FSD - EPILOG

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Johna nikdy neomrzelo sledovat Neridii při plavání.

Nikdo by nikdy nepoznal, že se nenarodila do podoby, kterou nyní nosila. Klenula se ve vodě ladněji než nejlepší tanečnice a silněji než nejsilnější rytíř. Pohybovala se jako samo moře.

Měla nejvzácnější ze všech barev mořských draků – pravou, sytě černou, přesně stejný odstín jako její vlasy v lidské podobě. Když plavala, na jejích klikatých bocích se leskly duhové odlesky; záblesky nejtemnější modři a purpuru, jako vzdálené mlhoviny skryté v hlubinách jejích půlnočních šupin.

Jako císařovnin druh a osobní strážce měl tu čest plavat nejblíže k ní. S tajným potěšením se snažil dokonale kopírovat každý ladný pohyb jejího ebenového těla. Když se potápěla, on se zvedal; když se točila jedním směrem, on se točil na druhou stranu, obloukem kolem ní v přesném opaku.

Nyní však povinnost vyžadovala, aby svou soukromou hru přerušil. Přepluli z chladného Atlantiku do úzkých, mělčích vod Lamanšského průlivu a rychle se blížili ke břehu. Přestože je obklopovala celá čestná rytířská stráž, John nesvěřil bezpečnost své družky nikomu jinému než sobě.

Vynořil se blíž k hladině, mohutným švihem ocasu se pohnul kupředu… a hlasitě se zasmál, když se Neridia dole dokonale vyrovnala jeho zvýšené rychlosti. Zdálo se, že jeho tajná hra není tak tajná, jak si myslel.

Její blankytně modré oči se na něj skrz matnou vodu zlomyslně leskly. „Snažíš se mě předplavat, můj rytíři?“

„Nikdy, má lásko,“ opáčil. „Ale musíš mi dovolit, abych tě na chvíli předběhl. Je to otázka bezpečnosti.“

„Uvědomuješ si, že mi nic v moři nemůže ublížit, že?“ škádlila ho… ale jemné harmonie, které kolem melodie splétala, mu napovídaly, že chápe jeho potřebu ji chránit a že ho za to miluje.

To byla další věc, která ho nikdy neomrzí – bohatá, nádherná symfonie jejího hlasu. Mořští draci se obvykle naučili svůj rodný jazyk, když snili ve vejci, z poslechu svých rodičů. Neridia byla jediná, kdo si ho musel osvojit až v dospělosti, a přesto ho dokonale ovládala během několika týdnů. Jako by to někde hluboko v duši už dávno věděla a stačilo jí to jen připomenout.

„Opouštíme moře, Vaše Veličenstvo,“ zazpíval. „Jsem zodpovědný za vaši bezpečnost a beru tuto povinnost vážně. Je to věc osobní cti.“

„Pak jsem vskutku v bezpečí.“ Zálibně k němu vzhlédla. „Tak tedy pokračuj, můj Královský Choti, císařský rytíři, rytíři-Poete První vody a hasiči Hasičské a záchranné služby Východního Sussexu.“

A byla tu třetí věc, která ho nikdy neomrzí – jeho nové jméno. Už jen jeho zkrácená podoba mu způsobila vzrušení až do morku kostí. Bez ohledu na to, jak dlouho bude žít a jakých činů dosáhne, nikdy nebude větší poctou než prvních pár tónů jeho jména.

Královský Choť.

Hrdost mu dmula hruď, zvýšil rychlost a znovu stoupal k hladině. Tentokrát ho nechala jít. Nechal za sebou císařskou družinu a rychle dohnal dva rytíře, které pověřil rolí přední stráže.

Ke svému překvapení je našel nehybně ležet ve vodě. Byli už tak blízko břehu, že moře bylo sotva tak hluboké, aby ukrylo objem mořského draka. Oba rytíři rozplácli svá těla podél kamenitého mořského dna, jako by se snažili schovat, a úzkostlivě hleděli na třpytící se hladinu těsně nad jejich hlavami.

„Nějaký problém?“ Zeptal se John a připlaval k nim.

„Královský Choti,“ odtušil první rytíř a vypadal, že se mu nesmírně ulevilo. „Přišel jsi, abys nás vedl do útoku!“

„Útok?“ John se ostře ohradil. „Proti jakému nepříteli?“

„Proti nám stojí velká síla suchozemců, pane,“ řekl druhý rytíř a jeho karmínové oči se rozšířily. „Vyvěšují bojové vlajky a zpívají strašlivé válečné písně.“

John opatrně zvedl hlavu několik palců nad hladinu moře… a v krku mu pobaveně zacukalo.

„Ach,“ řekl a znovu klesl k zemi. „Ano. Možná by bylo nejlepší, kdybych se vynořil raději první.“

První rytíř natáhl drápy. „Budeme vám stát po boku, pane! Zaženeme tu armádu zpět!“

„Ne, ne.“ John je mávnutím ruky stáhl zpátky dolů. „Věřím, že to zvládnu sám.“

Nechal je za sebou úzkostlivě šeptat a vylezl na svažující se břeh. Když se vynořil z oceánu, převtělil se do lidské podoby.

„Mečový bratře Chasi,“ zavolal. „Možná by bylo lepší, kdybys vypnul tu hudbu. Je to… poněkud špatně pochopeno.“

Chase úslužně stiskl tlačítko na zvukovém systému. Dunění basů a ječivé tóny naštěstí utichly.

„Říkal jsem ti, že mořští draci nebudou mít rádi Beyoncé,“ zabručel Griff.

„Zmlkni. Beyoncé se líbí všem.“ Chase odstrčil Griffa loktem stranou, rozpřáhl ruce a široce se usmál. „Překvapení!“

Johnovi se při pohledu na scénu zkřivila ústa. „Ano. Tohle je rozhodně překvapení.“

Na pruhovaných slunečnících visely barevné pentle. Děti měničů – mezi nimi i Griffův syn Danny – pobíhali s radostným křikem a cákali se v mělkém příboji. Jejich rodiče je shovívavě pozorovali z rozložených plážových lehátek. Ostatní měniči se potulovali kolem, povídali si a smáli se na slunci.

O kousek dál na pláži Dai a jeho družka Virginie mlátili pár vlků z místní smečky v nějaké hře, při níž se mlátilo míčem přes síť. Hugh při hře dohlížel na jejich dceru a na tváři se mu objevil nezvyklý úsměv, když houpal chichotající se nemluvně na kolenou. Nedaleko Rose roznášela z chladicího boxu chlazené nápoje. Ash stál po jejím boku a klidně obracel hamburgery na grilu.

John se otočil zpět ke svým přátelům. „Tohle je další z vašich podivných lidských zvyků?“

„Ano.“ Griff ho poplácal po rameni. „Zvyk pořádat večírek na přivítání přítele. V posledních měsících jsi nám chyběl.“

„Ty můj přísežný bratře rovněž.“ John se zhluboka nadechl a ucítil ve vzduchu známou vůni kouře. „Nikdy jsem si nemyslel, že to řeknu, ale je dobré být zpátky na pevnině.“

„Dost dobré na to, abychom tě zlákali zůstat natrvalo?“ Dobíral si ho Chase.

John zavrtěl hlavou a usmál se. „Atlantida bude vždycky můj domov. Ale skutečně patřím do dvou světů. To my všichni mořští draci. Doufejme, že si to uvědomí vícero z nás, když teď naše císařovna nařídila, že bude šest měsíců v roce trávit na souši.“

„Ještě že se rozhodla vybrat si Brighton jako místo svého nového velvyslanectví mořských draků,“ řekl Griff s úsměvem. „Neměl jsi s tím náhodou nic společného, že ne?“

„Bylo to rozumné politické rozhodnutí,“ řekl John mírně. „Koneckonců jsme potřebovali lidské město na moři s velkou populací měničů. A i když k volbě možná vedlo několik osobních důvodů… Být blízko Perlového trůnu přináší jisté výsady.“

Griff se zasmál. „Myslíš, že si najdeš čas, aby ses mezi všemi těmi císařskými povinnostmi zapojil i do hašení požárů?“

John zvedl obočí. „Proč myslíš, že jsem jim nedovolil, aby mě ke všemu ostatnímu jmenovali Rytířem-Velitelem?“

Johne. V Neridiině mentálním hlase se ozval podtón smíchu. Je tu pár rytířů, kteří jsou velmi znepokojeni skutečností, že v současné době bojuješ proti celé armádě suchozemských měničů jednou rukou. Mám poslat posily?

John se v duchu ušklíbl. Vydrž chvíli, mé srdce. Dovol mi, abych se ujistil, že náhodou nezačneme válku.

Zachytil Griffův a Chaseův zvědavý pohled a vysvětlil: „Císařovna se blíží spolu se zbytkem naší skupiny. Moji bratři, jsem ohromen vaším, ehm, nadšením, ale obávám se, že pro ostatní mořské draky by mohl být pohled na vás příliš zdrcující. Je to poprvé, co se některý z nich odvážil na souš, a poprvé, co se setkávají se suchozemci.“

„Neboj se, všichni byli instruováni, aby se drželi stranou.“ Chase gestem ukázal na shromážděný dav. „Ale skoro každý měnič v Brightonu umírá zvědavostí. Koneckonců nikdo z nás se nikdy nesetkal s jinými mořskými draky. Jsou všichni jako ty?“

„Počkejte chvilku.“ John se otočil a udělal několik kroků zpět do příboje. „A budeš to moci posoudit sám.“

Vše je připraveno, mé srdce, poslal Neridii. Zaváhal a ohlédl se po davu. Ale… je tu spousta lidí. Chceš, abych je poslal pryč?

Ne, to je v pořádku. Poznal, že se jí jeho starost dotkla, ale sama se nenechala vyvést z míry. Já jsem samotná Perlová císařovna. Je úplně přirozené, že mě chtějí vidět.

Její elegantní hlava prorazila vodu a vznesla se vysoko do vzduchu. Hlasy po celé pláži utichly, každý měnič se otočil jejím směrem. Neridia se klidně setkala s jejich pohledy a nechala je, ať si ji prohlédnou.

Někdo začal tleskat. Potlesk se davem rozléhal rychlostí ohně. Neridia sklonila královsky hlavu na znamení uznání a přijala uznání jako něco, co jí náleží. Pak se zatřpytila a zmenšila se do lidské podoby.

„Pořád ještě tleskají,“ zašeptala mu Neridia do ucha, usmála se a zamávala davu.

„Protože jsi pořád císařovna,“ odpověděl a vzal ji za ruku. „Pojď. Naši přátelé čekají, aby nás přivítali.“

Přehodil si její ruku přes loket a doprovodil ji na pláž. K jeho vlastní úlevě potlesk po chvíli utichl a měniči se vrátili k zábavě. Byl zvyklý, že na něj suchozemci zírají… ale ne že při tom jásají.

„Chase! Griffe!“ Neridia je vítala objetím a smála se. „Co to všechno proboha znamená?“

„Teď jste královská rodina. Musíš čekat, že lidé rozbalí buřinky, když se objevíš.“ Chase její objetí opětoval. „Je tohle správný protokol? Neměli bychom se uklonit?“

„To byla jedna z prvních věcí, které jsem zakázala. Nesnáším, když mi lidé zírají na nohy, když se s nimi snažím mluvit.“ Neridia zaváhala a ohlédla se k oceánu. „Johne, myslím, že všichni ostatní se bojí vyjít ven. Mohl bys je jít povzbudit?“

John se na znamení uznání uklonil. „Jak poroučíte, má císařovno.“

„Pořád se klaní,“ slyšel Griffa, jak míří dolů po pláži.

„Je to zkrátka John,“ odpověděla Neridia nevrle. „Ani samo moře nemůže změnit jeho zvyky…“

John se pro sebe usmál a vplul zpátky do vody. Pár členů císařovnina doprovodu si dodalo odvahu vzít na sebe lidskou podobu, ačkoli byli stále po bradu v moři. John si zastínil oči a rozeznal sestřiny indigové vlasy, napůl skryté uprostřed vln.

„Bojíš se, sestřičko?“ zavolal. „Myslel jsem, že už se nemůžeš dočkat, až se konečně projdeš po souši.“

Jak doufal, jeho bratrský výsměch ji vylákal z vln. Jane vykročila se vztyčenou bradou a narovnanými rameny, mokré hedvábí společenského sarongu se jí lepilo na nohy. Navzdory svému odvážnému postoji nervózně těkala tyrkysovýma očima po davu.

„Je tu tolik moc lidí!“ zašeptala a vzala ho za ruku. „Proč nás přišlo přivítat celé město?“

„Obávám se, že je to jen malé shromáždění, má sestro.“ John uklidňujícím způsobem sevřel své prsty na jejích. „Také jsem byl ohromen, když jsem poprvé vstoupil na pevninu a uvědomil si, jak početní suchozemci skutečně jsou. Nenech se zastrašit. Budu tady, abych ti pomohl se přizpůsobit.“

Několik dalších mořských draků dělalo nejisté krůčky po pláži a následovalo Janein příklad. Griff, který se zřejmě dobrovolně ujal role velvyslance, jim šel naproti. John se uvolnil, protože věděl, že může věřit kombinaci orlího vnímání a lvího charismatu svého přísežného bratra, že se nervózní mořští draci budou cítit dobře.

„Pojďme nahoru do domu,“ řekl John a ukázal na velkou vilu s výhledem na soukromou zátoku. „Všechno by mělo být připraveno. Můžeš si odpočinout. Nemusíš se hned vrhnout do lidského světa.“

Jane se zhluboka nadechla a zvedla ramena. Do očí se jí vrátila část obvyklé jiskry. „Děkuji ti, bratříčku, ale ne. Nehodlám promarnit ani jeden den. Přišla jsem na pevninu, abych našla svého druha, a to také hodlám udělat.“

Pustila jeho ruku, zjevně s úmyslem začít s hledáním hned teď. John dlouze vydechl.

„Jane,“ řekl tak trpělivě, jak jen dokázal. „Ještě jsi přesně nepochopila, kolik lidí je na souši. Šance, že tu najdeš svého druha, je…“

Uvědomil si, že ho sestra neposlouchá. Jako ve snu od něj odcházela, oči upřené na někoho v davu.

„Co je s ní?“ Neridia se zvědavě zeptala a přistoupila k němu spolu s Chasem.

John zíral za sestrou a nemohl uvěřit tomu, co vidí. „Moje sestra si zřejmě právě našla druha.“

Do hajzlu. Jeho vnitřní člověk si se zasténáním zabořil obličej do dlaní. Nám to trvalo dva roky, a ona to zvládne za dvě minuty?

„Tvoje sestra? To je tvoje sestra?“ Chaseovy černé oči se rozšířily. „Zatraceně, míří snad za Hughem?“

Nemířila. Jane se protlačila přímo kolem překvapeného zdravotníka. V celém tom davu měla oči jen pro…

John měl náhle pocit, jako by ho právě vcucla spodní vlna.

„Jeho?“ vyhrkl. „Druh mé sestry je, je… je… on?“

O kousek dál kráčel k Jane Reiner Ljonsson s ohromeným, doširoka otevřeným výrazem.

„Ne,“ řekl John, když se dvojice spojila za ruce. Jeho vlastní pěst se sevřela. „Ne. Ne. Ne. Rozhodně ne. Tohle je…“

„Do toho ti nic není,“ řekla Neridia pevně.

„Ale…“

„Mluví k tobě císařovna, Johne!“ Šťouchla ho do boku. „Co ti na něm vlastně vadí?“

„Ach jo.“ Chase tiše vypískl a zavrtěl hlavou. „Tak to je dlouhý příběh. Zeptej se na to někdy Griffa.“

„No, vzhledem k tomu, že byl na Griffově svatbě, tak to nakonec muselo dobře dopadnout.“ Neridia si založila ruce a zadívala se na Johna. „Nebudeš se plést do sestřina štěstí. Rozumíš?“

John se na sestru mrzutě zadíval. I z této vzdálenosti bylo zřejmé, že prakticky září radostí. Reiner se na ni díval, jako by byla největším diamantem. Jeho obvyklý zachmuřený výraz se setřel a nahradil ho čirý úžas.

John si povzdechl. „Jsou to nejspíš vskutku praví druhové,“ řekl neochotně. „A ať už Reiner v minulosti udělal cokoli, je pravda, že mu můj přísežný bratr nyní důvěřuje. Není tedy na mně, abych jim stál v cestě.“

Chase se na něj podíval a zvedl obočí. „Změnil ses.“

„A jestli jí není hoden,“ dodal John, „osobně ho stáhnu z kůže a jeho hřívu budu nosit jako klobouk.“

„I když ne zas tak moc,“ uzavřel Chase. Rozzářil se. „Právě mě něco napadlo. Je to mořský drak, že? A on je lví měnič.“

„Aha, tak to je on?“ Neridia na Chase zúžila oči. „Proč se tak usmíváš?“

„Přemýšlej o tom,“ vyzval ji Chase a jeho ďábelský úsměv se rozšířil. „Mořský drak. Lev. Takže jejich děti budou…?“

Oba se na něj nechápavě podívali.

„Mořští lvi, tedy lachtani!“ Vykřikl Chase a propadl bezmocnému smíchu.

***

Něco takového neexistuje, usoudila Neridia, když se přehrabovala v šatně a hledala něco na sebe, jako mít příliš mnoho perel.

Ne, neexistuje, pronesla její vnitřní dračice pohotově. Buď člověk má úplně všechny perly, nebo ne. A my ještě všechny perly nemáme.

Neridia se sama pro sebe ušklíbla nad vyčítavým tónem své dračice. Stále byla naštvaná, že prodala několik menších kousků z královského pokladu, aby mohla financovat koupi tohoto domu. Mořští draci v jejím doprovodu byli doslova úplně šokováni.

„Nikdo nepotřebuje doslova horu pokladů,“ řekla teď své vnitřní dračici, stejně jako tehdy ostatním drakům. „A není to tak, že by nám jich spousta nezbyla.“

Ostře se rozhlédla po své šatně, která by se možná dala přesněji popsat jako místnost s pokladem. Její lidské oblečení výrazně převyšovaly zdobené skříňky, z nichž každá přetékala zlatem a šperky. A to nebyla ani setina jejího osobního pokladu.

To je dobrá připomínka, připustila její vnitřní dračice. Znovu se usadila v hlubinách její mysli. Zítra je potřeba poslat naléhavou zprávu na Atlantidu. Hlas císařovny pro nás může vyžádat další z našich pokladů.

Neridia se pod nosem ušklíbla a zavrtěla hlavou nad dračí bezbřehou hrabivostí. „Mistr Žralok má dost práce i bez toho, abych ho rozptylovala tvými vrtochy, ty chamtivá bestie.“

Mořská rada nepřijala dobře, že jmenovala Mistra Žraloka svým hlasem, zatímco je pryč na souši. Přesto Neridia věřila, že měnič megalodona dokáže rozhádanou mořskou šlechtu usměrnit. Koneckonců je všechny dokázal přimět k mlčení pouhým mírně hladovým pohledem.

„Budeš se muset spokojit s tím, co jsme přinesli,“ řekla Neridia své dračici a usmála se. „A náš největší poklad už je tady, víš.“

Její dračice spokojeně zamrkala svýma světlýma očima. Ano. To je on.

John se přikrčil ve dveřích. Navzdory opatrnosti se mu ještě občas podařilo zachytit se širokými rameny o rám. S úšklebkem se narovnal – jen aby si vrazil hlavou do svítidla.

„Tohle mi na životě na souši nechybělo,“ zabručel a chytil houpající se stínidlo. „Jak je tu všechno malé.“

Neridia poněkud litovala, že své rytíře pobízela, aby vyměnili přilby a zbroj za lidské oblečení. Několik členů její družiny už mělo na hlavách modřiny, a to byl teprve první den na souši.

I když, pomyslela si při pohledu na svého druha, na lidském oblečení rozhodně něco je.

John už byl oblečený na večerní slavnostní večeři. Jemná bílá látka jeho společenské košile přiléhala k mohutným křivkám jeho ramen. Už si tak zvykla vídat ho na Atlantidě s holým hrudníkem, že na jeho zakrytém trupu bylo něco erotického.

Neridia zjistila, že její pohled sjíždí níž, pod černý kamašový pásek zdůrazňující plochost jeho břicha. S lítostí od něj odtrhla oči, než se příliš rozptýlí. Koneckonců se ještě musela připravit.

„Zjistil jsi, kvůli čemu byl ten křik?“ zeptala se Johna, když se vrátila k prohledávání skříněk se šperky.

„Ano.“ Zaklonil hlavu, takže přívěsky ve vlasech zachytily světlo. „Obávám se, že mám dobré i špatné zprávy.“

„Jaké dobré zprávy?“

„Dobrá zpráva je, že Pátá rytířka Třetí vody úspěšně mečem zabila nepřirozenou bytost, která číhala v naší technické místnosti.“

„Cože?“ Neridia se k němu otočila a zírala na něj.

Jeho ústa se zkřivila. „Špatná zpráva je, že teď potřebujeme novou pračku. Ideálně takovou, která při spuštění nevydává tak znepokojivě vrčivý zvuk.“

Neridia pobaveně vydechla. „Ach můj bože.“

„Byla tak pyšná, že zachránila svou císařovnu před tak hrozivou hrozbou, že jsem ještě neměl to srdce vysvětlit jí pravdu.“ John si povzdechl. „Nechal jsem ji, aby se snažila přijít na to, jak rozčtvrtit její tělo. Myslím, že má v plánu nabídnout ti její hlavu jako trofej.“

„Promluvím si s ní později.“ Neridia si držela na krku stočený provaz z různobarevných perel a zkoumala efekt v zrcadle. „Nějaké další oběti?“

„Sedmý umělec Souznícího přílivu si vyvrtnul kotník. Roztržitě se pokusil udělat krok do prázdna z paluby. Využil jsem příležitosti, abych všem připomněl pojem gravitace.“ John se zamračil a jeho tón potemněl nesouhlasem. „A bohužel se zdá, že Chase seznámil několik mých rytířů s pojmem pivo.“

„Nebuď na ně tak přísný. Koneckonců to byl jejich první lidský večírek.“

„Nebudu udělovat žádné formální tresty.“ Johnovy modré oči se šibalsky zaleskly. „Ale tuším, že čest mi velí, abych zítra ráno uspořádal plnohodnotné cvičení s mečem. V pět hodin, hned po rozednění.“

„Mrtvá pračka, vyvrtnutý kotník a pár kocovin. Náš první den na souši se vyvíjí lépe, než jsem čekala.“ Neridia si vyzkoušela na hlavě jednoduchý zlatý kroužek osazený perlou velikosti vlašského ořechu. „Hmm. Není to trochu moc?“

I když se na něj Neridia nedívala, cítila, jak Johnův vděčný pohled sjíždí po jejím hedvábně oděném těle. „Příliš mnoho na co?“

„Na dnešní večeři.“ Neridia si narovnala korunku a zamračila se na sebe v zrcadle. „Jsou to jen místní hodnostáři, jako starosta a regionální zástupci pro Parlament měničů. Nechci se pro tu příležitost přehnaně oblékat.“

John jí jemně, ale důrazně sundal šperk z hlavy. „Ty jsi perlová císařovna. Není možné, abys byla přehnaně oblečená. Ale měla bys poctít jinou součást svého pokladu tím, že si jí vezmeš na sebe.“

„Johne!“ Neridia protestovala, když zvedl jednu z jejích nejnápadnějších korun, zlatou bohatě tepanou korunu, která zářila diamanty a černými perlami. „To si nemůžu vzít na sebe!“

„Ale právě ta ti sluší nejvíc.“ Usadil jí korunu na hlavu. „A kromě toho je moje nejoblíbenější.“

„No…“ Neridia se v zrcadle setkala s jeho pohledem a usmála se. „V tom případě ji samozřejmě mít musím.“

„Tohle by sis měla vzít taky.“ Vzal si zpět náhrdelník, který si předtím vyzkoušela a odhodila. „Budou tam dračí měniči. Měří postavení podle hodnoty tvých pokladů. Nesmí mít pochybnosti o tvém postavení.“

Jeho mozolnaté prsty lehce přejely po křivce jejího krku a vyvolaly v ní slastné mrazení. „Dobře,“ řekla trochu zadýchaně. „Pokud si myslíš, že je to dobrý nápad.“

„Myslím.“ Klesl na jedno koleno a uchopil její zápěstí do svých obrovských dlaní. „A ty taky potřebuješ náramky. Myslím, že safírové.“

„Johne, já opravdu ne…“ Neridia zalapala po dechu a její protest utichl v polovině, když jí palcem přejel po vnitřním zápěstí.

„Safíry,“ vydechl a přitiskl polibek na citlivou kůži. „Mnoho safírů.“

Neridia se mohla jen podvolit, když jí kolem předloktí připevnil široké zlaté náramky. Lesklé safíry zachycené v jemných filigránových síťkách přesně ladily s hlubokým indigem jeho doširoka rozevřených, hladových očí.

Jeho ruka přejela po složitém kovovém kování a pak ještě pomaleji nahoru po jemných křivkách jejích paží. Neridiiny rty se roztáhly, když se k ní naklonil… ale místo aby si nárokoval její ústa, naklonil hlavu a lehce ji políbil těsně za ucho.

„Náušnice,“ zašeptal a jeho dech ji zahřál na kůži.

Neridia zalapala po dechu, když ji jemně štípl do lalůčku. John se znovu stáhl a vybral z kazety pár diamantových náušnic. S nekonečnou pečlivostí jí je připevnil na uši.

„Tak,“ řekl a jeho hlas zněl zastřeně. Položil jí ruce na ramena a jemně ji otočil čelem k zrcadlu. „Podívej se.“

Neridia se na sebe podívala. Její oči byly velké a tmavé jako černé perly její koruny. Lesklé šperky kolem jejího krku zdůrazňovaly zvýrazněnou barvu její pleti. Diamanty jí kapaly z uší jako padající kapky deště.

„Dobře,“ řekla a smích se jí mísil s touhou. „Tak tohle už je vážně moc, Johne.“

Hluboko v hrdle zamyšleně zabručel, když ji vytáhl na nohy. „Možná máš pravdu.“

Jeho ruka jí přejela po páteři. Než si uvědomila jeho záměr, rozepnul jí zapínání plesových šatů.

„Johne!“ zaprotestovala, když jí indigové hedvábí sundal z ramen a nechal ji jen v kalhotkách.

Její námitky potlačil ústy. Jeho tvrdé tělo ji přitisklo zády ke stěně šatny. Křupavé plátno jeho košile se otíralo o její obnažená ňadra a vysílalo jí do tvrdnoucích bradavek záchvěvy rozkoše.

Jeho prsty vklouzly pod pásek jejích kalhotek. „Pořád je to moc,“ zašeptal jí do úst.

Ustoupil a pomalu jí stáhl kalhotky. Neridia se zachvěla, mezi stehny jí pulzovalo horko, když jeho ruce hladily měkké křivky jejích nohou od boků až ke kotníkům.

„Tak,“ řekl a znovu se zvedl. Udělal krok zpět a díval se na ni, jako by byla nějakým neocenitelným uměleckým dílem. „Tak tohle je přesně ono.“

Zavrtěla na něj hlavou a našpulila rty do posměšného drdolu. „Špatně. Teď už je to zase málo.“

Začal se otáčet k pokladnici, ale ona ho chytila za ruku. Propletla mu prsty a táhla ho z šatny do ložnice.

Nechal se od ní vést tak, aby se posadil na postel. Neridia ho políbila, sedla na klín a rozepnula mu přitom drobné knoflíčky na košili. Nepřerušila polibek a rukama mu přejížděla po hrudníku.

Její prsty našly bledou, hladkou jizvu nad jeho srdcem. Ten pocit ji přiměl líbat ho ještě vroucněji a druhou ruku mu zabořila do spletených vlasů. Byla tak blízko tomu, aby ho ztratila…

Stejně hladově jí polibek opětoval. Ruce jí pevně sevřel na zádech. Jeho horká ústa, tlak jeho holé kůže na její, pevná síla jeho paží kolem ní… to vše bylo tichým, nevysloveným příslibem.

Slib, že tu bude vždycky. Že už je nikdy nic nerozdělí.

Jeho tvrdá délka se tiskla k jejímu vlhkému pohlaví a žádala si ji i přes vrstvy látky, které je od sebe oddělovaly. Zasténala mu do úst, když se prohnul v bocích a třel se o ni tím správným způsobem.

„Pořád je to málo,“ zalapala po dechu.

Odpověděl jí hladovým zavrčením a kousl ji do rtu. Jeho ruce netrpělivě škubaly za opasek. Zvedla se na kolena a pomohla mu uvolnit jeho dychtivý penis.

Chytil ji za boky a zabránil jí, aby se znovu spustila dolů. Zavrtěla se a její nitro se sevřelo v očekávání dráždivého pocitu, že se jeho silný žalud umísťuje mezi její záhyby.

„Stačí?“ zašeptal jí do ucha.

„Ne!“ Ať se kroutila, jak chtěla, jeho síla ji držela na místě. „Prosím, Johne, prosím!“

Pomalu, dráždivě ji posunul o několik centimetrů níž. „Stačí?“

Zoufalá touhou se kolem něj sevřela v odpověď. Zalapal po dechu a příval jeho potřeby ji přetáhl přes okraj. Nakonec zanechal škádlení a vjel do pulzujících vln její extáze.

Zaryla mu nehty do tvrdých svalů na zádech a sevřela mu nohy kolem pasu. Její vyvrcholení stoupalo výš a výš, vytahováno každým přírazem jeho těla, až nedokázala rozlišit mezi svou a jeho rozkoší.

Jeho zpocený trup se přitiskl na její, když se vznesli vzhůru. Tělo na tělo, duše na duši, spojili se a byli jedno.

Ztěžka dýchající Neridia se zhroutila na Johnovu hruď. Pevně ji držel a sám se odvalil, takže se k sobě přitiskli na posteli. Zavřela oči, zabalená do jeho náruče, a nechala se unášet dokonalou spokojeností.

Ale jen na okamžik.

S povzdechem znovu otevřela oči. „Přijdeme pozdě.“

„Mmm.“ John jí přitiskl tvář do zátylku a zhluboka se nadechl. „Vypadá to tak.“

„Johne.“ Strčila do jeho paže, což nemělo žádný účinek. „Johne. Musíme vstát.“

„Napadá mě,“ řekl a jeho hlas byl hluboký, líný, „že když už má člověk přijít pozdě, tak raději hodně pozdě.“

Vydechla, napůl pobaveně, napůl rozčileně – a pak ho zase chytila, když ji začal líbat na krk.

Jsme Perlová císařovna, podotkla její vnitřní dračice. Ostatní mohou čekat na naše potěšení.

Neridia se se smíchem poddala pokušení. Překulila se na záda a objala svého druha kolem ramen.

„Tohle není moc dobrý příklad, víš?“ škádlila ho a přitáhla si ho k sobě, aby ho znovu políbila. „Jsi císařský rytíř. Neměl bys snad dávat přednost povinnosti před vším ostatním?“

„Asi ano.“ Usmál se na ni a jeho modré oči zářily jako sluneční paprsky na moři. „Ale já jsem jen člověk.“