TFT - 21. kapitola

 Překlad: Lucianna

Současnost…

„Jo,“ zavrčí Tanner, prsty propletené v mých vlasech a tahá za ně jen tak, že mě to slastně štípe. „Kurva, jo, zlato. To je ono.“

Sklouznu ústy nahoru a dolů po jeho tvrdém ptákovi, beru ho dovnitř a ven, uvolňuji krk, přesně jak mě pobízí. Miluji každou vteřinu, od toho jak každých pár vteřin zavrčí, až po to, jaký pocit je to mít jeho ptáka v ústech. Ta sametově hladká kůže mi dovoluje klouzat lehce. Jednou rukou svírám jeho koule, které jsou napjaté, jak se dostává blíž svému uvolnění, a druhou rukou se lehce nadzvedávám na posteli.

Vede mě, zvedá boky v souladu s mým pohybem hlavy a jsem z toho tak nadržená, že chci vybuchnout.

„Už to nevydržím,“ zasténá a jeho velké ruce mi sevřou pevněji vlasy. „Udělám se, Callie.“

S divokým zasyčením, zasáhnou výstřiky jeho spermatu můj krk. Nikdy jsem nezažila nic takového a přijímám to ochotně, miluji, že jsem mu přinesla tolik potěšení. Zasyčí a prohne záda, nohy se mu napnou na každé straně mé hlavy a páni, je to ten nejlepší pocit na světě.

Když je pryč i poslední kapka, pustí mě a já se zvednu na lokty a podívám se na něj. Jeho velká hruď vypadá neuvěřitelně lákavá v mdlém světle lampičky, a jeho svaly mě nutí chtít přejet jazykem po každém z nich, jen abych ochutnala jeho kůži a cítila ty ostré hrany pod svým jazykem.

„To bylo zatraceně neuvěřitelné,“ zamumlá. „Na někoho, kdo to moc nedělal, jsi rozhodně přirozená.“

Usměji se, sunu se nahoru po jeho těle a cestou tisknu rty na jeho kůži. Přejede mi rukou po nahém těle, jak se pohybuji, a když jsem až u něj, podívám se dolů. „Jsem ráda, že jsi šťastný.“

Pozoruje mě pár vteřin, než řekne, „Jo, jo. Všechno jde perfektně.“

„Díky, že jsi přišel dneska večer na mou záchranu,“ řeknu mu, přetočím se z jeho těla a přitulím se mu do náruče, když ji pro mě otevře.

„Není zač,“ zamumlá.

„Doufám, že bylo v pořádku, že jsem ti zavolala.“

Trochu mě sevře. „Jo, bylo to v pohodě. Jsem si jistý, že nemáš moc lidí, kterým zavolat v tuhle noční dobu.“

„Mám jednoho opravdu dobrého přítele, ale nejsem si jistá, jestli bych mu měla volat bez dobrého důvodu.“

„Jemu?“ zeptá se Tanner, přetočí se na bok a podívá se na mě.

Tiše se zasměji. „Jo, má penis. Šokující, já vím.“

Tanner se usměje. „Dokud nepoužívá ten penis v tobě, nebo poblíž tebe, jsme v pohodě.“

„Je tohle náznak žárlivosti, co slyším?“

Tanner se nakloní dopředu a přejede svými rty po mých, „Ještě s tebou nejsem hotový, takže jo, nedělím se.“

Sakra. „No, nemusíš si dělat starosti. Je to jen kamarád.“

„Jak ses s ním potkala?“ zeptá se Tanner a projíždí mi prsty skrz vlasy.

„Ach, známe se asi šest let. Prostě jsme se tak nějak potkali a stali se z nás přátelé. On, ach, pomohl mi s nějakými věcmi.“

Tanner skenuje mou tvář. „Mám pocit, že je něco, co mi nikdy neříkáš.“

Má pravdu. To je.

To něco je velké a intenzivní.

„Stále jsme cizinci, když to vezmu kolem a kolem. Dej mi čas. Až bude správný čas, dostaneme s k jádru věci.“

„Hmmm,“ zamumlá, „máš pravdu. Dostaneme.“

„A co ty, Tannere? Jsou tu dívky o které bych si měla dělat starosti?“

„V poslední době ne,“ řekne a já ho strčím do hrudi, až se zasměje.

„Měl jsi hodně vztahů?“

Pokrčí rameny. „Měl jsem jich pár – nejdelší asi pět let. Je to těžké, když jsi celou dobu pryč. S tím se moc žen vyrovnávat nechce.“

Dává to smysl. Vím to, protože si jsem jistá, že bych si nenašla partnera zavřeného tak dlouho, jak jsem byla já. „Užíval sis být v armádě?“ zeptám se ho.

Přikývne. „Jo, miloval jsem to.“

„Proč jsi skončil?“

„Moje služba byla u konce; moje rodina mě potřebovala; měl jsem věci, které jsem tu potřeboval vyřešit. Vrátil jsem se domů, rozhodl se pracovat s mými přáteli v garáži a prostě to fungovalo tak, jak to fungovalo.“

„Jste si velmi blízcí?“

Pozoruje mě, očima mi přejíždí po obličeji. „Jo, jsme. Opravdu jsme. Udělali bychom jeden pro druhého všechno. Úplně všechno.

„Jsem ráda, že to máš.“

Řekne hm, a pak se nakloní dopředu a pomalu, hluboce mě políbí, až mě štípe kůže. „Jsi připravená na třetí kolo?“

Zasměji se.

Ach, jsem připravená.

Jsem víc než připravená.

*****

„Proč jsi mi ihned nezavolala?“ zabručí Ethan, zatímco obchází náš dům a všechno prohlíží centimetr po centimetru.

„Protože jsem ti nechtěla dělat starosti a byla jsem v pořádku, jen vystrašená.“

Zastaví, otočí se a podívá se na mě s přimhouřeným a očima. „Tohle se začíná vymykat kontrole, Callie. Někdo se na tebe zaměřuje. Myslím, že bychom měli začít uvažovat, kdo by to mohl být.“

„Přemýšlela jsem o tom hodně. Jediná věc na kterou dokážu myslet je, že je to buď Sophie, nebo Jessika, nebo dokonce moje nevlastní sestry, vzhledem k tomu, že jsem našla zprávu na svém autě ten večer, co jsem tam byla na návštěvě. Nejspíš si myslí, že je to zábavné, traumatizovat mě.“

„Myslím, že by ses měla víc podívat na Sophii a Jessiku. Možná je čas jít a navštívit je.“

Vydechnu. „Jo, taky si to myslím.“

„Co ten tvůj nový chlap, co ho vídáš?“ zeptá se Ethan.

Zamrkám. „Tanner?“

„Jo. Co o něm víš?“

„Ethane, no tak. Tohle nemá s Tannerem nic společného, a má to hodně společného s tím, že nemáš Tannera rád.“

„Tihle kluci mají svou pověst.“

„To i já; a nedělá to ze mě špatného člověka.“

Ethan zatne čelist a já vím, že je toho na tom víc. Doufala jsem, že ne, ale vím, že je. Ethan ke mně něco cítí; má to vepsáno ve tváři. Nemůžu říct, že bych ho vinila. Strávila jsem roky s city k němu, ale nakonec jsem přijala, že mezi námi se nikdy nic nestane a pohnula jsem se od toho dál. On to zjevně neudělal a to mě nutí přemýšlet, proč s tím najednou přichází. Je to proto, že ví, že bychom spolu opravdu mohli být, kdybychom chtěli?

„Je toho víc,“ řeknu opatrně, aniž bych chtěla věci nějak zhoršit.

Ethan je pro mě důležitý. Je to jeden z mých nejlepších přátel, jaké jsem kdy měla. Nechci riskovat, že ho ztratím, ale musím tohle vyjasnit, abychom nestrávili věčnost s tímhle mezi námi.

„Nevím o čem mluvíš,“ zamumlá a uhne pohledem.

„Ethane, no tak. Od té doby, co jsem ti řekla o Tannerovi, neviděla jsem tě. Vím, že jsi naštvaný. Minulý týden jsi mě ani nenutil běhat…“

„Nesnášíš to,“ zamumlá.

„To tě ale nezastavilo. Prosím, prostě se mnou mluv.“

„Nemám Tannera rád, Callie. Nevěřím mu. Nemám rád ten okruh, ve které se pohybuje.“

„Nikdy ses s ním nesetkal,“ řeknu na Tannerovu obranu. „Soudíš prostě podle toho, co jsi slyšel. Volala jsem mu včera večer, když byl někdo v domě a on tu byl za chviličku. Zůstal se mnou, aby se ujistil, že nebudu sama. Byl tady pro mě, byl milý a postaral se o mě. Nevidím v něm nic špatného. Je drsný, jistě, ale zatím ke mně byl tak hodný.“

Ethanovi oči zaplanou. „Nechala jsi ho tu zůstat?“

„Ethane…“

„Musím jít.“

„Ethane! Stůj! Budeš se mnou prostě mluvit?“ vykřiknu frustrovaně.

Otočí se, když dojde ke dveřím a řekne, „Chovám k tobě city, Callie. To je to, co chceš slyšet? Cítím k tobě něco, co hned tak nezmizí. Myslel jsem si, že možná cítíš to samé, ale zcela jasně jsem se pletl.“

„Ethane,“ řeknu opatrně. „Jsi můj nejlepší přítel. Pomohl jsi mi přes nejhorší chvíle mého života a bez tebe bych to nezvládla. Pokud budu upřímná, ano, cítila jsem k tobě něco. Roky jsem snila o tom, jak jsme spolu, ale uvědomila jsem si, že jsi necítil to samé, tak jsem se přes to dostala. Nevěděla jsem, že jsi chtěl něco víc.“

„Byla jsi ve vězení, Callie! Co jsem měl dělat? Říct ti, že jsem si k tobě vypěstoval city a pak co? Co bychom udělali?“

„Nezáleželo by na tom, že bychom nemohli nic dělat. Kdybych to věděla, mohla jsem počkat. Sakra, možná bych ty city ztratila až když jsem se dostala ven. Nemůžu vědět co by se stalo. Všechno co vím teď je, že je to jiné. Je mi to líto Ethane.“

„Teď necítíš nic? Vůbec nic?“

„Ne, není to tak, že bych necítila nic. Jsi pro mě důležitý. Můj život je bez tebe nekompletní. Takže ano, cítím něco, ale nemám zájem o vztah, pokud se na to ptáš.“

Prohlíží mě a pak řekne, „Dej mi šanci. Aspoň mě nech, abych tě vzal ven. Nemyslíš si, že mi to dlužíš, po tom všem, co jsem pro tebe udělal?“

„Nevěděla jsem, že to vidíš tak, že ti něco dlužím,“ zamumlám se zkříženýma rukama, „myslela jsem si, že jsi mi pomáhal proto, že jsi skutečně věřil, že si to zasloužím. Děkuji, že jsi mi to vysvětlil. Teď můžeš jít.“

„Callie,“ řekne, ale já se otočím a jdu pryč z chodby.

S frustrovaným zavrčením zabouchnu dveře.

Jdu do svého pokoje a o chvíli později, se objeví Jo. Soudě podle výrazu ve tváři, všechno slyšela.

„No,“ řekne, opře se o zárubeň dveří ve  svém kytičkovém pyžamu a dokonce postelovým rozcuchem, „to nešlo moc dobře.“

„Jo,“ zamumlám.

„Věděla jsi, že k tobě něco cítil?“

„Měla jsem podezření,“ přiznám. „Jen jsem si neuvědomovala, že by chtěl věci posunout dál.“

„Cítíš k němu ještě vůbec něco?“

„Romantické city to nejsou,“ řeknu jí. „Chci říct, kdybych nepotkala Tannera a Ethan mi řekl o svých citech, nejspíš bych je prozkoumala, ano, ale jsem tak nějak zabouchnutá teď do Tannera, takže šance na to být s Ethanem, jsou pryč.“

„To je fér. Nemusíš se obhajovat. Neřekl ti to.“

„Víš, ani já mu to neřekla, když jsem to k němu cítila.“

„Byla jsi ve vězení, zlato. To je trochu rozdíl.“

„Jo, možná. Každopádně se obávám, že tohle zničí naše přátelství. A to opravdu nechci, opravdu ne.“

„Bude v pohodě,“ řekne mi. „Srovná se. Taky jsem zaslechla něco o tom, že tu v noci někdo byl. Proč jsi mi nezavolala? Když jsem dnes ráno přišla domů, neměla jsem o tom ani tušení… Přišla bych okamžitě domů, kdybys mě potřebovala.“

„Ani jsem nepřemýšlela. Zavolala jsem Tannerovi. On nic nenašel, ale vchodové dveře byly odemčené.“

„Nechala jsi je odemčené?“

„Nemyslím si to… neměla jsem své klíče, nechala jsem je v práci, tak jsem musela použít náhradní klíč. Možná jsem byla opravdu tak unavená a nechala jsem odemčeno.“

„Ethan měl pravdu; tohle je už teď trochu znepokojující…“

„Nevíme, jestli to byl někdo, kdo po mě jde. Mohl to být kdokoliv…“

„I tak, mám z toho špatný pocit. Myslím, že bys měla znovu zajít na policii a říct jim o svých obavách.“

„Nemám o ničem žádný důkaz, Jo. Vůbec nic.“

„Pak se na to musíme podívat hlouběji. Pomůžu ti.“

To je úleva, nebudu lhát. Jsem ohromená informacemi, které se snažím právě nyní pobrat. Vynáší to zpátky všechno na povrch a připomíná mi to, že nemám jen tenhle problém, ale že stále ještě musím vystopovat Chase a zjistit, co se stalo mezi ním a Celií.

„Půjdu navštívit Jessiku a Sophii, pro začátek. Myslím, že to je nejlepší místo, kde začít.

Jo přikývne. „Zjistila jsem, že Sophie stále žije blízko, její rodiče se odstěhovali, ale přes společné přátele jsem zjistila, že teď není daleko odtud; s Jess si nejsem jistá, ale Facebookové vyhledávání by nás mohlo někam dostat.“

„Když mluvíme o vyhledávání na Facebooku, je nějaká šance najít a prohlédnout Celiina přítele Chase? Neznám jeho příjmení, ale vím, že se mezi nimi něco pokazilo, než Celia zemřela a chci vědět, co to bylo. Neměla jsem moc štěstí v tom ho najít. Je to skoro jako by zmizel.“

„To je divné,“ zamumlá Jo.

„Musím zjistit, co se Celii stalo a zjistím to, ať tak nebo tak. Mluvila jsem s její kamarádkou; byla to ona, kdo mi řekl o Chasovi. Dám ti její jméno. Možná ho můžeš vystopovat přes ní. Celia neměla Facebookovou stránku, takže je mnohem těžší o jejích přátelích něco najít…“

Jo přikývne. „Ani o ní toho není moc na internetu. Její rodiče nejspíš chtěli všechno udržet v tichosti, což je správné, hádám. Nemusejí sdílet její životní příběh.“

„Ne, to je pravda. No, možná začneme s její kamarádkou a uvidíme, jestli dokážeš přes ní Chase najít. Já začnu s tím, že navštívím Sophii.“

„Jsem pro,“ řekne Jo a otočí se a zmizí z mého pokoje.

Podívám se z okna a vydechnu. Přišel čas.

Je čas zjistit, co se stalo Celii Yatesové, jednou pro vždy.

Je čas uložit své démony k ledu.