YFH - 1. kapitola

 Překlad: Lucianna

„Callie?“

Nemůžu se hýbat.

Nemůžu dýchat.

Hruď mám staženou. Až k bodu, že se mé srdce cítí tak, že vybuchne, pokud přidá víc tlaku. Celé tělo mě pálí. Nemůžu žádnou jeho část přimět k fungování. Dokonce ani prsty se nepohnou.

„Callie, jsi v pořádku?“

Agonie svírá mé tělo, pomalu ho ždímá, jak proniká hlouběji a hlouběji. Jde to přímo do mé duše, drtíc ji kousek po kousku.

„Callie, děsíš mě. Řekni prosím něco.“

Lži.

Zrada.

Pomsta.

„Vážně, prosím, podívej se na mě!“

Joannin hlas je zoufalý; její ruka je na mém rameni, pevně mě svírá a třese se mnou.

Moje mysl se točí.

Můj dech je ztěžklý. Plíce odmítají fungovat.

„Zlato, jsem tak vyděšená. Prosím řekni něco. Co se tam stalo? Mluv se mnou. Řekni něco, cokoliv.“

Pomalu otočím hlavu, až jsem k ní tváří. Cítím pálící slzy, které mi tlačí zezadu na víčka, jak si přehrávám vzpomínku na ty fotografie, znovu a znovu, dokud nejsou vypálené v mé mysli, kde mě navždy budou děsit.

„Všechno je to lež.“

Můj hlas je skřípavý a zlomený. To mě nezrazuje – říká pravdu, celou pravdu. Všechno, co cítím v tuhle chvíli, je obsaženo v mém hlase. Tvář Jo se změní na zmatenou a natáhne se po mé ruce, kterou rychle ucuknu pryč. Zmatení je nahrazeno ublížením.

Jak vím, jestli v tom není taky?

Jak mohu vůbec něco vědět?

Je na světě jediný člověk, kterému mohu věřit?

„Callie,“ řekne a v hlase se jí odráží bolest.

„Věděla jsi to?“ zeptám se jí. „Věděla?“

„Věděla co? Nevím o čem to mluvíš. Prosím řekni mi, co se stalo v tom domě.“

„Věděla jsi to, Jo?“ řeknu znovu a v mém hlase převládne vztek. „Jsi toho součástí?“

„Součástí čeho? Co se děje?“

Otočím se a znovu zírám ven předním sklem. Ruce se mi třesou; až do teď jsem si toho ani nevšimla. Mám pocit, jako by se celý můj svět kolem mě zhroutil. Jako že ať udělám od téhle chvíle cokoliv, navždy budu pošpiněna Celií Yatesovou a její rodinou.

Její rodina.

Lidé, kterým jsem věřila nejvíc na celém světě.

Všichni mě využili.

Všichni hledají pomstu.

„Tanner a Andrea jsou Celiini sourozenci.“

Nepoznávám svůj vlastní hlas, když ta slova řeknu.

Zní… mrtvě. Prázdně. Zlomeně.

„Cože?“ zašeptá Jo a já v tu chvíli, když to řekne vím a její tón to potvrzuje, že v tomhle není. Je tam ostří v jejích slovech, které obsahují stejnou úroveň šoku, kterou jsem cítila, když jsem viděla ty fotky. „Callie, prosím řekni mi, co se tam stalo.“

„Viděla jsem fotky,“ řeknu a třu si ruce o sebe ve snaze je zastavit od třesu. „Tannera a Andrey, s Celií. Rodinné fotky.“

„To se nemůže dít.“ Jo zalapá po dechu a zavrtí hlavou. „To musí být nějaká chyba. Není možné, aby věděli… Není možné aby…“

„Že by se mohli schválně vnutit do mého života, kvůli pomstě?“ dokončím její myšlenku, trochu hořkým tónem.

„Callie…“

„Bude to ještě lepší,“ zamumlám. „Ethan je toho taky součástí.“

Mrtvolné ticho.

„Ne,“ zasípe. „Ani náhodou.“

„Ano,“ řeknu a srdce se mi zkroutí tímhle odhalením nejvíc.

Ethan Corel. Jediný člověk v tomhle venkovním světě, kromě Joanne, o kterém bych přísahala na svůj život, že mu můžu věřit. Můj jediný přítel. Můj hrdina.

Celou dobu mě krmil lžemi.

Celou dobu mě měl přesně tam, kde mě chtěl mít.

Oni všichni.

Každičký z nich.

Celou dobu hráli perfektní příběh pomsty.

Myslela jsem si, že sražení Celie Yatesové mým autem, mě bude pronásledovat navždy, že nic na tomhle světě, mě nemůže ublížit víc.

Spletla jsem se.

Svět je mnohem krutější, než aby ti dal do života jen jednu hroznou věc.

Celia Yatesová našla způsob, jak se dostat do mého života a zničit ho znovu.

Jenže tentokrát si nejsem jistá, jestli to zvládnu.

Tentokrát mě zasáhla přesně tam, kde to bolí.

Mé srdce.

 

*****

 

„Tady,“ řekne Jo a podá mi šálek čaje.

Vezmu ho a cítím jak mi teplo prostupuje kůží a přináší horko do mých studených rukou. Vydechnu a skloním se, dýchajíc tu sladkou vůni a zavřu oči. Srdce mi stále buší – je to jako by nemělo nikdy přestat. Všechno je to jako by to nemělo nikdy skončit. Mohu se vydrápat ven, ale vždycky mi někdo hodí na hrob novou vrstvu hlíny a ujistí se, že navždy uvíznu v pekle.

„Chceš o tom mluvit?“ zeptá se Jo, sedíc naproti mně, s bledou tváří a roztřeseným hlasem.

„Co se dá říct? Je to všechno dost zřejmé, ne?“

„Ne, pro mě ne,“ řekne. „Ethan tě ochraňoval, Callie. Ujistil se, že jsi vždycky byla uvnitř v bezpečí. Nedovedu to vidět tak, že by to dělal, kdyby ti chtěl ublížit.“

Podívám se na ni. Jo má nevinný způsob uvažování. Může to být proto, že nestrávila čas tím, co jsem viděla já, nebo to může být tím, že chce  vidět v lidech to nejlepší. Tak či tak, někdy to zakryje to, co je přímo před ní. Pravdu. Chladnou, tvrdou pravdu.

„Ethan se ujišťoval, abych z vězení vyšla bezpečně, aby mohli uskutečnit svůj malý plán pomsty. Ethan se ujistil, abych mu věřila. Ethan sehrál svou roli perfektně.“

Ta čistá, syrová bolest, která mi probleskne srdcem, když řeknu ta slova, mě nutí znovu bojovat se slzami.

„Je mi to líto, zlato.“

„Chápu co dělají,“ zašeptám, „jen prostě nedokážu pochopit, co doufali, že z toho získají. Mysleli si, že mě doženou na hranu tak, až se sama zabiju? Doufali, že jim všechno přiznám a změním svůj příběh o Celii, která vstoupila před mé auto, nebo mě tlačili k něčemu ještě mnohem nebezpečnějšímu? Chtěli mi ublížit? Mám tolik otázek, ale nemám odpověď ani na jednu z nich.“

„Jediní lidé, kteří ti to mohou říct, jsou Tanner a Ethan.“

Podívám se na ni a řeknu nízkým tónem, „Tanner a Ethan nezjistí, že to vím.“

Jo zavrtí zmateně hlavou. „Callie, můžeš být v nebezpečí. Musíš jít na policii, nebo aspoň jim říct, že to víš, aby už neměli navrch. Oni velmi doslovně vytvořili celý svět lží, a pustili tě přímo doprostřed, aby našli svou pomstu. Nikdo nevěnuje tolik úsilí, pokud neplánuje něco špatného. Ráda bych věřila v to nejlepší, také, ale nevím už nic. Možná nejsi v bezpečí.“

„Nepůjdu na policii,“ řeknu a usrknu si čaje. „Nepůjdu jim říct, že to vím. Máš pravdu, Jo, vynaložili extrémní úsilí, aby se mi dostali do života. Všechno od mých přátel, po mou práci, bylo jimi připraveno. Měli výhodu. Tanner ze sebe udělal mého hrdinu, když vždycky byl poblíž na pomoc, když jsem byla v nebezpečí. Ethan se snažil vypadat jako můj loajální přítel, vždy tam, kde jsem ho potřebovala. Andrea se tvářila jako že mi dává šanci, jako že je zábavu-milující žena, na kterou se mohu spolehnout. Nic z toho není pravda. Měli nějakou koncovku. A já chci vědět, co ta koncovka je.“

„Callie…“

„Chci vědět, co pro mě plánovali. Chci vědět, všechno, co mi uniklo. Nechystám se jim říct, že to vím, nebo jít na policii, která mi nevěří ani jedno zatracené slovo, protože nemám žádný skutečný důkaz, že mi něco udělali. Ne, já budu hrát tu jejich malou hru. Jen budu hrát tvrději, chytřeji, lépe.“

Jo zavrtí hlavou. „To nemůžeš myslet vážně. To je ten nejhorší nápad, co jsem kdy slyšela.“

V hrudi mi bublá frustrace. Ona to nechápe, nikdo to nechápe. Jak by mohli? Je to skoro tak neuvěřitelné, že je těžké to myslí pojmout. „Tohle je můj život, se kterým si měli v plánu hrát, Jo. Překroutili mě způsobem, kterému nikdo nerozumí. Ujistili se, abych v jejich rukou trpěla. Nehodlám se nechat porazit bez boje. Zjistím co pro mě plánovali. Odkryju tajemství. Zjistím, co se stalo Celii Yatesové. Zničím každého z nich.“

Jo se postaví a dívá se na mě. „Jsi ublížená. Vím, že jsi. To, co jsi zjistila dnes večer, musí být to nejtěžší, co si dovedu vůbec představit. Proto budu doufat, že jsi prostě naštvaná a reaguješ pod vlivem vzteku. Běž se trochu vyspat a promluvíme si ráno. Nevím, jestli tě můžu nechat takhle riskovat, Callie. Nevím, jestli mohu sledovat, jak si projdeš peklem tam a zpátky. Protože tentokrát, tam jednoduše nemusí být cesta ven. Můžeš tam zůstat zaseklá. Nevím, jestli s tím mohu žít.“

Nyní se také postavím. Natáhnu se a chytím ji za rameno. „Já vím, že máš o mě strach, Jo, ale mám jasno jako nikdy. Převrátím jejich malou hru, až nebudou vědět, kdo ji hraje. Přinutím je zjistit, že jsem silná, mnohem silnější, než kdy mohli očekávat.“

„Můžeš být v nebezpečí…“

„Ano, to mohu, ale pokud půjdu a řeknu jim, že vím o všem co udělali, myslíš, že to znamená, že přestanou? Už je to stálo tolik problémů, opravdu si myslíš, že to vzdají?“

Jo vypadá váhavě, protože ví, že mám pravdu.

„Nelíbí se mi to; nic z toho se mi nelíbí. Vyspi se na to, Callie. Prosím tě o to.“

Přikývnu. „Vyspím.“

Otočím se a odejdu do své ložnice.

„Callie?“ zavolá Jo.

Ohlédnu se na ni.

„Miluju tě, jestli to něco znamená. To není lež.“

Přinutím se usmát, ale mám pocit, jako by mě někdo praštil do žaludku.

Tohle ráno jsem se probudila a myslela si, že má víc lásky, než jsem si myslela, že si kdy zasloužím.

Zítra se probudím s vědomím, že všechna tahle láska byla lež.

Všechno v mém světě je lež.

Všechno kromě Jo.

„Taky tě miluju,“ zašeptám na oplátku.

Pak zmizím, než může vidět slzy, kutálející se mi po tvářích.

Zlomené slzy.

Slzy zrady.

Můj život už nikdy nebude stejný.

Od téhle chvíle, nevěřím nikomu.

Ani jediné duši na tomhle světě.

Důvěra je ta největší lež ze všech.