TFT - 10. kapitola

 Překlad: Lucianna

Současnost…

„Tohle je neuvěřitelné,“ řeknu Tannerovi, zírajíc na vnitřek velmi cool závodního auta.

Má to rolovací mříže a klece na oknech místo skla a to je naprosto úžasné. Řekla bych, že bych se ráda projela, ale upřímně, ta myšlenka mě děsí. Zahýbat za rohy, riskovat nehodu? To mi přináší vzpomínky, které jsem se ze všech sil snažila posledních šest let zapomenout. Nechci o tom přemýšlet, takže se nakloním a podívám se na zadní sedadla, prohlížejíc zbytek auta.

„Je to fakt zábava. Měla by ses ke mně některý den připojit. Je to jízda.“

Polknu a přinutím se říct, „To zní zábavně.“ Otočím se zpátky tváří k Tannerovi. „Jsi muž mnoha talentů, co?“

Pokrčí rameny, zkříží ruce a opře se zády o auto na straně řidiče. „Dá se to tak říct, jo. Baví mě řada věcí, stará auta jsou jednou z mých vášní.“

„A přesto jsem tě viděla na motorce v ten den, co jsme se potkali.“

Usmívá se a tiše uchechtne, a kurva, je to sexy. „Hádám, že opravená verze by byla, že mám vášeň pro cokoliv na kolech. Mám rád rychlost motorky, otevřené silnice, vítr ve tváři, ale miluju pocit ze starých aut, tu historii, příběhy a generace, které jimi prošly.“

Usměji se a pak přejdu k Mustangu a prsty přejíždím po hladkém, zářivém laku. „Dovedu si představit, že tohle auto by také dokázalo vyprávět pár příběhů,“ řeknu zastřeným hlasem.

Tanner přijde, otevře zadní dveře a ukáže na sedadlo. „Nastup.“

Udělám co chce a velmi opatrně vlezu na krémové, kožené sedadlo. Opřu se o ně a dýchám tu starou vůni, která je hodně jako domov. Přesto, v tu samou chvíli, mi to přináší bolest do hrudi, kterou jak vidím, nikdy v autě nesetřesu. Nikdy neodejde. Vždycky tam bude. Vždycky mě bude mučit.

„Jsi krásná, Callie,“ řekne Tanner a jeho hlas je nízký a tak zatraceně sexy, že se bojím otočit a podívat se na něj. Bojím se toho, jak jeho oči zajmou moje a nebudu schopná uhnout pohledem. „Víš to, že?“

Podívám se na něj maličko se na něj usměji. „Krása je v očích pozorovatele, předpokládám.“

Trochu přimhouří oči a pak se natáhne a strčí mi pramen vlasů za ucho. „Ty nevidíš svou krásu.“

„Vidím krásu na povrchu.“

„Nevidíš i tu vnitřní?“

Chci změnit téma. Tohle vede příliš blízko domovu. Příliš blízko tajemství, které svírám na hrudi, které se bojím pustit na svobodu a sdílet ho s další duší.

„Samozřejmě,“ zalžu a pak si olíznu rty a odvrátím pohled, s nadějí na rozptýlení.

Tolik mi toho proudí právě nyní tělem – očekávání především. Zvlášť, když se Tanner natáhne a prsty pomalu přejíždí nahoru po mém stehně, takže se uvnitř zachvěji. Nebyla jsem blízko muže už velmi dlouho a i když jsem byla, bylo to základní a nedbalé. Muži jako Tanner, ti nelíbají nedbale; neošukají tě nedbale. Nepochybuji, že pokud mě Tanner ošuká, nikdy nedokážu odvrátit zrak. Nikdy nebudu schopná přemýšlet o jiném muži stejným způsobem, jako myslím na něj. Zničí mě pro další život.

„Vypadáš nervózně,“ zamumlá a jeho hlas mě nutí chtít sevřít nohy k sobě, abych zastavila tu bodavou bolest mezi nimi. „Neudělám nic, co nechceš, Callie. Ale nebudu lhát; jestli tě neochutnám, nepřestanu myslet na tvé rty a na to, jak zatraceně neuvěřitelné si myslím, že jsou na dotek.“

Ach. Bože.

„Jsem trochu nervózní,“ zaváhám, uvažujíc, jestli mu to mám prostě říct. Je lepší, když to bude vědět? Nebo ho to prostě odradí? Pozná to ve chvíli, kdy mě políbí? Hruď se mi sevře nejistotou a obavou, a vím, že nebudu v pořádku, pokud mu to neřeknu, protože budu příliš vystrašená, že udělám chybu. „Chci, abys mě políbil. Je to jen… já… já… nejsem moc zkušená.“

Tanner se odtáhne a podívá se na mě. „Jak moc přesně?“

„Tohle je trapné,“ řeknu, odvrátím pohled a zamumlám, „jsem panna.“

Na okamžik je ticho. Bojím se podívat zpátky, bojím se toho, co uvidím. Konečně se otočím a vidím, jak na mě prostě kouká, zmatený, a pak trochu víc přivře oči. „No, jedna věc je jistá – plány, které jsem pro tebe měl, tady na zadním sedadle auta, se dnes večer nestanou.“

Cítím, jak mě zklamání praští do hrudi. „Ach…“

Natáhne se a sevře mi bradu. „Ne z důvodů, co si myslíš, věř mi. Jsi příliš dobrá na to, abys přišla o panenství vzadu v autě, bez ohledu na to, jak je to hezké s cizincem.“

Ach, Bože. Je tak zatraceně hezkým, úžasným stvořením, že se na něj chci právě teď vrhnout. Chci ho tak moc. Nevěděla jsem, že je to vůbec možné, chtít někoho, koho sotva znáte, ale ukázalo se to jako velmi reálná věc.

„Chtěl bych vědět,“ pokračuje, „jak to, že holka jako ty, s tváří jakou máš a tak sladkým zadkem, je panna?“

Do prdele.

Pokrčím rameny a zašeptám, „Je to dlouhý příběh, ale prostě jsem nepotkala nikoho, kdo by ve mně zapálil jiskru a já nevím… prostě nevím. Nestalo se to.“

„No,“ zavrčí nízkým a zastřeným hlasem, „můžu to pro tebe změnit, miláčku, ale neudělám to tady v tomhle autě. Každopádně tě ale políbím.“

Bože.

Polknu a maličko přikývnu.

Nakloní se dopředu, s rukou stále na mé bradě a jeho rty se přitisknou na mé. Polibky které si pamatuji od kluků na střední? Ty polibky byly příšerné, strašné, nedbalé a rozhodně ne vzrušující.

Tannerův polibek? Ach Bože, Tannerův polibek je polibek z vašich nejlepších snů. Polibek, který rozechvěje celé vaše tělo. Polibek, který nutí vaše srdce se třepotat a žaludek svírat. Je to všechno tohle, zabalené v úžasném balíčku. Jeho ruce, způsob jakým přejíždějí po mé tváři, svírají mou čelist, kloužou za krk. Jeho ústa, to jak se začnou pomalu pohybovat, jeho plné rty mámí a jeho jazyk, jak tancuje a třepotá se, jemně se dotýká mého, než zmizí a nutí mě chtít víc.

Jeho strniště mě škrábe na kůži a já to miluju. Chci víc, a přesto si chci tuhle chvíli vychutnávat navždy, aby mě nikdy neomrzela.

Polibek se prohloubí. Můj dech se změní v krátké lapání po dechu a rukama najdu jeho hruď, toulám se přes svaly, cítím každý tvrdý centimetr z nich. Jeho ruce opustí mou tvář, sklouznou pode mě a přitáhnout mě blíž, vezme do nich můj zadek a stiskne ho. Polibek se prohlubuje a stává se divokým. Naše jazyky přestanou tančit a začnou šukat. Narazí do sebe a naše steny mi vibrují v ústech.

Chci ho. Je mi jedno, jestli to je na zadním sedadle auta. Chci ho tak zatraceně moc, že nemůžu dýchat. Přitáhne si mě na klín a já cítím tvrdou délku jeho ptáka, proti mému středu.

Přestane.

Zakňourám.

„Nemůžu,“ zavrčí. „Nemůžu tohle dělat v autě. Ani kurva náhodou.“

Znovu mě zasáhne zklamání, smíšené s úžasem, což je divný pocit. Jsem zklamaná, protože chci víc, chci mnohem víc, ale jsem v úžasu, že je tak hodný a že vůbec ještě jsou muži jako on tady venku. Muži, kteří si nevezmou prostě co chtějí, bez ohledu na cokoliv.

„Nedívej se na mě takhle,“ zamumlá, chytí mě za boky a přejede mnou přes svého ptáka. „Můžeš cítit, jak moc tě chci, ale nezbavím tě panenství vzadu v autě. Budeš to muset respektovat, miláčku.“

No, kurva.

Respektuji.

Opravdu ano.

„Chápu. Děkuji ti,“ zašeptám.

„Vezmu tě ven, jo? Na rande.“

Na rande.

Tanner nevypadá zrovna jako typ muže na randění.

Proč by chtěl jít na rande s naprostým cizincem, když by mohl mít jakoukoliv ženu, jen kdyby se na ni podíval?

„Nevypadáš jako randící typ,“ řeknu.

Jeho oči najdou mou tvář. „Je spousta věcí, které o mě nevíš. Nesuď knihu podle obalu.“

Au. „Máš pravdu. Omlouvám se. Já jen… mohl bys mít jakoukoliv ženu, kterou bys chtěl, tady vzadu v autě. Proč já?“

Natáhne se a znovu mi sevře čelist. „Budeš muset prostě počkat a zjistit to, ne?“

Hádám že ano.

Ano, hádám že zjistím.

*****

„No tak, Callie, honem!“ řve Ethan, když přebíháme silnici k parku, kde chce, abych se dál mučila během.

Já kurva neběhám.

On to nechápe – zatím ne, každopádně. Stále vypadá, že si myslí, že jsem naprosto schopná a můžu si uběhat svůj malý zadek kolem tohohle bloku, každé zatracené ráno.

Je hrozný. Vůbec ho nemám ráda.

To je lež. Zbožňuju ho.

Ale běhání, zatraceně. To nesnáším.

„Už nemůžu běžet,“ zakňourám, když přeběhnu silnici. „Už je to dva týdny a pořád to nenávidím.“

„Zvykneš si na to,“ řekne Ethan, bez jediného zatraceného zadýchání v hlase.

„Kdy?“ zalapám po dechu, zastavím, ohnu se a sípu, držíc se za kolena.

„Trvá devadesát dní, vytvořit si nový zvyk.“

Odfrknu si. „Hlouposti.“

Zastaví se a otočí se ke mně. „No tak, Callie. Vedeš si dobře. Drž se toho.“

Podívám se na něj a tváře mi hoří. „Můžeme prostě na vteřinu zastavit? Na jednu vteřinu?“

Přikývne a ukáže k parkové lavičce. Oba k ní dojdeme a posadíme se a mě trvá víc než pár minut, než popadnu dech. Když se mi to povede, otočím se k němu a řeknu mu, „Dneska začínám v nové práci.“

„Sehnala jsi práci?“zeptá se a zvedne obočí. „Kde?“

„Můj kamarád má sestru, která vede kavárnu. Dala mi práci, když mě k ní doporučil.“

„On?“ zeptá se Ethan. „Nevěděl jsem, že už sis udělala přátele.“

Pokrčím rameny a podívám se dolů na kolena. „Měla jsem jednou prázdnou pneumatiku a on mi pomohl. Pozval mě na party. Já šla; stali jsme se přáteli. Jsem šťastná, protože jeho sestra vypadá opravdu milá a dala mi šanci, což nikdo jiný neudělal. Chci říct, neřekla jsem jí o své minulosti, ale ona se neptala, za což jsem vděčná. Není to nejlepší práce na světě, ale je to práce a já jsem vděčná.“

Ethan přikývne. „Jsem za tebe šťastný. Je dobré vrátit se do starých kolejí.“

„Jo, to je.“

„Jak se s tím jinak vyrovnáváš?“

Pokrčím rameny. „Jak kdy. Jsem trochu ztracená, abych byla upřímná. Většinu dní nevím co sama se sebou dělat, zjistila jsem, že jsem zmatená a tak zvyklá na rutiny, ve kterých jsem žila šest let. Zapomněla jsem, že mohu jít ven a dělat cokoliv chci. To je pro mě cizí pocit.“

„Měla bys objevovat víc. Jít na pláž. Jít a užít si film. Jít do muzea nebo do divadla. V tomhle městě je spousta věcí k vidění.“

Přikývnu a pak se usměji. „Máš pravdu. Dostanu se tam.“

„Později tento týden půjdu na otevření jedné galerie. Připojíš se ke mně?“

Zírám na něj. Nejsem si jistá, jestli mě zve na rande, nebo mě prostě lituje a chce mi pomoct. Nevím. S Ethanem prostě nikdy nevím. Někdy se na mě dívá, jako by cítil mnohem víc, než přátelství, a jindy vypadá jako muž, který chce pomoct příteli.

„Není to rande, Callie,“ zamumlá, zcela zjevně zmatený mým výrazem. „Jen ti pomáhám ven.“

Správně.

Divné.

„Jo, samozřejmě. Moc ráda bych šla, díky.“

„Dobře,“ řekne, plácne se do kolen a vstane. „Pokračujeme.“

„Ethane, ne!“ zakňučím, když se zvedne a znovu se rozběhne. Přinutím se dostat na nohy a následovat ho. K čertu s ním. Tohle je na hovno.

Ale musím přiznat, mít Ethana na své straně? Hezký pocit. Je hezké vědět, že nejste úplně sami ve světě, o kterém jste si byli jistí, že to s vámi vzdal.

Vrátíme se k bytu a já se ohnu v pase a funím. Tak moc se soustředím na to, abych neumřela na chodníku, že si nevšimnu, že Ethan naprosto ztuhne vedle mě. Ve skutečnosti, ani si nevšimnu, že neodpovídá, když kňourám, nebo si stěžuji, jak jsem bez dechu. Přimhouřím oči, narovnám se a zírám na něj. On zírá na mé auto u chodníku.

Přesunu pohled k autu.

Krev mi zmrzne v žilách.

Všechno v mém těle vypadá, že zmrzlo, a celý můj svět se zastaví, jako by se zastavil čas. Zírám na zářivě červenou, stékající barvu na stříbrném autě, které mi Joanne půjčila, a cítím, že budu zvracet. Na celé straně auta, je nastříkáno barvou „Vrah.“

Vrah.

Chci se schoulit do klubíčka a umřít.

Chci křičet a utíkat.

Chci udělat cokoliv jiného, než zírat právě teď na to slovo, slovo, které mi trhá duši.

Kůže mě štípe a já zašeptám, „Ethane.“

Můj hlas je bolestný, zlomený a vyděšený. Někdo ví, že tohle je moje auto. Někdo ví, že jsem zabila Celii. Někdo ví, že tady bydlím. Někdo mě nemá rád. Někdo mi dává vědět, že nejsem v bezpečí. Někdo.

Zkurvený někdo.

„To je v pořádku,“ řekne Ethan, chytne mě za rameno a stiskne. „Jsem si jistý, že je to jen žert. Je to dobré.“

Není to dobré.

Také to není žert.

Nerozumím tomu. Nechápu to. Jak někdo ví, že tady bydlím? Hledá ten někdo pomstu? Chce mě ten někdo prostě přimět trpět? Nerozumím tomu. Zatraceně, já to nechápu. Myslela jsem si, že jsem už byla od tohohle volná, od souzení a hrůzy, ale ukazuje se, že nejsem volná od ničeho.

„Někdo mě sledoval,“ řeknu a můj hlas je tichý a roztřesený. „Někdo ví, že tímhle autem jezdím. Vědí, že tady bydlím a vědí, co jsem udělala. Ethane, někdo mi posílá zprávu.“

„Nepřemýšlej o tom. Může to být kdokoliv. Nepředbíhejme se. Zavolám policii a seženeme nějaké extra zabezpečení na váš byt, kromě normálního zámku a kamery. Zkus nepanikařit. Pojďme dovnitř.“

Prakticky mě táhne do domu a když vejdeme, Joanne právě vychází ze svého pokoje. Minulou noc pracovala, takže spala, když jsem odcházela běhat. S rozcuchanými vlasy a očima stále napůl zavřenýma, řekne chraplavě, „Čau, jaké bylo běhání?“

Jen na ni koukám, uvažujíc, jak jí řeknu, že někdo ví, že tu bydlím a ten někdo nasprejoval její auto – což bude bez pochyby neuvěřitelně drahé opravit.

„Je všechno v pořádku?“ zeptá se mě.

„Někdo nasprejoval tvoje auto,“ řekne jí Ethan. „Zpráva byla míněna pro Callie.“

Joanne si promne oči a zamumlá, „Cože? Co tím myslíš?“

„Někdo ví, že jsem tady,“ řeknu jí a můj hlas je stále tichý a roztřesený. „Nasprejovali na tvoje auto „vrah“, Jo. Je mi to tak líto. Já to nechám opravit a…“

„Páni!“ Jo mě přeruší. „Cože?“

„Právě jsme to uviděli, když jsme se vrátili z běhání. Když jsme odcházeli, nebylo to tam. Někdo to musel udělat, jakmile jsme opustili dům,“ řekne jí Ethan. „Zavolám policii.“

Zmizí s telefonem z místnosti a já se otočím k Jo, která jde ke mně. Dá mi ruce na ramena a řekne, „Jsi v pořádku?“

„Já nevím,“ řeknu, vydechnu a pak se zhluboka nadechnu, ve snaze se znovu uklidnit. „Já nevím, proč by to někdo dělal. Ani nevím, kdo by to udělal. Jak někdo ví, že jsem tady? Sledoval mě někdo od té doby, co jsem opustila vězení? Já tomu prostě nerozumím.“

„Může to být známý Celie,“ řekne Jo. „Nebo přítel, někdo z rodiny – někdo kdo hledá spravedlnost za její smrt. Může to být kdokoliv. Nejlepší co můžeme udělat, je zavolat policii. Oni to vyřeší. Jsem si jistá, že je to jen výhrůžka.“

Možná je.

Možná není.

Tak nebo tak, myslela jsem si, že moje noční můra konečně skončila.

Vypadá to, že spíš právě začala.