TFT - 26. kapitola

Překlad: Lucianna

Současnost…

„Kde jsi byla?“ zeptá se Tanner, zírajíc na mě. „Volal jsem ti.“

„Večer se něco stalo,“ zašeptám a ruce se mi stále třesou. „Musím s tebou mluvit, Tannere. Je tu něco, co ti musím o sobě říct.“

Pozoruje mě, opravdu mě vnímá, očima skenuje mé tělo a přimhouří je. „Co se ti zatraceně stalo?“

„Někdo mě napadl. Někdo mě obtěžuje od… Můžu dovnitř? Potřebuji s tebou mluvit a začít od začátku.“

Vykulí oči a zavrčí, „Někdo tě napadl?“

„Tannere, jsem v pořádku. Prosím?“

Přikývne a já za ním vstoupím dovnitř. Jdeme do jeho pokoje a když jsme uvnitř, zavře dveře a otočí se ke mně. „Jsi zmrzlá. Počkej tady.“

Zmizí v šatně a vyjde s bundou, kterou mi podá. Posadím se na kraj jeho postele, tiše mu poděkuji a zabalím se do bundy, pak na něj pohlédnu a žaludek se mi od nervů stáhne při uvědomění, že se mu chystám svěřit s nejhorší částí sebe sama, a až to udělám, tak mě možná už nikdy znovu nebude chtít vidět.

Ačkoliv to už déle nemohu skrývat.

Musím mu říct pravdu.

„Mám něco, co ti musím říct, a co budeš nejspíš nenávidět, ale musíš to vědět, Tannere. Potřebuji abys to věděl a mohl sám posoudit, jestli mě ještě budeš chtít vidět, nebo ne. Prosím, vyslyš mě a pak můžeš říct, co budeš muset říct, nebo položit otázky, ok?“

Přikývne, vezme židli, vytáhne ji a posadí se tváří ke mně.

„Bylo mi šestnáct, když se to stalo. Moji rodiče se rozvedli. Můj otec mě opustil a matka se starala jen o sebe. Bouřila jsem se, dá se asi říct. Mé kamarádky a já jsme se rozhodly, že vezmeme mámino auto a pojedeme k jezeru. Myslely jsme si, že to bude super zábava.

Během cesty tam, jedna moje kamarádka vylila pití na podlahu auta, zářivě barevný, alkoholický nápoj. Začaly vyšilovat a stejně tak já, abych byla upřímná. Máma by mě zabila. Nepila jsem, ani jsem nejela rychle, ale otočila jsem se  natáhla se dozadu, abych našla plechovku. Když jsem se podívala zpátky…“

Hlas se mi zadrhne a já sklopím hlavu, roztřeseně se nadechnu a snažím se uklidnit.

„U silnice byla dívka. Ona… bože, byla tak krásná. Ale zlomená. Čas se zastavil; opravdu to bylo, jako by se všechno stalo ve zpomaleném pohybu. Podívala se na mě, věnovala mi takový úsměv, který vypadal, jako kdyby se omlouvala, a pak vstoupila přímo do silnice. Nedupla jsem na brzdy dost silně a já… zasáhla jsem ji. Zasáhla jsem ji a zabila ji.“

Mrtvolné ticho.

Nedovolím si vzhlédnout k němu, ze strachu z toho, co možná uvidím.

„Všechno potom bylo jako v mlze. Byla jsem obviněna a poslána do pasťáku na pět let a do vězení potom na rok. Neúmyslné zabití. Nikdo mi nevěřil, když jsem řekla, že mi vstoupila před auto, ale bylo to tak. Všichni tvrdili, že byla šťastná a veselá a neměla důvod si ublížit, ale já vím, co jsem viděla. Dívala jsem se jí přímo do očí – stále si pamatuji, jak nádherné byly. Byla tak zlomená, něco ji zlomilo tak moc, že vstoupila do té silnice.“

Roztřeseně se nadechnu a pokračuji. „Odseděla jsem si svoje a dostala se ven. Od té doby, co jsem venku, mě někdo obtěžuje. To je to, co se skutečně dělo. Někdo chce pomstu – problém je, že oni nechápou, že jsem to tak nechtěla. Nechtěla jsem, Tannere. Nikdy bych záměrně nikomu neublížila. Přemýšlela jsem o tom každý den, posledních šest let. Trestala jsem se sama tak tvrdě, že mě nejspíš nikdo víc potrestat nemůže, ale nechtěla jsem jí ublížit.“

Vzhlédnu a Tanner mě sleduje. V očích má pohled, který mi moc nedává smysl. Pokud mohu hádat, řekla bych, že to bylo zmatení. Z čeho by měl být zmatený? Pokud něco, očekávala jsem hrůzu, ne tohle.

„Tannere?“ zašeptám. „Nenávidíš mě?“

Postaví se, projede si rukou vlasy. „Musím jít.“

Nenávidí mě.

Ach Bože. Věděla jsem, že bude.

„Omlouvám se, prosím…“

Podívá se na mě. „Je to… omlouvám se, potřebuji si vyčistit hlavu.“

Pak je pryč.

Prostě jen tak.

Ztratila jsem někoho dalšího.

*****

„Nějaká zpráva od Tannera?“ zeptá se Jo, zírajíc z předního okna našeho auta, které parkujeme přes ulici od domu rodiny Celie Yatesové.

„Ne,“ řeknu a dívám se na ten krásný, velký dům. Milovala by tady vyrůstat – kdyby mohla. „Ne, nic. Řekla jsem mu všechno a on prostě utekl ven s tím, že si musí vyčistit hlavu. Vím co to znamená. Je zhrozený a proč by nebyl? Právě zjistil, že mám na rukou krev a byla jsem ve vězení.“

Jo se na mě podívá s jemným pohledem. „Je mi to líto, zlato.“

Pokrčím rameny. „Nezáleží na tom.“

Ačkoliv záleží. Srdce mě bolí. Neuvědomovala jsem si, jak moc jsem si Tannera oblíbila. Neuvědomovala jsem si, jak moc jsem v tom chtěla pokročit dál. Myslela jsem si, že to vezme, že to možná nepochopí, ale přijme to. Určitě věděl, že bych nikdy nikomu neublížila záměrně? Přemýšlela jsem v hlavě milionkrát, jaké to muselo být, slyšet od někoho něco takového. Představila jsem si sebe v jeho situaci. Zkusila jsem všechno, abych se dostala na opačnou stranu.

Možná má právo se cítit tak, jak se cítí.

„Jak to jde u tebe?“ zeptám se Jo.

Čekáme, až Celiini rodiče přijdou domů. Když jsme přijely, právě odjeli. Řekla jsem, že chvíli počkáme a uvidíme, jestli se vrátí. Doufám, že ne. Chci to udělat teď, protože čím déle to nechávám, tím víc mě to požírá. Stále jsme na mrtvé stopě s Chasem a zatím nemám další možnosti.

Jo pokrčí rameny. „Dobře, asi. Musím se k něčemu přiznat…“

Podívám se na ni s vykulenýma očima. „K čemu?“

„Tuhle večer po tom baru, když jsme šly k nim a ty a Tanner jste zmizeli do pokoje, poflakovala jsem se s Tatumem…“

„Ach Bože. Jo, nevyspala ses s ním, že ne?“

Zamračí se. „Ježíši, ne! Ale hodiny jsme mluvili. Bože, mluvili jsme až do rána a on mě vzal domů. Věc se má tak… já nevím… něco tam je. Něco opravdu silného. Něco, co jsem nikdy v životě necítila. Nemůžu na to přestat myslet, Cal. Nemůžu přestat myslet na něj.“

Přemýšlela jsem, jak dlouho bude Jo trvat, než najde někoho, kdo ji vezme za srdce tak, jak by měl. Ztratila tolik času s Patrickem, že je pro ni těžké vědět, kolik toho zmeškala. Kdokoliv se dvěma očima může vidět, že ona a Tatum, jsou něco.

„Co budeš dělat?“ zeptám se jí a jdu tak přímo k věci.

Pokrčí rameny. „Nevím. Opravdu nevím. Chci říct, stává se to, ne? Kromě toho, nedostanu se z toho tak snadno. Jsem si jistá, že to pomine; jen se musím ujistit, že se udržím daleko od něj.“

Vydechnu. „Jo, zlato, dělá tě to šťastnou? Upřímně? Protože mi to připadá jako zázrak. Myslím, že je čas, abys skutečně zvážila, co budeš dělat s Patrikem a dostat se z téhle situace.“

„Není to jen o tom dostat se z téhle situace – věř mi, přemýšlela jsem o tom. Způsobí to pozdvižení, o kterém si nejsem jistá, že jsem na ně připravená. Budu naprosto odstřižená, což v rámci věcí, není konec světa, ale nemám ušetřené peníze a rozvody jsou ošklivé…“

„Je tam cesta – vždycky je nějaká cesta. Pomůžu ti. Vyřešíme to spolu.“

Natáhne se a sevře mi ruku. „Miluju tě za to, jak mě miluješ, ale nemyslím si, že je to tak snadné.“

„A Tatum?“ zeptám se.

Pokrčí rameny. „Musím zůstat od něj daleko. Je to jen zamilovanost; odejde to. Moc nepomáhá, že jsem mu dala své číslo a on mi píše. Opravdu si nemůžu pomoct a odpovídám, ale pak se cítím jako že dělám něco špatného Patrickovi, víš?“

„Jo, chápu tě,“ řeknu jí. „Kéž bys nebyla v téhle situaci, a mohla bys být šťastná. Zasloužíš si být šťastná. Zvlášť s někým, kdo je tak žhavý jako Tatum. Ta chemie mezi vámi je mimo veškeré limity.“

Povzdechne si. „Já vím. Když mi napíše, usmívám se jako malá holka mající závrať. Nikdy jsem tohle s Patrickem necítila; je to šílené.“

„Cítím s tebou.“

„Ach, podívej!“

Otočím se a vidím, že ukazuje směrem k domu. Celiini rodiče se vrátili. Museli si jen odskočit pro něco malého. Zírám, jak zajedou autem do velké garáže a dveře se zavřou.

Otočím se k Jo. „Jsi na to připravená?“

Zamračí se. „Ne, opravdu ne. Jsem vyděšená, že mi vynadají, nebo ještě hůř, že budou milí a já se budu cítit provinile.“

„Nechystám se něco ukrást, nebo rozbít v tom domě, Jo. Jen se potřebuji podívat. Nikomu neublížím, ani nebudu nikoho obtěžovat.“

Povzdechne si. „Máš pravdu; omlouvám se. Vím, že to musíš udělat. Dobře, takže půjdu na to a řeknu jim, že jsem byla ten večer také v autě a okouknu to místo jak nejvíc budu moct, jestli uvidím nějaké zabezpečovací zařízení?“

„Ano.“

Zhluboka se nadechne. „Dobře, o nic nejde.“

Vystoupí z auta a jde přes silnici k přední straně jejich domu. Ohlédne se na mě a pak jde po schodech a zaklepe na dveře. Čekám a nervy mi kroutí žaludek. Dveře se otevřou a objeví se Celiina máma, usmívajíc s na Jo. Jo něco řekne, u mluvení pohybuje rukama a já vidím, jak Celiina máma ztratí úsměv. Pak, udělá krok dopředu a obejme Jo. Obejme ji.

Srdce mě bolí.

Opravdu bolí.

Ubohá žena.

Vzala jsem jí dceru.

Jo obejme tu ženu také a pak se odtáhne a pokračují v mluvení.

Zatímco to dělá, pohlédnu okolo velkého domu. Studuji okna, dveře, ploty, sousední domy. Zdá se, že je snadné se v něm orientovat. Je to na velkém pozemku, takže sousedé nejsou blízko a není tam žádný přední plot, takže bych se měla k předku domu dostat dost snadno. Okna vypadají, že mají sítě, ale garážová, nebo koupelnová okna je často nemívají – na což nejvíc vsázím.

Jo vejde do domu a je pryč asi deset minut. Čekám s velkým očekáváním a když vyjde ven, málem vyletím ze svého sedadla, když jde přes silnici a nasedne do auta. Ve chvíli, kdy zavře dveře, podívá se na mě a řekne, „Jsou to opravdu milí lidé.“

„O tom nepochybuji,“ řeknu roztřeseným hlasem. „Takže?“

„Řekla jsem jí, co jsi mi řekla a ona ohledně toho byla tak milá a říkala, že vždycky přemýšlela, co se stalo s námi ostatními z toho auta. Řekla mi něco málo o Celii. Nešly jsme daleko do domu, jen do zádveří, takže jsem neviděla obývák, nebo něco jiného, ale z toho co jsem mohla vidět, tam žádný zabezpečovací systém není. Obvykle bývá u vchodových dveří na to, když přijdeš dovnitř, ale nebylo tam nic, čeho bych si všimla. Neviděla jsem ani žádné kamery. Myslím, že je to standardní zabezpečení – zámky na dveřích, sítě v oknech, takové věci.“

To znamená, že možná mám opravdu šanci se dostat dovnitř. Možná to opravdu zvládnu.