TSP - 6. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Sebastian

V zimním zábavním parku jsem nebyl už několik let, ale je jasné, že jak roky ubíhali, město bralo svůj zimní festival vážně.

Park byl malý, ale když jste na ten pozemek vstoupili, vždycky jste měli pocit, že vstupujete do malého městečka v samotném městě. Žil svým životem přesně, jak by tematický park měl, se spoustou stánků s jídlem, pouťovými atrakcemi a dalšími stánky, kde lidé prodávali své zboží.

Vždycky to tu bylo tak živé, ale teď to tu vypadá spíš jako zimní párty, než obyčejný jarmark.

Lidé svírali v rukách horký cider, zatímco se potulovali kolem. Na malém jevišti poblíž vchodu hrála folková kapela. Celý prostor byl vždy vyzdoben tak, aby vypadal jako zimní říše divů. Světélka ve tvaru sněhových vloček visela z každého stánku, stromu, stromečků nebo sobů.

Emma se rozhlíží kolem. „To je krásné. V Belorii nic takového nemáme.“

„Berrydale bere zimu velmi vážně,“ řekne Henry. „Jsem rád, že aspoň tohle se nezměnilo.“

„Je možné se svézt? Ráda bych šla na horskou dráhu.“

Na Henryho tváři se objeví malý úsměv. „Obávám se, že tu horskou dráhu nemáme. Jediné, kde se tady můžeš svézt, je na Ruském kole.“

„Vidím.“ Stále obdivuje světelný řetěz ze sněhových vloček visící z dubu.

Princezna pravděpodobně vyrostla na zámku se skutečnými diamanty v lustrech, a přesto ji laciné světelné řetězy fascinují.

„Ale Carter dělá to nejlepší hovězí maso s papričkami, které jsi kdy ochutnala,“ řekne Henry a kývne ke stánku se burgery. „Doufám, že jsi připravená trochu se ušpinit, princezno.“

Podívám se na Emmu, která má na sobě bezchybné hedvábné šaty krémové barvy a na rukou má spoustu prstenů a náramků, které byli určitě ze stříbra a obsahovali i diamanty a smaragdy.

„Nemusíme jíst u Cartera, Emmo, jestli bys dala přednost něčemu jinému.“

„Ne, ne, zní to úžasně. Pojďme, objednáš i pro mě, Henry?“

„K vašim službám,“ mrkne na ni, když se vydáváme ke stánku.

O pár minut později se shlukneme kolem vysokého stolu s velkými mastnými burgery. Xavier je jediný, kdo si dal jen salát. Až do teď jsem si neuvědomil, že ho Carter taky nabízí.

„Chtěla bys, abych ti obstaral nůž s vidličkou?“ Zeptám se Emmy.

Jen se na mě usměje a natáhne se pro velký přetékající burger.

Henry na mě pozvedne obočí, než se pustí do svého.

„Mňamka,“ žvýká Emma. „Neuvěřitelné.“

Hltáme své burgery a Emma dokonce dojí dřív než já.

„Tohle je ten nejlepší salát, jaký jsem kdy měl,“ řekne Xavier a nabodne na vidličku poslední salát.

„Jsem rád, že ti chutná, protože já si nikdy nedávám nic jiného než burgery,“ řekne Henry.

„Miluju ho. Myslíš, že je prodávají i mezinárodně?“

Henry si odfrkne. „Věř mi, i kdyby je dodávali do nejvzdálenějších koutů soukromým tryskáčem, než by se tahle pochoutka dostala do Deercrestu, natož Belorie, zbyla by z ní nechutná hromádka.“

„Hmm,“ olizuje si prsty. „Mohla bych ho jíst každý týden.“

„Jsem ohromen, Emmo,“ řeknu.

„Podceňuješ ji. Musíš s tím hovnem přestat,“ řekne mi Henry.

„Omlouvám se, já vím, já vím. Jde jen o to… že jsem poznal pár současných princezen a většina z nich by neklesla pod úroveň filet mignon, natož aby jedli pouťové burgery.“

„Ráda bych teď šla na to Ruské kolo,“ řekne Emma, když si otře ruce vlhčeným ubrouskem.

„A dát si horký cider a možná i pečivo? Miluju tenhle festival. Děkuju za doporučení, Henry. Vzala bych si tě, kdybys byl princ.“

Emma mrkne a usměje se na něj, když Genoveve ukáže ke stánku s horkými nápoji.

„Obávám se, že dávám přednost mužům, ale jsem polichocen,“ řekne Henry.

Emma se zamračí. „Jak je ten správný výraz…“ na okamžik vzhlédne k obloze, zatímco je ztracena v myšlenkách. „Och! Naše ztráta. Každá žena by tě chtěla, Henry.“

„Jsem na ženský, ale jo, i když jsi kretén, jsi atraktivní,“ řekne Xavier.

„Xaviere, on není kretén,“ protestuju.

„Viděl jsem, jak se k vám v autě choval, princi. Nikdo nebude posílat mého prince do prdele.“

„Ne, Henry mě tam může posílat kdykoli bude chtít.“ Henry po mě střelí pohledem, ale můžu říct, že se mu líbilo, co jsem řekl.

Emma se rozesměje. „Dobře, jdu si pro ten cider. Doprovodíte mě Genoveve?“

„Půjdu taky.“ Xavier se dívá na mě a Henryho, jako by nechtěl být při naší konverzaci třetí kolo u vozu.

„Vezmeš mi taky jeden?“ Zeptám se Genoveve. „Děkuju, Gen.“

Všichni vyrazí ke stánku, ale Henryho zadržím a zavrtím hlavou.

„Jsi kouzelný.“

„Nejsem, jsem jen hladový.“ Na tváři se mu objeví maličký úsměv. Řetěz světélek ho ozařuje zezadu, díky čemuž jeho blonďaté vlasy vypadají jako svatozář. Je tak uvolněný všude, kam jde, ať už se jedná o hrad ve vypůjčeném luxusním obleku, nebo tady ve flanelu. Pořád na něj žárlím. Nevím, jestli jsem se někdy někde cítil tak v pohodě.

„Snažím se princeznu bavit téměř dva týdny a cítím, jako by se po celou dobu hrozně nudila, ale kdykoli jsi ty kolem… všechno jde prostě snadno.“

Pokrčí rameny. „Měl bys přestat myslet na Emmu jako na princeznu a prostě ji vnímat jako člověka.“

„Jasně, že je člověk. Jen… nejsem dobrý jako hostitel. Nikdy jsem nebyl.“

„Protože to nemáš rád?“

Zavrtím hlavou. „Jen prostě vždycky chci, aby bylo všechno perfektní.“

Henry natáhne ruku a stiskne mi paži. „Já vím. Což je něco, co se u tebe nikdy nezměnilo.“

Váha jeho teplé ruky na mě působí až trestuhodně dobře. Prahnu po jeho dotyku. Jedná se jen o krátký okamžik a už je zase pryč, ale vše, co chci, je stočit se v jeho náručí a zůstat v ní navždy. Jeho přítomnost je jako teplá deka, která obrušuje mé drsné hrany a činí ze světa lákavější místo.

Kouzelný. Nikdy by to nepřipustil, ale vždycky jsem si myslel, že Henry Denton je kouzelný.

Kývne doleva a hodí si červenobílý peprmintový bonbón do úst. „Nedívej se, ale je tam pár holek, co si tě fotí.“

Otočím se a uvidím je. Rychle se odvrátí a snaží se chovat, jako by nic, ale Henry měl pravdu.

„Říkal jsem ti, aby ses nedíval.“

„Já vím, já vím. Půjdu jim nabídnout, že se s nimi vyfotím. Sejdeme se u Ruského kola?“

Henry přikývne.

Ty mladé holky jsou milé a téměř nadskakují radostí, když k nim přijdu, abych se vyfotil. Řeknou mi, že sledují jeden web s královskými drby a já jsem jejich zdaleka nejoblíbenější princ, protože jsem 'nejroztomilejší'.

Stále se červenám, když slyším takové věci. Nezáleží, jak dlouho žiju v hradu, když jsem tady dole v Berrydale, cítím se jako mé staré já. Obzvláště, když jsem ve společnosti Henryho.

Otočím se a najdu všechny u Ruského kola, kde čekají na jízdu.

„Myslím, že tvůj řidič si možná někoho našel,“ zašeptá mi do ucha Henry, zatímco mi podává horký nápoj. Sevřu kelímek a podívám se na Xaviera, který mluví se ženou v červené šále. Oba se smějí a prakticky mrkají.

„To je nejšťastnější výraz, jaký jsem kdy na Xavierovi viděl, a to už je mým řidičem roky.“

„Jsem tak nadšená z této jízdy,“ prohlásí Emma.

Genoveve se přidá: „miluju Ruská kola. Zamlouvám si tu modrou sedačku. Mám za to, že bude nejpohodlnější.“

„Sednu si s Genoveve, pokud ti to nevadí, Sebastiane?“

„Vůbec ne.“

Je až bolestně zjevné, že o mě Emma nemá zájem, ale to mě nevadí. Všechno se tím zjednodušuje. Stále nevím, co to znamená z hlediska manželství. Emma je inteligentní. Možná ví, stejně jako já, že sjednocení našich rodin by mohlo být nejlepší strategický krok pro nás oba. Spojení královských rodin už se dlouho nekonalo a jsem si jistý, že ví, že kdyby si mě vzala, mohla by si dělat po celou dobu, co by chtěla.

Nemáme mezi sebou ani kapku chemie, ale aspoň k sobě chováme vzájemný respekt.

Ruské kolo se vyprázdní a všichni naskočíme dovnitř. Emma s Genoveve zaberou modrou sedačku.

Xavier se přidal ke své nové společnici, což znamená, že jsme zůstali jen s Henrym.

„Hádám, že jsi uvízl se mnou,“ řekne a se ciderem v ruce naskočí na další sedačku.

 „Pokud mě nevykopneš ven, až budeme nahoře, tak jsem s tím v pohodě.“

„Možná jsem nevrlý, ale rozhodně nemám vražedné sklony. Posaď se.“

Sedačky na Ruském kole se mi zdají desetkrát menší, než když jsme byli teenageři. Jsem přitisknutý přímo k Henryho boku, což je přesně to, co právě teď chci, ale taky je to obrovský problém.

Chtít Henryho je… k ničemu.

Nemůžu ho chtít. Jeho tělo, ani nic jiného. Pokud všechno půjde podle plánu, nakonec se budu muset oženit s někým jako je Emma a přesto jsem tady a tisknu se k příteli z dětství. Je to ta nejlepší věc, jakou jsem za poslední roky cítil, a také nejvíce bolestivá.

Když se Ruské kolo pomalu začne točit, dlouze vydechnu a vypustím obláčky páry.

„Všechno v pořádku, princi?“

Zamračím se. „Říkal jsem ti, ať mi tak přestaneš říkat.“

„Fajn, Sebastiane, jsi v pořádku? Vypadáš, jako bys dostal aneurysma, nebo ucítil něco nevábně vonícího.“

„Jsem v pohodě.“

„Och ne, jsem to já? Smrdím? Sprchoval jsem se, ale –“

„Nesmrdíš, voníš úžasně.“ Nedokážu potlačit frustraci v hlase.

Henry se zhluboka nadechne a já nakonec seberu odvahu otočit se a podívat se na něj. Jeho zatraceně dokonalý obličej je lehce osvětlený světly z Ruského kola.

„Víš, že to mezi námi nemusí být tak strašné,“ řekne nakonec. „Byl jsem naštvaný, nebudu lhát. Chtěl jsem, aby ses objevil v mém pokoji, když jsi řekl, že přijdeš, ale… to už odnesla voda, Sebastiane.“

„Myslíš to vážně?“

Pokrčí jedním ramenem. „I když už nikdy nemůžeme být takoví, jako v dětství, bylo by pěkné s tebou alespoň mluvit, aniž bych měl pocit, že vedu každou chvíli válečné vyjednávání.“

„Ty jsi ten, kdo řekl, ať jdu do prdele.“

„Ano a myslel jsem to vážně. A část mě to stále tak cítí, ale život jde dál… víš?“

„To rozhodně ano.“

„Vím, že už pravděpodobně nebudeme nikdy přáteli, ale budu se snažit nechovat aktivně nepřátelsky. Platí?“

Kousnu se do tváře. Žaludek se mi při jeho slovech, že už nikdy pravděpodobně nebudeme přáteli, pomalu propadá. Byla to pravda? Asi už není pro nás možné být… čímkoli, znovu.

Masíruju si spánky. „Takže tak se cítíš, když se mnou mluvíš? Jako při vyjednávání s nepřítelem?“

„Tak jsem to nemyslel.“

„No to rozhodně nebyl můj záměr,“ zamumlám a hodím do sebe zbytek cideru. „Henry, můj život je teď tak jiný. Možná si to ani nedokážeš představit.“

„Zkusil jsem si to představit,“ odpoví tiše. „Dokonce si i představuju, jak je to stresující.“

Vyfouknu vzduch. „Stresující to ani nevystihuje.“

Henry zavrtí hlavou a zadívá se na mihotající horizont. „Přál bych si, aby ti tak nezáleželo na tlaku království.“ Teď jsme na vrcholu Ruského kola a Frostmontský hrad je v dálce zřetelně viditelný.

Hledím na hrad – na můj domov, kde jsem se nikdy necítil jako doma.

„Nemám jinou možnost, než se starat. Víš, kolikrát jsem přemýšlel, že abdikuju? O tom, že prostě zmizím beze stopy? Mohl bych to udělat. Žít život odpadlíka.“

Tvrdě na mě pohlédne. „Jako někdo, kdo žil osamělý život, věř mi, když ti řeknu, že to není tak pěkné, jak si možná myslíš.“

„O to nejde. Dokonce, i kdybych úplně nezmizel… neměl bych kam jít. Bez hradu bych neměl žádný přístup k penězům. Mimo to místo nikoho nemám. Celý můj život, má rodina, všichni, komu na mě záleží, jsou tam.“

„To chápu.“

„A nesnáším každý aspekt toho.“

Zasměje se. „Och, kdyby tě slyšel patnáctiletý Sebastian, jednu by ti vrazil.“

Nemůžu si pomoct a usměju se. „Já vím. Tehdy jsem nesnášel každou jednu věc na roli prince. Nyní bych řekl, že nenávidím jen polovinu.“

„To je při nejmenším neuvěřitelný pokrok.“

„Pouta jsou rozhodně vyrobena ze zlata a drahokamů, ale pořád jsou to… pouta. Jsem připoután k nejkrásnější cele, kterou si dokážu představit.“

Henry je na chvíli ticho. Zvuky z lunaparku se vznáší výš, hudba, hovor a zimní veselí. Všechno tady v Berrydale vypadá tak jednoduše. Tak snadné.

„Chceš něco vědět?“ Zeptá se tiše a přeruší tak mlčení.

„Hmm?“

„Myslím, že se prostě bojíš. Žádná z vašich restrikcí není tak přísná, jak si ty myslíš. Bojíš se tak, jak ses bál vždycky, když přišlo na tyhle věci.“

Zírám na něj. „Nastoupil jsi na Ruské kolo, abys mi řekl tohle? Abys mě nazval zbabělcem?“

Jeho výraz zjemní. „Nemyslel jsem to tak, a ty to víš.“

Poposednu si na sedačce, která se lehce rozhoupá, podívám se na zábavní park a pak zpět na něj.

„Mnohem větší strach mám z tebe, víš?“

Rozesměje se. „Strach ze mě?“

„Samozřejmě.“

„Vím, že jsem strávil mnoho let v divočině, ale ujišťuji tě, že nemáš být z čeho vystrašený –“

„A jak se mám cítit?“ Vyhrknu. „Je mi šestadvacet. Jsem princ připravený oženit se s princeznou – neuvěřitelnou, pragmatickou, chytrou, zábavnou a úžasnou princeznou – ale pořád jediná věc, kterou chci, jsi ty.“

Cítím, jak mi buší srdce až v krku, když ze mě ta slova vypadnou.

Henry si prohlíží moji tvář a snad poprvé se zdá, že neví, co říct.

„Nebuď tak překvapený,“ vydechnu a shlédnu na vesnici pod námi. „Víš, že jsem se s tebou chtěl vyspat. A já vím, že ty jsi to chtěl taky. A bylo snazší se s tím neutuchajícím pocitem vypořádávat, když jsi nebyl… okolo. Ale teď, když jsem tě znovu potkal? Je to nemožné. Bože, myšlenka na tebe je to jediné, co mě přimělo se za těch deset let udělat. Pokaždé jsem myslel na tebe.“

Henry polkne a jeho rty se rozevřou. „Kriste,“ zašeptá.

„Já vím, je to zlé. Strašné.“

„To jsem neřekl.“

„Možná bys měl.“

„No,“ řekne chraplavě. „Mohl ses udělat se mnou, kdyby ses objevil v mém pokoji pro hosty.“

„Ježíši, neříkej to.“

Pozvedne obočí. „Proč ne? Nikdy nepřemýšlíš, jaké by to bylo, kdybychom oba prostě… mohli zůstat v Berrydale? Spolu?“

Nedokážu se setkat s jeho pohledem. Podívám se do dálky a zaměřím na hrad. „Snažím se o tom nepřemýšlet.“

„Proč?“

Povzdechnu si. „Protože bych to chtěl víc, než cokoli jiného, a je to jediná věc, kterou mít nemůžu.“

Henry se prudce rozesměje, až nadskočím na místě. „Vážně?“

Podívám se na něj. Teď nedokážu ani předstírat hádku. Cítím, jak se v Henryho blízkosti uvnitř mě všechno přeskládává. Jsem ta samá osoba, ale jiná verze.

Henry se dostal přes všechny ty kraviny.

„Ano,“ řeknu nakonec. „Víš, co opravdu chci? Chci být prostě tvým manželem. Vařit večeři. Masírovat ti záda. Vykouřit tě každý večer, když se dostaneš z práce domů.“

Na jeho tváři se objeví malý úsměv, ale v očích má stále bolest.

„Místo toho jsem princ.“ Zavrtím hlavou. „Všichni očekávají, že se budu chovat určitým způsobem.“

„Koho to kurva zajímá?“

„Hodně lidí, bohužel.“

„Nemůžeš se téhle pitomé tradici vzepřít?“

Cítím, jak se mi na hrudi usazuje známá tíha. Byla tam celý můj život a v průběhu let bylo lehčí i těžší ji zvládat.

„Zničilo by mi to celý život, kdybych to udělal. Nemluvě o lidech kolem mě.“

„No, já myslím, že je to kravina. Měl by ses jednou provždy pokusit to zatracené pravidlo porušit. Je to to samé, jako když jsme byli děti –“

„Té noci jsem jako teenager konečně porušil pravidlo a byl jsem od tebe navždy odtržen. To víš.“

„Nemuselo to tak být,“ řekne tiše. „A teď jsi dospělý. A to už dlouho. Už nejsme patnáctileté děti líbající se za hromadou dřeva v parku.“

Poraženě se zasměju. „Kéž by to tak šlo.“

„Co to k čertu?“

„Ne… ty hrozné části, ale líbání, kterého jsi ty součástí.“

Frustrovaně zasténá. Nemůžu mu to vyčítat. Je to frustrující. Tohle všechno.

„Fajn,“ řekne.

O chvíli později mám jeho teplou ruku na tváři a srdce mi vyskočí až do krku. Sedačka pod námi se lehce houpe a pak se zatřese.

Předkloní se a jemně přitiskne ústa na má.

„Tak,“ řekne a zase se opře. „Znovu jsme se políbili. Už se cítíš líp?“

Nepřipomíná mi to nic, co jsem až doposud zažil. Určitě ne s Henrym. Když jsme se minulý týden políbili ve válečné komnatě, byl jsem opilý a vášnivý a vše bylo uspěchané a nebezpečné.

Ale tohle? Takhle… se asi líbají lidé, kteří jsou zamilovaní. Jednoduše, sladce a skromně. A Bože, potřebuju víc.

Voní po cideru. Ruku má stále položenou na mé tváři, když se k němu znovu nakláním a zastavím se jen pár milimetrů od něj. Chci se tomu odevzdat.

„Lidé nás uvidí,“ zašeptám mu proti rtům, ale když mi zajede rukou do vlasů, nemohl bych se o veřejné mínění starat méně.

„Neuvidí,“ řekne tichým hlasem. „Jsi v bezpečí, Sebastiane, i když jsi měl vždycky strach, že nejsi.“

Povzdechnu a otevřu ústa pro jeho. Díky dotyku jeho teplého jazyka přestanu myslet.

V kalhotách jsem zatraceně tvrdý. Cítím, jako by uvnitř mě zuřila válka, jako po celý můj život. Vím, že dělám něco, co bych neměl, ale také cítím, jako bych se vznášel vysoko na obloze nad tímto Ruským kolem, nad hradem.

„Seru na to.“ Odtáhnu se, ale sevřu jeho tričko. „Přijď dnes večer na zadní terasu. Najdu způsob, jak tě dostat dovnitř do hradu.“

Henry pomalu vydechne a přitiskne čelo na mé.

„Nedělej to, Sebastiane. Znovu už ne,“ zašeptá.

„Myslím to vážně.“ Chytnu ho za předloktí. „Jsme dospělí. Tohle nemusí být…“

„Nemusí to být co? Víš, že doopravdy nemůžeme být spolu. Víš, že odejdu poté, co opravím dům.“

„Ty jsi ten, co mě políbil.“

Na okamžik je zticha. „Vypadáš, jako bys to potřeboval.“

„Taky že jo. Potřebuju tebe. V mé posteli. Dnes večer.“

Zavrtí hlavou. „Ne, to je úplně něco jiného.“

„Očividně nás to k sobě přitahuje,“ nesnáším ten žadonící tón v mém hlase. „Proč nemít sex, než zmizíš navždy? Víš, že to bude dobré. Oba to chceme. Chceš to, že?“

Odvrátí pohled. „Samozřejmě, že s tebou chci spát,“ řekne tiše.

„Tak to můžeme udělat. Žádné závazky. Slibuju.“

Chci závazky. Chci ho mít ve své posteli každou noc, nejlépe navždy, ale vím, že to mít nemůžeme.

Sex je vše, co nabízím.

„Zadní terasa. Boční vjezd. Tak se všichni zásobovači dostávají do hradu. Mělo by být snadné dostat tě do hradu –“

„Chceš mě dostat dovnitř jako personál?“

„Chci tě večer v posteli,“ řeknu rychle, když začne kolo zpomalovat a lidé dole vystoupí.

„Taky to chci, ale nechci být ničí špinavé tajemství. Tak já svůj život nežiju.“ Má pravdu. Můj život se stal nekonečnou plejádou tajemství, velkých i malých.

„Nechci z tebe udělat své tajemství. Nikdy. Jen prostě dnes večer potřebuju být vedle tebe.“

„Kruci,“ zamumlá si pro sebe. Cítím, jako by mě sledoval, jako bych byl nějaký jedovatý had, okolo kterého musí našlapovat opatrně. „Věděl jsem, že jsme se neměli líbat. Jsem idiot. Nedokázal jsem se zastavit.“

„Jsem rád, že ses nezastavil.“

„Měl to být jen polibek.“

„Jestli nechceš víc, stačí říct slovo.“

Zavrtí hlavou. „Samozřejmě, že chci. Chci ti věřit.“

„Udělám, co bude v mých silách, abych ti už znovu neublížil. Tak mi, prosím, věř.“

Strašně dlouho mlčí. Srdce mi začíná bušit, když si uvědomím, že už jsme blízko k vystoupení. Právě, když si začnu myslet, že exploduju, tak promluví.

„Ne,“ řekne nakonec sotva slyšitelným hlasem.

„Co?“

Polkne a já sleduju, jak sklopí oči a pak je znovu zvedne. Jsou naplněny bolestí. Jako by se snažil nebrečet, nebo možná jako by nemohl, i když to hrozně moc potřebuje.

„Nemyslím, že ti věřím, Sebastiane.“

Zabolí mě u srdce.

Nemá k tomu důvod. Nemůžu mu to vyčítat a nelze nesouhlasit. Nejsem důvěryhodný. Ani pro něj. Už ne.

Cítím, jako bych se topil v kalné vodě. Dalších pár minut, než vystoupíme, je ticho. Rty sevřené. Ostatní nás znovu obklopí. Emma, Genoveve a Xavier si šťastně povídají, jak krásné to bylo na vrcholu kolotoče, zatímco já s Henrym mlčíme.

Brzy poté se potichu rozloučí. Sotva na mě pohlédne, než zmizí.