FSD - 27. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

„Kam mě vedete?“ Zeptala se znova Neridia.

Rytíř-Velitel stejně jako předtím ani nedal najevo, že by její slova vůbec slyšel. Kráčel dál labyrintem chodeb a ani se neohlédl, zda ho stále následuje. I se svýma dlouhýma nohama s ním těžko držela krok.

Navzdory jeho zastrašujícímu vzhledu začínala být otrávená.

„Podívej,“ řekla a trochu se zadýchala. „Vím, že mě nemáš rád, ale není důvod, abys byl hrubý.“

„Nemám tě ani rád, ani nerad,“ řekl Rytíř-Velitel, aniž by se rozhlédl. „Jsi člověk. Nemám na tebe o nic větší názor, než bych měl na osobnost určitého mořského slimáka.“

Zamračila se na jeho svalnatá záda. Zastavila se uprostřed chodby a založila si ruce. „No, nemám tě ráda. Neudělám už ani krok, dokud mi neřekneš, kam jdeme.“

Okamžitě svého nerozumného projevu vzdoru litovala. Nemohla si pomoct, aby sebou necukla, když se mohutný mořský drak otočil na patě a jeho obrněné tělo se začalo tyčit nad jejím.

„Jednou provždy zjistíme, jestli jsi opravdu mořský drak.“ Jeho mohutná ramena se trochu pohnula a perleťové hlavice mečů připevněných na zádech se zaleskly ve světle. „Nebo chceš, abych prostě předpokládal, že nejsi?“

Zalapala po dechu a z celého srdce si přála, aby byl John po jejím boku. „Jak chceš zjistit, jestli se umím proměňovat?“

Jeho noha poklepala na mozaikovou podlahu. „Když přestaneš ztrácet čas zbytečnými otázkami, zjistíš to.“

Každý instinkt na ni křičel, aby se otočila, utekla a našla svého druha… ale i kdyby věděla, kde je, chytili by ji dřív, než by udělala dva kroky. Rytíř-Velitel byl plně schopen přehodit si ji přes rameno jako pytel brambor a ona měla nepříjemné podezření, že by se dvakrát nerozmýšlel, kdyby ho neposlechla.

Z paměti jí vytanuly chladné šedé oči Mistra Žraloka a varovná slova. Nesmíš jít na Atlantidu, řekl. Čeká tam na tebe mocný nepřítel.

Zírala na diamanty posetou přilbu s dračí tváří, která se na ni šklebila, a přemýšlela, jestli konečně stojí tváří v tvář svému skutečnému nepříteli.

Johne, Johne, kde jsi?

„Tvůj druh se zotavuje ze zranění,“ řekl Rytíř-Velitel, jako by jí četl myšlenky. „Byl těžce zraněn, při tvé obraně. Jestli chceš, aby se uzdravil, nesmíš narušit jeho léčebný trans.“

Když stále váhala, Rytíř-Velitel si podrážděně povzdechl. „Nemusíš se na mě takhle dívat, člověče. Nehodlám tě sníst. Dávám ti své slovo, že jediné, o co se snažím, je zjistit, zda jsi schopná nárokovat si své rodové právo. Existuje poslední zkouška, která tuto záležitost jednou provždy vyřeší.“

Rytíř-Velitel byl sice hrubý, ale pořád to byl rytíř, který složil stejný slib jako John. Z toho, co věděla o cti mořských draků, nemohla uvěřit, že by nějaký rytíř vyloženě lhal.

To nemůže být on. Vůbec nechtěl, abych přišla na Atlantidu, dokud ho John nedonutil. A stejně by to nedávalo smysl. Nemohl být zodpovědný za vraždu mého otce. Těžko by poslal Johna na pevninu hledat zmizelého císaře, kdyby věděl, že už je mrtvý.

Pokrčila rameny a potlačila instinktivní strach ze zastrašujícího válečníka. „Dobrá tedy. Jestli tohle rozhodne o tom, jestli se budu moct proměnit… půjdu.“

„Nepotřeboval jsem tvůj souhlas ani tvé svolení.“ Rytíř-Velitel se znovu otočil. „Pokračuj. A přestaň vysílat to otravné kňourání. Vyrušíš tím svého druha.“

Provinile uzavřela své partnerské pouto. Rytíř-Velitel měl pravdu. Kdyby si John myslel, že je v nesnázích, běžel by jí na pomoc, i kdyby tak měl učinit na čtyřech zlomených nohách. Nemohla mu dovolit, aby vycítil její iracionální obavy.

Rytíř-Velitel ji vedl hlouběji do palácového komplexu, chodby byly stále velkolepější. Stále se nacházeli spíše ve vzduchu než pod vodou, ale architektura byla rozhodně navržena s ohledem na draky. I John by dokázal projít velkolepými klenutými chodbami, aniž by musel smeknout svou rohatou hlavu.

Navzdory zdobnému kamenictví a honosným mozaikám však byla ve vzduchu cítit zatuchlina. Nebyl tu žádný prach, ale měla pocit, že tato část paláce se nepoužívala už mnoho let. Možná dokonce desítky let.

Možná ne od doby, kdy otec opustil moře…

Cestu vpřed jim zastoupily obrovské zavřené dveře. Byly tvořeny vyřezávanými prkny z korálu – Neridia v celém městě dosud neviděla jedinou věc ze dřeva – a byly zlatě vykládané do vlnitých abstraktních vzorů. Přesně uprostřed zářila jediná masivní perla o velikosti její hlavy.

„První zkouška.“ Rytíř-velitel gestem ukázal na dveře a z diamanty vykládaných rukavic se mu zalesklo světlo. „Jen ti, kdo mají královskou krev, mohou otevřít cestu.“

Po zámku nebo klíčové dírce nebylo ani stopy. Nejistě přiložila ruku k vyřezávanému korálovému povrchu a zatlačila. Stejně dobře se mohla pokusit otevřít pevný kámen.

Podívala se na Rytíře-Velitele, ale hledí jeho přilby s dračí tváří na ni jen nevzrušeně zíralo. Bylo jasné, že jí nehodlá nic naznačit.

Tohle jsou Perlové dveře, zašeptal jí vnitřní hlas. A my jsme Perlová císařovna.

Pohlédla na obrovskou perlu vsazenou do dveří. Natáhla se na špičky a napnula ruku, jak jen to šlo. I při své výšce na ni dosáhla jen tak tak.

Jakmile se konečky prstů dotkla hladkého povrchu, perla se rozzářila jemnou stříbřitou září. Málem spadla na obličej, když se dveře pod její rukou zhouply dovnitř a rozdělily se na dvě poloviny. Bez jediného zvuku se otevřely.

Rytíř-Velitel za ní něco říkal… ale ona ho neposlouchala. Celou svou pozornost upírala na Perlový trůn.

Nebylo možné se splést. Ačkoli byla audienční síň dost rozlehlá na to, aby se do ní vešla stovka draků, Trůn jí stále dominoval. Stál osm stop nad podlahou na podstavci tvořeném sedmi soustřednými kruhy, které připomínaly sedm pater samotné Atlantidy. Na okrajích kruhů byly vyleptány obrazy města. Nejnižší tři stupně byly vyřezány z korálu, další tři byly z lesklého stříbra a vrchní podstavec, který podpíral samotný trůn, byl z ryzího zlata.

A Trůn, ach, ten Trůn…

Perlový trůn se zvedal z pódia jako hřebenová vlna. Byl jednoznačně určen pro měniče. V srdci vlny mohl sedět člověk, zastíněný velkým zakřiveným baldachýnem, nebo se mohl kolem splývavého tvaru stočit drak a opřít si hlavu a přední nohy o vrchol. V obou podobách by ten, kdo by na trůnu seděl, vzbuzoval naprostý respekt.

Zářil jako měsíc v úplňku o půlnoci. Nemohl být vyřezán z jediné perly – ledaže by ústřice byla velká jako velryba –, ale hladký duhový povrch byl naprosto bezchybný, bez náznaku spoje nebo praskliny.

Ačkoli se na první pohled zdála dokonale bílá, když se přiblížila, začala si v místech, kde světlo dopadalo na vyleštěné křivky, všímat tajných, proměnlivých odstínů. V těchto průsvitných hlubinách se skrývaly všechny barvy oceánu. Teplý tyrkys tropické laguny a temné indigo ledových moří, zlatavý třpyt slunečního světla na hladině a elektrické zelené záblesky fosforeskování v nejhlubší propasti.

Náš trůn!, zpíval její vnitřní hlas, jako když celý orchestr hraje jediný vítězný tón, který rozechvívá kosti. Konečně, konečně, náš Trůn!

„To tu budeš celý den stát a čumět jako treska?“ Neridia se zapotácela, když ji rytíř-velitel hrubě postrčil dopředu. „Tak běž. Sedni si.“

Pohled na Perlový trůn ji tak fascinoval, že úplně zapomněla, kvůli čemu tu jsou. Teď se jí všechny pochybnosti a obavy vrátily jako tsunami. Jak by mohla posadit svůj tlustý zadek na ten blyštivý poklad?

Je náš, náš rodem i krví, naléhal její vnitřní hlas. Vezmi si ho!

„Nejsem připravená,“ vykoktala. „Potřebuju víc času.“

Rytíř-Velitel si pod nosem netrpělivě odfrkl. Popadl ji za zápěstí a začal ji táhnout na pódium.

„Ne! Nejsem připravená, ještě ne!“ Marně se kroutila, jeho ocelová rukavice se jí zakusovala do kůže.

„Tvrdíš, že jsi budoucí císařovna?“ zavrčel. „Tak to dokaž. Tohle je Perlový trůn, sídlo císařství, samotné srdce moře! Jestli máš v těle jen kapku moci, pak ji vyvoláš.“

„Prosím, počkejme, až bude Johnovi lépe,“ prosila. „Bez něj to nedokážu. A on by tu chtěl být.“

„Nemohu dovolit, aby byl rytíř-Poet svědkem tohoto okamžiku.“ Rytíř-Velitel ji bez obalu shodil na sedadlo v lidské velikosti. „Teď mi ukaž, jestli jsi opravdu mořský drak.“

Instinktivně ucukla před chladným dotykem lesklého trůnu. Jistě by ji zasáhl blesk za to, že se ho odvážila znesvětit svou pouhou lidskou přítomností. Čekala, že pod její vahou praskne v půli, že palácem otřese zemětřesení, že se zřítí samotná Atlantida…

Místo toho se nic nestalo.

Neridia se opatrně usadila. Teď, když na něm seděla, cítila mělkou prohlubeň, kterou do starobylého sedadla vytlačili dávno mrtví císaři a císařovny. Její ruce spočinuly tam, kde spočívaly jejich ruce; její křivky dokonale zapadly do křivek trůnu, jako by byl vytesán pro ni osobně.

A přesto se stále nic nedělo.

Žádný velký příval síly; žádný drak vyvěrající z její duše. Jen tvrdý Trůn pod ní se pomalu zahříval teplem jejího vlastního těla.

Selhala.

Hlava jí trhla při hlasitém, opakovaném kovovém nárazu. Rytíř-Velitel pomalu a ironicky tleskal.

„Dobrá práce,“ řekl. „Vskutku velmi dobře. Jsi naprosto, neomylně a zcela lidská. Nic víc.“

V jejím srdci bojovalo zděšení s úlevou. „Takže nejsem budoucí císařovna?“

„To rozhodně ne.“ K jejímu úžasu před ní poklekl na jedno koleno. „Ty jsi císařovna.“

Neridia na něj upřeně zírala. Navzdory svému postoji vůbec nevypadal pokorně. Každá linie jeho těla křičela triumfem.

„Osobně podpořím tvůj nárok.“ Rytíř-Velitel se znovu zvedl a tyčil se nad ní, přestože seděla na trůnu. „Když je Mistr Žralok pryč, nikdo z Mořské rady se mi neodváží odporovat. Zítra tu dobrou zprávu oznámíme celému městu. Ačkoli bychom měli korunovaci a tvé formální představení odložit, dokud tě nezaučím…“

„Proč?“ přerušila ho.

Přes úzké štěrbiny v přilbě mu neviděla do očí, ale byla si jistá, že po ní střílí uhrančivým pohledem. „Abys ze sebe před celým městem neudělala naprostou trosku. Musíme je přesvědčit, že jsi patřičně císařská, bez ohledu na to, že se neumíš proměňovat. Korunovační klenoty ti samozřejmě pomohou, ale já tě musím naučit, jak se máš vhodně chovat.“

„Ne, chci říct, proč mi pomáháš?“ Byla si napůl jistá, že je to všechno nějaký promyšlený trik, že si s ní jen hraje jako kočka s myší. „Jsem člověk! Nemůžeš přece chtít lidskou císařovnu.“

„Naopak, lidská císařovna je přesně to, co chci.“ Hruď se mu vítězoslavně nadmula. „Bezmocnou lidskou císařovnu, která nedokáže ovládat moc moře. Neschopnou ovládat jakoukoli moc.“

„Chceš loutku,“ zašeptala.

„Ale ne. Řekněme to slušněji. Slavnostní figurku, která má uklidnit sentimentální masy, jež jsou stále ještě okouzleny královskou mocí. Jediná věc, kterou ještě potřebuji, aby moje vláda zde byla absolutní. Ty budeš sedět na trůně, a já budu stát za ním.“

Seděla jako přimražená, němá šokem. Chtěla protestovat, říct, že se mu vzepře, že ji nemůže nutit, aby plnila jeho příkazy… ale oba věděli, že může. Byl to nejmocnější měnič v Atlantidě.

A ona byla jen člověk.

Jeho hluboký smích se rozléhal rozlehlým sálem. „Je to ironie. Všechen ten čas a úsilí, které jsem promarnil na lsti, abych ti zabránil dosáhnout trůnu, když jsem se celou dobu neměl čeho bát.“

Zalapala po dechu, jeho slova ji zasáhla jako ledová voda do tváře. „Byl jsi to ty! Ty jsi na mě poslal ty vrahy! Celou dobu jsi byl mým nepřítelem!“

„To je ale hrozné obvinění.“ Rytíř-Velitel se znovu zasmál a nezněl ani trochu znepokojeně. „Kdybys to zopakovala na veřejnosti, musel bych tě vyzvat na souboj.“

„To je mi jedno!“ Vymrštila se z trůnu a její hněv zahnal její předchozí ochromení. „Ty jsi také nařídil vraždu mého otce? Kam až sahá tvá zrada?“

Rytíři-Velitel pod brněním zvedl ramena a jeho pobavený výraz se vytratil. „Nejsem žádný zrádce,“ vycedil. „Všechno, co jsem udělal, jsem udělal pro dobro Říše. Atlantida potřebuje silného vůdce. Čest mi velí, abych udělal vše pro to, aby ho měla.“

„Zabil jsi ho,“ vydechla. Pěsti se jí sevřely. „Můžeš mi vyhrožovat, jak chceš. Všem řeknu, co jsi udělal!“

Udělal k ní jeden rychlý, rozzlobený krok, jeho obrněné tělo se přitisklo k jejímu. Vykřikla, když ji chytil za bradu jednou rukou v rukavici a donutil ji zvednout se na špičky.

„Jestli to uděláš,“ zasyčel jí přímo do obličeje, „tak tě vyzvu na souboj. Budu požadovat souboj, jak je naším zvykem, abychom vyřešili urážku mé cti. Kdo myslíš, že bude tvým šampionem?“

„John,“ odplivla si, jak nejlépe uměla, i když ji drtivě svíral. „John mi uvěří. Vyzve tě.“

Takhle zblízka viděla jeho zastřené oči. Pod přilbou rozeznala krutou křivku jeho úst.

Viděla, jak se usmívá.

„Ano,“ řekl tiše. „Rytíř-Poet by byl tvůj šampion. Je mladý a nezkušený, tak nedostatečně vyspělý, že stále považuje Fénixe za jméno hodné hrdosti. Já jsem Rytíř-Velitel, Hlas nepřítomného císaře, První věštec Vodního oka, a nikdo se ještě nepřiblížil tomu, aby mě v souboji porazil. Jak dlouho myslíš, že by vydržel?“

Pustil ji a hodil ji zpátky na trůn tak nedbale, jako by hodil příliš malou rybu zpátky do moře. „Uznávám, že má potenciál. Je to jediný rytíř kromě mě, který ovládá magické umění. Poslal jsem ho na jeho bláznivou výpravu, abych zajistil, že se v budoucnu nestane mým soupeřem. Měl tiše a pohodlně zahynout při nějakém požáru nebo nehodě. Nikdy mě nenapadlo, že by mohl něco najít, protože jsem se o tvé existenci dozvěděl až poté, co jsi odstranila tu pekelnou perlu, která se skrývala. Na tom nezáleží. Tak, jak je teď, se mi nemůže rovnat. Rozřezal bych ho na kousky a nakrmil jím žraloky.“

Neridia se schoulila na Trůnu a její vzdor se tváří v tvář jeho naprosté sebejistotě rozplynul.

Nemůžu to Johnovi říct. Kdyby to věděl, vyzval by Rytíře-Velitele na souboj bez ohledu na své šance.

A Rytíř-Velitel by ho zabil.

„To je lepší,“ řekl Rytíř-Velitel. Nevěděla, jestli jí čte řeč těla, nebo myšlenky. „Tvůj život tady může být docela pohodlný, pokud se podvolíš mé vůli. Můžeš žít jako císařovna, se všemi šperky a přepychem, po kterém tvé srdce touží, bez starostí s rozhodováním a odpovědností. Po svém boku můžeš mít rytíře-Poeta, pokud ho nebudeš obtěžovat detaily naší dohody.“

Obrovský sál velikosti draka se kolem ní uzavřel jako klec. Zřetelně si uvědomovala neviditelnou tíhu vody nad hlavou. Vzduch jí v plicích zatuchl a zhoustl.

„Možná budeš mít i děti,“ pokračoval Rytíř-Velitel, aniž by ho zajímalo její trápení. „Vlastně na tom trvám. Společně založíme dynastii – ach, takhle ne,“ zachytil její zděšení a jeho vlastní tón se zkřivil. „Jak odporná představa. Nikdy bych se nemohl ponížit s člověkem. Ale jsem si jistý, že rytíř-Poet ti vyhoví.“

Johne, Johne! Celou duší na něj chtěla volat, přivolat ho na svou stranu.

Ale to by znamenalo strhnout ho do jisté smrti. Zatnula pěsti a nehty se jí zaryly do dlaní. Přinutila se pomalu a zhluboka dýchat a potlačit paniku. Nemohla, nechtěla dovolit, aby její druh vycítil její strach.

„Tvé děti samozřejmě nebudou z mé krve, ale přesto budou moje. Vychovám je tak, aby pokračovaly v mém díle. Přerušíme všechna pouta se suchozemci, aby náš vznešený lid už nebyl poskvrněn jejich špinavou nečistotou.“ Rytířův velitelský hlas změkl. „Uděláme Atlantidu opět velkou. Budoucí generace mě budou uctívat jako zakladatele nového Zlatého věku.“

Odmlčel se a zahleděl se do vesmíru na nějakou slavnou vizi, kterou viděl jen on. Neridia se chytila opěradla trůnu, aby se o něj opřela. Druhou rukou objala otcův perlový přívěsek.

Modlila se za jeho sílu. Teď ji potřebovala víc než kdykoli předtím v životě.

Perla ji hřála na kůži… a perlový trůn také. Její prsty tak dokonale zapadly do drážek, které nosili minulí císaři, že měla pocit, jako by ji za ruku drželi její předkové.

Rozhostil se v ní pocit klidu. Bylo to jako útěcha, kterou obvykle čerpala z perel, ale stonásobně zvětšená. Naplňovala ji síla generací císařských draků, kteří jí dodávali svou odvahu.

Věděla, že dokáže udělat to, co musí.

„Říkal jsi, že mohu žít jako císařovna, když tě budu poslouchat,“ řekla. Dávala si pozor, aby měla sklopené oči, a upírala pohled na lesklé boty Rytíře-Velitele, jako by se mu bála podívat do očí. „Vím, že sem nemohu přivést přátele z povrchu, ale může se mnou zůstat Johnova sestra? Mám ji ráda.“

Rytíř-Velitel se trochu zarazil, vyrušen z rozjímání o nesmrtelné slávě. „Proč by mě mělo zajímat, koho si vybíráš za své dvorní dámy? Svou družinu si můžeš sestavit, jak se ti zlíbí. Nechám ji, aby se ti věnovala ve tvých komnatách. Rytíř-Poet také.“

Srdce jí bušilo do žeber. „Myslela jsem, že jsi říkal, že si musí odpočinout, aby se zotavil.“

„Opravdu? No, jsem si jistý, že už je mu lépe.“ Rytíř-Velitel se na ni dlouze a hodnotícím pohledem zadíval, oči skryté za přilbou. „Pošlu ho za tebou. Považuj to za zkoušku své poslušnosti a rozvahy. A nezapomeň, co se mu stane, když selžeš a on odhalí pravdu.“

Mlčky přikývla. Její ruka pevně sevřela otcovu perlu.

Tohle zvládnu.

Musím to udělat.

„Vidím, že spolu budeme dobře vycházet.“ Rytíř-Velitel jí hodil posměšný pozdrav. „Má císařovno.“