RK - 90. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

COLE

 

"Cole," vykřiknou Dylan a Jace z čekárny.

 

Zřejmě jsem upustil telefon dřív, než to Dylan dořekla. Sawyer měla cestou sem v sanitce zástavu srdce, ale oživili ji.

 

Pochoduji k nim. "Kde je?"

 

Potřebuji ji vidět, dotknout se jí, cítit ji, políbit ji ... abych věděl, že je opravdu v pořádku.

 

Potřebuji, aby se mi srdce vrátilo do hrudi, abych byl naživu.

 

Jace a Dylan si vymění pohled.

 

"Teď ji nemůžeme vidět," začne Dylan. "Její rodiče ale mluví s lékaři a brzy nás budou informovat." Dylan se na mě podívá. Její zarudlé oči přelétnou k Oakleymu. "Co se ti stalo s obličejem?"

 

Oakley svěsí hlavu. "Nic."

 

Kurva, že nic. Jediný důvod, proč není mrtvý, je ten, že jsem potřeboval odvézt do nemocnice.

 

"Co se stalo?" Křičí Bianca. "Kde je Sawyer?"

 

"Jak ses sem dostala?" zeptá se Jace.

 

"Vzala jsem si Uber." Podívá se na mě. "Kde je Sawyer?"

 

Přesně to chci vědět.

 

Chystám se projít kolem čekárny a zjistit to sám, ale dvojitými dveřmi projdou Sawyeřiny rodiče.

 

Nelíbí se mi výraz na jejich tvářích.

 

Ani to, že oba vypadají, jako by plakali.

 

"Pane Churchi,“ zařvu a můj hlas je jen kousek od toho, aby se zlomil. "Je v pořádku, že? Můžu ji vidět."

 

Je jí osmnáct. Je mladá, plná života – a než jí Oakley nacpal do krku ty zatracené prášky, byla zdravá.

 

Jestli mohou infarkt přežít šedesátiletí a sedmdesátiletí lidé, Sawyer by neměla mít problém se zotavit.

 

Podívají se na sebe, ale ani jeden z nich neřekne ani slovo.

 

Fajn. Když mi nikdo neřekne, jak na tom Sawyer je, zjistím si to sám.

 

Začnu se kolem nich prodírat, ale velká ruka mi sevře rameno. "Musíme si promluvit," řekne pan Church.

 

"Můžeme si promluvit potom?"

 

Až uvidím nejdůležitější osobu na světě.

 

Jeho hnědé oči – oči, které vypadají úplně stejně jako Sawyeřiny – jsou tak sklíčené, že se mi vrátí ostrá bolest v hrudi.

 

Postrčí mě k volnému místu poblíž Dylan a Jace.

 

Pak osloví skupinu.

 

"Mám dobrou zprávu... a mám také velmi špatnou zprávu."

 

"Začněte tou dobrou," řekne Dylan. "Nevím, jestli zvládnu ještě víc špatných."

 

Její otec chápavě přikývne. "Dobrá zpráva je, že se jim ji podařilo oživit."

 

"Jaká je ta špatná?" Vyštěknu.

 

Několikrát se zhluboka nadechne, jako by se snažil sebrat odvahu k dalším slovům.

 

"Měla rozsáhlý infarkt."

 

"Zástavu srdce," zamumlá paní Churchová. "Abyste pochopili správně."

 

"Opravdu na tom záleží, Jolene?" zabručí, než nás znovu osloví. "Každopádně, aby měla co největší šanci na přežití... museli ji uvést do lékařsky navozeného kómatu."

 

Vymrštím se ze židle. "Cože?"

 

Kómatu? To nedává smysl.

 

"Proč? Proč by jí to dělali?“

 

"Aby snížili zátěž jejího srdce. Aby jí pomohli zotavit se z traumatu..."

 

"Jestli se zotaví," dušuje se máma skrz vzlyky. "Ach, Bože."

 

"Co myslíte tím, jestli se zotaví? Co to kurva znamená?"

 

Samozřejmě, že se zotaví. Musí.

 

Pan Church vypadá, jako by chtěl svou ženu uškrtit. "Říkal jsem ti, ať to necháš na mně." Rozhlédne se po nás všech. "Šance na přežití po něčem takovém nejsou... velké. Ale nechci, abyste na to teď všichni mysleli. Sawyer potřebuje veškerou pozitivitu a modlitby, které může dostat."

 

"Kdy ji můžu vidět?"

 

Pokyne mi, abych si znovu sedl.

 

Neudělám to.

 

"Může za ní jen nejbližší rodina, protože je na jednotce intenzivní péče."

 

Jo, tak to nepůjde.

 

Jako by vycítil mou frustraci, upře na mě oči. "Mluvili jsme se sestrami a ty jsou ochotné udělat pro tebe a Dylan výjimku." Podívá se mezi nás. "Ale po jednom." Vstane. "Než k ní však někoho pustím, musíme si promluvit o něčem jiném."

 

Všichni se na sebe zmateně podívají.

 

"O čem?" Zeptá se nakonec Dylan.

 

"Doktoři říkali, že má v těle amfetamin, ale máme problém tomu uvěřit, protože-"

 

"Sawyer nebere drogy," vloží se do toho Dylan. "Ona by nikdy drogy nebrala. Věřte mi." Hlas se jí zachvěje. "Říkáme si všechno. Řekla by mi to."

 

Paní Churchová přikývne. "Já vím, zlatíčko. Ale v její kabelce jsem našla prázdnou neoznačenou lahvičku od prášků.“

 

"Snažili jsme se přijít na to, kde se tam vzala," řekne pan Church. "Protože to, že Sawyer bere drogy, nám prostě nedává smysl."

 

"Doktoři ale pořád trvají na tom, že brala," zašeptá paní Churchová a podívá se na Dylan. "Zlato, jestli něco víš -"

 

"Vaše dcera nebere drogy," prohlásí Dylan. "Znám svou nejlepší kamarádku. Doktoři udělali chybu."

 

Podívám se na Oakleyho, ale on se na mě nepodívá. Zbabělec.

 

"Tak dobře." Pan Church si odkašle. "Cole, jestli chceš, můžeš ji teď vidět."

 

Když mířím ke dvoukřídlým dveřím, vytáhnu mobil a vyťukám textovku.

 

Cole: Raději hned teď řekni Sawyeřiným rodičům pravdu, ty sráči. Nebo to udělám já.

 

To nejmenší, co může udělat, je podívat se jejím rodičům do očí a vysvětlit jim, proč jejich dcera leží na nemocničním lůžku... a bojuje o život.

 

***

Jakmile vejdu dovnitř, v místnosti je ledový chlad.

 

Ale to není nic ve srovnání s ledovým mrazením v zádech, když ji uvidím.

 

Pan Church mi řekl, že to bude na mně trochu moc, ale já ho neposlouchal.

 

Obklopuje ji spousta kabelů a kapaček.

 

Většinu obličeje jí zakrývá maska, která je napojená na nějaký přístroj.

 

Na čele má obvaz. Hádám, že od toho, jak upadla a udeřila se hlavou o umyvadlo.

 

Ale to, jak tam leží bez života, mě zarazí.

 

Po celý čas, kdy tuhle holku znám, byla jako dračice... osvětlovala mi život svou drzostí a sarkasmem.

 

Svým velkým srdcem.

 

Nic si nepřeji víc, než aby se probudila a řekla mi, že všechno bude v pořádku... ale nemůže.

 

S těžkým srdcem si sednu na místo nalevo, protože mi tam překáží míň sraček.

 

Vadí mi, že má sundané brýle a já se jí nemůžu podívat do očí, a tak se místo toho natáhnu po její ruce.

 

Mám na ni milion otázek ohledně toho, jak jsme se tu ocitli... ale na žádné z nich teď nezáleží.

 

Přiblížím si její ruku ke rtům a políbím ji.

 

Pak se postavím.

 

Protože se nebudu dívat, jak takhle chřadne.

 

To odmítám.

 

Dívka, kterou miluji, není zatracená uvadající květina.

 

Je to zatracená bojovnice.

 

Celý život bojovala se společností, s těmi kretény, kteří ji šikanovali... dokonce i s vlastní matkou.

 

Ale právě teď potřebuji, aby bojovala za mě... za nás.

 

"Radši kurva bojuj, Pánbíčkářko." Nakloním se nad postel a podívám se na ni. "Bojuj za mě tak, jak jsem bojoval za tebe... protože bez tebe to nezvládnu."

 

Nedokážu to.

 

Bez ní ... není žádné já.