TF - 7. kapitola

 Překlad: Marťa

„Ahoj, princezno,“ řekl Deacon a ústa se mu lehce zkroutila.

Jeho úsměv měl často posměšný odstín, ale naštěstí ne, když se díval na mě. Jako dítě jsem automaticky akceptovala přítomnost jiných osobností mého otce - nebo jeho alter ego (lat. druhé já), jak se na ně odkazovalo. Ráda jsem si hrála s malým Freddiem. Pekla jsem sušenky s velmi mateřskou Maggie. Schovávala se za Deaconem, když křičel na toho, kdo naštval Simona nebo mě, což byla často moje matka. A nikdy jsem o tom nepřemýšlela - bylo to pro mě normálem.

Dokud jsem nezačala bydlet s Melindou a Wyattem.

Řekli mi o disociativní poruše identity - neboli DID - takže jsem o tom věděla dost, abych pochopila, že se nemusím bát.

Simonovy altery nebyly různé úrovně pana Hyda. Byli to v jistém smyslu jeho ochránci. Vyvinuli se tak, aby mu pomohli vypořádat se se strašlivým týráním, kterým trpěl, jako dítě, když se od něj pokoušel distancovat a umožnily mu přežít.

V Simonově systému byli tři „lidé“ - Freddie, kterému bylo osm, Maggie, které bylo čtyřicet a Deacon, kterému bylo třicet pět. Na rozdíl od některých případů DID mezi sebou interně interagovali. Měli dokonce jakési spolu vědomí, což znamenalo, že ačkoliv v jednu chvíli bude dominantní pouze jeden alter, ostatní si budou vědomi toho, co se dělo. Zdálo se, že to pro ně bylo méně matoucí.

Deacon naklonil hlavu směrem k Danovi.

„Takže tohle je ten chlap, o kterém jsi mluvila, co?“

Přikývla jsem. „Tohle je ten chlap.“

Deacon studoval jeho tvář. „Neřekla ti o mě,“ uhodl správně. Stočil svůj pohled zpět na mě. „A co Freddie? Maggie? Udržela jsi nás všechny v tajnosti?“ Pak poukázal. „To není pěkné.“

„Jo, no, ani ty nejsi většinu času milý.“

Usmál se. „Nikdy nejsem hodný, princezno.“

Deacon nebyl krutý ani zlý, ale měl postoj „nejebej se mnou“ a byl agresivně ochranářský. Mohl být násilnický k těm, které považoval za hrozbu - byla jsem toho svědkem na vlastní kůži.

Otočila jsem se na Dana. „Měl bys jít.“

Deacon mohl být divný, kdyby měl pocit, že musí soupeřit o moji pozornost. Možná proto, že se nevynořoval často a já byla jediná osoba, se kterou se pořád rád stýkal.

Deaconova ústa zkřivila posměšný úsměv, když zíral na mého šéfa, který se nepohnul ani o píď. „Ach, on odejít nechce. Bojí se, že ti ublížím. Jak sladké.“ Deacon klesl do jídelní židle a natáhl naprosto uvolněně nohy.

„Budu v pořádku,“ řekla jsem Danovi.

„Věřím ti.“ Opřel se o zárubeň, čímž dal jasně najevo, že nikam nejde.

Kruci. „Opravdu bys měl jít.“ Ale neudělal to.

Deacon se zasmál. „Vypadá to, že toho jen tak neodstrčíš.“

Projela mnou mrzutost. Šlo o to… Musela jsem zakrýt tu nepříjemnost, jinak by Deacon skočil na mou obranu a vyhodil Dana.

Jasně, Dan mu zatím připadal zábavný. To by se mohlo během okamžiku změnit. Deacon byl dost výbušný charakter. To nejlepší, co jsem mohla udělat, bylo ignorovat Dana v naději, že Deacon - spokojený, že má moji plnou pozornost - ho bude ignorovat taky.

Deacon se na mě podíval, když jsem si sedla naproti němu. „Psal ti Freddie?“ Vlastně to nebyla otázka.

„Myslel si, že mě bude Simon potřebovat,“ řekla jsem.

„Potřeboval. Byla z něj troska.“ Deacon ohrnul horní ret. „Nevím, proč se vzpomínkami na tu mrchu nechá tolik trápit. Nebyla nic jiného, než zasraná čubka.“

„Souhlasím.“

„Corrine byla stejná,“ řekl s odkazem na mou matku. „Jediné, v čem byla dobrá, bylo sraní mu na hlavu. Řekl bych, že se nakonec poučila.“

Jo, Deacon jí dal lekci.

Když se rozhlédl po místnosti, stáhl obočí. „Potřebuju si zakouřit. Zatracená Maggie mi vždycky zničí skrýš. Kouření ti zřejmě škodí.“

„Myslela jsem, že je to jen fáma,“ zavtipkovala jsem.

Jeho ústa se zvedla do malého úsměvu. Znovu se podíval na mého šéfa. „Kouříš?“

„Ne, nekouřím,“ odpověděl Dan vyrovnaným hlasem.

Deacon pokrčil rameny. „Myslím, že nikdo není dokonalý.“ Otočil se zpátky ke mně a ukázal na Dana. „A co ten chlap? Je na tebe hodný?“

„Nechodila bych s ním, kdyby nebyl,“ odpověděla jsem opatrně.

„Pravda.“ Deaconův pohled se na něj znovu upřel. „Pokud jí ublížíš, budeš se muset vypořádat se mnou.“

„Rozumím,“ řekl Dan.

Deacon přimhouřil oči. „Ne, myslím, že tomu opravdu nerozumíš. Ale pochopíš to, pokud jí někdy ublížíš.“ Jeho oči se znovu setkaly s mými. „Simon s tebou chce teď mluvit.“

Zadržela jsem úlevný povzdech. „Dobře.“

„Bylo hezké si s tebou popovídat, princezno. Jestli tě tady pan šéf rozruší, přijď za mnou. Rozumíš?“

„Rozumím.“

Spokojeně přikývl. Jeho pohled se rozostřil, když mu hlava trhla do strany. Čelo se mu svraštilo krátkým zábleskem bolesti. Několikrát zamrkal, skoro jako by měl něco v očích. Pak se na mě podíval táta. Narovnal se v židli a přitáhl si ruce k tělu.

„Ahoj, tati,“ řekla jsem jemně.

Odkašlal si a věnoval mi slabý úsměv. Jeho oči zalétly k Danovi. „Předtím jste mě vyděsil.“ Zvedl se na nohy a natáhl ruku. „Jsem Simon, otec Vienny.“

Dan se natáhl a potřásl mu rukou. Chladný a klidný, jako vždy.

„Dan Davenport, její přítel a šéf. Omlouvám se, že jsem vešel bez pozvání. Viděl jsem, jak sem Vienna v panice vběhla a nezavřela pořádně dveře. Chtěl jsem se ujistit, že je v pořádku.“

„To je pochopitelné. Jsem rád, že vám záleží na tom, abyste ji zkontroloval. Je zvláštní, víte.“

„Ano, já vím.“

Simon si třel zátylek a řekl: „Hm, posaďte se.“

Myslela jsem, že se Dan omluví a odejde, ale posadil se ke stolu, zatímco jsem všem připravovala pití. Dali se do konverzace, která se rychle stočila ke sportu, mimo jiné. Bylo to, jako by oba byli odhodláni odlehčit atmosféru, dostat ten okamžik do normálu.

 Po rozdání nápojů jsem se vrátila na své místo. Bylo trochu surrealistické sledovat, jak spolu tak dobře komunikují. Nečekala jsem, že Dan vezme otcovu poruchu s nadhledem - nebylo to každý den, kdy jste mohli sledovat, jak někdo přechází z jedné osobnosti ke druhé. Ale Dan se o tom nezmínil ani nepokládal žádné otázky.

Choval se, jako by Deacon byl samostatnou osobou, která nyní opustila místnost. Což v některých ohledech tak nějak fungovalo.

„Přijdete v neděli na grilování?“ Zeptal se ho Simon, jakmile jsme všichni vypili své šálky.

Dan přikývl. „Přijdu.“

„Dobře. Pak si tam můžeme popovídat víc.“ Postavili se a znovu si potřásli rukama.

„Vyprovodím tě,“ řekla jsem Danovi. Ještě jsem nebyla připravená odejít. Ne, dokud jsem si nebyla jistá, že je Simon v pořádku.

Dan přikývl a následoval mě ke dveřím. Venku se ke mně otočil.

„Tvůj otec má DID?“

„Ano. Slyšel jsi o tom?“

„Něco málo. Jak dlouho to má?“

„Tak dlouho, jak ho znám.“ Simon mi jednou řekl, že věřil, že se začal rozpojovat, když mu bylo kolem čtyř nebo pěti let, ale já to neřekla nahlas. Dan se jen zeptal, proč se začal tak rozdělovat a nezdálo se správné vyprávět mu ten příběh bez Simonova svolení.

„Kdo je Corrine?“ Zeptal se Dan.

Stálo mě úsilí, abych se nenapnula. „Jeden z jeho spouštěčů.“

To bylo všechno, co jsem mu prozatím k tomuto tématu byla ochotná říci. „Vím, že jsi chtěl, abychom si promluvili, ale to může počkat, ne?“

Dan na mě dlouze zíral, skoro jako by mě opravdu viděl poprvé nebo tak něco - bylo těžké to vysvětlit. „To může počkat.“

„Uvidíme se zítra.“

 

Převážně jsem upírala oči do tabletu, když jsem si dělala poznámky, zatímco kolem mě v konferenční místnosti probíhala konverzace. Dan měl celý den navazující schůzky a chtěl, abych byla u většiny z nich.

Mohlo to být vyčerpávající, ale byla jsem na to zvyklá.

Cítila jsem na sobě jeho oči, ale nedívala jsem se jeho směrem. Celý den mě sledoval. Díval se na mě, jako… Bylo těžké to popsat. Ale bylo to, jako bych se stala jakousi hádankou, kterou chtěl poskládat dohromady. Nebo něco takového. Vážně jsem nevěděla. Jen jsem věděla, že mě celé to zírání štvalo.

No, alespoň mě to zastavilo v tom, abych několikrát nejela zkontrolovat tátu. Když jsem ho včera v noci konečně opustila, Simon byl v pořádku, ale noční můry přicházely dál, zatímco jeho mozek pracoval na všem, co vytáhl ze svého duševního trezoru.

Jakmile schůzka konečně skončila, Dan mě tiše informoval, že se mnou chce mluvit ve své kanceláři. Hm, skvělé. S povzdechem jsem ho následovala do prostorné místnosti a zavřela dveře. Přitiskla jsem si tablet na prsa a založila si ruce.

Dan se opřel o stůl. „Včera jsem s konfrontoval Travise kvůli tomu, co ti napovídal. Jak jsem očekával, tvrdil, že jsi lhala. Snažil se situaci překroutit, aby to vyznělo, jako by ses snažila způsobit mezi mnou a ním propast.“

Jako by mezi nimi už velká propast nebyla. „Jak předvídatelné.“

„Vskutku. Mluvil o tom, že tě konfrontuje. Dal jsem jasně najevo, že následky, kterým by čelil, by byly... hrozné, kdyby se to odvážil udělat. Ale může toto varování ignorovat, a proto jsem za tebou včera večer jel. Chci, abys byla připravená pro případ, že udělá nějakou hloupost.“

Myslela jsem na to, že bych poukázala na to, že mi mohl jednoduše předat informace přes telefon, ale mluvil dál.

„Pokud tě Travis konfrontuje, okamžitě mi zavolej.“

Přikývla jsem. „Dobře.“ Ne, že bych chtěla mluvit s tím malým kreténem.

Dan naklonil hlavu na stranu. „Měla jsi někdy v úmyslu mi říct o stavu tvého otce?“

Cítila jsem, jak jsem sevřela rty. O Simonovi nebo o tom, co se stalo minulou noc, doteď neřekl ani slovo. Vlastně nemluvil o ničem, co by nesouviselo s prací. Byla jsem potěšená. Pomohlo mi to udržet si potřebný odstup. Ale věděla jsem, že to dříve nebo později nadnese.

„Chtěla jsem ti to říct před grilováním, abys nebyl zmatený, kdyby se vynořil jeden jeho alter,“ řekla jsem.

„Můžeš mi říct o jeho dalších alterech pro případ, že by se rozhodli pozdravit?“

To byl rozumný požadavek. „Hm, tak dobře. Freddiemu je osm. Je nepravděpodobné, že se s tebou bude bavit. Je plachý a není snadné získat si jeho důvěru.“ Měl to ze všech alterů nejtěžší, protože to byl on, kdo trpěl týráním. „Maggie je čtyřicet. Je silná, starostlivá a mateřská, takže mi dělá matku a rozmazuje mě. Pravděpodobně tě pozdraví a bude milá, pokud nebudeš klít, nemá ráda, když někdo kleje.“

„Znamenám si. Jsou nějaká témata, kterým bych se měl vyhnout, až s nimi budu mluvit? Nechci kvůli nim říct něco špatného.“

Překvapená a vděčná, že by byl natolik ohleduplný, aby se zeptal - což se mi u něj skutečně zdálo docela mimo mísu - odpověděla jsem.

„Neptej se na Simonovu rodinu nebo minulost a nezmiňuj Corrine.“

„Dobře.“ Dan našpulil rty. „Kdo je Corrine?“

Sevřela jsem prsty. Ten chlap byl neuvěřitelně houževnatý. „Moje matka.“

„Proč je pro něj takovým spouštěčem?“

„Neměli dobrý vztah a neskončilo to dobře,“ odpověděla jsem neurčitě.

„Deacon říkal, že se poučila. Co tím myslel?“

A měla jsem toho dost. „To není důležité.“

„Myslím, že je. Co tím myslel?“

„Nepotřebuješ to vědět,“ řekla jsem a hodila po něm jeho vlastní slova. Neřekla jsem to, abych byla mrcha. Řekla jsem to proto, že je to pravda a nenápadně jsem mu připomněla, že on byl se svým soukromím stejně uzavřený.

Dan přimhouřil oči. „Jsi naštvaná, že jsem ti nevysvětlil všechno, co ti Travis řekl.“

„Ne, nejsem.“

Odstrčil se od stolu a pomalu se blížil ke mně. Zrychlil se mi tep, ale nervozitu jsem nedala najevo. To uspokojení jsem mu nehodlala dopřát.

Zastavil se jen pár metrů ode mě. Ty tmavé, vševědoucí oči mi přelétly po tváři. „Byla jsi jiná. Rezervovaná. V práci jsi vždycky dokonale profesionální, ale od včerejšího dne, kdy jsem odmítl odpovědět na tvou otázku, jsi k tomu měla daleko.“

Dobře, bylo by fér říci, že svou pozici používala, jako jakýsi emocionální štít, abych si připomněla, že náš vztah byl čistě pracovní. Opravdu jsem nečekala, že to Dana bude zajímat, natož aby se o tom zmínil.

„Nejsem naštvaná,“ zopakovala jsem. „Byla jsem naštvaná na sebe, ne na tebe. Nikdy jsem tě neměla žádat, abys upřesnil, co jsi řekl. Nejsem v pozici, abych se na to ptala. Jen jsem na to na vteřinu zapomněla. Už se to nestane.“

„Hmm.“ Uplynula chvíle ticha. „Až do včerejšího večera jsem si neuvědomil, kolik toho o tobě nevím, Vienno. Dáváš lidem právě tolik informací, aby si lidé udělali obecný obrázek.“ Naklonil hlavu. „Máš toho na bedrech hodně, že jo?“

„Ty taky.“

„Ano, jsme si podobnější, než jsem si kdy myslel.“

Hm, nepopsala bych nás, jako „podobné“ vzhledem k tomu… Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vstoupila Jenny s úsměvem na tváři, který zakolísal, když mě zahlédla.

„Ach, omlouvám se. Když jsem viděla, že nejsi u svého stolu, myslela jsem, že máš přestávku nebo tak něco,“ řekla mi. „Měla jsem tušit, že budeš tady.“

Neuvědomila jsem si, že jsem se napjala, dokud jsem neucítila, jak se Danova teplá ruka přitiskl na můj bok. Zdálo se, že to teplo do mě proniká a rozpouští trochu mého neklidu. Za celou dobu, co jsem tam pracovala, do o-Verve nepřišla, takže bylo překvapením ji vidět.

Měla číslo jeho mobilu, tak jaký důvod měla, aby se vydala až sem nahoru? Muselo to být důležité.

„Nevěděl jsem, že přijdeš.“

Jenny se na něj podívala. „Zavolala bych ti, ale napadlo mě, že kdybych sem přišla, mohla bych zabít dvě mouchy jednou ranou.“ Její oči sklouzly zpátky ke mně. „Chci se omluvit za svou hrubost na galavečeru. To jsem nebyla já. Nejsem svárlivý člověk. Prostě jsem neměla svůj večer.“

„Jo, Dan mi řekl, že jsi tvrdila, že to byla malicherná žárlivost,“ řekla jsem.

Překvapeně jí spadla brada. Očividně nečekala, že mi to Dan řekne. Odkašlala si. „Ano. Bylo to hloupé a nezralé a je mi to líto. Už se to nebude opakovat.“

Ne, nebude, protože podruhé bych to nevydržela.

„Dobré vědět. Omluva přijata.“ Tak nějak.

„Jaký je ten další důvod, proč jsi přišla?“ Zeptal se Dan.

„Aha, přemýšlím, že letos uspořádám pro Kenta narozeninovou oslavu s překvapením, protože připadá na sobotu,“ odpověděla. „Zvládli byste to?“

„Je to až za pár měsíců, já ani nevím přesně, jak vypadá můj program na tento víkend. Ale Vienna by mi mohla v případě potřeby nějaké schůzky přehodit. Přijdeme společně.“

Její úsměv byl poněkud křehký. „Vynikající. Hodila by se mi vaše pomoc s plánováním. Mohli byste mi tu a tam věnovat pár hodin, že?“

Skoro jsem zírala. Očividně nikdy nenahlédla do jeho kalendáře. Nebo čekala, že vesele zruší nejrůznější schůzky jen kvůli ní.

„Nemám moc volného času, které bych ti věnoval,“ řekl. „Vienna už pro mě v minulosti plánovala akce. Mohla by ti pomoci, pokud bys opravdu potřebovala. Ale je stejně zaneprázdněná, jako já, takže ani ona nemá moc volného času.“

Její úsměv potemněl a mávla rukou. „To je v pořádku. Mohu požádat o pomoc Hope. Přesto díky.“ Pokrčila rameny. „Tak ahoj.“ S tím odešla.

Dan nechal ruku sklouznout z mého boku. „Jestli přijde s večírkem - pravděpodobně ne, protože Jenny přichází s nápady, které jen zřídka uskuteční - nedokáže to před Kentem utajit. Je těžké ho oklamat.“

Pak byl ten chlap hodně podobný samotnému Danovi. Nic mu neuniklo. Napadlo mě, jestli Kent zvládá šoky se stejnou lehkostí, jako jeho bratr. Stále mě ohromovalo, jak dobře Dan minulou noc zvládl Simonovu změnu osobnosti. Ani nevypadal vyděšeně.

Netěšila jsem se na další setkání Davenportů se Simonem. Pokud by volant převzal jeden z jeho alterů, pochybovala jsem, že by to všichni zvládli se stejnou lehkostí a citlivostí - zvláště Travis. Kdyby udělali nějakou posměšnou poznámku směrem k mému otci, nemusela bych zasáhnout a jednat s nimi. Udělal by to Deacon a s jistotou by létaly pěsti.