TF - 21. kapitola

 Překlad: Marťa

Když Dan v sobotu ráno procházel do kanceláře, zamračil se, když mě spatřil, jak ležím na pohovce. „Zase trucuješ.“

Hodila jsem po něm uraženým pohledem. „Právě teď nemám náladu na odsuzování.“

Zastavil se přede mnou. „Co je špatně?“

„Chci jít do zoo.“

„A co, to je ti osm?“

„Hele, to není jen pro děti. Chodí tam i dospělí, víš?“

„Tak co je za problém?“

„Není nikdo, kdo by tam se mnou šel.“ Založila jsem si ruce na prsou. „Simon pracuje, Ashley má plány s Tuckerem, Hanna tráví víkend se svou sestrou na Long Islandu a moji pěstouni jdou s Heather a Juniorem do nákupního centra.“

„Proč tak dychtíš jít do zoo?“

„Na internetu byl článek, kde psali, že právě přivezli Manuly - kočkovité šelmy. Miluju je. Naživo jsem je ale nikdy neviděla.“

„Ani nevím, co to je.“

Otevřela jsem článek na svém telefonu, abych mu ukázala fotku. „No, nejsou rozkošní?“

„Ani trochu.“

Sevřela jsem rty. „Víš co? Právě teď tvoji negativitu nepotřebuju.“ Zvedla jsem se na nohy. „Uvidíme se později.“

„Kam jdeš?“

„Do zoo.“

„Sama?“

Zamířila jsem ke dveřím. „Ano.“

Ztěžka si povzdechl. „Dej mi deset minut, abych si zařídil nějaké věci. Půjdu s tebou.“

„Vtipné.“

„Nežertuju, vzpomínáš? Deset minut.“

Zastavila se a otočila, abych se na něj podívala. „Počkej, ty půjdeš do zoo?“

Když ke mě přišel, mezi obočím se mu vytvořila vráska. „Myslíš, že mám něco proti zvířatům?“

„Ne. Ale není to zrovna tvůj obvyklý druh zábavy. Chodíš do luxusních restaurací, na galavečery a ochutnávky vín.“

„Ano, mám podezření, že se budu nudit, ale nechci, abys šla sama.“

Myslel to opravdu vážně? To nemohl. „Ale máš hodně práce.“

„Společnost se nezhroutí, když nebudu pár hodin pracovat.“

Narovnala jsem se v zádech. „Dobře, teď mě začínáš děsit. Nejsi nemocný, že ne? Protože já nejsem dobrá sestřička.“

Nevypadal nemocně, ale příznaky nebyly vždycky viditelné.

Střelil po mě pohledem. „Dojdi si pro věci.“

„Tohle je skutečné? Půjdeš se mnou do zoo?“

„Už jsem řekl, že půjdu. Deset minut,“ připomněl mi.

 

Když jsem došla ke vchod do zoo, uhladila jsem si záhyb na tričku s dlouhým rukávem. „Líbí se mi, že vane chladný vánek. Zvířata mají tendenci se schovávat uvnitř nebo na stinných místech, když je příliš horko, takže jich pak tolik neuvidíš.“

Přestože jsem byla dospělá žena, nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem, jak mi v žaludku bublalo vzrušení. Milovala jsem zoo. Milovala jsem ty výhledy, vůně a zvuky. Líbila se mi uvolněná atmosféra a to, že bylo možné dělat tolik věcí, takže jste mohli dělat, co jste chtěli. A mít Dana sebou, oblečeného v džínech, které obepínaly jeho báječný zadek a v tričku, které se mu pevně stahovalo kolem svalů na hrudi, to činilo ještě lepší.

Samozřejmě nebyl vůbec tak nadšený, jako já. To, že očekával, že se bude nudit, jen osladilo jeho nabídku jít se mnou.

„Opravdu je to nutné?“ Zeptal se a podíval se na jednorázovou chladící tašku, kterou nesl. „Určitě tady jídlo prodávají.“

„Prodávají, ale bude lepší, když jsme si donesli vlastní oběd. Fronty v restauracích jsou často velmi dlouhé. Chceš, abych tu tašku nesla?“

Vrhl na mě temný pohled uraženého alfy. Jako bych se ho snažila vykastrovat nebo co.

Zvedla jsem ruce a bojovala s úsměvem. „Jen jsem se zeptala.“

Moje nabídka zaplatit cenu našeho vstupného byla zamítnuta stejně rychle. Ignoroval mé protesty a zaplatil za obě vstupenky. Jakmile jsme prošli bezpečnostní kontrolou a šli k turniketům, Dan se na mě zamračil. „Proč se na mě pořád tak pobaveně díváš?“

„Stále nejsem přesvědčená o tom, že nejsi nemocný,“ odpověděla jsem. „Jsi si jistý, že nemáš horečku nebo něco?“

Obdaroval mě dalším ze svých pohledů.

Nakonec jsme v samotné zoo ustoupili stranou a podívali se na mapu, kterou sebral z patrového stojanu. „Kde jsou ty věci, které chceš vidět?“ Zeptal se.

„Nejsou to věci, jsou to divoké kočky. Manulové, abych byla přesná. Jsou na jižní straně zoo.“ Ukázala jsem na správné místo na mapě. „Nakonec se k nim dostaneme. Také chci moc vidět Psa pralesního, leopardy a pandy červené.“

„Nemyslel bych si, že mají v zoo i psy.“

Něco na tom, jak to řekl, mě přimělo se zeptat: „Byl jsi někdy předtím v zoo?“

Nezvedl hlavu od mapy. „Jednou, na školním výletě, když mi bylo asi sedm, ale moc si to nepamatuju.“

Těžce jsem polkla. Probudil se ve mě soucit. Mohl pocházet z bohaté rodiny, která si mohla dovolit vzít jeho a bratry na nejrůznější místa, ale často jsem měla dojem, že nezažil ty „rodinné chvíle“, jako byly jednodenní výlety.

 Věděla jsem, že jakýkoliv projev sympatií by nebyl vítaný, tak jsem se zeptala. „A co ty? Jaká zvířata bys chtěl vidět?“

„Žádná.“

„No tak, musí existovat alespoň jedno zvíře, které se ti líbí.“

Pokrčil rameny. „Nosorožci.“

„Chápu proč. Jste si podobní. Impozantní, odhodlaní a náladoví.“

Odbočila jsem doleva. „Pojďme tudy.“

Šli jsme po cestičkách a míjeli ohradu za ohradou. Všechna zvířata nebyla dobře viditelná nebo k nafocení, protože se u umělých plotů shromáždilo množství lidí. Ale Dan dokázal přimět davy, aby se rozešli - lidé mu prostě uhýbali z cesty, jako by cítili, že se blíží dravec nebo co - a pak mě odvedl dopředu, což bylo super.

Některá zvířata spala. Jiná přecházela nebo seděla u jídla. Ostatní si hráli, běhali a plavali.

Dan a já jsme měli ráno plné zážitků. Při procházce štiplavě páchnoucím opičím výběhem jsme nemohli dýchat. Třásli jsme se v chladném vzduchu v domově tučňáků a sledovali, jak se krmí. Provedli jsme rychlou prohlídku netopýří jeskyně, která páchla, jako žluklý zadek. A kousek po kousku se Dan začal uvolňovat.

Místo toho, aby jen stál po mém boku, jako bodyguard, mě upozorňoval na věci, četl informační tabule, vyptával se, nacházel pro mě obtížně rozpoznatelná zvířata. Nešla bych daleko, kdybych řekla, že se bavil, ale on si to užíval. Ani si nestěžoval, když jsem nám tu a tam udělala pár selfie.

I když mě mrzelo, že byl v zoo jen jednou, a že si ten zážitek sotva pamatoval, líbilo se mi, když jsem viděla jeho výraz, když některá zvířata uviděl poprvé v životě.

Vidět je v televizi nebylo to samé.

„Ach, podívej se na ta mláďata surikat.“ Pořídila jsem pár fotek. „Dane, nemůžu snést takovou míru roztomilosti. Nemůžeš neříct, že ti právě netaje srdce.“

„Nemůžu?“

„Ne. Dokonce i dospělí jsou roztomilí.“

„Hmm.“ Na tom, jak se na ně díval, bylo něco podivně roztomilého, jako by vlastně nevěděl, co si o nich myslet.

„Věděl jsi, že se skupině surikat ve skutečnosti říká rodina?“

„Rodina?“

„Ano.“ Zacukaly mi rty, když jsem si všimla malé holčičky s copánky, která k Danovi vzhlížela, jako by to byl princ z pohádky. „Ta malá holčička na tebe zírá s hvězdičkami v očích,“ zašeptala jsem.

„A muž za tebou se pořád dívá na tvůj zadek.“ Dan mi zakryl zadek svýma rukama, ten odvážný grázl. „Pojďme, než ho zabiju.“

„Ještě jednu fotku...“

„Než bude večer, nezbyde ti v telefonu žádná paměť. Pojď.“ Vzal mě za zápěstí a vedl mě k další ohradě.

Zalapala jsem po dechu. „Podívej se tam, zebry! Jsou, och. Aha.“ Otočila jsem se zády. „Vyfotím si je později.“

Dan se na mě podíval a jeho oči se smály. „Myslíš, až se přestanou pářit?“

„Nejsem prudérní, jasné, ale nemůžu se dost dobře dívat na zvířata, jak to dělají. Je to zvláštní. Ráda předstírám, že děti doručují čápi. Ooch, vidím plameňáky. Věděl jsi, že nejsou růžoví přirozeně? To jejich strava způsobuje, že se mění z bílé na růžovou.“

„Díky, že jsi mi to vyjasnila. Ta záhada mě trápí už roky.“

Zamrkala jsem. „To ses právě pokusil o vtip?“

Stáhlo se mu obočí. „Rozesmál bych tě, kdykoliv bych tě rozesmát chtěl.“

Stiskla jsem rty k sobě a bojovala s úsměvem. „Samozřejmě, že bys mohl.“

Povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Prostě pokračuj.“

Srdce se mi trochu hloupě zachvělo, když prsty, které obtočil kolem mého zápěstí, sklouzly dolů a propletly se s mými. Procházeli jsme se ruku v ruce a koukali na další z mnoha zvířat.

Byla jsem přímo nadšená, když jsme se konečně dostali do výběhu pro Manuly. Jednou jsem o nich viděla dokument a naprosto mě fascinovaly. Byly označené za nejvýraznější kočky na světě, protože měly ty nejpodivnější tváře. Jedna byla stočená na skále a zírala na všechno a všechny, jako by úplně pohrdala vším, co bylo pod ní. Nikdo nedokázal tak „pohrdat“, jako kočky.

„Chci si ji vzít domů.“

Dan mi položil ruku na bok. „To jsi řekla o každém zvířeti, které jsi viděla.“

Někdo zaklepal na umělý plot a kočka odhrnula horní ret od zubů.

Zasmála jsem se. „Ty kočky jsou tak úžasné, že ano?“

„Jsou zvláštní.“

„Také si myslím,“ řekla žena vedle nás a se sexuálním zájmem si Dana prohlížela. „Jejich oči jsou tak lidské, že mě to děsí.“

Nadechla jsem se, začala fotit kočku a ignorovala ženu, která neustále mluvila s Danem, jako by ho znala roky, i když ji naprosto zazdíval.

Bylo nepříjemné se s tímhle svinstvem potýkat? Och, ano. Ale utěšovalo mě to, že nikdy nebude respektovat nikoho, kdo by flirtoval se zadaným mužem, takže jsem se nemusela bát, že by ho zaujala.

„Žádnou z ostatních Manulů nevidím,“ řekla jsem. „Ty ano?“

Přišoural se ke mě zezadu blíž a položil si bradu na mé rameno. „Ne, pravděpodobně jsou uvnitř. Už sis vyfotila… jsi si jistá, že je to kočka?“

„Jsem si jistá. Vsadím se, že se jmenuje Dan.“

„Co?“

„Je to dokonalé jméno pro výstřední stvoření.“

Cvakl mi zuby u ucha. „Připravená se najíst?“

„Ano. Pak půjdeme najít nosorožce a pandy červené.“

Usadili jsme se na trávě pro venkovní pikniky a pustili se do oběda. Byly to jen sendviče, brambůrky, balená voda, miska čerstvého ovoce a mini čokoládové muffiny, ale všechno to chutnalo dobře.

Když jsme byli hotovi, nacpali jsme naše odpadky do jednorázového pytlíku na oběd.

„Neuvědomil jsem si, jaký mám hlad.“

Podívala jsem se na svého falešného manžela, který ležel na boku opřený o loket. „Užíváš si to. Přiznej to.“

„Sledovat tvoje reakce na zvířata je zajímavé. Zrudla jsi, když na tebe mrknul šimpanz. Třásla ses od hlavy k patě, když pohnula nohou kudlanka. Zaječela jsi, když na tebe letěl vzteklý netopýr… i když na tebe ve skutečnosti neletěl, natož ve vzteku.“

„Cítila jsem jeho nenávist.“

Zakroutila jsem hlavou. „To jsi celá ty, Vienno. Jenom ty.“

„No tak, buď upřímný. Nejsi tak znuděný, jak sis myslel, že budeš.“

„Hmm.“

Mohl to být nezávazný zvuk, ale... „Beru si, co můžu.“

Naklonila jsem hlavu. „Myslel jsi to vážně, když jsi říkal, že výlet do New Yorku nemusí být jen o práci, nebo jsi to řekl jen kvůli Simonovi?“

Podezřívavě se na mě díval. „Proč? Kam chceš jít?“

„Do přírodovědného muzea. Nežádám tě, abys šel se mnou - vím, že nebudeš chtít. Jen jsem doufala, že bys mě mohl na pár hodin uvolnit.“

Stáhl obočí. „Nemůžeš se po New Yorku procházet sama.“

„Proč? Není to válečná zóna, je to město.“

„Takové, kde se ti může stát spousta věcí, pokud budeš sama. Pokud nám zbyde čas, půjdeme.“

„My?“

„My.“

Plácla jsem si ruku přes pusu. „Ach, Bože, ty jsi opravdu nemocný, že? Jak moc je to zlé? Měli bychom vybírat chvalozpěvy?“

Zatahal mě za vlasy. „Spratku.“

Jakmile jsme byli připravení pokračovat v procházce po zoo, hodila jsem nás pytlík s odpadky do koše. „Potřebuji použít koupelnu. Ty?“

„Ne, já jsem v pohodě. Podle mapy je nejbližší toaleta támhle,“ řekl a ukázal na blízkou restauraci.

Doprovodil mě ke vchodu. „Počkám tady. Nebuď tam dlouho.“

Jako bych si tam plánovala nalakovat nehty na nohou nebo co? Jen jsem zakroutila hlavou a vešla dovnitř. Přesně, jak jsem předpokládala, bylo místo plné lidí, kteří si objednávali oběd a hledali prázdné stoly.

Ano, zvolila jsem správně, když jsme si přinesli předem zabalený oběd. Zamířila jsem přímou čarou do koupelny, kde jsem rychle vyřídila svou potřebu, a pak se vrátila do restaurace. Opatrně jsem se prodírala davy lidí, abych nenarazila do někoho, kdo držel tác s jídlem nebo pitím.

„Promiňte,“ řekla jsem jednomu konkrétnímu muži, který byl vysoký a hodně stavěný. S omluvou mi uhnul z cesty, a pak se mi stáhl žaludek.

Protože jen pár kroků od něj stál Owen a zíral přímo na mě. Sakra.

„Vee,“ řekl překvapeně a ztěžka polkl.

Krátce a trapně jsem mu kývla. „Owene.“

„Ty… vypadáš dobře.“

„Tati, potřebuju vidličku.“

Otočila jsem se a uviděla malou holčičku sedící u nedalekého stolu s talířem jídla před sebou. Byla to ta malá holčička, jejíž fotku mi Owen jednou ukázal.

„Promiň, zlato.“ Owen jí podal plastový příbor, a pak se na mě slabě usmál. „To je moje dcera.“

„Ahoj,“ řekla jsem a cítila se velmi nepříjemně. Zamávala na mě vidličkou a zvědavě se na mě dívala. Přinutila jsem se k zářivému úsměvu. „No, užijte si den, vy dva.“

„Počkej, Vee. S kým jsi tady?“

Povzdechla jsem si. „Owene, soustřeď se na zábavu se svou holčičkou. Dobře?“

„Už ti to došlo?“ Zeptal se, když jsem na něj pokrčila rameny.

„Co?“

„To, že byla chyba, když sis vzala Davenporta,“ řekl příliš tiše, než aby ho jeho dcera mohla slyšet. „Protože pokud ne, nakonec to uděláš.“

„Zapomeň na mě a na to, co se děje v mém životě, Owene. Soustřeď se na spravení toho svého.“

„Řekl ti, že mi zakázal přístup do o-Verve? Šel jsem tam za tebou před několika týdny. Ani jsem se nedostal přes bezpečnostní kontrolu. On ti to neřekl, co? No, pravděpodobně ti taky neřekl, že mi později toho dne zavolal a řekl, že se postará o to, abych přišel o práci, pokud se ještě někdy pokusím přiblížit k jeho ženě. Ne Vienně. Jeho ženě. Jako bys byla věc. Majetek.“

Promnula jsem si spánky. „Owene...“

„Ublíží ti, Vee. Asi to nebude mít v úmyslu. Nejspíš to nijak zvlášť nebude chtít, ale udělá to, protože to lidé, jako on dělají. Ubližují. Zrazují. Nemyslí mimo své vlastní potřeby. “

„Zase s tím začínáš? Vážně?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Už půjdu.“ Protáhla jsem se kolem něj, ale on mě chytil za ruku.

„Počkej, já...“ Zarazil se a sevřel rty, když něco zahlédl. Sledovala jsem jeho pohled a viděla Dana, jak míří k nám s tvrdým a chladným pohledem.

Owen pustil moji ruku a udělal krok zpět ke svému stolu, u kterého seděla jeho dcera, jako by ji chtěl chránit před nově příchozím.

Dan se zastavil přede mnou. „Přišel jsem se podívat, co ti tak dlouho trvá,“ řekl mi, ale oči upíral na Owena.

Sevřela jsem Danovo tričko do pěsti a trochu za něj zatáhla, abych upoutala jeho pozornost.

„Přímo tam sedí jeho dítě,“ řekla jsem mu tiše. „Pro její dobro, můžeme prostě odejít?“

Upřel na mě ten nemrkající pohled lovce, který nic neříkal.

„Prosím, Dane.“

Něco se mu mihlo ve tváři. Natáhl se a vymotal mi prsty ze svého trička. Místo, aby moji ruku pustil, pevně ji sevřel. „Jdeme.“

Díky sakra za to. Bez ohlédnutí na svého bývalého jsem nechala Dana, aby mě vyvedl z restaurace. Se stále chladným pohledem se ke mě venku otočil. „Co chtěl?“

„Řekl mi, že byla chyba si tě vzít. Opravdu jsi mu zakázal vstup do o-Verve?“

„Ano. Nevěřil jsem, že tě tam nepřijde obtěžovat. Měla bys být schopná dělat svoji práci bez obav, že se objeví lidé, kteří na tebe budou hnusní. Chci, aby ses tam cítila v bezpečí.“

Vždycky jsem se tam cítila v bezpečí. Až do nedávné doby. Ne, že bych si myslela, že mi tam hrozí fyzické nebezpečí, ale ano, určitě mi hrozilo, že mě tam budou pomlouvat hlupáci. Když jsem pomyslela na blbce, zeptala jsem se: „Zakázal jsi vstup ještě někomu jinému?“

„Travisovi, Hope, Heather a Owenově brzy bývalé manželce.“

„Proč Tiffany?“

„Pochyboval jsem, že by tě obtěžovala, ale nechtěl jsem riskovat.“

„Pokusil se někdo z nich vstoupit od té doby, co jsi dal jejich jména ochrance?“

„Jenom Hope.“

„Vsadím se, že zuřila, když ji odmítli vpustit.“ A pravděpodobně se zatraceně styděla.

„To ano. Ale řekl jsem jí, aby se od budovy držela dál. Kdyby poslechla, nestalo by se to.“

Zaklonila jsem hlavu „Ty by ses doopravdy nepokusil nechat Owena vyhodit, že ne?“

Dan strčil svou tvář k té mé. „Na to už odpověď znáš.“ Zatahal mě za ruku. „Pojď. Pořád chceš vidět ty červené cosi, nebo ne?“

„Není to cosi.“

„No, ale nejsou to ani pandy.“

Pravda, vlastně, ale co už. Byla jsem zklamaná, když jsme konečně dorazili k ohradě, protože se zdálo, že byla venku jen jedna a to tak vysoko v zatraceném stromu, že jsem jí viděla jen část hlavy.

Zkoušela jsem si pandu přiblížit pomocí telefonu, abych ji lépe viděla, ale snaha byla marná. „Jsem naštvaná, že ji skoro nevidím.“

Dan mi přejel rukou po zádech a položil mi ji na ohyb krku, pravděpodobně bez tušení, že mě z toho po páteři příjemně zamrazilo.

„Zůstaň v klidu.“

„Proč?“

„Protože máš na zátylku něco, co vypadá, jako komár.“ Odsunul můj culík stranou a strhnul ze mě jakýkoliv hmyz, který na mě seděl. Jeho palec mi přejel po kůži, až mě rozbrněla.

„Nevypadá to, že by tě to kouslo.“

Odkašlala jsem si. „Díky.“ S lhostejným úsměvem na tváři jsem se k němu otočila. „Pojďme najít tvé spirituální zvíře, ano?“

„Moje co?“

„Nosorožce.“

Ukázalo se, že jich tam bylo docela dost. Dva byli vzhůru a procházeli se - jedno z nich bylo miminko a moje srdce se právě rozlilo do hromádky bahna. Opravdu jsem netušila, že mláďata nosorožců mohla být tak strašně roztomilá.

Fascinovaná jsem se opřela o plot. Zřejmě jsem to sledovala příliš dlouho, protože mě Dan nakonec objal kolem pasu a přitáhl si mě k sobě.

Poté jsme kličkovali kolem pavilonu plazů. Napadlo mě, jestli budou hadi reagovat na přítomnost svého zlého pána, ale ne. Krátce jsme navštívili dětskou zoo a poté jsme se vydali po tematických stezkách pro zvířata a prohlédli si interaktivní expozice. Chtělo to trošku přesvědčování, ale podařilo se mi přemluvit Dana, aby se mnou sledoval show lachtanů ve venkovním amfiteátru. Nezdálo se, že by ho to nějak zvlášť bavilo, ale zmrzlinu si užíval.

Později, když jsme procházeli obchodem se suvenýry, přejela jsem pohledem po velkém výběru zboží. Dvakrát jsem zajuchala, když jsem si všimla magnetky s Manulem a otočila ho, abych zkontrolovala cenu.

„Chceš to, že jo?“

„Kdo by nechtěl?“

Vytrhl mi ho z ruky, a s tlumeným frknutím přešel k pokladně. Zaplatil za něj a strčil mi ho do ruky. „Tak.“

Ani v nejmenším mě netrápilo, jak drsně a hrubě se choval, tak jsem se usmála. „To je od tebe milé.“

Zamračil se na mě. „Nejsem milý.“

„Ale to, co jsi udělal, bylo milé. No tak, ta tvoje strašně obyčejná lednice čeká na svou novou výzdobu.“

Na parkovišti jsme zamířili k jeho Aston Martinu a nastoupili dovnitř. Byla jsem tak zvyklá, že nás vozí Sam, až bylo divné, že řídil Dan, ale líbilo se mi to. Nevěděla jsem, co to o mě vypovídalo, ale přišlo mi hodně sexy, když jsem ho sledovala při řízení, ale... vypadal tak soustředěně, klidně a pod naprostou kontrolou. Mňam.

„Děkuju, že jsi šel se mnou,“ řekla jsem, když couval z místa a jeho paže se obtočila kolem mé opěrky hlavy.

Jeho oči se setkaly s mými. „Možná za to něco chci.“

Napjala jsem se. Jeho představy „laskavosti“ mohly být extrémní. „Jako co?“

„Řekl jsem možná.“

„Rád mě držíš v nejistotě, že?“

Zařadil rychlost a vyjel. „Vienno, to dělám rád všem.“