TFT - 12. kapitola

 Překlad: Lucianna

Současnost…

„Povedeš si tady dobře. Je to snadné a lidé jsou skvělí,“ řekne mi Andrea.

Andrea je Tannerova starší sestra a majitelka kavárny, kde nyní pracuji. Je to skvělé malé místo v srdci města, s neuvěřitelným menu a skvělou atmosférou. Když jsem sem několikrát přišla, než jsem tu začala, bylo vždycky plno, lidé všude, kávovar stále v chodu. Je to dobrá práce, z toho co zatím mohu vidět, a je dobře placená.

„Děkuji ti za to,“ řeknu jí, především vděčná za to, že se neptala na můj trestní rejstřík, protože mě její bratr doporučil. Kdyby ano, nebyla bych tady. „Opravdu si toho vážím a budu pracovat tvrdě.“

Andrea se usměje. Když se usmívá, vypadá trochu jako Tanner. Má ty samé tmavé vlasy, ale oči má víc oříškové než hnědé. Je vysoká, je štíhlá a je opravdu hezká. „Nemáš zač. Jestli chceš brát objednávky tady od těch třech stolů dneska,“ ukáže na pár stolů, „odrazíme se od toho.“

Přikývnu a dám se rovnou do toho. Beru objednávky, uklízím aniž bych byla požádána, a snažím se ujistit, abych udělala na Andreu a lidi v její kavárně, ten nejlepší dojem. Dneska tu pracují další tři holky – jedna u kávovaru, jedna v kuchyni a jedna je na obsluze se mnou. Jídla celý den létají z kuchyně sem a tam a vypadají neuvěřitelně. Celé tohle místo je fantastické.

Moje mysl se stále vrací ke zprávě, nastříkané na Joannině autě. Zavolali jsme policii a já podala výpověď, ale když se zeptali na to, kdo si myslím, že by mohl udělat něco takového, neměla jsem odpověď. Nevím nic o Celiině rodině, nebo jejích přátelích, nebo o komkoliv jiném z jejího života. Jak můžu upřímně říct, kdo si myslím, že mohl udělat něco takového?

Nikdy jsem se nepotkala s nikým z jejího okolí.

Důstojník mi řekl, že se na to podívají, ale bez důkazů se mohou jen vyptávat a mě bylo řečeno, že mám prostě dávat pozor a dát policii vědět, kdyby se ještě něco stalo.

Nejsou na mé straně a proč by vůbec byli? V téhle situaci, jsem já ta zlá, ne? Já jsem ta holka, co se dostala do problému. Já jsem ta holka, která šla do vězení. Mají ke mně malý, nebo spíš žádný soucit.

Řekla jsem Joanne, že zaplatím za její auto, což odmítla s tím, že to pokryje pojistka. Neřekla to Patrickovi, za což jsem jí vděčná, protože nechci aby měl další důvod mě nesnášet.

Tento týden začne moje cesta k očištění mého jména. Aspoň tedy části mého jména.

Nebudu začínat s její rodinou. Pokud vědí, že jsem venku z vězení a mají představu, kde jsem, nebo jestli jsou zapletení do toho vandalismu, nemůžu riskovat, že to zhorším. Musím být ve svém pátrání nenápadná. Začnu se školou, kam chodila. Jsem si jistá, že budu schopná něco najít. Moje tvář nebyla všude ve zprávách po té nehodě, protože jsem byla nezletilá a matka se dožadovala soukromí.

Moje jméno je možná dobře známé, ale moje tvář by být neměla.

Doufám každopádně, že to je ten případ.

„Vedeš si úžasně,“ řekne Andrea po mé pauze na oběd. „Jsi rychlá v nohou a výkonná. Jak si užíváš svůj první den?“

Usměji se na ni. „Miluju to. Je to tak rychlé; což je skvělé.“

Přikývne. „Je to pěkně hektické, ale aspoň den rychleji utíká.“

V tomhle má pravdu – den letí rychle. „To rozhodně ano.“

Usrkne si své kávy, právě začínajíc svou přestávku, zatímco já svou končím. „Poslouchej, vím, že jsi ve městě nová a nejspíš neznáš moc lidí, ale pár přátel a já, v sobotu na pláž a potom večer ven, nemáš zájem sek nám přidat?“

„Opravdu?“ řeknu, neschopná zakrýt úsměv. „To zní skvěle.“

„Samozřejmě! Napíšu ti své číslo. Můžeš si vzít sebou jakékoliv přátele.“

Přátele.

Joanne a Ethan jsou jediní přátelé, které mám. Moje mysl přejde k Jessice a Sophii, a já uvažuji, jestli ony mají něco společného s mým autem?

Neviděla jsem je, ani od nich neslyšela, od té nehody. Sophie byla na tom špatně psychicky a odstěhovala se s rodiči pryč. Viděla jsem ji jednou v nemocnici, na kratičký okamžik, a pak byla pryč. Jessika odmítla mě vidět nebo se mnou mluvit, potom co přišla o nohu. To chápu. Nakonec, ona také ztratila mnoho. Ztratila toho tolik.

Ale trápily by mě? Nevím.

 Mám v plánu vidět obě, jen potřebuji najít odvahu to udělat. Chci se omluvit, chci jim říct, jak moc je mi líto, že jsem poslala jejich životy do tak hrozné spirály, ale nejsem si jistá, jestli se na mě dokonce podívají, natož aby to přijaly.

I tak, musím to zkusit.

„To zní skvěle,“ řeknu Andree, když se vrátím do tady a teď. „Jsem si jistá, že moje nejlepší kamarádka, Joanne, ráda přijde.“

„Perfektní! Napíšu ti později detaily.“

Odejde, dokončí přestávku a já se vrátím do práce.

Když moje směna v pět skončí, zapíšu si odchod a zamířím k silnici. Budu si muset zavolat taxík, vzhledem k tomu že v žádném případě nepřichází v úvahu, že bych řídila posprejované auto s nápisem „vrah“.

„Potřebuješ svést?“

Otočím se a vidím Tannera, jít po chodníku směrem ke mně.

 

Srdce mi vylétne skoro až do krku a jak ho začnu vnímat, rozbuší se mi. Opravdu si přeji, aby nevypadal tak, jak vypadá; je pro mě mnohem těžší se soustředit. Jde ke mně a má na sobě oprané modré džíny, ty boty a upnuté černé triko, které se napíná přes jeho svaly způsobem, který mě nutí slintat.

Jen trochu.

„Tannere,“ řeknu a přitisknu si ruce k hrudi. „Vyděsil jsi mě. Neslyšela jsem nikoho přicházet.“

„Měla bys dávat víc pozor,“ zamumlá, když se zataví přede mnou. „Ne všichni, kteří k tobě přijdou, jsou tak hodní jako já. Nechtěl bych vidět, že se dostaneš do problému. Jak se máš, Callie?“

To jak řekne moje jméno. Sakra, způsob jak mluví? Málem mě to dostane na kolena. „Mám se dobře,“ zalžu. Zjevně mu nemůžu říct o tom incidentu, protože, no, měl by příliš moc otázek. Otázek, na které stále nejsem připravená odpovídat, nebo jim čelit.

Nakloní hlavu na stranu a řekne nízkým, zastřeným hlasem, „Jsi špatná lhářka.“

Do prdele.

„Promiň, dlouhý den,“ řeknu s úsměvem. „Tvoje sestra je mimochodem vážně moc dobrá. Byla na mě tak hodná.“

„To rád slyším. Kde je tvoje auto?“

Polknu a řeknu, „Dneska ho nemám. Je rozbité, takže je v opravě. Musím si vzít taxík.“

„Co s ním je?“

Do prdele. Do prdele. Naprosto jsem zapomněla, že je automechanik. Nemám tušení, co se dá u aut rozbít, takže ani nemám věrohodnou lež pro něj. Srdce mi začne bušit a já zamumlám, „Nejsem si jistá. Joanne ho tam vzala. Řekla jsem, že si pár dní vezmu taxi.“ Usměji se v naději, že se Tanner nebude ptát na další otázky.

Díky bohu se neptá.

„No tak. Svezu tě.“

Podívám se za něj a trochu dál na ulici, a vidím motorku. Motorku. Jsem špatná v autech; nedovedu si představit, jaká bych byla na té smrtící mašině. „Na tomhle?“

Otočí se a pohlédne na svou motorku, pak se podívá zpátky na mě, usmívajíc se. „Jo, miláčku, na tomhle.“

„Ach. No, ne díky. Jsem v pohodě tady.“

Uchechtne se. „Netypoval bych tě na nervózní typ.“

Zafuním, „No, typoval jsi mě špatně. Tohle je šílená věc. Nemám chuť dneska umřít.“

Jeho úsměv se zvětší. „No, prostě mi budeš muset věřit, že tě nezabiju a naskočit.“

„Ne, ne. Jsem v pohodě.“

„No tak. Vezmu tě na něco k jídlu, na mě, a pak tě vysadím doma.“

Sakra. Proč musí říkat takové věci? Protože teď chci pravdu jít. Myšlenka na to, dát si něco k jídlu s Tannerem, je zatraceně dobrý pocit. Myšlenka na sebe, omotanou kolem něj na motorce, nezní taky tak špatně.

Ale i tak… je to motorka.

„Já nevím,“ zaváhám. „Chci říct, chci jít s tebou na jídlo; jsem jen trochu nervózní…“

Zvedne ruku, velkou, mužnou ruku. „Věř mi, Callie. Neublížím ti.“

Držím jeho pohled a pak se moje ruka pohne sama od sebe a umístí se do jeho.

Věřím mu.

*****

Jsem vyděšená.

Na krátký okamžik, jsem vyděšená.

Jak Tannerova motorka sviští po silnici, svírám ho jako by cesta pod ní se mě chystala spolknout. Helma mi nepomáhá se cítit o moc bezpečněji, ale moje ruce kolem něj? To tak trochu pomáhá.

Motorka je hladká a rychlá a vibruje přímo mezi mýma nohama, přesně tam, kde nepotřebuji v tuhle chvíli žádnou vibraci.

Tanner je přede mnou; to stačí, aby jakákoliv dívka byla slabá v kolenou. Moje paže obalené kolem něj?  To všechno zahřívá. To jak voní? No, to je prostě kruté. Mé tělo je předávkované směsí očekávání a strachu, zabalené spolu jednou mašlí. Jsem vystrašená a zároveň jsem nadšená. Jsem nedočkavá a přesto jsem plná adrenalinu, až po okraj.

Po chvíli se trochu uvolním a konečně se začnu rozhlížet kolem. Město se pomalu začíná rozsvěcet, jak slunce začíná zapadat za horizont. To vypadá opravdu krásně, ze zadního sedadla motorky. Tanner zahne za pár rohů a pak zpomalí u malé restaurace. Nikdy předtím jsem ji neviděla, ale vypadá opravdu hezky. Přátelsky a zábavně.

Zaparkuje motorku a já slezu s tím, že ho nerada pouštím, ale jsem nadšená, že s ním strávím trochu víc času. Také sesedne a otočí se ke mně. „Dělají tady skvělou pizzu. Doufám, že ji jíš.“

Přikývnu. „Děláš si legraci? Já jím všechno.“

Usměje se, vezme mě za ruku a vede mě dovnitř. Nadšení, které probíhá mým tělem mě nutí se cítit jako milionářku. Nutí mě to cítit se, jako by můj život nebyl velký zatracený bordel, až do tohoto okamžiku. Nutí mě to cítit se živá, což je něco, co mi velmi dlouho chybělo.

Tanner a já najdeme box a on objedná dvě piva a pizzu. Přebírá vedení. Přebírá kontrolu. Je to muž, který ví co chce a je to muž, který to nejspíš většinou dostane. To se mi na něm líbí. Nikomu se nezodpovídá, nepochybuje o sobě a věří svým rozhodnutím. To je opravdu něco.

„Jaký byl tvůj první den?“ zeptá se mě, když nám přinesou naše piva.

Omotám prsty kolem chladné sklenice a řeknu, „Bylo to skvělé. Je to rušná kavárna, ale hodně jsem si to užila. Andrea je taky opravdu hodná. Pozvala mě na pláž a ven na sobotu večer, takže to bylo opravdu hezké.“

Tanner přimhouří oči. „Pozvala, jo?“

„Jo. Je to v pořádku, že?“

Přikývne. „Jo, samozřejmě. Může si dělat co chce.“

„Bude hezké poznat nějaké nové lidi,“ řeknu mu. „Opravdu jich tu moc neznám.“

„Co tvoje rodina?“ zeptá se mě a usrkne si piva. Snažím se nezírat na jeho čelist, jak se hýbe, když to udělá, nebo jak se jeho krk natahuje, když polyká.

Nesnáším, že mi dělá takové věci. Cítím se jako puberťačka, která právě objevila kluky. Potřebuji se z toho dostat.

„Moje rodina a já, si nejsme moc blízcí. Můj bratr Max? Stále s ním mluvím, ale s mými rodiči opravdu… nevycházím.“

„Proč to?“

Pokrčím rameny a napiju se piva. „Moje matka je sobecká. Je chladná a je bezcitná. Všechno na tomhle světě se točí kolem ní, je o ní – aspoň to je to, co si myslí. Můj otec ji opustil a potkal jinou ženu se dvěma dětmi, které nedělají nic špatně. Během let jsem s ním přestala mluvit. Asi to tak prostě chodí. Co ty?“

„Znáš můj základní příběh.“

Přikývnu. „Jsi bývalý voják; jak dlouho jsi sloužil?“

„Skoro deset let. Odešel jsem, když mi bylo osmnáct a vrátil se zpátky v sedmadvaceti.“

„Kolik ti je teď?“ zeptám se.

Usměje se. „Kolik je tobě, Callie?“

Tiše se zasměji. „Skoro dvacet tři.“

„Tak zatraceně mladá,“ zamumlá, „ale zatraceně sladká.“

„Neodpověděl jsi na mou otázku,“ poukážu.

„Je mi třicet jedna.“

Třicet jedna.

To je o dost starší než já. No, je to méně než deset let, což dneska v těchto letech není nic velkého, ale znamená to, že je o tolik zkušenější než já. Byl okolo. Viděl věci. Dělal věci. Já nejsem dokonce ani sexuálně zkušená; on měl nejspíš stovky a stovky žen, s tímhle zatraceným obličejem.

Dobře, stovky je asi přehnané, ale i tak.

Ten věk mě nutí se cítit trochu… divně.

„Děláš si starosti s tím rozdílem,“ řekne, ne jako otázku, ale jako prohlášení.

„Ne, tak to není. Dělám si starosti s tím, jak nezkušená jsem…“

Přivře víc oči. „To je problém jen pro tebe.“

Ach, páni.

„Jsi na svůj věk dospělá, Callie. Jako bys viděla svět už milionkrát. Mluvil jsem s holkami tvého věku a nejsou jako ty. Jsi svá; to je vzácné.“

Musí přestat, než na něj skočím přes tenhle stůl. „Děkuji ti,“ řeknu a věnuji mu skutečný úsměv.

„Nemáš zač,“ zamumlá na oplátku, což způsobí, že moje srdce udělá tu legrační věc, že vynechá úder. „Nebudu lhát – je těžké tady sedět a přemýšlet, jak zatraceně dobrý by to byl pocit, mít tě pod sebou. Když si řekla, že jsi panna, rozdivočelo mě to.“

Ach.

Bože.

Polknu a řeknu nízkým hlasem, „No, pokud zahraješ své karty správně, možná zjistíš, jaké to je.“

Jeho pohled naplní touha. Můj Bože. Co to se mnou ten muž dělá?

Cokoliv to je, nechci aby to přestalo.

Pijeme a jíme a mluvíme, jako bychom se znali odjakživa. Konverzace plyne lehce a já jsem trochu líznutá, když zamíříme zpátky k Tannerově motorce a nasedneme. Cesta domů je mnohem méně zneklidňující, než cesta sem. Cítím se volná, jako by se mě netýkalo nic na světě. Teď to chápu, proč miluje motorku tak moc. Opravdu všechno vypadá v pořádku.

Když přijedeme k mému bytu, sesednu z motorky a čekám na Tannera. Srdce mi buší rychlostí milion mil za hodinu. Uvažuji, co uděláme; půjde dovnitř? Bude to tahle noc, pro mě? Bude to hrozné? Nevím. Očekávání mě zabíjí a nejsem si jistá, co mám dělat dál, takže se otočím a usměji se na Tannera. „Chceš jít dovnitř?“

Prohlíží mě a pak přikývne. „Jo.“

Bože.

Ach Bože.

Otočím se a vyjdu přední schody a vezmu za kliku. Dveře se otevřou, což je divné. Joanne je dneska v noci u Patricka; zjevně jdou na rande. Její slova, ne moje. Kdybych byla ona nedělala bych s tím kreténem nic. Prostě si myslím, že si zaslouží něco lepšího.

Horečně se snažím si vzpomenou, jestli jsem zamkla, když jsem dneska odcházela do práce, otevřu a vstoupím dovnitř. Dívám se kolem po bytě a pak rozsvítím světla. Na první pohled nic nechybí, ale když projdu dál, vidím dvě židle v kuchyni otočené. Srdce se mi rozbuší, když se rozhlížím okolo a hlavou těkám doleva a doprava.

„Všechno v pořádku?“ zeptá se Tanner.

„Někdo tady byl.“

Stoupne si vedle mě. „Jako, že se sem někdo vloupal?“

„Jo, přesně to. Dveře byly otevřené a tyhle židle jsou otočené.“

„Stůj tady,“ nařídí Tanner. „Nehýbej se. Půjdu to tady zkontrolovat. Nehýbej se, Callie.“

Nehýbu se sleduji, jak prochází domem. Vrátí se o chvíli později a vypadá, jako by viděl ducha. Přimhouří oči a pak opatrně řekne, „Je tam něco, co bys měla vidět.“

Polknu a zavřu oči, bojujíc o klid. „Co je to?“ zašeptám.

„Pojď.“

Vede mě chodbou a do mé ložnice. Ve chvíli, kdy vstoupím dovnitř, zírám na stěnu a kůže mě štípe. Cítím, jak mi z tváře zmizí krev. To samé slovo, které bylo nastříkané přes auto Joanne, je nyní nastříkané přes mou stěnu. Vrah. Velkými tiskacími písmeny.

Písmeny, která může Tanner vidět a číst.

„Ach, Bože,“ zašeptám a chytnu se stěny, abych nespadla.

„Můžeš mi říct, co se tady děje?“ zeptá se Tanner klidným hlasem. „Co je to? Kdo to udělal?“

„Já nevím,“ řeknu.

Nemůžu mu to říct.

Nemůžu.

Nikdy znovu by se mnou nemluvil. S tím nemůžu žít. Ani jsme se ještě pořádně nepoznali. Pokud zjistí, že jsem strávila posledních šest let ve vězení, nebude už nikdy chtít být vedle mě.

„Kdo to udělal?“ zeptá se, otočí se a kouká na mě.

„Tannere, já to nevím.“

„Ty nemáš představu o co tu jde?“

„Ne,“ řeknu mu. „Ne, nemám. Musí to mít něco společného s Joanne. Měla bych zavolat policii.“

„Kdo by chtěl něco dělat Joanne?“ zeptá se Tanner. „Má problémy?“

Bože. Ptá se na příliš moc otázek.

„Musím zavolat policii. Omlouvám se. Děkuji ti za pomoc, Tannere. Můžeš jít.“

Podívá se na mě a přimhouří oči. „Myslíš si, že tě opustím, když můžeš být v nebezpečí? To si kurva nemysli. Zůstávám. Ty zavoláš policii, ale já neodejdu.“

Zatraceně.

K čertu s ním.

Miluji, že mi chce pomoct, ale zavolat policii, když je tady a odpovídat na jejich otázky, věci jen zhorší.

„Je pozdě,“ řeknu tiše. „Zavolám je zítra.“

Tanner mě pozoruje, pak postoupí dopředu a omotá své velké ruce kolem mých ramen. „Nenechám tě tady, tak si zvykni. Zůstávám.“

Opravdu si přeji, aby nebyl tak perfektní.

Opravdu si přeji, abych mu nemusela lhát.

Opravdu si přeji, aby všechno bylo jinak.