TFT - 20. kapitola

 Překlad: Lucianna

Současnost…

Zírám na dům, ve kterém jsem vyrostla.

Dům, který jsem neviděla tolik let.

Naposledy, když jsem v něm byla, prožívala jsem nejhorší bolest mého života. Nejen, že můj otec opustil tento dům, ale také sezení v tom pokoji, zírání z okna, hrůzu z toho, co život přinese, protože jsem právě nechtěně zabila nevinnou dívku. Byla jsem tehdy tak mladá. Ve schématu věcí to vypadá, jako by to bylo tak dávno, ale ve skutečnosti to tak nebylo.

Opravdu nebylo.

Polknu a zkřížím paže, uvažujíc, jestli tohle byl dobrý nápad. Chci říct, musím přijít a nakonec vidět svou matku. Nemůžu se skrývat donekonečna, ale jsem připravená jít tam a čelit víc než jen jí?

Můžu se postavit démonům, které jsem nechala za sebou ten den, kdy mě zavřeli?

Můžu čelit něčemu z toho?

Zvednu ruku a zaklepu na dveře. Na chvíli to vypadá, jako by svět neuvěřitelně ztichnul a pak konečně uslyším pohyb uvnitř a matka otevře dveře.

Je to dlouho a ona se hodně změnila. Její kdysi světlé vlasy jsou nyní černé jako havran. Její oči, které bývaly bezchybné, jsou mdlé a víc šedé než modré. Její kůže je bledší a je mnohem hubenější než bývala. Max říkal, že byla nemocná, ale už je pořádku. Nyní nevypadá moc dobře. Vypadá starší a mnohem křehčí než ta žena, kterou jsem naposledy viděla před těmi lety.

„Mami,“ řeknu a můj hlas je tvrdší než bych chtěla, ale je těžké se kolem ní cítit takhle. Opustila mě, když jsem ji potřebovala.

„Říkala jsem si, jak dlouho ti bude trvat, než přijdeš a navštívíš svou matku.“

Ne, ´Ach můj Bože, to je moje dcera.´ Nebo, „Konečně jsi tady. Nemůžu tomu uvěřit.´

Ne, místo toho všeho, je to o ní. Vidím, že se nezměnila ani trošku.

„Zvažovala jsem, že to nechám na tak dlouho, jako tobě trvalo navštívit mě na tom místě, ale říkala jsem si, že to bych tě nenavštívila nikdy a já nejsem chladnokrevná mrcha, takže jsem tady.“

Vykulí oči a rty se jí lehce oddělí. „Vidím, že tě to místo změnilo.“

„To místo mě nezměnilo,“ řeknu nízkým a chladným hlasem. „Lidé, kteří tam měli být pro mě a kteří mě místo toho nechali samotnou, mě změnili.“

Vydechne. „Callie, jsem unavená. Pokud chceš způsobovat drama, pak prosím přijď jindy. Jak víš, nebylo mi nejlépe.“

„To nerada slyším, opravdu, ale hořce mě zklamalo, že tohle je způsob, jakým vítáš své vlastní dítě, které od tebe bylo tolik let pryč. Myslela jsem si, že by to mohlo jít tak jinak, ale samozřejmě jsem se pletla. To já vždycky.“

„Jestli budeš pokračovat, můžeme jít aspoň dovnitř? Moje sousedka je příšerná drbna.“

To je tak mimo, tak ulítlé, že byste tomu skoro nevěřili. Že tenhle člověk, který vás stvořil, může být tak zatraceně chladný? Ale stává se to. Já jsem živoucí důkaz. Stojící tady na své staré verandě, zírajíc na ženu, která mě přivedla na svět, uvažuji, jak jsem v tomhle nekonečně milujícím pekle, přežila v její péči tak dlouho.

„Přišla jsem, protože chci nějaké věci z mého pokoje.“

Podívá se na mě a přimhouří oči. „Tvůj pokoj už není. Sbalila jsem všechny tvoje věci, když jsi… odešla. Věnovala jsem většinu charitě. Mám pár krabic, které jsem ti nechala, aby sis je odvezla.

Charita.

Dala mé věci pryč, jako bych byla mrtvá. Ne zavřená.

Chladno-krevné. Monstrum.

„Vezmu si ty krabice,“ zasyčím nízkým hlasem, „pak zmizím z tvého dohledu a nebudu se do toho plést.“

Pozoruje mě, pak si protře tvář, jako by byla unavená. „Jsem vyčerpaná, Callie. Můžeme to udělat jindy?“

„Ne, uděláme to teď. Přines mi ty krabice, nebo dám tvým sousedům něco skutečně hodné mluvení.“

Její oči zaplanou tím rodinným dramatem, které si pamatuji tak dobře, a pak odsekne, „budu hned zpátky.“

Otočí se a zmizí, a já se dívám dovnitř domu. Je skoro stejný, jako když jsem ho opustila, jen nyní je tam nějaký nový nábytek. Pohlédnu na všechny fotky na obrovské vitríně, kterou vždycky měla v obýváku. Odtud vidím, že jich tam je aspoň padesát.

Odtud, mohu také vidět, že dala pryč všechny moje.

Odstranila mě z tohoto světa. Dala mě pryč, jako bych nikdy neexistovala.

Bolí to; to nemohu popřít. Nezdědila jsem po ní tenhle chladnokrevný gen.

Vrátí se a já sebou cuknu a couvnu. Podává mi dvě malé krabice, které toho upřímně řečeno nemohou moc obsahovat. Vezmu je a dívám se na ni.

„Už tě znovu nebudu obtěžovat. Mám milion věcí, které bych ti ráda řekla, mami, ale zkrátím to. Zklamala jsi mě. Zklamala jsi mě v době, kdy jsem tě potřebovala stejně, jako vzduch k dýchání. Nechala jsi své vlastní problémy a svou vlastní sobeckost, aby tě vedly, místo abys dala své dceři to, co tak zoufale potřebovala. Matku. Kéž by to bylo jiné, ale teď vidím, že ty se nikdy nezměníš. Vždycky budeš ta chladnokrevná, sobecká žena, jakou vím, že jsi. Neměla jsem nikdy očekávat nic jiného. Legrační je, že bez tebe je mi líp. Zvládla jsem to, i když jsem si myslela, že to nedám. Udělala jsem to sama. A sama budu dál pokračovat. Ty jsi mě porodila, ale nejsi matka; nejsi moje matka. Přeji ti vše dobré, ale já si zasloužím mnohem víc.“

Otočím se na patě a odcházím pryč, s krabicemi v ruce.

A zavírám dveře téhle kapitoly mého života.

Teď pro mě existuje jen budoucnost.

Minulost už není.

*****

„Jsi pracant, Callie,“ řekne Andrea, když zamykáme dveře kavárny pozdě v noci.

Měli jsme tu večírek a já tu byla od šesti od rána, pomáhat Andree, když měla málo zaměstnanců. Byl to dlouhý večer, ale bylo to neuvěřitelné. Drželo mě to zaneprázdněnou a mysl v pozoru, místo přehrávání si toho, co se stalo den předtím s mou matkou, která už nezavolala, ani se nesnažila věci napravit. Dala mi poslední odpověď na jakoukoliv otázku, na kterou jsem se ptala.

Nestará se.

S tím jsem v pohodě.

„Byl to skvělý večer. Dělala jsi to úžasně,“ řeknu jí, když se otočíme a jdeme k mému autu.

Vytáhnu klíčky a odemknu ho, pak se otočím k Andree, která mě sleduje s úsměvem na tváři.

„Stále platí, že přijdeš v sobotu večer?“ zeptá se mě.

„Nepřišla bych o to ani za celý svět. Vezmu svou kamarádku Jo; mělo by to být skvělé. Tanner mě pozval potom na další party u něj, takže tahle noc bude bez pochyby bláznivá.“

Zasměje se. „To bude, když jsi s Tannerem a jeho kluky. Paří tvrdě, ale je s nimi hromada legrace.“

„No, raději už půjdu, než usnu ve stoje. Díky, Andreo. Byl to skvělý večer.“

Usměje se a řekne, „Buď cestou domů opatrná.“

Když je pryč, nasednu do auta a jedu k bytu. Nevím, jestli tam Jo je, nebo ne, ale vím, že padnu rovnou do postele, jakmile se tam dostanu.

Jdu k předním schodům, jakmile zaparkuji a cestou se přehrabuji v kabelce pro klíče. Po pár minutách vyjdu s prázdnýma rukama. Ach ne. Nechala jsem klíče v práci? Použiju baterku na telefonu, abych ji prohledala znovu, ale nejsou tam.

Frustrovaná, přemýšlím, jak jsem je k čertu zapomněla, když jsou obvykle v mém batohu, jdu ke skrýši náhradního klíče. Jo je hrozná v nechávání klíčů kdekoliv, takže mi ukázala své tajné místo, které je v zahradě pod kamenem. Je to dobře schované a pokud byste neprohledávali okolí věky, nenašli byste ho. Museli byste mít velké odhodlání udělat něco takového.

Najdu náhradní klíč od bytu, zamířím dovnitř a osprchuji se, než padnu do postele. Napíšu Tannerovi, než usnu a přeji mu dobrou noc, množstvím lechtivých řečí předtím. Srdce se mi třepotá a já s úsměvem upadnu do hezkého spánku.

Probudí mě zaskřípání dveří.

Na okamžik uvažuji, jestli je Jo doma, možná se ona Pat pohádali? Sedím na posteli a zavolám její jméno, ale nikdo nepřijde. Dveře zaskřípou znovu. Tentokrát moje. Vidím tmavý stín postavy ve dveřích a celé tělo mi zmrzne. „Jo?“ řeknu znovu. „Jsi to ty?“

Postava zmizí.

Někdo je v mém domě.

Srdce mi buší a já cítím, jak celé mé tělo spadne do ztuhlého módu. Nemůžu se hýbat. Nemůžu dýchat. Nemůžu myslet. Nemůžu dělat nic jiného, než zírat na lehce pootevřené dveře a uvažovat, co mám k čertu dělat. Prsty se mi třesou, když se otočím a natáhnu se pro telefon. Něco v kuchyni se rozbije.

Ach Bože.

Popadnu telefon a zápolím s tím, abych ho odemkla a vytočila Tannerovo číslo. Jeho ospalý hlas odpoví po pár zazvoněních. „Všechno v pořádku, miláčku?“

„Někdo je v mém domě,“ zašeptám vyděšeně.

„Cože? Co tím myslíš?“

„Slyšela jsem někoho vejít, pak tam byl nějaký rachot a viděla jsem je u dveří. Bojím se.“

„Jsi si jistá, že to není Jo?“ zeptá se mě a slyším ho pohybovat se.

„Rozhodně.“

„Dobře, seď na místě. Hned tam budu.“

Nehýbu se, oči pevně zafixované na dveřích a prostě jen čekám, až někdo vpadne dovnitř a udělá něco hrozného. Je tohle ten člověk, co mě trápí? Jsou tady, aby to zhoršili? Nebo je to někdo jiný? Někdo kdo se jen vloupá? Jak to, že jsem je neslyšela dostávat se dovnitř? Jak se vůbec dostali dovnitř? Tolik otázek, a všechny zodpovím, až přijde Tannere a já budu v bezpečí.

Natáhnu se a vezmu lampičku z nočního stolku. Není to moc, ale pokud někdo přijde sem, budu schopná, když nic jiného, aspoň trochu bojovat.

Pak prostě sedím na místě, jak mi řekl, oči na dveřích a čekám.

A čekám a čekám.

Neslyším žádné zvuky, dokud konečně, asi o deset minut později, slyším přijet Tannerovu dodávku a o chvíli později, se světla v domě rozsvítí a on se objeví v mých dveřích. Neuvědomila jsem si, jak moc jsem vystrašená, až do této chvíle. Zavřu oči a spodní ret se mi chvěje. Pustím lampu a ta spadne na mou postel. Někdo byl v mém domě; mohlo se stát cokoliv. Hluboce se nadechnu a dávám se dohromady, a pak otevřu oči, abych viděla Tannera stát na konci mé postele, a má na sobě denimové džíny a triko s dlouhým rukávem.

„Nikoho jsem tam neviděl, ale chci abys seděla já to prohledám, ano?“

„Dobře,“ zašeptám.

Zmizí a asi o pět minut později se vrátí dovnitř a řekne mi, „Miláčku, nic nenasvědčuje tomu, že by byl někdo v tvém domě. Žádné rozbité okno. Nic viditelně ukradené, nebo rozbité. Jsi si jistá, že to nebyl sen, nebo jsi nebyla dezorientovaná?“

„Ne, ne, byla jsem naprosto vzhůru. Slyšela jsem tam něco bouchnout. Viděla jsem postavu ve svým dveřích. Jsem si tím jistá, Tannere.“

Přikývne. „No, tvoje vchodové dveře byly odemčené, takže pokud někdo přišel dovnitř, je možné, že odešli stejnou cestou. Nedává to ale moc smysl. Proč by někdo chodil dovnitř a nic neudělal?“

Protože si se mnou někdo zahrává.

Někdo se snaží mě dostat na hranu.

Někdo hraje hry.

„Já nevím,“ zašeptám. „Vím, že jsem dveře zamkla.“

„Jsi si jistá?“

Snažím se vzpomenout si. Byla jsem opravdu unavená. Pamatuji si jak jsem hledala náhradní klíč. Pamatuji si jak jsem vešla dovnitř, ale možná jsem za sebou nezamkla dveře. Bez ohledu na to, jak si namáhám mozek, vypadá to, že si nemohu vzpomenout, jestli jsem to udělala, nebo ne.“

„Já nevím,“ řeknu nízkým hlasem. „Ale přísahám, že jsem si to nevymyslela.“

Přikývne, přejde k posteli, skopne boty a stáhne si triko přes hlavu.

„Co to děláš?“ zeptám se a přitáhnu si deku k hrudi.

„Zlato, nenechám tě tu samotnou. Možná si taky udělám pohodlí.“

„Tady,“ řeknu a můj hlas klesne níž, při představě, co se možná stane. „Se mnou?“

Usměje se. „Jo, tady s tebou.“

Ach, páni.

Tohle bude zajímavé.