FSD - 25. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Kde je John? Neridia se vyklonila z okna věže a připadala si jako Locika, která má spustit dolu své vlasy. Nedokázala odhadnout, ve které ze vzdálených, lesknoucích se budov daleko pod ní se právě nachází její druh. Nebyl tu ani nikdo, koho by se mohla zeptat. Dva mlčenliví, vysocí rytíři, kteří ji doprovodili do honosného pokoje na vrcholu věže, zůstali stát za dveřmi. Když zkusila kliku, zjistila, že je zamčeno.

Přesto, když se nemohla dostat ven, alespoň se nikdo nedostane dovnitř. Okna věže sice byla bez skel, ale po hladkých zlatých stěnách by nedokázal vylézt ani nindža.

Ani dovnitř by nikdo nemohl vplout. Obrovská vzduchová bublina pokrývala budovu od základny až po špičatou věž. Johnova sestra ji řekla, že toto křídlo paláce sloužilo k ubytování vysoce postavených měničů z řad velryb a tuleňů, kteří nemohli trávit veškerý čas pod vodou jako draci a žraloci.

Konečně, v Atlantidě by měla být v bezpečí. Ale v bezpečí se necítila.

Nezapomněla na varování Mistra Žraloka o neznámém mocném nepříteli, který na ní v Atlantidě číhá. I když po útoku vládce žraloků na Johna si už nebyla tak jistá, že mluvil pravdu. Kdyby byl skutečně na její straně, jistě by se nepokusil zabít jejího druha. Možná že za útoky na ni i jejího otce nakonec stál Mistr Žralok.

Ale když mluvil o svém přísežném bratrovi, znělo to tak upřímně…

Nevěděla, co si má myslet. Jediné, co věděla, bylo, že potřebuje Johna po svém boku. Byl to jediný člověk na Atlantidě, kterému mohla plně důvěřovat.

Tedy téměř jediná osoba.

„Podívej se na tu inkrustaci!“ Johnova sestra obdivně přejela rukou po složitém stolku vyřezaném z korálu a posázeném drahokamy. „Podívej, jak plátky opálu zachycují světlo. A tyhle mozaiky! Už jsi někdy viděla takové perly?“

V lidské podobě byla Johnova sestra jen o pár centimetrů menší než sama Neridia. Měla na sobě ten úplně nejmenší horní díl bikin a krátký zelenomodrý vzorovaný sarong, který odhaloval bujné křivky jejího těla bez náznaku nejistoty. Její dlouhé, do copu spletené vlasy měly přesně stejný tmavě indigový odstín jako bratrovy.

Přestože její barva a rysy se shodovaly s Johnovými, nemohla se od svého sourozence lišit víc. Místo Johnovy vážné rezervovanosti jeho sestra kypěla nadšením a energií. Byla v neustálém pohybu, prakticky tančila po místnosti, jak se snažila vidět všechno najednou.

„Ach, ten palác je nádhernější, než jsem si kdy dokázala představit.“ Johnova sestra se otáčela na místě, ruce rozevřené, jako by chtěla obejmout celou budovu. „Jen v této jediné místnosti bych mohla strávit celý den.“

„To je nejspíš dobře,“ zamumlala Neridia. „Když už to tak vypadá, že tady zůstaneme. Musíme tu být už několik hodin.“

Kde je John? Co mu trvá tak dlouho?

Jedna její část se po něm chtěla natáhnout přes poutu druhů… ale neodvážila se. Ne po tom, co se stalo minule.

Rozdělil celé moře.

Obrovský příval energie mezi nimi byl děsivý jako tsunami. Bála se, že kdyby se to stalo znovu, smetlo by ji to úplně.

Stále ho trochu cítila, vzadu v mysli. Věděla, že k ní chce přijít, ale brání mu v tom. Ať už byl důvod jakýkoli, netrápil se tím ani se nezlobil. Přesto jeho frustrace a netrpělivost vibrovaly po partnerském poutu a jí samotné při tom až drkotaly zuby.

Povzdechla si a odvrátila se od okna. „Kéž by se John vrátil. Nechápu, proč by nemohl podat hlášení Rytíři-Veliteli tady.“

„Podle toho, co jsem slyšela, Rytíř-Velitel nesnáší svou lidskou podobu,“ odpověděla nepřítomně Johnova sestra, zaměstnaná obdivováním složitých mozaik pokrývajících stěny. „Mění se jen ze dvou důvodů: v soubojích a při rozhovorech s nedraky. Kdyby mohl, nejspíš by trávil všechen čas jen v moři.“

Neridia se opřela o parapet, ačkoli ve skutečnosti chtěla chodit po místnosti. Ve snaze rozptýlit se od své iracionální nervozity se zeptala: „Proto všichni tak dobře mluvíte anglicky? Učíte se ji, abyste se domluvili s jinými druhy měničů?“

Johnova sestra přikývla. „Ve své pravé podobě nemůžeme mluvit jazykem jiného druhu. Žralok nemůže zpívat jako velryba a mořský drak štěkat jako tuleň. A většina měničů může telepaticky komunikovat jen s těmi stejného typu. Chceme-li spolu mluvit, musíme tak činit v lidském jazyce.“

„Takže máš nějakou lidskou přezdívku, jako má John?“ Neridia se zeptala. „Říkal, že tvé pravé jméno nebudu umět vyslovit, ale připadá mi neslušné o tobě pořád přemýšlet jen jako o ‚Johnově sestře‘.“

Mořská dračice pokrčila jedním ramenem. „Moje povinnosti znamenají, že nemám potřebu setkávat se s jinými typy měničů tak často,“ řekla a znělo to trochu lítostivě. „Když už, lidé mě prostě oslovují doslovným překladem mého jména. Třetí tanečnice Zrcadlové prázdnoty.“

„Hm,“ řekla Neridia opatrně. „Existuje nějaká zkrácená podoba?“

Třetí tanečnice Zrcadlové prázdnoty se zasmála. „Tohle je zkrácená podoba. Mé celé jméno je poněkud delší.“ Její tyrkysové oči se rozzářily. „Ale mohla bys mi dát vzdušné jméno!“

„Já? Proč já? Nemůžeš si prostě vybrat nějaké sama?“

„Ale ne.“ Mořská dračice vypadala z toho návrhu šokovaně. „Jména se musí dávat, ne brát. A vzdušná jména mohou dávat jen suchozemci. Strašně jsem záviděla svému mladšímu bratrovi, když získal to své. Už jako malé vylíhlé mládě jsem poslouchala pohádky a vždycky jsem snila o tom, že se budu procházet fantastickými zeměmi nad vlnami.“

„Proč jsi to neudělala?“ Neridia se zeptala.

„No to se nesmí. Mořská rada říká, že nemůžeme riskovat přílišné styky se suchozemci, protože se bojíme další dračí války. Jen málokdo z nás se někdy procházel po souši.“ Sepjala ruce a upřela na ni prosebné oči. „Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít šanci získat vzdušné jméno. Prosím, prosím, dej mi ho!“

„No… dobře.“ Neridia se zachvěla při pomyšlení, že by se měla pokusit vymyslet jméno hodné této silné, energické ženy. „Hm, dáváš něčemu přednost?“

Mořská dračice vážně svraštila čelo. „Chtěla bych něco, co by se shodovalo s bratrovým, aby každý poznal, že jsme rodina. Existuje nějaká ženská podoba jeho jména?“

„Tuším, že Jane Doe,“ řekla Neridia pochybovačně. „Ale nejsem si jistá, jestli to opravdu…“

„Jane Doe,“ řekla dračice s velkým uspokojením. „Jak exotické. Ano. Já budu Jane.“

Neridia si protřela čelo a kousla se do jazyka, aby zabránila zasténání.

Právě jsem pojmenovala padesátimetrového mořského draka Jane.

No dobře. Alespoň se zdá, že je s tím ona sama spokojená.

„Nemůžu se dočkat, až řeknu svému bratříčkovi, že teď mám vlastní vzdušné jméno.“ Jane k ní přitančila a sama se podívala z okna. Povzdechla si. „I když předpokládám, že si budu muset ještě chvíli počkat. Není pochyb o tom, že všichni rytíři všech řádů budou mít plné čelisti práce s potlačováním tohohle pandemonia.“

Neridia se zadívala z dračice na poklidné město pod ním a zase zpátky. „Jaké pandemonium?“

Jane se na ni překvapeně podívala. „Promiň, neuvědomila jsem si, že lidský zrak je o tolik horší než náš. Copak nevidíš ty hordy jedinců, které se hrnou na Sluneční náměstí?“

Neridia sledovala dračí ukazováček. Vzduchová bublina obklopující věž pokrývala i širokou kruhovou plochu hned za branami paláce, asi dvakrát větší než plocha fotbalového hřiště. Nebylo pochyb, že jde o Sluneční náměstí – tisíce zlatých dlaždic zasazených do zářivě bílé dlažby tvořily obrovský kruh se složitými, spirálovitě se stáčejícími paprsky.

Vzhledem k tomu, že rozlehlý prostor byl z větší části prázdný, bylo celkem snadné rozeznat jeho design. Hemžilo se tu docela dost roztroušených skupinek lidí, ale těžko by to nazvala scénou pandemonia. Na náměstí by se klidně vešel desetkrát větší dav.

„Myslíš ty lidi tam dole?“ Zeptala se Jane a přemýšlela, jestli jí třeba něco neuniklo.

„Ano, viděla jsi někdy takový obrovský dav? Jestli je jich tolik jenom na Slunečním náměstí, tak jak to musí vypadat v ulicích většiny města!“

Neridia rychle počítala a odhadla počet lidí, pro případ, že by ji velikost náměstí zmátla. Ale stejně nemohla přijít na víc než na pár stovek lidí, nanejvýš na pár stovek.

Ohlédla se na Jane. „Ty žiješ na Atlantidě celý život, že?“

„Ano. Mnoho mořských měničů dává přednost pobytu v hlubinách, protože říkají, že město je příliš přeplněné a rušné na to, aby jim vyhovovalo, ale já jsem ráda tam, kde se něco děje.“

„A… kolik lidí tu žije?“

„Oh, hodně,“ řekla Jane vážně. „I když většina dělí svůj čas mezi město a otevřený oceán. Někdy tu je až tři tisíce lidí!“

Jen v Neridiině maličké domovské vesnici žily tři tisíce obyvatel. Nejbližší město Inverness mělo čtyřicet tisíc obyvatel a ona věděla, že Londýňané ho považují za venkovský zapadákov.

Zadívala se na přeplněné patrové budovy klesající ke vzdálenému mořskému dnu. „V celém tomhle městě žije jen tři tisíce mořských draků?“ zeptala se.

Jane se zatvářila překvapeně. „Ne, samozřejmě že ne. Většina obyvatel jsou samozřejmě jiné druhy měničů.“ Povzdechla si. „Už nás není tolik jako kdysi.“

„Proč ne?“

„V dnešní době si jen málo z nás nachází pravé druhy. Nespárované páry se samozřejmě stále mohou pokoušet o rozmnožování, ale většinou vyprodukují jen jedno nebo maximálně dvě vajíčka.“ Její melodický hlas ztichl, jako by mluvila o něčem tajném. „A někdy… někdy mláďata ani nejsou měniči.“

Ačkoliv by nikomu nepřála, své vlastní neštěstí, přesto její srdce zaplesalo při zprávě, že existují i další jako ona. „Opravdu? Ti se také nemohou proměnit v draky?“

Jane se na ni udiveně podívala. „Ne, nemohou se proměnit v lidi.“

„Aha.“ Neridia se zamračila, protože ji něco napadlo. „Říkáš to, jako by to bylo něco špatného. Ale jestli ti nevadí, že to říkám, myslela jsem, že se tvůj lid na lidi dívá tak trochu svrchu.“

Jane se zatvářila zvláštně. „Mnozí to bohužel dělají, musím říct. Jsou tací, kteří by tvrdili, že bychom s nimi neměli mít žádné spojení. Ale ani těm nejzarytějším tradicionalistům neunikne nepříjemná skutečnost, že jsme plodní pouze v lidské podobě. To je další důvod, proč udržujeme část Atlantidy pod vzduchem.“

„Takže žijete ve vodě, ale rozmnožovat se musíte ve vzduchu? Jako žáby, jenže obráceně?“

Mořská dračice na ni zvedla indigové obočí a na plných rtech se jí objevil úsměv. „Doporučuji ti, abys to určitě neříkala v doslechu některého z našich samců. Nejsem si jistá, jestli by se jim takové přirovnání líbilo. Ale ano, v podstatě to tak je.“

Neridia přikývla, když se problém vyjasnil. „Takže ti z vás, kteří se neumějí proměňovat…“

„Nikdy nemohou mít vlastní mláďata. Jsou to slepé uličky.“ Janiny tyrkysové oči potemněly smutkem. „A tak náš lid pomalu ubývá.“

„Hmm. Když mluvím jako ochránce přírody, tak to vypadá, že váš genofond je příliš malý.“

Jane svraštila čelo. „Myslíš, že bychom se měli pářit v bazénech?“

„Ne, myslím tím, že vaše populace je příliš malá na to, aby byla životaschopná. Potřebujete čerstvou krev.“

„Aha, už to chápu.“ Jane ladně pokrčila rameny. „Souhlasím, ale kde by se měla vzít? Každý mořský drak v celém oceánu je známý a pojmenovaný. Když zazpíváme svému druhovi a on se neozve, nemůžeme nic víc udělat.“

Podle smutné mollové tóniny jejího hudebního hlasu si byla jistá, že Jane mluví z vlastní zkušenosti. „No, John mě našel na souši. Možná bys měla hledat i tam.“

Jane se rozšířily oči. „Ty-ty si myslíš, že i já bych mohla mít lidského druha? Já?“

„Proč ne? Vždyť John ho měl. Můj otec také. Proč ne ty?“

„Možná mám druha,“ vydechla Jane a vypadala tím faktem úplně zaražená. „Možná budu mít druha.“ Chytila Neridii za ruce a zatančila s ní radostný tanec. „Možná budu mít druha!“

„Nebuď tak nadšená,“ zasmála se a snažila se udržet krok s nadšenou mořskou dračicí. „Musím tě varovat, že najít ho nemusí být snadné. Lidí je tu, ehm, o něco víc než mořských draků.“

„Je mi jedno, jestli budu muset strávit roky hledáním. Pro svého druha bych šla kamkoli, udělala cokoli…“ Jane přestala tančit stejně náhle, jako začala. „Ale nebudu mít příležitost. Mořská rada by mi nikdy nedovolila projít se nad vlnami.“

„Johna přece pustili, ne?“

„Ano, ale to byl zvláštní případ. Rytíř-velitel ho poslal prozkoumat zvěsti o ztraceném císaři. Byla to záležitost nejvyšší důležitosti.“

„No, záchrana druhu je také nesmírně důležitá,“ podotkla Neridia. Pak zaváhala. „I když se možná mýlím. Nejsem zrovna dobrou reklamou pro křížence mořských draků a lidí.“

Jane se na ni podívala bokem a kousla se do rtu. Pak se jí ústa zpevnila. „Můj bratr je přesvědčený, že se proměníš. Dáš mi svolení, abych si hledala druha na souši, až se staneš císařovnou?“

„Hm. Jistě, samozřejmě.“ Neridia sama zkřivila ústa. „Ale s tímhle se nezdržuj.“

Při Janině nechápavém výrazu si uvědomila, že pro tvora se žábrami ten výraz nejspíš moc neznamená. Než však stačila vysvětlit, co tím myslí, dveře se otevřely.

Jane zalapala po dechu a rychle sklopila pohled k podlaze. „Ctihodný Rytíř-Velitel První vody, hlas císaře v nepřítomnosti.“

Obrovský muž ve dveřích se na ženu měniče mořského draka ani nepodíval. Neridia sebou trhla, když se na ni upřel jeho pohled. I když měl tvář skrytou za propracovanou dračí přilbou, cítila intenzitu toho pohledu jako žhavé železo.

„Ty jsi ten člověk?“ Jeho hluboký hlas jí rozvibroval kosti.

S náhle vyschlými ústy se zmohla jen na tiché přikývnutí. Byl stejně vysoký jako John a díky oslnivé zbroji vykládané diamanty se zdál ještě nadlidsky mohutnější. Přes jeho mohutná ramena vyčnívaly jílce dvou mečů. Jeden měl hlavici posázenou čistě bílou perlou velikosti pěsti, druhý nesl perlu nejhlubší půlnoci.

Rytíř-Velitel ji chvíli studoval. Ať už si myslel cokoli, bylo to skryto za jeho drahokamy zdobenou přilbou.

Otočil se a ukázal jednou rukou v rukavici. „Půjdeš se mnou.“