TF - 6. kapitola

 Překlad: Marťa

Po napsání seznamu úkolů na následující den, na virtuální lepící papírky, jsem vypnula počítač, sbalila si věci a oblékla si kabát. Dan nebyl v kanceláři, takže jsem nemusela zaskočit a rozloučit se. Právě jsem mířila k výtahu.

Většina zaměstnanců už budovu opustila, takže jsem moc lidí nepotkala. Od té doby, co se můj „vážný vztah“ s Danem před týdnem stal veřejnou záležitostí, někteří zaměstnanci své chování vůči mě změnili. Když jsem vstoupila do odpočinkové místnosti, někdy se přestali bavit. Úsměvy byly někdy příliš falešné. Slyšela jsem, jak si lidé poblíž šeptají, ale zmlkli, kdykoliv jsem se na ně otočila.

Zejména dvě ženy mi lezly poslední dobou na nervy. Většinou jen dělali malichernosti, jako byl posměch nebo chichotání nebo mě ostře ignorovaly, ale já se cítila trochu zrazená. Byli to lidé, se kterými jsem si kdysi pravidelně povídala a pila s nimi na vánočních večírcích v kanceláři. Teď se ke mně chovaly, jako bych byla vyvrhel. Usoudila jsem, že to byla žárlivost, protože obě ženy se před lety pokusily Dana svést, ale nepodařilo se jim to.

Předpokládala jsem, že se tedy utěšovaly tím, když se rozhodl, že nebude spát se zaměstnankyněmi. Bylo nepochybně, jako nakopnutí jejich ega, že pro mě nyní udělal výjimku. Přesto nebylo třeba, aby byly tak zatracené mrchy.

Zdálo se, že to, že se Dan většinu dní snažil obědvat se mnou - obvykle v soukromí jeho kanceláře - tento problém ještě zhoršovalo. Byla jsem si jistá, že si ostatní mysleli, že se tam během naší přestávky oddáváme nějakým smilstvům. Byla jsem si také jistá, že Dan doufal, že to budou předpokládat.

Bez zájmu snížit se na úroveň ostatních žen jsem to zatím ignorovala. Také jsem o tom neřekla Danovi. Nezmínila jsem se ani o tom, jak se mnou někteří ostatní zaměstnanci jednali. Nebyla jsem žádný bonzák a dokázala jsem se v pohodě vypořádat se svými vlastními problémy. Všechno se to stejně nakonec provalí, i kdybych na to nemyslela.

Většina lidí v o-Verve náš „vztah“ podporovala. Zaplavili nás online fotografiemi, které pořídili fotografové na charitativním bále. Hanna rozebrala každý z Danových výrazů a přísahala, že do mě byl „zblázněný“. Jen jsem se usmála a řekla, že doufám, že je to pravda.

Procházela jsem soukromým parkovacím domem o-Verve, a podpatky mi klapaly na dlážděné chodbě, když mi zapípal telefon. Bez zaváhání jsem vytáhla mobil z kabelky a opatrně jsem se vyhnula olejové skvrně na zemi. Při pohledu na obrazovku jsem viděla, že mám dvě zprávy. Poslední byla od Melindy, která mě informovala, že ona a Wyatt budou v neděli grilovat a že jsme pozváni Simon, Dan a já. Druhá zpráva byla doručená před hodinou, ale neslyšela jsem pípnutí telefonu.

Byla od Maggie: Ahoj zlato. Týden jsem o tobě neslyšela. Jen jsem tě chtěla zkontrolovat. Simonovi chybíš xx

Maggie a Freddie mě často informovali o tom, jak se má tvůj otec, protože Simon nebyl ten typ, který by sděloval, jak se cítí. Nikdy nebylo dobré, aby jeho emoce kolísaly.

Když jsem došla ke svému autu, odemkla jsem ho přívěskem na klíčích. Výsledné pípnutí, jako by se rozléhalo ve velkém prostoru. Vklouzla jsem na sedadlo řidiče, a pak zavolala Simonovi.

Po několika zazvoněních to zvedl. „Ahoj, má sladká holčičko. Jak se máš?“

Usmála jsem se a srdce se mi sevřelo. „Dobře a ty?“

„Dobře, dobře. Jak to všechno jde?“

„Skvěle, opravdu skvěle.“ Kousla jsem se do rtu, váhala jsem, jestli mám pokračovat, ale věděla jsem, že budu muset. „Já, ehm… je tu někdo, koho bych ti ráda představila.“

„Aha? Kdo?“

„Mého šéfa, Dana Davenporta. Tak nějak se spolu vídáme.“

„No dobře,“ řekl a znělo to upřímně nadšeně. „Je načase, abys znovu začala s někým chodit. Nesnáším pomyšlení na to, jak jsi v tom svém bytě sama.“

Věděla jsem, že ano, stejně jako jsem věděla, že velká část něj to pro mě chtěla. Ale jeho další část… Tiše jsem si povzdechl.

„Kdy se s ním můžu setkat?“ Zeptal se Simon.

„A co neděle? Melinda a Wyatt pořádají u nich doma grilování. Chtějí, abych pozvala tebe i Dana.“

„To zní dobře,“ řekl a v jeho hlase jsem slyšela úsměv.

„V kolik?“

„Kolem poledne.“

„Budu tam. Těším se, že tě uvidím.“

Na rtech se mi objevil úsměv. „Já tebe taky. Opatruj se, tati.“

„Ty taky, má holčičko. Miluju tě.“

„Taky tě miluju.“ Zavřela jsem oči, opřela jsem si čelo o volant a doufala k Bohu, že jeho nadšení nepoleví ani se nezlomí. Zpočátku to uměl brát tak dobře. Ale poté, co se trochu víc zamyslel, mohl začít být posedlý těmi nejmenšími prvky situace, a pak se mohl celý úhel jeho pohledu změnit.

Zvedla jsem hlavu, vydechla jsem a nastartoval motor. Kdyby byl problém, Maggie nebo Freddie by mě kontaktovali. To byla útěcha.

Po hodinové jízdě z o-Verve do mého bytového komplexu jsem zajela autem na své vyhrazené místo na parkovišti, a pak zamířila před budovu. Právě jsem se blížila k hlavním dveřím, když ze stínu vystoupila známá postava.

Zastavila jsem se. „Co chceš?“

Travis zvedl ruce. „Promluvit si. Je tu něco… Podívej, vím, že mě nemáš moc ráda, ale tohle je důležité. Můžu dovnitř?“

Byl vysoký? „Ne.“ Nevěřila jsem mu ani slovo, takže jsem ho nemohla pozvat k sobě domů. „Ale můžeme se projít. “

Pomalu přikývl. „Dobře.“

Naše kroky byly pomalé a pevné, když jsme se procházeli po chodníku. Zůstala jsem potichu a čekala, až řekne, co přišel říct. Trvalo nejméně celou minutu, než se náhle zastavil a otočil se ke mě.

„Vím, že se ti Dan moc líbí,“ řekl Travis. „Viděl jsem to jasně na tom galavečeru. Ale ty ho neznáš. Ne opravdu.“

Zvedla jsem obočí. „Neznám?“

„Ne, neznáš. Jsem kretén. Vím to. Ale Dan také - je to jenom jiný druh debila. Není úplně špatný, to ne. Ale vždy klade sebe na první místo. Vždycky. Náš otec byl stejný. Ať ten parchant hnije v pekle,“ zamumlal pod vousy.

Zvedla jsem obočí. „V podstatě říkáš, že je Dan sobec?“

„Kromě mnoha jiných věcí. Nebyl takový vždycky. Ale Dan… náš otec zkazil každého z nás, ale Dana nejhůř. Oliverova smrt to jen zhoršila. Dan ochladl a uzavřel se do sebe. A buď je jeho smysl pro to, co je správné a co špatné pokřivený nebo mu přestalo záležet na tom, jestli jde proti tomu.“

Přemýšlela jsem, kdo byl Oliver, a v duchu jsem si poznamenala, že se na něj Dana zeptám. „Je nemilosrdný, pokud jde o obchod, ale...“

„A pokud jde o ostatní aspekty jeho života. Dan nikdy pro nikoho neudělá nic, pokud by z toho něco neplynulo pro něj. Má v kapse tolik lidí, protože zaútočí, když potřebují pomoc a pak jsou mu vděční.“

Píchala mě kůže na hlavě. Když Dan pomáhal s celou tou záležitostí videa, nemyslela jsem si, že to udělal speciálně proto, aby se ujistil, že mu budu dlužit laskavost. Ale byl by tak mazaný? Ano. Ano to byl.

„Pokud vidí něco, co chce, vezme si to, i když to ostatní zraní,“ dodal Travis. „Vezmi si například Jenny.“

Svraštila jsem obočí. „Kentovu ženu?“

„Byla součástí našich životů už od dětství. Kent ji vždycky zbožňoval. Dan to věděl, ale stejně s ní spal. Před lety, než se vdala. Vlastně s ní spal několikrát. A pak odešel. Nikdy neměl v úmyslu si ji nechat. Nic pro něj neznamenala. A přesto si neudržel odstup, než ji nechal Kentovi. Bylo mu jedno, co to s ním udělá. Dan chtěl kousek z ní, tak si to vzal.“

Zkroutil se mi žaludek, když jsem si vzpomněla, co mi Dan řekl na galavečeru…

„Vienno, jsem muž, který dostane, co chce. Vždycky. Žádné výjimky. Nikdy se nezastavím ani neustoupím, dokud to nemám.“

„Proč mi to všechno říkáš?“ Zeptala jsem se.

„Protože Jenny se na něj dívala stejně, jako ty,“ odpověděl Travis. „Víš lépe, než kdokoliv jiný, že je velkým hráčem, pokud jde o ženy. Možná je to pro něj tentokrát jiné. Možná pro něj opravdu něco znamenáš. Ale nikdy pro něj nebudeš vším - žádná žena nebude. Sám sebe vidí, jako krále svého hradu a ostatní jsou jen pokorní lidé, které je třeba využít. Nepovažuje je za sobě rovné.“

Dan využíval lidi a zdálo se, že se považoval za lepšího, než byla většina ostatních. Ale nevěřila jsem, že se na ostatní díval, jako na pěšce ve hře nebo něco podobného.

Založila jsem si ruce. „A myslíš, že bych se s ním měla rozejít?“

„Myslím, že bys měla být opatrná. Nevaroval jsem Jenny a přál bych si to. Stejně, jako bych si přál, abych varoval dceru senátora Whitmana. Stejně, jako Jenny jsme ji znali léta - náš strýc se přátelil s jejím otcem. Lorraine se zabila, když potratila Danovo dítě.“

„Potratila?“ Zopakovala jsem a sevřel se mi hrudník.

„Ano. Když mu řekla, že je těhotná řekl, že dítě není jeho. Nenesl by za něj zodpovědnost. Byla zničená. Pak potratila a… nikdy jsem neviděl ženu tak rozřezanou.“  V Travisových očích se mihl smutek. „Bylo jí teprve devatenáct, Vienno. Dokážeš si představit, že bys tímhle prošla v devatenácti? V jakémkoliv věku? Dokážeš si představit, že půjdeš za otcem svého dítěte, vystrašená a těhotná, jen aby tě poslal pryč?“

Nebyla jsem si jistá, jestli klesla teplota kolem nebo jsem to byla já, ale najednou mi byla zima.

Travis si unaveně povzdechl. „Kdybych ji varoval, že to není dobrý muž, za jakého ho považovala, možná by ho odmítla, a pak by možná nikdy nemusela přijít o dítě. Ale nevaroval jsem ji. To byla chyba. A tak varuji tebe. S tím varování nalož, jak chceš.“

 

Následující odpoledne jsem seděla s Danem v sedacím prostoru jeho kanceláře, zatímco jsme měli naši týdenní půlhodinku, abychom si prošli jeho kalendář a probrali případné problémy. Stále jsem mu neřekla o Travisově návštěvě včera večer. Rozhodla jsem se vzít si den na to, abych si všechno promyslela a zpracovala si to v hlavě. Rozebrat jeho historku a pokusit se oddělit fakta od fikce.

V žádném případě by ho nezajímalo, jestli mi Dan ublíží. Ale v jeho příběhu bylo právě tolik pravdy, aby celá ta věc vyzněla naprosto věrohodně. Byla jsem až příliš podezřívavá k Travisovi a jeho záměrům prodat tu historku, jako čistou pravdu. Měl postranní úmysly, když mě přišel „varovat“ před Danem. Chtěl, abych se s jeho bratrem rozešla.

Samozřejmě jsem se mohla mýlit, když jsem si myslela, že Travis do svého příběhu tu a tam přidal nějakou lež. To, že měl postranní motiv, ještě neznamenalo, že lhal. Ale nevěřila jsem mu ani trochu, takže jsem jeho slovům nevěřila.

Rozhodla jsem se počkat, až s Danem budu o samotě, než se o tom informuji, ale celé dopoledne byl mimo svou kancelář. Teď, když byla naše schůzka téměř u konce, jsem se konečně mohla zeptat.

Postarala ses o cestu a logistiku naší cesty do Vegas?” Zeptal se.

Sevřel se mi žaludek, stejně jako pokaždé, když jsem pomyslela na naši nadcházející svatbu - která se bude konat příští středu. Odkašlala jsem si. „Ano, před hodinou jsem ti poslala emailem kopii tvého cestovního itineráře.“

„Dobře. Až budu mít volnou chvíli, přečtu si to. Nezapomněla jsi nám zarezervovat další noc?“

„Ne.“ Znamenalo to, že místo toho, abychom v den svatby letěli domů, vrátíme se až další den. Což vlastně dávalo smysl, protože by vypadalo divně, kdybychom tak spěchali se svatbou, ale pak se nestarali o to, abychom si ten den užili.

„Kolik pokojů jsi v hotelu zarezervovala?“

„Dva, jako obvykle.“

„Budeš muset zrušit svůj pokoj. Budeš bydlet v mém apartmá. Údajně jsme teď pár, pamatuješ? Neboj se, je tam víc, než jedna ložnice.“

No, to jsem věděla. V tom apartmá bydlel už předtím. Bylo obrovské.

„Další věc, řekla jsi mi, že zařídíš setkání se svou rodinou,“ řekl. „Udělala jsi to?“

Cvakla jsem propiskou. „ Moji pěstouni tě pozvali na nedělní grilování u nich doma. Bude tam i můj táta.“ A tak jsem potřebovala Danovi vysvětlit pár věcí o Simonovi, což nebude snadné. Pro lidi bylo často těžké to opravdu pochopit.

Dan položil svůj poznámkový blok na konferenční stolek mezi námi. „Co se děje? Neříkej, že nic.“

Narovnala jsem se na křesle. „Travis na mě včera čekal před domem.“

Danův výraz ztvrdl. „Co chtěl?“

„Varovat mě, že bys mi mohl ublížit.“

V Danových tmavých očích se zalesklo podráždění. „Měl jsem tušit, že by se tě mohl pokusit přesvědčit, aby ses se mnou rozešla. Jsem si jistý, že se o tebe velmi bál.“

„Ach, to jistě. Řekl, že nejsi vůbec zlý, ale že jsi sobecký. Dost sobecký na to, aby ses vyspal se ženou, kterou tvůj bratr odjakživa miloval.“ Čekala jsem, že se zatváří šokovaně tím prohlášením a rychle to popře, ale neřekl ani slovo. „Je to pravda?“

„Že jsem spal s Jenny? Ano. Jednou. To bylo před dávnou dobou.“

Jednou? Travis tvrdil, že se to stalo několikrát. Ale ve skutečnosti nezáleželo na tom, kolikrát s ní Dan spal. Problém byl v tom, že to naprosto zranilo Kenta. Přehodila jsem nohu přes nohu a Dan k nim sklopil pohled.

„Nezajímalo tě, že se o ni tenkrát Kent zajímal?“ Zeptala jsem se ostřejším hlasem.

Danův pohled se vrátil k mým očím. „Kent byl v té době zasnoubený s někým jiným. Travis ti to neřekl?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„To mě nepřekvapuje. Co ještě řekl?“

„Řekl mi o senátorově dceři. Řekl mi, že potratila tvé dítě.“

„Nepotratila. Šla na potrat.“

Sevřela jsem rty. „Šla?“

„Ano. Byla naštvaná, když jsem trval na tom, že to dítě není moje. Myslela si, že si ji vezmu. Mýlila se. Nevím, kdo to dítě zplodil, ale já to nebyl.“

Přimhouřila jsem oči. „Jsi si jistý?“

„Jsem si velmi jistý.“

„Žádný typ antikoncepce nezaručuje, že bude fungovat pokaždé.“

„Pravda. Ale dva roky před tím jsem podstoupil vasektomii. Přistihl jsem ženu, jak mi injekční stříkačkou propíchla kondom.“

Otevřela jsem pusu. „Žertuješ.“

„Nikdy nežertuji,“ připomněl mi. „Ale z úcty k Lorrainině otci jsem řekl, že nechám udělat dítěti test DNA, až se narodí. A že pokud by bylo moje, byl bych součástí jeho života. Další věc, kterou jsem věděl, byla, že vtrhla na narozeninovou oslavu Hopeiny matky, kde oznámila, že si moje nenarozené dítě nechala vzít.“

Dlouho jsem na něj zírala. Dan uměl lhát s naprostou lehkostí, ale moje nitro mi říkalo, že mluvil pravdu.

„Vlastně si nejsem ani stoprocentně jistý, že nějaké dítě vůbec bylo. Lorraine nebyla spokojená s tím, že budu chtít test DNA. Chtěla, abych jí nasadil prsten na prst. Takže jsem se musel ptát, jestli to celé nebyl podvod.“

Předpokládala jsem, že to bylo možné.

„Moje rodina - protože věděla, že jsem nemohl zplodit žádné dítě - se na ni rozzuřila, dokonce i Travis. Ale vidím, že ho bavilo celou věc překroutit, aby ses obrátila proti mě.“

„Ano, to překroutil. Také to znělo, jako bys s Jenny nespal jen jednou.“

„No, to nespali. Byl to vztah na jednu noc - nic víc. Teď je šťastně vdaná za Kenta.“

„Přesto se ke mně na gala chovala divně. Proč?“

„Řekla mi, že zažila chvilku malicherné žárlivosti.“

Ztichla jsem „To ti řekla? Kdy?“

Dan nečinně bubnoval prsty o opěradlo křesla. „Zavolala mi ráno po plese a omluvila se. Očividně se jejího ega dotklo, že jsem s tebou tak šťastný, jak s ní jsem nikdy nebyl. Řekla, že se ti omluví, až tě příště uvidí.“

Uf. No, přijmu to s grácií, ale nijak zvlášť její omluvu slyšet nechci. Snobové nebyli moje krevní skupina.

Zaklonila jsem hlavu. „Zpátky k tomu, co jsi řekla předtím… někdo se ti opravdu pokusil propíchnout kondom? Vážně?“

Přikývl.

Mohla jsem jen udiveně zavrtět hlavou. „Nevěděla jsem, že lidé něco takového dělají. Vím, že jsou ženy, které záměrně otěhotní v naději, že to dítě využijí, jako lístek k bohatství.“ Sakra, Heather byla jednou z nich. „Ale, že by zašla tak daleko, aby otěhotněla… Co ta žena řekla, když jsi ji přistihl?“

„Že jsem neměl vcházet do koupelny bez zaklepání.“

„To je… páni. Prostě páni.“ Slyšet, že podstoupil vasektomii, však nebyl takový šok. Jednou jsem zaslechla Dana říkat, že neměl zájem mít děti.

„Až tě bude Travis obtěžovat příště, hned mi zavolej,“ řekl Dan. „Přál bych si, abych ti mohl říct, že tě nechá na pokoji, až se vezmeme, ale to ti zaručit nemůžu. Pokud bychom se ty a já rozvedli předtím, než skončí rok, byl by mi odepřen přístup k mému svěřeneckému fondu - a on to ví.“

„Chystáš se ho kvůli tomu konfrontovat?“

„Ano. Nepochybně bude lhát, že jsi mu ta slova vložila do úst.“

Pravděpodobně. Protože, jak často tvrdila Hanna, ten chlap byl, jako lasička.

„Řekl ještě něco jiného.“

„Co?“

„Řekl, že tvůj otec vás všechny zkazil, a že smrt někoho, jménem Oliver, to ještě zhoršila.“

Danův pohled, jako by ochladl. Upřímně, trochu mě z toho zamrazilo.

„Travis ti nepochybně napovídal spoustu věcí,“ řekl neutrálním tónem.

„Pravdy nebo lží?“

„Asi trochu od obojího.“

„A neřekneš mi víc o svém otci nebo o tom, kdo byl Oliver?“

„Nepotřebuješ o vědět.“

Málem jsem sebou trhla. Ne, kvůli tomu, co řekl, ale jak to řekl. Jeho tón byl ostrý. Tvrdý. Tak chladný, až mě překvapilo, že nezamrznul vzduch. Aby bylo jasné, že jsem překročila hranici.

No, to mi mělo ukázat, kam patřím, ne? Abych k němu byla spravedlivá, tohle nebyl vztah. Nedlužil mi vysvětlení. A bylo mnoho věcí, které jsem mu neřekla ani já. Takže ano, byla bych úplný pokrytec, kdybych ho do toho tlačila.

Víc mě štvalo, že mi záleželo na tom, aby mi to řekl. Nemělo by to bolet. Nebyl k tomu žádný důvod. A přesto se mi sevřela hruď. Nechala jsem se nějak vtáhnout do fantazie, že je náš vztah skutečný? To jsem si nemyslela. Myslela jsem si, že se mi daří všechno si v hlavě srovnávat do kolonky falešné. Ale možná jsem se mýlila, protože jsem uklouzla. Než začalo naše falešné randění, nikdy bych se ho nezeptala na osobní věci a rozhodně bych se necítila zraněná, kdyby mi něco osobního říct nechtěl.

Sakra, tohle nebylo dobré. Vůbec ne. Nemohla jsem si dovolit, aby se mi to všechno v hlavě rozmazalo.

Nerandili jsme. Nebyli jsme posteloví kamarádi. Sakra, nebyli jsme ani přátelé. Byl to můj šéfa a já jeho OA - to byl rozsah našeho vztahu. Nemohla jsem si dovolit na to zapomenout. Ani na chvíli.

Pevně jsem si kolem sebe omotala svůj plášť OA a vstala. „Za patnáct minut máš konferenční hovor, takže se vrátím ke svému stolu. Zavolej, kdybys něco potřeboval.“ Otočila jsem se a vydala se ke dveřím.

„Vienno?“ Řekl, když jsem sáhla na kliku.

Ohlédla jsem se na něj přes rameno. „Ano?“

Pozorně mě sledoval. Ty tmavé, až příliš vnímavé oči mi tančily po tváři. Otevřel ústa, aby promluvil, ale pak mu začal zvonit telefon. Sáhl po něm a já věděla, že to udělá - práce byla pro Dana vždy na prvním místě. „Promluvíme si později,“ řekl mi.

Přikývla jsem, i když jsem se na to vůbec netěšila.

Naštěstí byl odvolán z kanceláře a nevrátil se do budovy před koncem pracovního dne. To znamenalo, že jsem mohla odejít a strávit večer posilováním své obrany proti tomu muži, který se skrz ní pokradmu vkrádal, aniž by se o to vědomě pokoušel nebo o tom věděl.

Už jsem byla skoro doma, když mi Ashley zavolala a zeptala se, jestli bych se s ní nesetkala v místní zmrzlinárně - Tucker ji očividně zase naštval, a tak vyběhla z jejich bytu.

Uvnitř jídelny jsme se posadily k jednomu z kovových stolů. Kolem sedělo několik dalších zákazníků a naplňovali prostor zvuky klábosení, smíchu a křupání kornout zmrzliny.

Olízla jsem svou karamelovou zmrzlinu a nabrala si sekané ořechy a sušenky, které byly posypané navrchu. Hladká a studená zmrzlina ve mě rychle mizela. „No, co zase Tucker udělal?“

Ashley sevřela rty. „Posadili jsme se, abychom dokoukali televizní seriál, který jsme sledovali. Začal tušit, co se bude dít. Když měl poprvé pravdu, byla jsem ohromená. Podruhé to bylo podezřelé. Potřetí jsem byla naštvaná, protože jsem věděla, že to znamenalo, že ten kretén sledoval epizody beze mě.“

Trhla jsem sebou. „Ach.“

„Nejprve to popíral. Řekl, že by mi to nikdy neudělal. Ale když jsem mu vyhrožovala, že mu roztrhám fotbalový dres břitvou, pokud mi neřekne pravdu, přiznal se, že se na to díval, když jsem šla v neděli s matkou do kostela. Co je to za nemocného člověka, když udělá něco takového?“

Vlastně jsem to Melindě taky jednou nebo dvakrát udělala, ale to jsem neřekla. „Omluvil se?“

„Ne. Řekl, že to přeháním. Přehnanou reakcí by bylo, kdybych mu nařezala na zadek svojí žehličkou na vlasy - nemysli si, že jsem o tom neuvažovala.“

Ashley si lízla čokoládové zmrzliny. „Pořád si myslíš, že mě miluje?“

„Ano, myslím. Udělal špatnou věc. Teď se kvůli tomu nepochybně cítí špatně.“

„To by měl,“ řekla Ashley. „Takže, jak to je s tebou a tvým vážně žhavým šéfem?“

Ignorovala jsem, jak mi ztěžkl žaludek a znovu jsem si lízla zmrzliny. „Dobře.“

„Už ji s ním šukala?“

„Co myslíš?“ Zeptala jsem se s hříšným úsměvem, který ji rozesmál.

„Vsadím se, že je dobře vybavený. Vyzařuje tu velkou penisovou atmosféru.“

Zamračila jsem se. „Velkou penisovou atmosféru?“

„Chodí, jako muž, který si je tím svým vybavením zatraceně jistý.“ Přimhouřila oči. „Co to máš za výraz?“

Zamrkala jsem „Jaký výraz?“

„Ten, který říká, že tě něco štve. Neviděla jsem ho u tebe, dokud se u tebe doma neobjevil Dan. Co se stalo? Vy dva jste se pohádali?“

„Ne. Všechno je v pořádku.“

„Holka, jen mi řekni, co se děje.“

„Nic.“ Olízla jsem kapky zmrzliny, které mi stékaly po vaflovém kornoutu, a doufala, že to téma nechá být.

„Bojíš se, že pro něj nikdy nebudeš na prvním místě, protože je workoholik? Protože to tak bude.“

Skoro jsem se rozesmála. Danova práce pro něj bude vždy na prvním místě - to jsem věděla. Přesto jsem neurčitě odpověděla: „Většina workoholiků se snaží vyvážit práci s jinými aspekty svého života.“

„To je pravda, ale on už tě před svojí prací upřednostnil. Chci říct, už dávno jsi mi říkala, že se nezaplétá se zaměstnanci. Porušil to pravidlo kvůli tobě. Nemyslím si, že by to udělal, kdyby mu na tobě nezáleželo.“ Ubrouskem si otírala zmrzlinu, která jí stékala po bradě. „Jestli mám pravdu zjistím, až se s vámi dvěma uvidím na grilování. Narazila jsem na Melindu a podařilo se mi vylákat z ní pozvánku.“

Moje rty sebou zacukaly. Tohle Ashley dělala pořád. Zdálo se, že znala všechny.

„Budu ho sledovat, až budete spolu a řeknu ti, co vidím,“ pokračovala Ashley. „Doufám, že se Hanna mýlí a není to psychopat. Toho v posteli nechceš.“

„Mluvila jsi o tom s Hannou?“

Představila jsem je před několika lety a vycházeli spolu, jako dům v plamenech.

„Je z tebe a Dana nadšená, ale také se bojí, že ti ublíží, protože nemá svědomí.“

„Myslím, že budu v pořádku. A nevěřím, že je to psychopat.“

„Říkala, že to řekneš. Taky říkala, abych ti připomněla, že sis myslela, že je Raymond sladký. Víš, ten samý Raymond, který ti ukradl peněženku a vyčerpal tvoji kreditní kartu, když jsi ho nechala.“

„Vy dvě mě na to nikdy nenecháte zapomenout, že ne?“

„Ani náhodou. Jaký pravý přítel by to udělal?“

Odfrkla jsem si.

Jakmile jsme dojedli naši zmrzlinu, odjeli jsme zpět k našemu bytovému komplexu každá ve svém autě. Při vjezdu na parkoviště jsem si všimla známého auta zaparkovaného před budovou. K čertu. Tohle jsem zrovna teď potřebovala.

Ashley si Dana nevšimla, dokud jsme nedošly k hlavním dveřím. Očividně si všiml mého příjezdu, protože vystoupil z auta a teď se o něj opíral.

Ashley mi přiložila pusu k uchu a tiše řekla: „Nevím, kvůli čemu jste se pohádali, čistě proto, že jsi mi to neřekla, ale běž si to vyřešit.“

„Budeš se řídit vlastní radou a usmíříš se s Tuckerem?“ Zeptala jsem se.

Odfrkla si. „Možná.“

Místo toho, abych ji následovala do budovy, jsem se nadechla a přešla k Danovi. „Co tu děláš?“ Zeptala jsem se, i když ne nelaskavě.

Odstrčil se od auta. „Říkal jsem ti, že si později promluvíme.“

Poškrábala jsem se na čele. „Nemůže to počkat do zítřka?“ Protože jsem si myslela, že nejlepší, jak oddělit hranice mezi námi bylo, kdybychom se viděli pouze v práci nebo na falešném rande. Teď jsem měla volno a nebylo třeba, abych ho trávila s ním u mě v bytě.

Vstoupil do mého osobního prostoru a zíral na mě. „Odtahuješ se. Plánuješ zrušit svůj slib?“

Zvedla jsem bradu. „Ne, to bych neudělala. Už jsem ti to říkala.“

Zapípal mi mobil. Potěšilo mě to rozptýlení a vytáhla jsem ho z kabelky.

Byla to textová zpráva od Freddieho: Rudý kód.

Celého mého těla se zmocnilo napětí. Sakra. Rozběhla jsem se ke svému autu, stiskla tlačítko na klíčence, abych ho odemkla, ignorujíc Danovy výkřiky. Naskočila jsem za volant a bez dalšího ohlédnutí jsem vyjela z parkoviště.

Když jsem mířila k otcovu domu, srdce mi divoce tlouklo. Situace s rudým kódem mohla být cokoliv od Simona, který měl záchvat úzkosti, až po jeho opětovné pořezání. Tyhle případy už se moc často nestávaly, ale pokud to udělal, mohlo to být zlé.

Netrvalo dlouho a projížděla jsem ulicí, ve které bydlel můj otec. Pneumatiky zaskřípaly, když jsem auto prudce zastavila před jeho domem.

Vyskočila jsem z něj a vyrazila s klením ke dveřím, když jsem upustila klíče v polovině příjezdové cesty. Sehnula jsem se, abych je zvedla…

A nějaká ruka mě popadla za zápěstí a otočila mě. Dan.

„Co se děje?“ Zeptal se.

Zamrkala jsem, překvapená, že ho vidím. „Musíš jít.“ Pokusila jsem se vyprostit paži, ale držel mě pevně.

„Co se děje? Jsi bílá, jako zatracené prostěradlo a právě jsi jela po ulicích, jako by tě honili pekelní psi.“

Zavrtěla jsem hlavou. Na tohle jsem neměla čas. „Teď to nemůžu řešit. Jdi. Promluvíme si zítra.“

„Neodejdu, dokud mi neřekneš...“

„Do hajzlu, Dane.“  Vytrhla jsem se mu. „Tohle není tvoje věc.“ Vyběhla jsem schody, odemkla Simonovy přední dveře, a pak spěchala dovnitř.

Zavřela jsem za sebou dveře a zavolala: „Táto?“ Zavolala jsem znovu. Stále nic.

Došla jsem do kuchyně a smykem zastavila. Seděl na dlážděné podlaze, oči měl pevně zavřené a ruce si zatínal do hustých tmavých vlasů.

Dřepla jsem si před něj. „Tati, co se děje?“

Neobratně zvedl hlavu a zamrkal.

Uvědomila jsem si, že to té chvíle si neuvědomil, že jsem přišla. Byl hluboko ponořený do svých myšlenek. V jeho vzpomínkách. To nikdy nebylo dobré znamení.

„Tati, co se stalo? A proč máš jednu stranu obličeje růžovou?“

Dotkl se své tváře. „Usnul jsem u stolu a...“ Odmlčel se a pevně zavřel oči.

Všimla jsem si tmavých šmouh pod jeho očima. „Špatně spíš. Měl jsi zase noční můru?“ Zeptala jsem se opatrně, protože jsem věděla, jak moc mu dokázaly zamotat hlavu.

Otřásl sebou. „Nemůžu to přestat vídat, vídat ji.“

Byla jen jedna žena, o které mluvil s takovou vehemencí - jeho matka. „Tati, otevři oči a podívej se na mě.“ Jemně jsem mu odtáhla ruce z vlasů. „Prosím, podívej se na mě.“

Jeho oči se otevřely a vypadaly tak smutně, až se mi sevřelo srdce.

„Zase jste na terapii pracovali se vzpomínkami?“

Jen přikývl.

V duchu jsem zaklela. Věděla jsem, že bylo důležité, aby objevil určité vzpomínky a čelil zneužívání, které utrpěl ze strany své matky, ale nenáviděla jsem daň, kterou si to na něm vybralo. Zejména proto, že to často vedlo k tomu, že měl živé, děsivé noční můry. Pak se tak bál usnout, že většinu dní ležel celé hodiny vzhůru.

Byly chvíle, kdy se mu vybavily vzpomínky tak ošklivé, že to prostě nedokázal vydržet. Pak se vrátily záchvaty úzkosti nebo si začal znovu ubližovat.

Neřekla jsem však, jak moc nenávidím to, co s ním terapeutická sezení dělala. Terapie byla důležitá a potřebovala jsem ji podpořit.

Promnula jsem mu ruku. „Co kdybych ti uvařila čaj?“

„Žádný čaj. Chci být sám.“

„Ne, nechceš.“ Když jsem vstala, zatahala jsem ho za paži a on se konečně postavil na nohy. „Prostě nechceš mluvit o své noční můře. V pořádku. Nemusíme mluvit. Můžeme sedět u stolu a ty se můžeš dívat, jak piju čaj. Víš, jak je to strhující podívaná.“

Posadil se k popraskanému dřevěnému stolu. „Už jsem v pořádku.“

„Samozřejmě, že jsi. Ale teď, když jsem tady, bych mohla chvíli zůstat.“ Vzala jsem konvici, naplnila ji vodou z kohoutku a postavila ji na…

Za mnou se ozvala rána, jako by udeřila do zdi židle.

„Kdo sakra jste?“ Zeptal se Simon.

Otočila jsem se. Ve dveřích kuchyně stál Dan. Sakra. Jak se dostal dovnitř? Postavila jsem se mezi ně.

„To je v pořádku, tati. Tohle je Dan. Můj šéf. Říkala jsem ti o něm po telefonu, pamatuješ?“ Nepodíval se na mě. Pořád zíral na Dana, oči měl vykulené a dech zrychlený. „Táto?“

„Vy musíte být Simon,“ řekl Dan se vší zdvořilostí. „Hodně jsem toho o vás slyšel od Vienny.“

Ha, lež.

Simovy oči se zachvěly, přes obličej se mu přelila bolest a hlava sebou mírně škubla. Pak z jeho výrazu zmizela panika a nahradila ho čistá arogance. Jeho poloha se během okamžiku změnila. Jako by byl vyšší, sebevědomější a všechno kolem mu nesahalo ani po paty. Podíval se na mě a mně se stáhl žaludek.

Polkla jsem. „Ahoj, Deacone.“