YFH - 5. kapitola

 Překlad: Lucianna

Callie velmi riskuje, ale touha zjistit pravdu ji žene kupředu. Jak využije zjištěné informace? Obrátí karty aspoň trochu na svou stranu? Možná se to dozvíte v této kapitole...

Prsty se mi třesou, když vyberu zámek, a snažím se být tak opatrná a tichá, jak to jen jde. Ohlédnu se za sebe, ale noc je zatím klidná a já budu sama nějakou dobu. Neměla bych tohle dělat, vím to, ale potřebuji odpovědi. Pokud Tatum něco ví, pak musím zjistit co. Dostala jsem odpovědi vloupáním se do Celiina domu, a doufám, že dostanu ty samé odpovědi vloupáním do Tatumova.

Není to nejchytřejší nápad, jaký jsem kdy měla, ale vím, že ti dva muži jsou dneska večer v práci a já doufám, že to tak ještě aspoň hodinu zůstane, abych mohla prohledat dům a zjistit, co potřebuji. Soustředím se zpátky na zámek a pracuji na něm, dokud konečně neuslyším cvaknutí. Srdce mi buší, otevřu dveře a opatrně je za sebou zavřu a znovu zamknu. Použiju baterku na telefonu, abych si posvítila na cestu, a vkročím do velkého domu.

Dobrá věc je, že znám to místo dost dobře na to, abych věděla kam jít.

Špatná věc je, že se vloupám a nesnáším, že musím dělat takové věci.

Jo by mě nejspíš zabila, ale musím tohle udělat.

Opatrně našlapuji tmavým domem, ve snaze nic nenarušit, dokonce ani nic tak jednoduchého, jako způsobit posun věcí. Nechci, aby někdo věděl, že jsem tady byla. Mohu slyšet svůj dech v tom mrtvolném tichu, když se pohybuji ke schodům, pomalu stoupám nahoru a krčím se při každém vrznutí. Vím, že tu nikdo není, ale i tak mě to k smrti děsí.

Dojdu nahoru a jdu kolem Tannerova pokoje a přímo do Tatumova. Obalím své rukavicemi zakryté prsty kolem kliky a otevřu je, a vstoupím dovnitř. Nemůžu rozsvítit světlo, to by byl příliš velký risk, takže se musím spokojit na baterku, abych viděla. Přejdu nejdřív ke stolu v rohu a začnu se prohrabovat v papírech tam. Pochybuji, že by nechával něco, co by stálo za to, na očích, takže se musím podívat hlouběji.

Rozhlédnu se kolem stolu po přihrádkách, nebo něčem, co by bylo ideální k ukrytí informací. Nemůžu najít nic na stole, ale i tak rychle prolétnu šuplíky. Pak, aniž bych našla něco zajímavého, přesunu se ke skříňce a začnu otvírat krabice a dívat se. Uvnitř jedné krabice najdu fotku Tatuma a Chase. Strčím si fotku do kalhot a dál hledám.

Najdu štos papírů v krabici, schované přímo vzadu ve skříňce a pár vytisknutých e-mailů. Vytáhnu je ven a snažím se je se světlem přečíst. Na jednom z nich jsou informace  o falešném dokladu totožnosti. Přimhouřím oči, čtu dál a snažím se dostat co nejvíc informací v co nejkratším čase, když uslyším zabouchnout vstupní dveře dole. Prudce otočím hlavu a slyším nízké mužské hlasy. Jsou doma. Zoufale použiju telefon k vyfocení pár fotek papírů, které držím a pak je strčím zpátky do krabice.

Někdo jde nahoru po schodech.

S bušícím srdcem dám krabici zpátky kde jsem ji našla a vlezu do šatny, a zavřu dveře právě včas, když někdo otevře dveře. Blikne světlo a já zavřu pevně oči hrůzou. Jsem dobře schovaná v šatně, ale pokud Tatum přijde hledat oblečení, je velká šance, že mě najde. Jak bych tohle vůbec vysvětlila?

Krev mi proudí tělem šíleným tempem a srdce mi buší v hrudi. Dlaně se mi začínají potit a jsem si najednou velmi vědoma svého okolí. Pokud udělám jediný hluk, budou vědět, že jsem tady a pro mě bude po všem. Slyším Tatuma pohybovat se kolem, nějaké oblečení spadne na zem, ale nejde do šatny. Po pár minutách zmizí z místnosti a zavře dveře.

Vydechnu. A děkuji Bohu, že mě nenašel.

Stále ale zůstává problém, jak se dostat ven z domu.

Aniž bych byla zahlédnuta.

Potichu vyjdu ze šatny, nohy se mi třesou, když jdu ke dveřím.

Potichu je otevřu a vykouknu ven. Slyším hlasy ze zdola.

Roztřeseně se nadechnu a po špičkách jdu ke schodům, nakukujíc dolů. Pokud mě uvidí, všechno na čem pracuji, s odhalí. Budu muset vysvětlovat, proč jsem v jejich domě, vysvětlit co vím. To nemůžu. Ne teď. Bylo by to všechno k ničemu. Pomalu scházím dolů po schodech a když se dostanu dolů, nakouknu za roh, a uvidím je stát v kuchyni. Uvidí můj pohyb, když se pokusím utéct tudy.

„Pořád máš ze všeho špatný pocit?“ zeptá se Tatum.

„Je to zkurvený zmatek. Bylo by to mnohem snazší, kdybych znal prostě pravdu.“

„Ty znáš pravdu, Tannere. Víš, že Celia nebyla v depresi. Nedovol, aby tě hezký příběh vyhodil z cesty. Já to chápu, vážně. Mám taky Callie rád. Je uvěřitelná, ale v srdci vím, co je pravda. Ty víš, že lže.“

Zkurvený Tatum.

K čertu s ním.

„Vím to, ale taky se musím ptát, jestli mi něco neuteklo. Bylo by neuvěřitelně nefér, kdybychom na ni celou dobu tlačili pro nic za nic.“

„Dokážu ti to. Callie se nakonec zlomí. Dostane se to k ní natolik, že to prostě vzdá a přizná, co udělala. Až to udělá, všechno bude jasné.“

„A pak co?“ zamumlá Tanner.

„Pak budeme mít uzavření, budeme mít své zkurvené odpovědi. Její skutky způsobily Celiinu smrt, nezapomeň na to. Nezapomeň, proč jsme se rozhodli s tímhle začít.“

Zavrtím zhrozeně hlavou. Odpovědi? Uzavření? To je důvod, proč to dělají? Protože chtějí uzavření? To je zkurvený vtip. Vztek mi bublá v hrudi a já zatnu pěsti, v touze tam jít a dát jim kousek své mysli, ale vím zatraceně dobře, že nemůžu.

„Znovu poničíme její auto dneska večer, a uděláme to tentokrát pořádně. Zlomí se, přizná se k tomu, co udělala.

Jdi do prdele, Tatume.

Znovu se zaměří na moje auto?

„Jak víš, že nebude doma?“

„Ona a Jo jdou asi za hodinu ven na večeři, budeme v pohodě,“ dodá Tatum.

Má pravdu, plánujeme jít ven. Jak to ale věděl, to nevím. Hádám, že mluvil s Jo.

Musím se odtud dostat.

Potřebuji se tam dostat před nimi.

Hodím jim do jejich dnešních plánu vidle.

Zkurvení kreténi.

Zmizí zadem ven a já vyběhnu, míříc ke vchodovým dveřím. Mám přes hlavu přetaženou černou mikinu a lapám po dechu nervózní energií. Vyběhnu vchodovými dveřmi ven a k mé hrůze se za mnou zabouchnou.

Do prdele.

„Kdo je tam?“ zaječí Tanner zevnitř domu.

Ach bože.

Ach do prdele.

Rozběhnu se. Parkuji auto asi pět bloků odtud, protože jsem nechtěla být viděna nikde poblíž domu. Sklopím hlavu a zamířím pryč ulicí. Všechno v mém těle je v nejvyšší pohotovosti a adrenalin mi proudí tělem a nutí mě běžet rychleji. Možná měl Ethan s tím běháním pravdu, že ho jednoho dne budu potřebovat. Ten den je tady právě teď. Bez toho bych touhle dobou nejspíš lapala po dechu na kraji silnice a Tanner by mě přišpendlil k zemi.

„Stůj!“

Ach ne.

Kurva.

Tannerův hlas rezonuje nocí. Srdce mi buší a celé tělo se pohybuje rychleji, když zjistím, že mě vážně pronásleduje. Sleduje mě. Běžím jak jen můžu a vrhnu se přes silnici, abych ho setřásla. Jeho kroky jsou za mnou a řve na mě, abych zastavila. Jestli mě chytí, je po všem.

Všechno skončí.

Běžím z plných sil, ale jsem jen malá a on je velký muž. Mohl by mě velmi snadno chytit, kdybych jen trochu zpomalila. Běžím k parku, plnému silných stromů. Tam se můžu schovat. Když se tam dostanu, vrhnu se přes malou lavičku a dál běžím a slyším, že Tanner udělá to samé. Dostává se blíž.

„Zastav kurva!“

Jen přes moji mrtvolu.

Běžím mezi stromy a několika se vyhnu, a pak najdu jeden dost široký, aby mě zakryl, opřu se o něj zády a funím. Vedle jsou nějaké malé keře, tak se za ně skrčím a posouvám se co nejdál můžu. Pak si zakryju pusu, aby neslyšel mé zadýchání. Slyším jeho boty křupat přes listy, jak chodí okolo a zpomalí blízko mě.

„Vím, že jsi tady!“

Zadržím dech a držím hlavu dole. Že je tma, funguje, protože jsem oblečená celá v černém. Nehýbu se. Nedýchám. Dokonce ani nemyslím. Prostě držím oči pevně zavřené a modlím se, aby mě nenašel. Pár minut chodí okolo a pak z něj vyjde naštvané zavrčení, následované nadávkami, než se otočí a odejde.

Sedím tam další půl hodinu, příliš vystrašená se pohnout.

Vystrašená, že tam někde na mě čeká.

To bylo jen tak tak.

Příliš blízko.

Když jsem si jistá, že jsem v bezpečí, vytáhnu telefon a zavolám policii.

Dneska nebudu ničí terč.

Ničí.

 

*****

 

Sedím na ulici a sleduji, jak se všechno vyvíjí přesně tak, jak chci. Mé auto je zaparkované hned na straně, kde je dost tma na to, aby se na něj mohli zaměřit, aniž by je někdo viděl. Udělala jsem to schválně, chtěla jsem, aby to pro ně vypadalo snadně. Žijeme v dost tiché ulici, aby jim to prošlo. Sleduji je, jak přicházejí, no, jeden z nich. Hádám, že to je Tatum. Nevím, jestli se mi uleví, že Tanner tady není, nebo jsem ještě víc naštvaná.

On, kdokoliv to je, se pohybuje blíž k mému autu. Má něco v rukou, co odtud nemůžu vidět. Právě se chystá něco udělat, když dorazí policie s blikajícími majáky, když zastaví a naprosto ho zaskočí. Okamžitě se rozběhne a mizí za rohem bloku. Sleduji, jak se policajti vrhnou z auta a jdou po něm. Vypadá to jako věčnost, než se vrátí, jak tam sedím s bušícím srdcem. O deset minut později, nebo tak, se vrátí s ním v poutech. Mikina je teď dole a já vidím, že je to Tatum.

Můj vztek roste hlouběji.

Mám mu toho tolik co říct. Tolik věcí, co si přeju, abych mohla právě teď udělat, jako běžet tam a dát mu co proto. Nemůžu udělat nic z toho, takže místo toho sedím a sleduji se zadostiučiněním, jak ho strčí dozadu do policejního auta.

To je zatraceně naučí si se mnou zahrávat.

Když jsou pryč, jdu zpátky ke svému bytu a mířím dovnitř a zamknu dveře. Pak zavolám Jo.

„Co se stalo?“ zeptá se vyděšeným hlasem. Je v práci, ale řekla jsem jí, co se bude dít. Opravdu s tím nesouhlasila, ale ani se mě nesnažila zastavit.

Teď už to ví lépe.

„Byl to Tatum,“ řeknu jí.

„Byl?“ zalapá po dechu. „Ach.“

Vím, že je stále zklamaná z Tatumova zapojení v tomhle všem. Vím, že spolu mluví víc, než vím. Vím, že je zmatená a věci jsou komplikované. Je mi jí líto, opravdu. Je na hovno, když vás někdo, koho jste považovali za dobrého, zklame.

„Nevím, co se chystal udělat, ale neutekl. Policajti ho chytili. Neskončí ve velkých potížích, ale prostě chci, aby věděli, že jejich malý plán má v sobě zkurveně velkou díru. A tou dírou jsem já. Už mě trápit nebudou.“

„Callie…“

„Zasloužil si to, Jo. Já si nezasloužím, aby mi dál ubližovali.“

Vydechne. „Ne, to nezasloužíš. Co si myslíš, že udělají?“

„Nevím, a ani si nejsem jistá, jestli to vědět chci. Nejspíš další fotka, nebo hrozná slova, něco co mnou otřese.“

Jo vydechne. „Musím jít, zlato, potřebují mě tady. Promluvíme si víc, až se dostanu domů.“

Zavěsím jí a chystám se položit telefon, když vidím Tannerovo jméno problesknout na obrazovce. No, není to skvělé načasování?

„Ahoj,“ řeknu když to zvednu, a snažím se udržet hlas v normálu.

„Ahoj,“ zamumlá svým zastřeným hlasem. „Jak se máš?“

Myslíš, jestli se mi už nestalo něco hrozného? Zjistila jsem už, že mi někdo napadl auto? Volá, aby mě zkontroloval, nebo zjistil, jestli jsem už doma, jedno nebo druhé. Rozhodnu se hrát hloupou. Opravdu zkurveně hloupou.

„Jsem v pořádku, ale trochu otřesená, vlastně.“

„Proč pak to?“ zeptá se a jeho hlas je najednou zvědavý.

„No, přišla jsem domů z večeře s Jo brzy, protože jsem se necítila dobře a pak už jen vím, že byli venku policajti. Někdo se snažil něco udělat mému autu, ale ať to byl kdokoliv, chytli ho. Bylo to děsivé. Ani jsem si nevšimla, že by tam někdo byl. Kdokoliv má se mnou problém, tak je jasné, že to jen tak brzo nevzdá.“

Tanner na chvíli zmlkne. „Viděla jsi, koho chytli?“

„Ne,“ odpovím, „Ale bylo to děsivé, Tannere.“

Více ticha.

„Jsi v pořádku?“

„Jo, asi jo.“

Odkašle si. „Chceš, abych přišel? Zkontroloval to tam? Ujistil se, že jsi v pořádku?“

Jen přes moji mrtvolu.

Lháři.

„Jsem si jistá, že tohle je minulost, ty ne? Vzhledem k našim rozdílným názorům?“

Vydechne. „Callie, poslouchej… do prdele, musím jít.“

Samozřejmě, že musí.

Vsadila bych se, že Tatum volá právě teď z policejní stanice.

„Ach, dobře,“ řeknu a můj hlas zní trochu zklamaně.

„Promluvíme si, dobře? Určitě. Čau.“

Zavěsí a já položím telefon a nahlas vydechnu.

Takže to začalo.

Je čas opravdu začít hledat.

Je čas přivést ten jejich malý plán k obrovskému nárazu.