BTB - 9. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

NÁHLED DO BUDOUCNA 5

Camilla + Tommaso

„Ahoj, emh, bossi. Mohl bych si s tebou na chvíli promluvit?“

Při neznámému hlasu Calisto zvedl hlavu od papírů na svém stole. Ne, že by se rozhodl příliš často pracovat mimo svůj domov, ale občas byla změna místa dobrá věc. Udržovalo ho to ve střehu.

Očekával, že ve dveřích uvidí jednoho z pracovníků restaurace, ale nebyl to nikdo takový.

„Tommaso,“ řekl Calisto překvapeně, když uviděl stát ve dveřích svého podniku dvacetiletého principe z Chicagské mafie. „Slyšel jsem, že jsi ve městě.“

„Táta si myslel, že potřebuji přestávku.“

„To potřebujeme občas všichni. Jak se tvému otci daří?“

„Je to Tommas Rossi. Jak si myslíš?“

Calisto se zasmál. „Je stejně silný a tvrdohlavý jako vždy.“

„Může být. Máš tu minutu nebo...?“

„Pojď dál. Zavři za sebou dveře.“

Tommaso udělal, co mu bylo řečeno, a Calisto tu chvíli využil k tomu, aby si ještě jednou mladého muže prohlédl. Od doby, kdy viděl Tommasa naposledy, uplynuly dva roky. Calisto byl na pracovní cestě v Chicagu a Tommaso tehdy slavil devatenácté narozeniny.

Podle toho, co Calisto věděl, se Tommaso při svých cestách s tátou, bossem další zločinecké organizace, v New Yorku spřátelil s rodinou Marcello. A protože se Calistův syn, Cross, často poflakoval s Andinem Marcello, i on se s Tommasem dobře spřátelil.

Calisto nikdy neodrazoval Crosse v navazování přátelství, pout nebo získávání spojenců s jinými rodinami a organizacemi. Synovi by bylo v budoucnu jen ku prospěchu, pokud by pro případ potřeby měl tyhle kontakty.

Cross navazoval tato přátelství organicky - bez pomoci - což Calisto považoval jako další výhodu synova odzbrojujícího kouzla.

Ale Tommaso neměl ke Calistovi příliš spojení. Rozhodně ne dost na to, aby ho bez jakéhokoli předchozího upozornění vyhledal v restauraci pro soukromý rozhovor.

„Cross mi řekl, kde tě dneska můžu najít,“ řekl Tommaso, když si sedl na druhou stranu stolu.

„Přemýšlel jsem, jak jsi mě našel. Teď jsem mnohem zvědavější proč.“

Tommaso se usmál, ale kolem něho byla stále cítit nervózní aura. Bylo to poznat z toho, jak nepohodlně seděl na židli, jak si držel ruce nacpané v kapsách, nebo z toho, že se nedokázal na příliš dlouho setkat s Calistovým pohledem.

„Sakra,“ řekl Calisto. „Prosím, neříkej mi, že jsi zabil jednoho z mých chlapů nebo nějaký podobný nesmysl.“

To rozbilo napětí na dost dlouho, aby se Tommaso zasmál a v židli se opřel. Netrvalo to však příliš dlouho. Stejně rychle Tommaso vystřízlivěl a znovu se plně narovnal.

„Ne, nic takového. Ale víš, v závislosti na tom, jak to půjde, řekni prosím mé matce, že ji miluji a všechny tyhle dobré sračky.“

Calisto svraštil obočí a rozhodl se, že bylo na čase přestat kolem toho našlapovat. Své papíry odložil stranou, zavřel notebook a věnoval Tommasovi plnou pozornost.

„Dobře,“ řekl Calisto, „dej mi tu špatnou zprávu, ať už jde o cokoli.“

„Není to nic takového.“ Tommaso si povzdechl. „Je to jen... nejsem zvyklý zajít za otcem dívky, víš? Vzhledem k tomu, kdo jsem a kdo je můj táta, to běžně nemusím dělat. Až na to, že ty nejsi stejný jako ostatní muži. Jsi jako můj táta, jen tady v New Yorku. A pokud by se někdo přiblížil k mé sestře dřív, než by zašel za Tommasem -“

„Zpátky k věci,“ přerušil ho Calisto.

Tommaso zvedl pohled. „Hm?“

„Tohle je o Camille?“ zeptal se Calisto zmateně. „Jsi tady kvůli mé dceři?“

„Ehm, jo?“

„Dobře, teď to zatraceně neříkej jako otázku. Buď tady kvůli ní jsi, nebo nejsi. Co z toho je pravda?“

Tommaso si odkašlal. „Jsem.“

Dobře.

Hm.

Calisto si aktuálně připadal ve stejném šoku, jako právě vypadal i Tommaso. Rozhodně chápal, proč si mladý muž připadal tak otřesený, nicméně…

„Promiň, ale přišel jsi sem pro nic za nic, Tommaso.“

„Prosím?“

„Ztrácel jsi tím čas,“ vysvětlil Calisto, „zejména tím, že jdeš za mnou.“

„Tohle musí být to nejrychlejší odmítnutí -“

„Ne.“ Calisto si promnul místo na čele, kde se mu začalo shromažďovat napětí. „Myslím tím, beru, že jsi tady, aby ses mě zeptal, zda můžeš vzít mou dceru ven, ale mě se vůbec na tohle nemusíš ptát. Tahle rozhodnutí za Cam nedělám já. Nikdy jsem je nedělal. A ani její matka. Je jí devatenáct, je zatraceně chytrá; takže je více než schopna sama říci, zda má nebo nemá o někoho zájem.“

Tommaso se v židli opřel. „Ale ty jsi...“

„Pro Camillu? Jsem její otec. A velice ji miluji. Takže pokud by se mezi vámi dvěma došlo k tomu, že mě nepotěšíš, protože jsi nepotěšil ji, tak můžeš bezpečně předpokládat, že se k tomuto hovoru vrátíme.“

Calisto se usmál a dodal: „Do té doby, Tommaso, zbytek je a vždycky byl jen na mé dceři.“

„Dobře.“

Calisto mávl ke dveřím své kanceláře a svého hosta propustil. „Takže hezký den a užij si svou návštěvu. Pokud ti to s Cam pomůže, má rád akční filmy, hezká auta a tanec.“

Ale Calisto nevěděl, jestli by to Tommasovi příliš pomohlo. Camilla byla jiná než ostatní dívky jejího věku.

Jiná a složitá a úžasná.

Nedělala si čas na chlapce, ne nijak vážně. Ve svém životě je v podstatě viděla jen jako spotřební věc. Jakmile ji znudili, pohnula se dál. Calisto si nebyl jistý, zda to bylo proto, že Camilla zatím ještě nepotkala toho pravého chlapce, nebo proto, že o schůzky s nimi neměla vůbec zájem. I tak zůstával Calistův postoj stále stejný.

Vždy se jednalo o rozhodnutí jeho dcery.

On do toho nijak nemluvil.

Tommaso s rychlým rozloučením zmizel pryč z Calistovy kanceláře a nechal ho o samotě, aby se znovu vrátil ke své práci a myšlenkám. Vydechl a zapřemýšlel, jak se chtěl - nebo by se měl – ohledně toho, co se právě stalo, cítit.

Vůbec netušil.

Předpokládal, že teď to bylo všechno na Tommasovi.

Calisto mu popřál štěstí.

********

„Emmo!“

„Hmm?“

Jeho žena jen stěží zareagovala na jeho ostrý šepot. Calisto se snažil být diskrétní, ale jeho rozptýlená manželka situaci nijak nepomáhala. Emma v kuchyni poletovala od jedné věci ke druhé, dělala to, co uměla nejlépe.

„Emmo!“ zašeptal, nebo spíš zasyčel, Calisto znovu.

„Co, Cale? Nevidíš, že mám hodně práce?“

Jeho žena se na něj konečně s přimhouřenýma očima podívala. To Calisto obvykle bral jako jasné znamení Emmina podráždění na něj, a zatraceně tak rychle, jak jen mohl, mizel pryč. Tentokrát to udělat nemohl.

„Někdo tady je,“ řekl Calisto ze dveří kuchyně.

Emma na něj podívala tak, jako by mu právě narostla druhá hlava. „Pořádáme večeři. Ano, lidé přicházejí.“

Calisto zavrtěl hlavou. „Ne.“

„No, je trochu pozdě, abys to teď odmítl. Lidé už jsou tady, nebo to jsi alespoň řekl.“

Měl to nejpodivnější nutkání vrhnout se hlavou proti nejbližší zdi. „Emmo, na pět vteřin mě poslouchej.“

„To dělám. To ty se tu chováš, jako by ti právě něco zalezlo do zadku nebo tak něco.“

„Někdo tady je,“ zopakoval Calisto a tentokrát dodal, „s Camillou.“

Emma se okamžitě ve své práci zastavila. „Cože?“

„Ano, to je to, co jsem řekl.“

„Ale -“

Calisto zaslechl, jak se zezadu přibližovaly dva páry kroků; jedna známá a druhá zas až tolik ne. Podíval se na svou ženu a pak, když dva lidé přišli blíž, ustoupil stranou.

Camilla s širokým úsměvem ve tváři vešla do kuchyně. Hned za ní ji následoval Tommaso Rossi. Calistův pohled spočinul na jejich spojených rukou a vypadalo to, že nebyl tím jediným, kdo si toho všiml. Stejně tak při náklonnosti mezi jimi dvěma sklonila oči i Emma, ale své překvapení neskryla ani zdaleka tak dobře, jako to udělal Calisto.

„Ach,“ zamumlala Emma. „No, ahoj.“

Calisto se skoro zasmál.

Skoro.

Netušil, jak se mu tomu podařilo ubránit, ale stalo se to. Vidět, jak si jejich dcera na rodinnou večeři někoho přivedla, byl rozhodně šok. Jako rande. A ještě překvapivějším bylo vidět, že jejím rande je Tommaso Rossi.

„Nevadí ti přidat na stůl další talíř, že?“ zeptala se Camilla.

Emma se ze svého šoku nádherně vzpamatovala. Stejně jako vždy. To byla jedna z věcí – jedna z mnoho věcí - které Calisto na své manželce miloval.

„Ano, samozřejmě,“ řekla Emma své dceři. „Chceš nás řádně představit nebo…? “ Emmin hlas se s přehnaným kývnutím směrem k Tommasovi vytratil. Mladý muž se jen uchechtl. „Myslím tím, pokud chceš.“

Zatraceně dobře věděla, kdo Tommaso je. Calisto o něm své ženě řekl před šesti zkurvenými měsíci, kdy k němu Tommaso ohledně Camilly přišel. Samozřejmě, že toho Calisto o své dceři nebo Tommasovi poté už příliš neslyšel, a věděl, že mladý muž nakonec musel zamířit zpátky do Chicaga. Koneckonců, to bylo místo, kde byl Tommasův život a jeho rodina.

Calisto předpokládal, že tím to skončilo.

Očividně ne.

„Mami, tati,“ řekla Camilla s protočením očí: „Tohle je Tommaso. Jen proto, aby mě viděl, se speciálně vydal z Chicaga až sem. Vzhledem k tomu, že je dneska večer už pořádaná večeře, usoudila jsem, že by se ke mně mohl připojit.“

Emma přikývla. „Dobře. Ahoj, Tommaso.“

„Speciální výlet?“ zeptal se Calisto.

Ignoroval pohled, kterým po něm jeho žena střelila.

„Svým způsobem se mi stýská po New Yorku,“ řekl Tommaso a usmál se na Camillu.

Jo.

Calisto si pomyslel, že mnohem pravděpodobněji se mu stýskalo po někom v New Yorku.

Někom, jako Camilla.

„Hm,“ řekl Calisto.

„Dobře,“ skočila do toho Camilla a z boku se po tátovi podívala pohledem, který by mohl dobře soupeřit s pohledem její mámy. „Jdeme se projít dozadu po pozemku, než bude večeře připravená. Pro případ, že bychom byli až příliš daleko, než bychom tě zaslechli zavolat, mami, pošli mi textovku.“

„Jasně,“ odpověděla Emma. „Zařídím to.“

Oba mladí dospělí neztráceli čas a rychle vyklouzli z kuchyně ven, ruce měli celou dobu stále spojené. Calisto čekal o pár minut déle, aby se ujistil, že zmizeli z doslechu, a pak se otočil zpátky ke své ženě. Věděl, že bude mít milion a jednu věc, co by mu chtěla říct.

„Bylo by milé trocha varování předem, Cale,“ řekla Emma.

„Zkusil jsem to,“ namítl Calisto.

Emma se otočila a z okna v kuchyni, které vedlo na velký zadní pozemek plný stromů a stezek, se podívala ven. Calisto tam mohl vidět Camillu s Tommasem, jak mířili na jednu ze stezek, která vedla k malému rybníku, u kterého bylo posezení.

„Nebyl tu naposledy před šesti měsíci?“

„Jo,“ řekl Calisto.

„Hm.“

„Jo.“

Nebyl si úplně jistý, jak se ohledně toho cítil.

„No,“ zamumlala Emma sama pro sebe.

„Podle toho, co vím, je to hodný kluk,“ řekl Calisto spíš pro sebe než pro svou manželku. „Pochází z dobrého muže, což je bonus.“

„Dobře.“

„Dostaň to ze sebe, Emmo.“

„Možná je to pro Camillu jen trik.“

„Nechápu.“

„Cam,“ řekla Emma, „a chlapci. Víš, jaká je. Neudrží si její zájem déle, než kolik času zaujme nějaká hračka batole. Možná usoudil, že to je to, jak na ni vyzrát.“

„A jak by to udělal?“

„Vzdálenost a prostor,“ nabídla Emma s pokrčením ramen. „Možná jedna věc jednou za čas.“

„Emmy, lásko, na takovéhle sračky nemá žádný muž takovou trpělivost.“

Emma se přes rameno podívala na Calista, její výraz byl měkký i vážný zároveň. „Vážně?“

„Cože?“

„Pokud ji miloval, i když je šílené zamilovat se do někoho tak rychle a vědět to, co je pak záleží na trpělivosti a čase, pokud nakonec dostaneš to, co jsi chtěl?“

„Takhle jsem o tom nepřemýšlel,“ odpověděl Calisto.

„Máš čas. Zkus o tom popřemýšlet teď.“

Calisto to udělal. Vypadalo to, že před všemi těmi měsíci Tommasovi možná nepřipsal tolik bodů k dobru, kolik si zasloužil.

„Dobře tedy.“

Emma se usmála. „Dokud bude šťastná.“

Ano, to taky.