal ochránit, aby tě Dagon nedokázal vystopovat pomocí lokalizačního kouzla?“

Jedno rudohnědé obočí vylétlo nahoru. „Ani on ani jakýkoliv jiný démon, který by se o to pokusil. Démoni umí být loajální parchanti. Pokud si něco začneš s jedním z nich, najde se mezi nimi hromada dalších, kteří tě vydají tomu, komu jsi stoupl na kuří oko.“

Namlouvala jsem si, že už mě nedokáže překvapit, ale mýlila jsem se. „Odkud toho o démonech tolik víš? Upíři a démoni jsou normálně nepřátelé, ale jen jiný démon by tě mohl naučit tak mocné ochranné znamení. Proč by to někdo z nich dělal?“

Znovu se ušklíbl. „Prostě jsem dobrý.“

Oh, to si dokážu živě představit. Dokonce bych se na to mohla i podívat, pokud bych měla chuť na některé z mnoha sexuálních videí, které zveřejnil na internetu. Naštěstí jsem měla na práci důležitější věci.

„Pokud je to tak, proč ses nechránil poté, co tě Dagon označil?“

„Snažil jsem se.“ Ian se šklebil dál, i když už nezněl tak nadšeně. „Třikrát. Jakmile tatér začal tetovat přes značku potřebná ochranná znamení, v příští sekundě po mě stékaly zbytky jeho těla a Dagon kolem nás tancoval vítězný taneček. Nehrálo roli, že jsem se o to pokaždé pokoušel tajně. Ani nehrálo roli, že jsem se o to pokaždé pokoušel během dne. Nepomáhaly ani stěny ze soli, které jsem kolem sebe postavil. Pokaždé jsem se objevil pokrytý střevy na jiném místě a Dagon se mi smál do tváře.“

U jakéhokoliv jiného démona by Ianova bezpečnostní opatření stačila. Filmy rozšiřovaly klišé, že se upíři nemohli pohybovat na slunci. Ale to nebyla pravda. Ani nebylo zapotřebí zvát je dovnitř domu. Ale u démonů to platilo a sůl je pálila jako kyselina, proto by měly být stěny ze soli pro Dagona neproniknutelné. Dagonova schopnost zastavovat čas způsobovala, že dokázal obejít skoro všechno. „Dagon zřejmě cítil, jak jeho spojení s tebou slábne v tom okamžiku, kdy tatér provedl první vpichy ochranného tetování,“ pronesla jsem. „Pak mu stačilo jen pár sekund, aby využil vaše spojení k tvé lokalizaci, dostal se k tobě a k tatérovi, zastavil čas a poté zmizel ze slunce. Jakmile vás zmrazil, tak stačilo, aby Dagon zavolal nějakého žoldáka, který rozbil zdi ze soli a dostal vás ven. Poté vás mohl v pohodě dostat na nějaké tmavé, bezpečné místo.“

„Kde tatéra zabil a mě ozdobil kousky jeho těla.“ Ian vrhl pohled na přísady v umyvadle a poté vzhlédl ke mně. „Ještě stále se chceš odvážit umístit na mě ochranné tetování?“

Varoval mě před nebezpečím. Jak nečekaně kooperativní z jeho strany. Ale neměla jsem v úmyslu poskytnout Dagonovi tolik času, aby mohl Iana najít.

„Dokážu to obejít,“ řekla jsem a pronesla jedno sumerské slovo. Nůž se roztavil a stekl do soli jako stříbrná loužička. Ivan vytřeštil oči.

„Když umíš tohle, proč jsi nenechala roztéct nůž, když jsem ho držel ve tvém srdci?“

Zachechtala jsem se. „Abych si uhnala otravu stříbrem, když by se mi stříbro dostalo do krevního oběhu?“

„Hm, bylo by to lepší než okamžitá smrt, kdybych tím nožem otočil.“

To jsem nekomentovala. „Teď se ani nehni,“ řekla jsem a zavřela jsem oči. „Bude to pálit.“ Ještě další tři vyslovená slova, poté se roztavené stříbro, krev, sůl a magie smísilo. Při dalších osmi vyslovených slovech jsem ani nepotřebovala otvírat oči, abych věděla, že celá ta směs se vznáší ve vzduchu. Přidala jsem dalších třináct slov a Ian ze sebe vyrazil výkřik, ze kterého mi málem praskly ušní bubínky, protože magií nabitá směs udeřila do jeho podbřišku a během sekundy překryla Dagonovo kouřově tmavé znamení.

Když jsem otevřela oči, Ian nevěřícně zíral na své slabiny. Dagonovo znamení teď bylo pokryto jemným, černorudým a stříbrným vzorem. Jak se stříbro, krev a sůl vstřebávaly do kůže, barva pomalu bledla. O pár okamžiků později vybledla i Dagonova značka, takže už neexistoval žádný viditelný důkaz nároku, který Dagon vznesl na Ianovu duši.

Ian se rozhlédl po koupelně, jakoby očekával, že se Dagon najednou objeví. I já jsem byla připravená na všechno, ale jeho spojení k této značce jsem přerušila příliš rychle. Jakmile Dagon ucítil, že se něco změnilo, spojení už neexistovalo. A bez ní nedokáže Iana najít – pokud už ovšem nevěděl, kde se nachází. Ale odkud by to mohl vědět? Ian se hodně stěhoval a Dagon neměl důvod nechat ho sledovat. Ne, když Ianovi opatřil svou speciální verzi magického GPS lokalizátoru. Přesto uběhlo několik minut napjatého ticha. Když proběhly bez náhlého nárůstu energie, který by signalizoval příchod démona, nakonec mi Ian pohlédl do očí. Než si opět nasadil svou masku „jděte všichni k čertu,“ uviděla jsem něco, co mě hluboce dojalo.

Naději.

Kdysi dávno, když už jsem ji ztratila, mi někdo jiný dal naději. Proto jsem věděla, jak byla drahocenná. A proto jsem upsala svůj život existenci Strážkyně zákona. Chtěla jsem tu naději dát všem, kteří trpěli, když je mocní začali využívat. Ale někdy zákon nestačil. Dagon byl démon, proto pro něho naše zákony neplatily. Ale to mi nesmělo v ničem bránit. Dagon si namlouval, že mu to projde, když před dávnou dobou zničil život můj a nespočet dalších lidí. Ale v tom se mýlil. Donutit Dagona zaplatit za své činy mě mohlo stát mé postavení i život, ale tuto cenu jsem byla připravena zaplatit. Příliš dlouho a příliš mnoho krve zůstalo nepotrestáno, včetně té mojí.

Proto jsem si nemohla dovolit něco k Ianovi cítit, i když jsem s ním v této věci soucítila. Využil by toho proti mně. Každopádně už tak učinil.

Ian nebojoval jen o svůj život. Bojoval i o svou duši. Možná jsme momentálně sledovali stejný cíl, ale jakmile to tak nebude, obrátí se proti mně, a ochrana, kterou mi kouzlo propůjčovalo, fungovalo jen do určité míry. Poté spolu budeme pravděpodobně bojovat na život a na smrt a já neměla v úmyslu zemřít.

Ale momentálně jsme smrtící boj nevedli, a proto jsem se na něj usmála. Uvědomila jsem si, že je to můj první, upřímný úsměv za hodně dlouhou dobu. „Vidíš? Dagon už tě nemůže najít.“

Ian úsměv opětoval; v jeho tyrkysově zbarvených očích se zeleně zablýsklo. „A to znamená, že tam někde venku je Dagon šílený vzteky.“