TFT - 19. kapitola

 Překlad: Lucianna

Minulost…

„Co si myslíš o té nové knize?“ zeptá se mě důstojník Corel, když jdeme chodbou k jídelně.

Jsou to už tři roky. Tři dlouhé, těžké roky, ale konečně se dostávám na druhou stranu pekla, ve kterém jsem žila. Důstojník Corel, byl proto hlavním důvodem. Držel mě nad hladinou, když jsem si myslela, že se potopím. Přiměl mě sekat dobrotu. Byl tam, když mě rodina naprosto opustila. Naslouchal. Souhlasil, že mi pomůže s Celií, až se dostanu ven.

Velmi mi usnadnil život.

Jsem za něj vděčná každý den.

Moc nepomáhá, že je mi teď devatenáct a jsem si velmi vědoma toho, jak atraktivní a milý je. Mluvíme o všem, ale nikdy o jeho vztazích. Naprosto si není vědom, jak moc jsem do něho blázen, samozřejmě. Chci říct, jsem zavřená. Ačkoliv mi to dává naději na život za těmi to zdmi.

Zažít tenhle pocit, možná dokonce s ním.

Je těžké vědět, jestli randí, nebo ne. Neřekne to a já jsem příliš nervózní, abych se zeptala a riskovala, že to dopadne špatně a vytvoří to mezi námi odstup, což by mě teď zabilo. Je jedinou věcí, kvůli které vstávám a pomohl mi projít nejtěžšími věcmi, jaké jsem kdy v životě zažila. Nezvládnu to bez něj. A nejsem si jistá, jestli jsem ochotná tohle riskovat.

„Myslím, že byla divná,“ řeknu mu v odpověď na jeho otázku o knize. „Chci říct, milovala jsem to a nemohla ji odložit, ale bylo to pravdu velmi divné, číst to.“

Přikývne a usměje se. „Máš pravdu, bylo, ale já si to moc užil. Mám pro tebe nějaké další; přinesu je zítra.“

„Zcela jistě budete za chvíli bez knih. Jsem ten nejpomalejší čtenář na světě, ale už jste mi jich za ty roky přinesl tolik.“

„Mám spoustu knížek; jsou mým způsobem, jak se odpojit po těžkém dni v práci. Nedělej si starost, v blízké budoucnosti určitě nedojdou.“

„No, měly by vydržet aspoň do té doby, než se odtud dostanu ven.“

„Jo, vydrží, a když ne, půjdu do knihovny a seženu ti další.“

Když se usměju, tváře mi zahoří. Líbí se mi, že tohle pro mě dělá. Líbí se mi, že mi dává knížky a nikdo jiný je nedostane. Je to taková naše malá věc. Nikdy jsme nebyli nepatřiční, ani jsme nikdy nedali nikomu důvod si myslet, že mezi námi něco je. Dozorci mluví s vězni pořád; důstojník Corel prostě náhodou nejraději mluví se mnou.

„Co jste dělal přes víkend?“ zeptám se ho, když zahneme za roh k jídelně.

„Vlastně jsem šel na rande s Mary,“ řekne mi.

Ztichnu, naprosto šokovaná. Nikdy mi neřekl moc o svém životě mimo tyto zdi. Samozřejmě, vždycky jsem se ho ptala na to, co měl k večeři a co dělal o víkendu, a on mi obvykle s radostí řekl základy, ale nikdy nešel do detailů. Nikdy. Vůbec nikdy. Takže mě to překvapuje, že mi to takhle otevřeně řekl.

„Ach, vážně? To je hezké,“ řeknu, ale můj žaludek se cítí divně. Trochu bolestně se stáhne. „Bylo to zábavné?“

Je můj hlas jiný?

Zním žárlivě?

Zním žárlivě. Vím, že ano.

„Bylo to ok,“ řekne mi. „Byla trochu intenzivní.“

Ach. Díky bohu. „Ach, to nerada slyším. Jsem si jistá, že najdete někoho jiného.“

„Jo, nikam nespěchám.“ Pohlédne na mě a má divný výraz ve tváři.

Zčervenám a odvrátím pohled, a v tichosti jdeme pár okamžiků, pak řeknu, „Takže, jaké úžasné jídlo jste jedl o víkendu?“

Zasměje se. „Ty a tvoje jídlo.“

„Hej, máme tady pořád ta stejná jídla dokola a vy víte, jak mizerná jsou. Holky mají sny. No tak, vyklopte to.“

„V sobotu jsem měl pizzu.“

„Ach, Bože, s čím byla?“

„Však víš…“

„Salám a sýr!“ zatleskám nadšeně, až se dva lidé před námi ve frontě otočí a podívají se na mě. Bezvýrazně na ně koukám, dokud se neotočí pryč. „Co v neděli?“

„Lívance k snídani a pak jsem měl steak, když jsem byl venku večer.“

„Tak moc žárlím.“ Povzdechnu si. „Myslím, že první věc, kterou udělám, až se odtud dostanu bude, že půjdu a sním  všechno v dohledu. Nejspíš skončím tak tlustá, že se nebudu moct pohnout, ale je mi to fuk.“

„Ty nikdy nebudeš tlustá,“ zamumlá.

Znovu mi zahoří tváře. Sakra. Kéž bych věděla, proč se tohle děje.

„Podal jsem na tebe pár dobrých zpráv, abych zjistil, jestli se ti nepodaří získat dřívější propuštění na základě dobrého chování. Nemůžu nic slíbit, ale pokud se na to tvůj právník podívá, možná zváží vzít je k soudci, aby je prohlédl.“

Podívám se na něj, oči vykulené a zašeptám, „Vážně jste to udělal?“

„Jo, udělal. Nezasloužíš si tady být, Callie. Nikdy jsem nevěřil, že ano. Když pominu drsný začátek, chovala ses mimořádně vzorně a myslím, že si zasloužíš za to být odměněna. Pokud se mi podaří přesvědčit pár dalších dozorců, aby přidaly své zprávy, možná máme šanci. Samozřejmě, na konec to záleží jen na soudci, ale stojí to za pokus.“

„Děkuji vám,“ řeknu a myslím to vážně. Ach, myslím to zcela vážně.

Nevím, kde bych bez něj byla.

Opravdu nevím.

*****

„Nebylo to povoleno,“ řekne můj právník, sedící naproti mně u návštěvního stolu. „Je mi to líto, Callie. Myslím, že soudkyně ten případ moc prožívala. Raději by, abys splnila celý svůj trest.“

Srdce se mi propadne. V těle mám pocit, jako bych v té židli měla zkolabovat.

Ačkoliv jsem věděla, že se to stane, nějaká část mě, malá část, doufala, že možná, jen možná, bych se odtud mohla dostat dřív. Vím, že jsem se neměla k té naději upínat, ale upínala jsem se. Snila jsem o všech věcech, co bych udělala a všem tom čase, který bych dostala. Vědomí, že se to nestane, je jako nůž vražený do srdce.

„Řekla důvod proč?“ zeptám se zlomeným hlasem.

„Ne, prostě to odmítla. Popravdě nemáme právo se ptát na důvod. Její rozhodnutí, je její volba. Je mi to líto. Budu se dál snažit, ale není moc co dělat.“

Poděkuji mu mdlým a zlomeným hlasem a on odejde. Zírám na dveře a doufám, že se otočí a řekne mi, že si dělal legraci. Připomenu si Celii a všechny věci, které propásla. Kdo jsem, abych brečela nad tím, že se nedostanu ven dřív? Možná si soudkyně myslí, že si zasloužím tady být po celý svůj trest. Možná má pravdu.

Jsem eskortována zpátky do pokoje a srdce je těžké a stažené v mé hrudi. Sedím na kraji postele, ale nepláču. Přestala jsem plakat. Už nenechávám emoce, aby mě sžíraly. Cítím je úplně stejně, ale asi už mi prostě došly slzy. Nakonec, plakala jsem tak dlouho, že už nejspíš nemohu plakat víc.

Stále mám každou noc sny o Celii.

Stále na ni myslím každý den.

Ale vzala si všechny mé slzy. Vzala je a ony se nikdy nevrátí zpátky.

„Slyšel jsem.“

Podívám se na důstojníka Corela. Stojí ve dveřích se zkříženými pažemi. „Omlouvám se. Myslel jsem, že máš šanci. Neměl jsem ti o tom říkat.“

„To je v pořádku,“ řeknu tiše. „Upřímně, opravdu je. Neměla jsem doufat. Oceňuji skutečnost, že jste to zkusil, že vám na mě záleží tolik, že jste to zkusil a pomohl mi. Opravdu to oceňuji.“

„Není to navždy. Došla jsi takhle daleko; zvládneš i zbytek. Vím, že to vypadá jako věčnost, ale není. Velmi brzy budeš přemýšlet, jaké to tady bylo, protože zapomeneš.“

Přikývnu a zírám si na ruce. „Právník řekl, že soudkyně měla nejspíš pocit, že si zasloužím tady zůstat za to, co se stalo. Řekl, že případ velmi prožívala. Takhle to bude už napořád? Vždycky budu ta holka, co zabila Celii Yatesovou? Budou mě lidé stále soudit tak bezcitně?“

„Nejspíš,“ řekne mi. „Ale je na tobě, jak si vybereš reagovat a brát jejich soudy. Můžeš si to buď brát, nebo je nechat myslet si co chtějí a pohnout se dál se svým životem. Nakonec, nemůžeš dělat rozhodnutí za jiné lidi; můžeš si pouze vybrat, jak tě ovlivní.“

„Nevím, kdy jste se stal tak moudrým,“ řeknu. „Ale je to vážně otravné.“

Ušklíbne se. „Však víš, už jsem v tom dost dlouho.“

„Měl byste být životní poradce, ne vězeňský dozorce.“

„To máš nejspíš pravdu. Bradu vzhůru, Callie. Jen pomysli – budeš se muset se mnou smířit ještě o něco déle a já mám pro tebe spoustu knih na čtení.“

Vzhlédnu k němu a usměji se.

„Jsou horší věci na světě,“ podotkne.

Má pravdu; jsou na světě horší věci.

Pokud je příštích pár let strávených tady s ním, jako s mým přítelem to, co musím vydržet, tak budiž.

Došla jsem s ním takhle daleko.

Možná bych to měla dotáhnout do konce.