Thunder - 5. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Melanie

Co se děje? Melanie přitiskla ucho ke dveřím. Zdálo se jí, že slyší hlasy, ale teď bylo za dveřmi jejího vězení naprosté ticho. Zafuněla, založila si ruce a došla zpátky k televizi. Ta zatracená věc byla rozbitá a ona nemohla přijít na to, jak ji opravit. Pokud ji Zane hodlal věznit, mohl by jí alespoň poskytnout nějakou slušnou zábavu.

Zámek dveří cvakl, ale neobtěžovala se pokusit se o útěk. Podívala se k němu, připravená mu uštědřit dokonalou urážku, na které pracovala – jen aby s výkřikem vyskočila na nohy.

Zane se zhroutil do pokoje. Jeho opálená kůže byla téměř bílá, u úst mu pěnila krvavá pěna a oči měl doširoka rozevřené a nabývaly žlutého odstínu.

Tohle už někdy viděla. U své kamarádky, která se předávkovala a málem na to zemřela. Šokovaně si přitiskla ruce k ústům a na dlouhou chvíli ztuhla. Zane se vymrštil na ruce a kolena a začal se plazit k ní.

„Drž se zpátky,“ varovala ho a rozhlížela se po něčem, čím by se mohla bránit. „Mělo mě napadnout, že budeš mít rád drogy!“

Zane si otřel ústa a odhodil kousky pěny. „Ne drogy. Potřebuju tvou pomoc.“

I když se zadýchával a hlas měl slabý, mluvil zřetelně. Melanie na něj zírala a všimla si, jak se mu třesou ruce. Žaludek se jí sevřel, jak bojovala s přirozeným sklonem pomáhat druhým. Zjevně byl na drogách a byl to gangster. Byl nebezpečný!

Ale když zasténal a hlava mu klesla dopředu, nemohla si pomoct. Vrhla se k němu a zachytila ho dřív, než se sesunul na podlahu. Hlavou se jí praštil o rameno a jeho váha ji srazila zpátky, rovnou na podlahu. Zhroutil se nad ní. S tichým zasténáním otočil hlavu a olízl jí krk, čímž ji přiměl se zavrtět – pevně si řekla, že se jí to nelíbí, i když jí kočka poskakovala v hrudi.

Zane se zasmál a položil jí ruku na hruď, mezi ňadra. „Cítím, jak vrní.“

Náhle ruku odtrhl, jako by se popálil, a svezl se z ní. „Promiň.“

„Já –“ Melanie se odmlčela, nevěděla, jak na to reagovat.

„Musíš ji vysát. Napil se, ale pak mě zase kousl.“

„Co to…“ Oči se jí rozšířily, když jí nabídl předloktí. Byly tam, jedna na zápěstí a jedna u lokte, dvě půlměsíčkové stopy po kousnutí. Dvě díry zapadly u špičáků, ale modřiny od ostatních zubů byly zřetelné. Ta u zápěstí byla dost čistá, ale z lokte vytékal zelený hnis, na okrajích ztvrdlý do krusty.

„Vysaj to,“ nařídil Zane znovu. „Nebo tě zabiju.“

Nezdálo se, že by byl ve stavu, kdy by chtěl zabíjet, ale v jeho hlase bylo něco, co ji plně přesvědčilo, že může udělat, čím vyhrožuje. Upravila se, aby měla lepší přístup k hnisající ráně. Jeho krev chutnala jako něco mrtvého. Dávila se jí do úst, když se začala vysávat to zelené, co z ní bylo. Vyplivla sousto tak rychle, jak jen mohla.

Několikrát to zopakovala, než krev začala chutnat normálně. Zane byl v tu chvíli bezvládný a Melanie si drhla jazyk, protože měla pocit, že by se mohla pozvracet. Co si to udělala?

„Zane?“ zatřásla s ním, když se mu zakymácela hlava. Byl mrtvý? Srdce jí začalo bušit.

Oči se mu otevřely. Když na ni spočinuly, zorničky se mu rozšířily. Jeho ruce vystřelily a obtočily se kolem jejího pasu. Než stačila vykřiknout, stáhl ji k sobě, potřísnil jí šaty svou krví a políbil ji – tvrdě, hluboce a vášnivě. Melanie vydala zvuk, ve kterém se mísilo překvapení a protest, a on ji pustil.

„Bože,“ vydechl, jednou rukou ji stále pevně držel za zápěstí a upřeně jí hleděl do tváře. „Jsi nádherná. Nádherná. Vznešená. Už dlouho jsem netoužil po ženě, jako toužím po tobě.“

Tentokrát ji jemně, pomalu stáhl dolů. Jeho polibek nebyl tak nárokující, ale o nic méně vášnivý, když jí sevřel tvář v dlaních a okusoval spodní ret. Ke svému překvapení cítila, že reaguje. V nitru jí zavířilo horko, její kočka vrněla a ona se opřela o svalnatou hruď a rukama si pohrávala s jeho napjatou kůží.

Co to dělám? Nešetřila jsem se roky, abych je zahodila kvůli gangsterovi! Nemluvě o tom, že je teď sjetý a není schopen dát skutečný souhlas.

Odtrhla se od něj a zalapala po dechu, když přerušila polibek.

Zadíval se na ní, pohnul se, aby ji pohladil po zádech, a pak se zasténáním klesl zpátky. Znovu zavřel oči a tvrdě zavrtěl hlavou. „Ne.“

Rty jí brněly následky polibku. Její kočka zlostně zamňoukala a drápala se jí na hruď, aby dostala víc. Všechny její svaly se chvěly, v nitru se jí hromadilo teplo.

„Promiň.“ Zaneova slova byla měkká a upřímná. „Potřebuju, abys zavolala Hurikánovi.“

Další člen gangu? Melanie mu přitiskla ruce na krvácející rány. Měňavci se hojili rychle, ale stále z něj vystřikovaly krůpěje. Musí to být tepna. A on ji nechal vysát… ať už tam bylo cokoliv. Hlava se jí začala točit.

Z myšlenek ji vytrhlo zavrčení. Oči se mu klížily a pěna u úst se mu zvětšovala. Ruka s drápy se vymrštila a zamrzla pár centimetrů od jejího obličeje. Trhla sebou a vrhla se dozadu. Zane se převrátil na ruce a nohy. Na těle se mu začaly vrstvit chlupy a z hrdla se mu vydralo tiché, hluboké zavrčení.

„Vypadni,“ zavrčel.

Melanie mu za zvětšujícími se zuby skoro nerozuměla. Ustoupila, srdce měla až v krku. Všechny instinkty jí napovídaly, že útěk by jen podnítil útok.

„Zavolej…“ Zane sebou cukl a pak znovu vzhlédl. Jeho oči byly úplně černé, s rudým lemem kolem okrajů. V mžiku se proměnil ve vlka – obrovského, černého jako smola. Srst měl naježenou, celé tělo měl nafouklé. S těma rudýma očima vypadal jako pekelný pes.

Vrhl se k ní.

Melanie se zapotácela a zabouchla dveře. Otřásly se, když do nich narazil. Vydržely však; mírně zavrzaly, ale to bylo všechno. Rychle je zamkla a vyběhla nahoru se srdcem až v krku. Kdo byl sakra Hurikán?

Když vyšla do prvního patra, zjistila, že je úplně prázdné, až na louži krve, která se vsakovala do koberce.

Plácla se rukou přes ústa, přestože na nich měla stále krev, aby ztlumila svůj výkřik. Zabil svou matku? Vzpomněla si na divoký, téměř vzteklý pohled v jeho očích. V tomhle stavu mysli, nadopovaný vším, co si vzal, by to do něj neřekla.

Ale ne. Stopa krve vedla do sklepa. Byla to jeho krev – po Felicii však nebylo ani stopy. Odešla snad ven? Melanie si všimla čajové soupravy na stolku, ale i když se šla podívat, jestli je teplá, zdola se ozvalo zavytí. Byl to ten nejnelidštější a nejděsivější zvuk, jaký kdy slyšela.

Hurikán.

Divoce se rozhlédla a našla jeho telefon na podlaze vedle louže krve. Byla na něm rozmazaná další krev; byl otevřený na kontakt. Proč tomu Hurikánovi nezavolal sám?

Další zavytí. Že by mu prostě došel čas?

Zavrtěla hlavou a zahnala tu myšlenku spolu s nárazem otázek a návalem strachu. Nezáleželo na tom, že přesně nevěděla, co se děje; Zane ji potřeboval a ona mu pomůže, jak jen bude moct. Setřela krev z displeje telefonu a klepla na tlačítko volání.

***

Dveře do sklepa už začínaly vrzat Zaneovými opakovanými nárazy, když se rozletěly přední dveře. Dovnitř vtrhl muž, oči mu blýskaly, když na ní spočinuly. Nebyl tak vysoký jako Zane, ale jeho svalnatá postava byla o dobrých pár centimetrů širší. Hurikán – nikdo jiný to být nemohl – zvedl bradu. Melanie se mu odsunula z cesty a přikrčila se nahoře na schodech.

Hurikán odemkl dveře. Melanie se kousla do protestu, když se dveře otevřely. Zaneův černý vlk vyrazil ven, ale Hurikán byl rychlejší. Melanie ani neviděla, co udělal, ale během několika vteřin přišpendlil Zanea k podlaze, paží ho držel pod krkem, zatímco se na něj jeho velké tělo vrhalo. Mluvil rychle a tiše, jeho tón byl uklidňující. Zane sebou ještě několik minut mlátil, než ochabl. Zavřel oči, vydal ze sebe bolestné zakňučení a pomalu se rozplynul zpět do své lidské podoby.

„Tak vidíš,“ zašeptal Hurikán. „Jsi v pořádku. Co potřebuješ, Hrome? Přivedl jsem Roxy, jestli potřebuješ sex.“

Roxy? Sex? Melanie zasyčela, čímž na sebe upoutala pozornost mužů dole. Hurikán zúžil oči, ale Zane se skutečně usmál. Červená barva v jeho očích se zmírňovala, ale stále v nich měl temný pohled – chtíč, uvědomila si. Melanii se rozšířily nozdry, když odvrátila pohled. Její kočka zavrčela a nabrousila drápy v přípravě vyrvat Roxy oči.

Což bylo směšné. Protože rozhodně neměla důvod na někoho žárlit.

„Roxy…“ Zane zavrčel.

Melanie vyskočila na nohy a oddupala do obývacího pokoje. Zarazila se, když tam uviděla ženu, která do louže krve sypala jakýsi bílý prášek. Dychtivě krev nasála a Melanie musela odvrátit tvář. Přesto se ohlédla a studovala ženu. Tohle musela být Roxy. Byla vyšší než Melanie, skoro stejně vysoká jako Hurikán. Na sobě měla elegantní červenou hedvábnou halenku a přiléhavé černé kalhoty. Vlasy měla sepnuté do jednoduchého drdolu, ale kolem té ženy byla cítit elegance, kvůli které si Melanie připadala trochu jako brambora.

„Takže ty jsi Roxy?“ Skvělé. Její žárlivost prosakovala do jejích slov, jasná jako facka. Melanie se kousla do rtu.

Roxy se na ni nechápavě podívala. „Co je ti do toho?“

Pokrčila rameny. „Jen jsem zvědavá.“

Roxy se vrátila ke své práci. „A kdo jsi ty? Kdybych věděla, že Zane už tady nějakou holku má, nepřišla bych. Nevadí mi pomáhat, když je to potřeba, ale nerada to dělám zběsile.“

„Dělat… zběsile?“

„No, jo… Aha.“ Roxy se rozšířily oči, jako by si právě něco uvědomila. Po tváři jí prosvištěl úsměv. „Aha…“

„Co vidíš?“ Melanie čekala, ale žádné vysvětlení nepřicházelo.

„Roxy.“ Hurikán se ozval za nimi.

Melanie se otočila a uviděla Hurikána, jak jde po schodech a napůl nese Zanea zabaleného do deky. Jeho pleť vypadala příšerně bledě, na tváři se mu perlil pot. Oči už ale neměl červené a pěna u úst zmizela. Otevřela ústa, aby se zeptala, jak může pomoct, ale rychle je zase zavřela.

„Potřebuješ mě?“ Roxy si začala rozepínat blůzu.

„Co to sakra děláš? Musí do nemocnice!“ Melanie na Roxy zavrčela, čímž přiměla druhou ženu, aby se na ni zadívala. „Předávkoval se a…“

Zane promluvil silnějším hlasem než předtím. „Jsem v pořádku.“

„Jasně že jo,“ zavrčel Hurikán. Pohlédl na Zanea, ale přesto se tvářil ustaraně. „Je tvrdohlavý, Roxy. Trvá na tom, že to vydrží bez pomoci.“

Roxy přikývla a znovu si zapnula blůzu. Melanie se na ni stále dívala, trochu naštvaná, že ty nádherné křivky, které měla ta druhá žena, se zdály být zcela přirozené. V Chubby Kitty by se vyřádila, a to ani nebyla tak baculatá.

„Potřebuje…“ Melanie znovu začala a otočila se k mužům. Odmlčela se, když viděla, jak ji Zane přejíždí pohledem. Jeho touha se mu vepsala do tváře a vyrazila jí dech. Takže on opravdu chtěl… ale proč tedy nepřijal Roxyinu nabídku?

Přece nemůže chtít mě místo ní!

„Žádná nemocnice,“ řekl tiše, ale každé jeho slovo znělo autoritativně.

Setřásla ze sebe hormony vyvolanou němotu a založila si ruce v bok. „Ty něco potřebuješ! Jestli nechceš do nemocnice… co třeba morfium?“

Zane povytáhl obočí, ale přikývl.

Opravdu to dělala? Melanie na okamžik zadržela dech a pak ho pomalu vypustila.

Přikývla, odhodlání převážilo nad zdravým rozumem. V telefonu měla stále ještě otcův poslední recept na morfium… Možná by bylo potřeba zavolat lékaři, ale tady by si ho mohla nechat vyplnit, ne? Jen by musela doktorovi říct, že recept ztratila, nebo že se do domu někdo vloupal a ukradl jim zásoby.

Zamířila ke dveřím, ale Hurikán ji chytil za paži a vydal ze sebe přidušený protest. „Nemůžeš nechat vězně jen tak…“

„Já jí věřím,“ zaúpěl Zane.

Melanii poklesla čelist. Chtěla se zeptat, co ho o tom pro všechno svaté přesvědčilo, ale nebyl čas. Kývla na něj a vyrazila do koupelny, kde si vydrhla krev z rukou, než vyběhla z domu. Byla v polovině příjezdové cesty, když ji Roxy dohonila a gestem ukázala na elegantní sportovní BMW. Melanie se na ni na okamžik zadívala, ale šla k němu.

K její nesmírné nelibosti to bylo to nejpohodlnější auto, v jakém kdy seděla.

Roxy při jízdě do lékárny nemluvila. Melanie si to přála. Její pohrdání touto ženou, která byla mnohem hezčí než ona a zřejmě i mnohem bohatší, nebylo dost silné na to, aby odolalo nárazům starostí, které jí pronikaly do mysli. Mohla by hned teď odjet. Vrátit se domů k otci.

Byl v pořádku? – ale kdyby to udělala, zjistila by vůbec, co se stalo Felicii?

Melanie si přitiskla dlaně na oči. Skoro cítila Zaneovu krev, kterou měla ještě na rukou. A to jí víc než cokoli jiného bránilo v tom, aby se pokusila Roxy odrazit a utéct.

Zane ji potřeboval. Jestli mu může pomoct, tak mu pomůže… miloval svou matku a ona mu musela pomoct, jak jen to šlo, aby se ujistila, že ji dostane zpátky.

***

Hurikán žil v poctivém sídle. Bylo tak obrovské, že by se do něj nejspíš vešel celý Coalfell. No, tak velké asi ne, ale Melanii to tak rozhodně připadalo. Ne že by se nad sídlem od chvíle, kdy ho poprvé spatřila, nějak zvlášť zamýšlela.

Její ruce i mysl byly zaměstnány sledováním Zanea. Hurikán mu pomohl do domu, uložil ho do postele s kovovým rámem přišroubované k podlaze a okamžitě ho připoutal několika koženými pásky. Melanie málem protestovala, ale vzpomněla si na jeho nesmyslný pohled, když se na ni v domě vrhl, a nic neřekla.

Teď seděla vedle postele a sledovala kapačku s morfiem. Hurikán měl všechno zásobené jako v nemocnici, kromě samotných léků. Melanie si nebyla jistá, co přesně se děje, ale byla si zatraceně jistá, že tohle přece jen není předávkování. Byl snad otráven? Nějaký útok, po kterém jeho vlk zešílel?

Do místnosti vpadla Roxy. Měla na sobě nadměrně velký svetr, ve kterém měla vypadat jako figurína. Ale ne. Vypadala v něm stejně okouzlujícím způsobem jako v hedvábné halence. Nesla tác s voňavým čajem a hrst sušenek, které položila na noční stolek vedle Melanie.

„Musíš něco sníst,“ odpověděla na Melaniin tázavý pohled.

Vzala si jednu ze sušenek a okusovala ji. „Zjistila jsi něco o Felicii?“

„Ne. Krev v domě určitě patřila Hromovi. Ale vypadá to, že Felicii unesli. Až se Hrom probudí, budeme muset zjistit víc. Předtím nebyl schopen Josefovi vysvětlit o moc víc než to, kdo jsi.“ Roxy přitáhla jednu z přikrývek o něco výš na Zaneovu holou hruď a vypadala ustaraně. „Jednoho dne ho štěstí opustí.“

Melanie se neobtěžovala ptát, co to znamená. „Myslíš, že Felicii unesl nějaký konkurenční gang?“

„Svým způsobem asi ano.“ Roxy se na ni podívala, odfrkla si a zavrtěla hlavou.

„Ty jsi měnička, ale o upírech nic nevíš, že?“

„O upírech?“ zopakovala Melanie nechápavě.

„O upírech. Zákeřné nemrtvé příšery, které chodí kolem a sají krev a zabíjejí lidi. Bratrstvo divokých je jedinou obrannou linií lidstva proti nim. Ty rány na jeho paži? Kousl ho upír. Dvakrát. Jednou, aby se napil jeho krve, podruhé, aby ho otrávil. Upíří jed je pro měniče velmi nebezpečný. Způsobuje nám šílenství a v mnoha případech nás zabíjí. Zane byl pokousán tolikrát, že si vybudoval určitou imunitu… ale není vůči němu nezranitelný.“

Melanie na ni zírala a nebyla si jistá, jestli si dělá legraci, nebo je jen na drogách. „Upíři.“

„Upíři.“

„Správně. Samozřejmě, že jsou to upíři.“

Roxy protočila oči nad Melaniiným nevěřícným tónem. „Teď mi nevěříš, ale budeš mi věřit, až se Zane probudí.“ Druhá žena obešla postel, opřela se o opěradlo židle a povytáhla pěstěné obočí. „Víš, ne každý vězeň by svého věznitele hlídal s takovou oddaností. Máš nějakou BSDM úchylku?“

Do tváře se jí nahrnula horkost. Spadla jí čelist a nesouvisle zaprotestovala. Roxy se zasmála a odplížila se z místnosti. Melanie se na ni zadívala a nacpala si do pusy hrst sušenek.

Tady se nic nedělo – pomáhala, protože takový člověk byla.

Nemělo to nic společného s tím, že její kočka zblázní pokaždé, když už Zane není v dohledu. Vůbec nic.