TSP - 5. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Henry

Očekával jsem, že Sebastian bude teď, když se plně ponořil do života prince, jiný. Skutečnost, že se choval jako kokot? Předvídatelné. Jeho vkus pro nóbl jídlo, oblečení a nábytek? Vše jsem čekal.

Ale nečekal jsem, že když mě zatáhne do té místnosti, stane se z něj vášnivý rudý ďábel. Nebyl plachý, váhavý a nevinný jako kdysi.

Sebastian je teď… smyslný, pro boha živého. A nebojí se využít své tělo. Všechno ve mně křičí, že je to špatný nápad, že líbat Sebastiana může vést jen ke špatným věcem. Byl jsem sice plný vzteku, ale díky jeho ústům jsem se cítil lépe.

Byl jsem tak nažhavený, že jsem to nemohl vydržet. Pomyšlení, že přijde do mého pokoje pro víc, je opojné a zároveň nesnesitelné. Prostě chci, aby se sem už dostal. Oheň proudí mým tělem a já nechci, aby vyhasl.

Čekám na něj v mé komnatě a sleduju telefon každých deset minut. Není tu moc dobrý signál, takže jsem se po chvíli musel zabavit jinak.

Chvilku jsem si hladil ptáka, nedokázal jsem ignorovat, že jsem tvrdý jako šutr. Představa, jak mě přišpendluje ke zdi, mě přivádí až příliš blízko k vyvrcholení. To si chci ale nechat pro něj.

Jsem tak zoufalý, a taky mám hlad.

Přestanu se sám sebe dotýkat, zhluboka se nadechnu a snažím se dělat něco jiného. Podívám se z jednoho okna ve tvaru kapky na vesnice pode mnou, kde zářící světla rozptýlená na obzoru připomínají drahokamy. Prohlédnu si knihovnu na jedné straně pokoje. Historické knihy o rodových liniích a říších a z nějakého důvodu také kolekce starých knih od Nancy Drew.

„No co to sakra,“ zamumlám si pro sebe a vytáhnu jednu z knih. Otevřu ji, lehnu si zpět na postel a snažím se ztratit v příběhu.

O několik hodin později mě probudí zvuk větru proudící skrze stará okna.

Kniha leží na posteli vedle mě a lampička na nočním stolku stále svítí. Posadím se a namasíruju si ztuhnutý krk. Zkontroluju hodiny na telefonu a zjistím, že je půl šesté.

Kruci, je zatracených pět třicet ráno. Na telefonu se mi také objevilo upozornění o počasí, že se ráno v této oblasti objeví sněhová bouře.

Sebastian se neukázal.

Vstanu, všechny svaly mám ztuhlé z polohy, ve které jsem usnul. Všimnu si malého útržku papíru pod dveřmi, tak ho jdu zvednout a otevřu.

 

To předtím byla chyba. Pravděpodobně to víme oba. Zůstaň tak dlouho, aby ses najedl, a pak si můžeš jít svojí vlastní cestou. Omlouvám se, že jsem plýtval tvým časem.

 

Vzkaz je napsaný na papíře, který je opatřen Sebastianovou královskou pečetí a jeho celým jménem napsaným stříbrným písmem nahoře.

Ani se neobtěžoval ho podepsat.

Povzdechnu si, strhám ze sebe luxusní košili a kalhoty, které se zmačkaly, když jsem v nich spal. Moje flanelová košile a džíny jsou položené v rohu, obleču si je a poté se obuju.

Tiše otevřu dveře a vydám se dlouhou chodbou do velké místnosti. Všechny chodby jsou osvětleny lustry a nástěnnými lampami, jako by se každý v hradu snažil, aby vypadal ještě děsivěji. Takhle brzy ještě není nikdo vzhůru. Pravděpodobně jen zaměstnanci kuchyně a ještě další sloužící, kteří dřou v přízemí.

Potřebuju se odtud kurva dostat.

Procházím společenskou místností a zastavím se, protože vidím na jedné z pohovek postavu, která si čte při světle svíček.

„Genoveve,“ oslovím ji a ona vzhlédne.

„Pane,“ okamžitě se postaví rovně. „Myslím Henry. Bože, měla jsem vědět, že jsi ranní ptáče, když pobýváš v horách.“

„V poslední době nevstávám tak brzy, ale probudil mě vítr.“

Přikývne a postaví se. „Mě taky před hodinou probudil. Nemohla jsem znovu usnout, takže jsem si chtěla chvíli číst, než začnou povinnosti.“

„Doopravdy čteš ve světle svíček? Vím, že jsme na hradě, ale mají tu telefony, internet a elektřinu, víš?“

Usměje se. „Já vím. Prostě mě to baví. Světlo svíček je jedinečné.“

„Vždycky jsem se na ně v horách spoléhal, takže tě chápu.“

„Jsi – chtěl bys, abych ti sehnala něco k snídani? Koláčky ještě nebudou upečené, ale možná vajíčka a slanina –“

„Ne, ne. Už odcházím,“ opovím rychle.

Nakloní hlavu na stranu. „Ale myslela jsem, že Sebastian říkal, že zůstaneš na snídani.“

„Nemůžu.“ Při vymýšlení věrohodné výmluvy, proč utíkám tak brzy ráno, cítím nervozitu.

Proto nesnáším tajemství. Nechci jí lhát, ale ani nemůžu říct pravdu, že beru do zaječích, protože její šéf porušil slib, že přijde do mé ložnice a ošuká mě tam.

„To je mi líto. No, okamžitě pro tebe nechám připravit auto. Začalo sněžit. Jsi si jistý, že nepotřebuješ teplejší bundu?“

 „Budu v pohodě. Auto by bylo skvělé.“

Přikývne. „Jistě.“

Za dalších deset minut sedím na zadním vyhřívaném sedadle černého Rolls Roycu a mířím do vesnice, zatímco za okny víří sníh. Nedovolím si ohlédnout se na hrad, od kterého odjíždíme.

***

„Vážně si nemyslím, že toto místo potřebuje žulové desky, říkám stavbaři Normovi, který přechází po kuchyni. Objevil se s hodinovým zpožděním a když vcházel do domu, dojídal burger.

Norm je dodavatel, jehož reklamu jsem našel na zadní straně novin. Žije o několik vesnic dál a už teď vím, že si ho nehodlám najmout. Bylo by to snazší, kdyby Sebastian s Genoveve našli nejlepší stavbaře v této oblasti, jak slíbil, ale zdá se, že s ním v dohledné době mluvit nebudu.

„Budete chtít žulu,“ ignoruje úplně vše, co jsem mu řekl. „A možná nějaké vybavení v mědi.“

„A jak přesně si myslíte, že za tyhle věci jako zaplatím?“

Pokrčí rameny. „Máme spoustu platebních možností. Jednou z nich je desetiletý plán splátek.“

„Deset let na splácení kuchyňské desky?“

 „Máme i dvacetiletý.“

„Dobře. No, mám ještě nějaké záležitosti, o které se musím postarat, ale děkuju, že jste se zastavil, Normane.“

Přikývne, zvedne tašku a zamíří k předním dveřím. Rozhlédne se kolem a mlaskne jazykem. „Ještě si promluvíme.“

„Možná,“ řeknu a otevřu dveře, abych ho vyprovodil.

„No podívejme se,“ řekne Norm a zastaví se, než vyjde ven. „Tam venku je nějaká spešl dámička, co vás miluje.“

Podívám se na zem a zasténám.

„Další dárek? Vážně?“

Jedná se o jedno z největších a nejbohatších květinových aranžmá, jaké jsem kdy viděl. Jediné kytky, které poznávám, jsou pivoňky ve svěží meruňkové barvě, ale je tam i desítka jiných druhů.

Od chvíle, kdy jsem opustil hrad, nacházím každý den na prahu nějaké dárky. Dnes je to váza s květinami a na ní je malá krabička s jednoduchou modrou stuhou.

„Ta dáma vás musí milovat,“ řekne se smíchem Norm.

Zvednu těžkou vázu. „Není to dáma. Je to od přítele. Bývalého přítele. Včera poslal košík s deseti různými druhy francouzských sýrů. A předtím švýcarskou čokoládu smíchanou s kandovanými oříšky.“

A to ani nezmiňuju směšně drahé láhve skotské a vína, které se hodilo k jídlům, protože se mi zdá nevkusné se zmiňovat o takových extravagantních věcech.

„No řekl bych, že když vám bývalý přítel posílá takové dobroty, pravděpodobně chce být současný. Páni.“

„Radši to vezmu dovnitř. Ještě jednou děkuju, Norme.“

Mávne na mě. „Moji vizitku máte!“ Zavolá, když se vrací ke svému náklaďáčku. Boty mu ve sněhu křupají. Zavřu za ním dveře a dlouze vydechnu. Položím vázu na stůl před pohovkou. Jedná se o nejjasnější místo v jinak fádní místnosti dožadující se pozornosti.

Vím, o co mu se všemi těmi dárky jde. Každý z dárků je opatřen stále stejným vzkazem 'Omlouvám se', ale já ho znám lépe.

Chce jen, abych na něj myslel.

Jako bych to už nedělal každou vteřinu každého dne.

Zvednu malou krabičku, která ležela pod vázou, a rozvážu hedvábnou modrou stuhu.

„Jestli jsou to zasrané Rolexky, tak tě zabiju,“ řeknu nahlas, ale když ji otevřu, vybuchnu smíchy.

Je to krabička kakaových sušenek. Stejná značka, kterou jsem miloval jako dítě.

Zavrtím hlavou, pořád se usmívám, když otvírám balíček. Neměl jsem je od chvíle, kdy jsem opustil Berrydale a ani jsem nevěděl, že ještě existují. Strčím si jednu do úst. Jsou stále tak dobré, jako když jsem byl dítě; i když se mi zdá, že teď jsou mnohem sladší.

Tohle je mnohem lepší, než nějaký koš se sýrem. Mám rád květiny, občerstvení a rozhodně skotskou, ale sušenky jsou něco, o čem věděli jen Sebastian a má zesnulá matka, že tak moc miluju.

Sebastian si to pamatoval. A to pro mě něco znamená, i když teď opravdu potřebuju myslet na něco jiného, než na něj.

Zhluboka se nadechnu a pomalu vydechnu. Rozhlédnu se po celém domě, od zpuchřelých okenních tabulek až po trhliny v omítce, o kterých doufám, že nejsou hluboké. Zatracená žulová deska. To je ta poslední věc, co tohle místo potřebuje.

Vytáhnu telefon. Potřebuju zavolat jedinému rozumnému člověku v tomto městě.

„Henry,“ ozve se jasným hlasem Tracy. „Myslela jsem, že nikdy nezavoláš.“

„Čau Tracy. Potřebuju tvůj profesionální právnický názor, hned teď.“

„Jen do mě.“

Přejdu přes obývací pokoj k oknu a zadívám se na hrad. „Dvacetiletý splátkový kalendář na žulovou kuchyňskou desku není normální, že?“

Rozesměje se. „Byl bys šokovaný, kdybych ti řekla, že je to častější jev, než si myslíš?“

„Kriste.“

„Jop. Renovace domů je v dnešní době velký problém. Možná ne dvacetiletá splátka na desku, ale… docela blízko.“

„Pokud na tomhle místě budu dělat sám, zabere to dvakrát tolik času.“

„Nejsi dobrý v údržbářských věcech?“

Kousnu se do vnitřku tváře. „Jsem. Dokonce mě to i baví, ale já…“

„Chceš zmizet z Berrydale tak brzy, jak jen to bude možné?“

Dlouze vydechnu. „Jo. To rozhodně.“

„Co je na tom místě tak špatné? Vždycky se zdálo, že jsi to tu jako dítě miloval. Pamatuju si, jak jsi jednou řekl, že radši umřeš, než abys odešel.“

„Byl jsem velmi… entuziastický dítě.“

„Teď už se ti ty vzpomínky nelíbí?“

„Jo. A lidé, od kterých bych radši zůstal dál.“

„Sám princ,“ řekne Tracy.

Zatnu zuby. „Princ,“ potvrdím. „Jak to víš?“

„Vzpomínám si, jak jste oba vždycky běhali po městě. Tvá máma mi vždycky říkala, že jste nerozluční.“

„Byli jsme.“

„A pak vás na tolik let rozdělili. Dává smysl, že se cítíš nepohodlně být znovu na jeho území.“

„Kuš, neříkej tomu jeho území. Vím, že je z královské rodiny a hrad je veřejnou tváří pro všechny vesnice, ale jedná se jen o zastaralou show pro média. Ve skutečnosti tu nedělají nic důležitého.“

„Být tváří pro lidi může být důležité a nesnáším, že ti to musím říct, ale jestli se dokážeš smířit se svým starým kamarádem, vím, že by ti mohl obstarat ty nejlepší lidi, kteří by ti s domem pomohli. Možná dokonce i zadarmo.“

„Ne,“ řeknu tvrdě. „Nikdy. Nejsem případ pro charitu. Raději do rekonstrukce vložím svoji krev, pot a slzy.“

„Jak myslíš.“

„Hej, Trace?“

„Co?“

„Kde si tady můžu dát dobrý sendvič?“

Rozesměje se. „Nerada to říkám, ale nejlepší místo je rozhodně zábavní park.“

„Tam nejdu.“

„Jimmy Henderson má levný obchod s lahůdkami. Bageterii na čtvrté uzavřeli před několika lety a na večeři je lepší burger. A jedinou další možností jsou vakuované normálně v obchodě, ale v zábavním parku –“

„A co U Cartera?“

„Jo, ten funguje.“

Už začínám slintat. Carterův obchod se sendviči není jen Berrydaleskou klasikou. Dělají tam nejlepší jídla, jaká jsem kdy jedl.

„Prosím, řekni mi, že stále mají pomalu vařené hovězí maso a papriky.“

„Na to můžeš vsadit boty. To si tam dávám pokaždé.“

Ozve se zaklepání na dveře.

„Sakra, vydrž sekundu, Trace. Buď se vrátil dodavatel z pekel, aby mi nabídl padesátiletý splátkový kalendář, nebo jsem obdržel další nepotřebný dárek ke dveřím.“

Držím telefon mezi uchem a ramenem, jdu k předním dveřím, s rozmachem je otevřu a podívám se na zem kvůli další zásilce.

Ztuhnu, když za dveřmi uvidím samotného Sebastiana.

„Henry.“ Má na sobě dlouhý, neuvěřitelně nóbl kabát s tmavě fialovou šálou kolem krku. Jeho oči vypadají jako modré krystaly.

„Zavolám ti nazpět,“ oznámím Tracy.

„Užij si sendvič,“ řekne, než zavěsíme.

Podívám se na Sebastiana, přivřu dveře a pak zatnu zuby, jen abych je zase uvolnil.

„Máš zatracené štěstí, že jsem hned nezabouchl dveře.“

„Omlouvám se, dobře?“

„Velmi přesvědčivé.“

„Je mi to líto,“ zopakuje s doširoka otevřenýma očima.

Dlouze vydechnu. „Pojď dovnitř, venku mrzne.“

Sebastian se ohlédne na černé auto zaparkované před mým domem a mávne na řidiče, než vejde dovnitř. Rozhlíží se kolem a sundává si černé kožené rukavice, zjevně překvapen, že jsem ho pozval dál.

„Už mi teď konečně přestaneš posílat ty směšné dárky?“

„Věděl jsem, že je budeš nesnášet. Až na tu skotskou.“

Kousnu se do tváře. „Ne, že bych jakýkoli z nich nesnášel, ale jestli si myslíš, že si mě můžeš získat hmotným majetkem, očividně si nepamatuješ, kdo jsem.“

„Nesnažil jsem se tě získat.“

Výraz jeho tváře říká něco jiného.

„Možná trochu,“ připustí nakonec.

Prohlížím si ho od hlavy k patě. Všechno by bylo mnohem snazší, kdyby nevypadal tak skvěle. Připomenu si, abych znovu postavil svoje zdi.

„Hezké, že ses neohlášeně objevil.“

„Omlouvám se, máš na večer plány?“ Pozvedne obočí.

„Vlastně mám.“

„Budu tu jen chvilku.“ Pohledem se zaměří na mě. „Nejprve se musím omluvit.“

„Nic mi nedlužíš. Dárkové koše, omluvy ani sex, ale díky.“

„Nedlužím ti sex, ne, ale dlužím ti aspoň vysvětlení, proč jsem… po tobě tak agresivně vyjel a pak se neukázal.“

Dramaticky zvednu ramena a pak je nechám zase spadnout. „Jistě Sebastiane, proč ne.“

Přejdu do obývacího pokoje, padnu na olivově zelený gauč. Sebastian si sedne naproti mně do křesla s dokonalým držením těla.

„Bože, vypadáš tu tak nepatřičně.“

Uchechtne se, sundá si kabát a odhalí tak šedé tričko.

„Lepší?“

„Trochu.“

Teď vidím mnohem víc jeho kůže. Jeho bicepsy naplňují rukávy trička způsobem, jaký by neměl být možný. Pořád vypadá vytříbeně a klidně, ale už ne úplně nepatřičně v mé malé chatce.

„Neříkej matce, že jsem byl ve městě jen v tričku a budeme v pohodě.“

Protočím oči. „Nikdy jsem nepochopil, proč ti tolik záleží, co si myslí, ale klidně.“

Povzdechne si. „Není to tak, že by mě tolik zajímalo, co si myslí. Jen s ní souhlasím, že chci být nejlepším princem, jakým můžu být. Chci dělat věci správným způsobem. Lidé potřebují někoho, ke komu by vzhlíželi.“

„Nemyslím si, že by někoho pohoršilo, kdyby tě viděl ve tričku, Sebastiane.“

Sevře pevně rty. „Jde spíš o udržení veřejné tváře.“

„To se vsadím.“

Prudce se nadechne a znovu se posadí trochu rovněji. „V každém případě se omlouvám, že jsem začal něco, co jsem neměl a přijímám za to veškerou vinu. Už se to znovu nestane.“

„Rozhodně ne,“ zavrtím se na místě. „Protože do toho paláce už znovu nevkročím.“

„Ne?“

„Nahání mi hrůzu.“

Přikývne, jeho pohled je teď daleko, než se vrátí zase do současnosti. „Správně.“ Natáhne se po kabátu. „Taky jsem ti přinesl tohle.“

Podá mi list papíru s královskou hlavičkou, na kterém je dlouhý seznam jmen a telefonních čísel napsaných neuvěřitelně úhledným rukopisem.

„Genoveve připravila seznam všech nejlepších dodavatelů, kteří pracovali za posledních pět let na našem hradě. První tři jsou úžasní a Gen už jim zavolala a ztratila za tebe dobré slovo.“

„To je skvělé,“ řeknu tiše a podívám se na přehledný seznam.

„Předpokládám, že ten muž odjíždějící v červeném náklaďáku je další stavbař, se kterým jsi mluvil?“

„Jo, to byl Norm. Myslím, že když se podíváš, tak stále můžeš vidět pozůstatky jeho burgeru na mé lince.“

„Vidím.“

„Myslím, že někteří z toho seznamu budou o hodně lepší, než on. Díky, Sebastiane.“

„Bylo mi potěšením. To je to nejmenší, co jsem mohl udělat.“ Trochu víc se porozhlédne po pokoji, jako by ho fascinoval každý detail, než se konečně postaví. „Měl bych jít. Nechci zasahovat do tvých plánů.“

Sleduju ho, jak si obléká kabát a v jeho očích vidím záblesk něčeho, co jsem tam neviděl už velmi dlouho. Má ten samý výraz, jaký měl vždycky těsně předtím, než se musel vrátit na prázdniny na hrad.

Dříve to nenáviděl. Bylo to, jako by vrátit se na hrad – opustit mě – ho trhalo zevnitř, i když věděl, že mě brzy zase uvidí.

Ten pohled mě ničí. Nezáleží, jak jsem na něj naštvaný a jak moc si myslím, že je snobský blbeček… vidět ten pohled na jeho tváři mě přiměl chtít ho vzít do největšího medvědího objetí, jaké zvládnu.

„Nepředpokládám, že už jsi měl večeři.“

Podívá se na mě. „Ne. No, princezna je teď vlastně v autě. Spolu s Genoveve.“

„Přijeli sem dolů s tebou?“

Přikývne. „Emma se velmi zajímá o zdejší život. Vyrostla na zámku v Belorii a nikdy neviděla normální život. Je tak šťastná, že je mu při návštěvě tady vystavená, tak jsem jí řekl, že jí vezmu na večeři do jedné z vesnic.“

Usměju se. „Je stejná, jako jsi býval ty v patnácti. Radši bys byl tady v nicotném městečku, než na hradě, a jedl nejlepší jídlo, které se dá koupit.“

„Přesně, chápu, odkud to pochází.“

„Hej, kdy naposledy jsi byl u Cartera?“

„Mmm, Carter,“ lehce se mu rozšíří panenky. „Roky. Nebyl jsem tam od… no, od chvíle, kdy jsme tam šli naposledy spolu. Takže jedenáct let.“

„Mé velké 'plány' na večer byly jít tam na sendvič s hovězím a paprikami. S Emmou byste se mohli připojit, pokud myslíš, že je v pohodě, aby princ s princeznou vkročili do zábavního parku, samozřejmě.“

Na okamžik je zticha, jako by nápad jít do zábavního parku v zimě bylo jako letět na měsíc.

„Já… já… jistě. Budu muset informovat Genoveve a ujistit se, že nám to rozvrh dovolí, jinak samozřejmě –“

„Samozřejmě.“ Projdu kolem Sebastiana a přitom ho drcnu do ramene. „Princi.“

„Přestaň mi tak říkat.“

„Jo, jo, jo,“ odmávnu ho, když si jdu vzít kabát. „Pojďme si dát sendvič.“