TF - 20. kapitola

 Překlad: Marťa

No, tohle bylo jiné.

Cítila jsem se poněkud zmatená, když jsem stála příštího rána ve dveřích kuchyně a jen zírala na svého falešného manžela. Ani jednou za celou dobu, co jsem tu žila, jsem nesešla dolů a nenašla ho, jak nám vaří snídani. Byly případy, kdy jsme si v kuchyni tak nějak „zkřížili“ cesty, a tak jsme jedli tousty nebo cereálie nebo dánské pečivo společně. Ale ani jeden z nás nikdy nepřipravoval snídani pro toho druhého. Až doteď.

Nestěžovala jsem si. Vonělo to dobře a já měla hlad. Ale jo, vzbudilo to ve mně trochu podezření. Možná to znamenalo, že jsem byla cynická. Myslela jsem, že to brzy zjistím.

Dan, jako by mě vycítil, se ohlédl přes rameno. „Ránko.“

„Ráno.“

Kývnul bradou k ostrůvku. „Posaď se,“ vyzval ho a pak se vrátil k nakládání jídla na talíře.

Přešla jsem k ostrůvku a vklouzla na stoličku. Čekal na mě hrnek kouřící kávy spolu s příbory. Jak pečlivé. A velmi nedanovské.

Položil přede mně dva talíře, na kterých byla vejce, slanina, párky, tousty a snídaňové brambory. Zvedla jsem obočí. Udělal všechno tohle.

„Děkuju,“ řekla jsem a zvedla svůj příbor.

Sedl si na stoličku naproti mě. „Vyspala ses dobře?“

„Vyspala, díky. Ty?“

Pokrčil rameny a zabořil se do jídla. Udělala jsem to samé a sakra, bylo to dobré. Jedna věc, kterou jsem se o Danovi dozvěděla, bylo, že se v kuchyni vyzná. By kompetentní v tolika věcech. Připadalo mi to trochu nepřiměřené. Dokázala bych si jídlo lépe vychutnat, nebýt nepříjemného pocitu v mých útrobách, že tento zdánlivý dobrý skutek nebude „zadarmo“.

V polovině jídla jsem se zeptala: „Dobře, co ode mě chceš? Raději bych to věděla hned.“

Zvedl svůj hrnek. „Musím mít postranní úmysl, když jsem nám uvařil snídani?“

„Obecně neděláš věci z dobroty svého srdce,“ upozornila jsem. „Nechápej mě špatně, oceňuji, že jsi uvařil, bez ohledu na to, proč jsi to udělal. Jen bych teď raději věděla, o co ti jde.“

„Jediné, co chci je, abys dojedla snídani.“ Usrkl kávu, a pak se vrátil k jídlu. Stále neklidná jsem přesto obrátila svou pozornost zpět k jídlu. Bez ohledu na to, co ten chlápek řekl, jsem si byla docela jistá, že to nebylo jen laskavé nebo zdvořilé gesto. Možná to udělal, aby mě obměkčil. Bylo možné, že se obával, že bych mohla být stále dost rozrušená na to, abych zůstala. Že si myslel, že pokusit se být „hodný“ sníží pravděpodobnost, že odejdu. Danovy motivace dávaly smysl jen jemu.

Cítila jsem na sobě jeho oči, vzhlédla a viděla, jak si mě prohlíží přes okraj svého hrnku. Zamračila jsem se a spolkla poslední vejce. „Co?“

„Měla bys pozvat svoji rodinu, aby sem jednou přišla na večeři.“

On… chtěl, aby do jeho domů přišli lidé? To byla novinka.

„Proč?“

„Protože ti chybí.“ Odložil svůj hrnek. „Kromě častého navštěvování jsi je téměř neviděla. Proč?“

„Pořád se ptali, jestli je něco „doma“ špatně, protože jsem je tak často navštěvovala. Mysleli si, že ty a já můžeme mít problémy, zvlášť když jsi za nimi nešel se mnou.“

Svraštil obočí. „Byl jsem s tebou, když jsi byla naposledy navštívit své pěstouny a při posledních dvou příležitostech, kdy jsi byla navštívit Simona.“

„Ano a celou dobu nás sledovali, jako jestřábi a hledali stopy, že naše manželství už může být v troskách.“

„O důvod víc je sem pozvat. Potřebují vědět, že je všechno v pořádku.“

Ale věci nebyly v pořádku. Ne, když jsem si teď uvědomovala, jak snadno mi tento muž může ublížit. Moje zeď mi umožňovala určitý stupeň citového oddělení. Tu už jsem neměla. Pronikl mojí obranou a silný pocit majetnictví, který jsem cítila, mnou otřásl.

Obecně jsem se snažila snížit kolem lidí ostražitost. Byla jsem příliš obezřetná, příliš nedůvěřivá. Nezáleželo na tom, jak milý to byl chlap, vždycky jsem čekala, až to pokazí. To jsem na sobě nenáviděla. Nenáviděla jsem, že jsem očekávala, že mi lidé ublíží. Nebylo to vůči nim fér.

Dan nebyl sladký, mazlivý ani laskavý a já měla podezření, že právě proto dokázal proniknout kolem mé obrany. Nečekala jsem, že pro mě bude skutečnou hrozbou, takž jsem nebyla úplně ve střehu. Předala jsem mu moc zranit mě na stříbrném podnose a bylo to velké.

„Nevím, jak dobrá bych byla v přesvědčování své rodiny, že je všechno v „pořádku“.“ Nebylo to jen tím, že jsem byla tak emocionálně nevyrovnaná. Bylo to tak, že jsem byla trochu naštvaná, že jsem byla jediná, kdo tuhle emoční krizi měl.

Kdyby mu poslali mé usvědčující fotky, byl by naštvaný, že jsem možná porušila své slovo, ale necítil by žádnou černou žárlivost, která minulou noc ovládala mě.

„Proč to?“

„To, že ti lidé neustále hrají hry, mě začíná dostávat,“ zašklebila jsem se. „Myslím, že by to ovlivnilo můj... výkon, řekněme?“

„Výkon?“ Opakoval temným tónem hlasu.

Odstrčila jsem prázdný talíř stranou a pokrčila rameny. „Není to to, co děláme? Hrajeme?“

„Hmm.“ Přišpendlil mě tím loveckým pohledem a postavil mi chlupy vzadu na krku. Seskočil ze stoličky a přešel ke mně, aniž by odtrhl pohled od mých očí. „Řekni mi.“

Stáhla jsem obočí. „Co?“

„Řekni mi, co máš na srdci. Neříkej nic. Byla jsi v pořádku, dokud jsi nedostala ten flash disk - a jakmile dokážu, že za tím byla Heather, přinutím ji zaplatit. Teď vypadáš, jako bys na svých bedrech nesla těžkou váhu.“

Byly chvíle, kdy jsem opravdu opovrhovala tím, jak byl vnímavý. Jako vážně opovrhovala.

„Říkala jsi, že věříš mému vysvětlení těch fotografií,“ pokračoval. „Byla to pravda?“

„Ano. Věřím ti.“

„Tak co tě trápí?“

„Jak jsem řekla, to, že s námi lidé hrají hry, mě dostává. Jsem z toho unavená.“

„To je vše?“

„To je vše.“

Dan přistrčil svou tvář k té mé. „Nevěřím ti,“ zašeptal. „Něco není v pořádku a je to spojené s tím flash diskem. Dost na tom, že lžeme okolnímu světu, Vienno. Nemůžeme to dělat i sobě navzájem. Musíme být na jedné straně. Včera v noci jsi řekla, že potřebuješ, abych s tebou jednal na rovinu, pokud to má fungovat. Já budu. Na to máš moje slovo. Řekl jsem ti všechno, co jsi chtěla vědět. Teď potřebuji, abys se mnou jednala upřímně ty.“

Musel být tak racionální a spravedlivý? „Už jsem ti to řekla včera večer.“

„Zmínila jsi, že tě lhaní dostává. Ale vím, že bys své rodině raději lhala, než abys ji žádala, aby se podílela na podvodu, takže to nemůže být to, co tě hluboko uvnitř tak trápí.“ Pak se ty temné oči vrátily do přítomnosti. „Nelíbí se ti, jak moc tě ty fotky dostaly,“ vzpomněl si.

„Ne, nelíbilo.“

Opatrně mi sevřel levé zápěstí a zvedl mi ruku. Podíval se na prsteny a oči se mu leskly něčím, co jsem nedokázala plně pojmenovat. „Vidíš je, jako rekvizity. Možná pro nás nemají stejný význam, jako pro jiné manželské páry, ale nejsou bezvýznamné. V jistém smyslu představují dohodu, kterou jsme uzavřeli ten večer ve tvém starém bytě. Kdybych si myslel, že jsi zradila moji důvěru, jako sis myslela, že já zradil tu tvoji, byl bych stejně naštvaný, jako ty. Ne-li víc.“

Oči mu potemněly, když mé zápěstí sevřel pevněji. „A kdybych si myslel, že se necháš ošukat jiným mužem, nebyl bych ani zdaleka tak klidný, jako ty včera večer,“ řekl tichým a hlubokým hlasem. „Neměl bych náladu mluvit a pokládat otázky. Jediné, co bych chtěl udělat, by bylo ulovit toho parchanta a vymlátit z něj duši. Celý týden by čůral krev. Dokud budeš nosit ty prsteny, jsi moje. Žádný jiný muž nemá právo se tě dotýkat. To bych kurva nikdy nedovolil.“

Polkla jsem, naprosto unešená posedlostí planoucí v jeho očích. „A prsten na tvém prstě?“

„Říká, že jsem stejně nedostupný. Tady není žádná šedá zóna - žádný jiný muž se nedotkne tebe a žádná jiná žena se nedotkne mě. Měj to na paměti, pokud si to jednoho dne budeš myslet, že jsi potkala muže, který ti bude dokonalým manželem. Nenechal bych tě vyvléct se z naší dohody. Nedovolil bych mu tě mít. A necítil bych žádné výčitky svědomí, že tě držím u sebe. Dělá to ze mě sobeckého debila? Ano, bezpochyby. Ale to už bys o mě měla vědět.“ Stiskl mi hranu dlaně, a pak moji ruku pustil.

Zírala jsem na něj, trochu uklidněná, když jsem si uvědomila, že nejsem jediná, kdo se cítí trochu teritoriálně. Bylo hezké, že jsem tím bojem neprocházela úplně sama. Necítila jsem se tak pateticky.

 „Zavolej dnes Simonovi a svým pěstounům. Pozvi je, aby sem někdy přišli na večeři.“ Zvedl obočí. „Dobře?“

Pomalu jsem přikývla. „Dobře.“

Stiskl mi zadní stranu krku. „Dopij si kávu. Sam tu bude brzy.“

 

Melinda si za sebou upravila polštář. „Jak pokračují plány na hostinu?“

„Skvěle,“ řekla jsem a přitulila se k Danovi na druhé pohovce. Byla jsem nafouknutá po tříchodovém jídle, které jsme měli, díky jeho laskavosti. Sem tam jsem mu pomohla s přípravou jídla, ale většinu vaření zařídil on. „Chris a Miley jsou pořád ve střehu a neustále nás informují o každé maličkosti.“

„Jsou velmi výkonní, že? A tak milí. Už sis vyzvedla šaty?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Příští měsíc mám poslední zkoušku.“

„Těším se, až ty šaty konečně uvidím,“ řekl Dan s paží volně obtočenou kolem mého krku a prsty propletenými s mými, takže naše spojené ruce visely blízko mé klíční kosti. „Chris mi neustále říká, že si je zamiluju.“

Chris mi neustále říkal, že je ze mě Dan bude chtít strhat. „Neuvidíš je. Budeš si muset počkat na recepci.“

„Nerad čekám.“

„Nepovídej,“ řekla jsem suše.

Simon se zasmál. „Jo, toho jsme si na tobě všimli, když jsi ji požádal o ruku a vzal si ji během dvou dnů. Opravdu se už nemůžu dočkat hostiny.“ Předklonil se v křesle a položil prázdný hrnek na konferenční stolek. Jeho pohled sklouzl na svatební fotografii, kterou jsme zarámovali a pověsili na zeď. „Miluju tu fotku.“

„Já taky,“ řekla Melinda a oči se jí rozzářily. „Ukazuju ji každému, kdo přijde na návštěvu.“

„Nepřehání,“ řekl mi Wyatt a posadil se vedle ní. „Každý, kdo projde dveřmi, je naveden přímo k ní.“

Melinda zvedla bradu. „Ty děláš to samé, Wyatte, a ty to víš. Mimochodem, Vienno, moje sestry slíbily, že přijdou na recepci. Těší se, že tě zase uvidí a seznámí se s Danem.“

Podívala se na něj a vysvětlila. „Moje sestry žijí v Oregonu se svými rodinami. Také jsem se tam narodila, ale přestěhovala jsem se sem s Wyattem, když nám bylo něco přes dvacet. Původně jsme plánovali, že se přestěhujeme za jeho bratrem a rodiči do Austrálie, ale nezvládala jsem hady a pavouky.“

Wyattova ústa zkřivil nostalgický úsměv. „Když jsme poprvé jeli navštívit moji rodinu v Austrálii, můj bratr nás varoval, abychom si před obouváním boty otočili vzhůru nohama, abychom se ujistili, že v nich nejsou pavouci. Řekl, že ve svých vlastních botách nikdy nic nenašel, ale bylo nejlepší to zkontrolovat. Jednoho rána jsem byl v koupelně, když jsem slyšel Melindu křičet. V její botě byl pavouk. Byla tak přesvědčená, že tam snesl vejce, že je vyhodila do koše.“

„Nikdy nemůžeš být příliš opatrný,“ řekla Melinda.

„Potom si každý večer zabalila boty do potravinové fólie, aby se ujistila, že do nich nic nevleze.“

„Ten pavouk byl velký, jako moje pěst, Dane.“

Wyatt zavrtěl hlavou a naznačil jeho velikost palcem a ukazováčkem. „Maličký,“ naznačil ústy.

Melinda na něj nedbaje, dodala: „A byl chlupatý a měl velké tlusté nohy.“

Wyatt znovu zavrtěl hlavou. „Lže,“ řekl ústy.

Simon se zasmál. „Párkrát jsem Viennu přistihl, jak si s pavouky hrála, když byla malá. Měla je ráda. Ale nesnášela brouky.“

„Stále nemám. Stoupl jsi někdy na nějakého? Ten příšerný křupavý zvuk, který vydává...“ otřásla jsem se. „To nesnáším.“ Podívala jsem se na svého neohroženého šéfa. „Nepředpokládám, že tě děsí hmyz, že ne?“

Pokrčil rameny. „Jsou to jen stvoření, stejně jako my.“

„A co hadi?“ Zeptala se Melinda.

Zakroutil hlavou. „Nikdy mě netrápili.“

No, samozřejmě, že ne. Byli to ďáblovi agenti.

„Musíš mít alespoň jeden strach,“ trvala na svém Melinda. „Každý se něčeho bojí.“

Sevřel rty. „Jsem nesvůj, kdykoliv se Vienna pokusí něco upéct.“

Zalapala jsem po dechu. „Hele!“

„Vaříš, jako profík, holčičko, ale schopnost péct ti nějak uniká.“

Simon, zrádce, přikývl. „Má pravdu. Je mi líto, miláčku, ale má.“

„Pečení je úplně jiná kategorie,“ bránila jsem se a snažila se od Dana odtáhnout. Přitáhl si mě blíž pomocí paže, kterou mi obtočil kolem krku.

„Nezlob se,“ přemlouval mě, celý měkký a sladký.

Povýšeně jsem si odfrkla. „Nejsem naštvaná.“

„Tak proč vypadáš, jako bys mi chtěla vyškrábat oči?“

„K tomu důvod nepotřebuju.“

Melinda si odfrkla. „Když jsme u jídla, Heather má příští týden narozeniny a zamluvila stůl ve své oblíbené restauraci.“

Očekávala jsem, že se Dan při zmínce o Heather napne, vzhledem k tomu, jak ho naštvalo, že ještě nedokázal, že poslala tu flashku. Ale řeč jeho těla zůstala naprosto uvolněná.

„Doufá, že tam oba budete,“ dodala Melinda.

Silně jsem pochybovala, že Heather projevila takovou naději. „Její narozeniny připadají na pátek, že?“

„Ano,“ potvrdila Melinda.

Věnovala jsem jí omluvný pohled. „Bojím se, že to nezvládneme.“ Opravdu jsem doufala, že nikdo nepozná, jak ve své hlavě tančím šťastný taneček.

Dan přikývl. „V pátek odpoledne odlétáme do New Yorku. Vrátíme se až v neděli večer.“

„Je to cesta za prací nebo zábavou?“ Zeptal se Simon.

Dan se na mě podíval a jeho oči se usmívaly. „Můžeme zajistit, že to bude trochu od obojího, ne?“

„To můžeme,“ řekla jsem.

„Prosím, omluvte nás u Heather,“ řekl Melindě. „Kdybychom mohli cestu zrušit, udělali bychom to.“

Ha, čistá lež.

„Pochopí to,“ ujistila ho Melinda. „Už jsi byl na služebních cestách v New Yorku, že?“

Přikývla jsem. „Miluju to místo. Je hektické, ale tak živoucí.“

„Ještě tě neunavuje tak časté cestování, Dane?“ Zeptal se Wyatt. „Vím, že Vienně to nevadí.“

„Jsem na to zvyklý,“ řekl Dan. „Je to prostě součást práce,“

„Chtěl jsem se tě zeptat,“ přerušil ho Simon, „odkud se vzalo jméno o-Verve?“

Danovy prsty na ten nejkratší okamžik nepostřehnutelně sevřely ty mé. „Byl to jeden z mnoha nápadů,“ řekl nenuceně, ale cítila jsem, že k tomu měl daleko. „Můj strýc a já jsme jich měli hodně.“

Melinda zvedla obočí. „Tvůj strýc?“

„Ano, Hugh. S bratry jsme s ním mnoho let žili. Byl to dobrý člověk.“ Dan se na mě podíval. „Měl by tě rád.“

„Podle toho, co jsi mi o něm řekl, jsem si jistá, že bych měla ráda i já jeho,“ řekla jsem.

Ozval se zvonek.

Dan vytáhl telefon a zkontroloval kameru prostřednictvím bezpečnostní aplikace. „To jsou Kent a Jenny.“

Zase? V duchu jsem zasténala. Což mi připadalo na nic, protože pro Dana bylo dobré, že ho jeho bratr pravidelně navštěvoval. Jen se mi nelíbilo mít nablízku Jenny.

„Kent?“ Opakovala Melinda. „To je tvůj bratr, že, Dane?“ Posadila se rovněji a upravila si halenku. „Dobře, doufala jsem, že ho někdy potkám. Vienna říkala, že je velmi milý.“

Jo, varovala jsem svoji rodinu, že s výjimkou Kenta, nebyli ostatní Davenportovi moc příjemní lidé, ale nezacházela jsem do žádných skutečných podrobností.

Dan mi dal pusu na temeno hlavy, a pak odešel z obýváku. O chvíli později se vrátil s naší návštěvou. Jenny i Kent byli zdvořilí a srdeční, když se mé rodině představovali. Melinda podívala ze mně na Jenny a já měla podezření, že si všimla, že můj pozdrav brunetce nebyl tak přívětivý, jako ke Kentovi.

Vrhl na mě rozpačitý úsměv. „Omlouvám se. Neuvědomili jsme si, že máte společnost, dokud jsme na dvoře neviděli auta.“

Melinda nad omluvou mávla rukou, i když nebyla namířena na ni. „Pro nás to není žádný problém. Těšila jsem se na setkání s Danovou rodinou.“ Nestydatě začala toho chlapa vyslýchat. Jak dlouho byli on a Jenny manželé? Žili daleko odtud? Měli děti? Přijdou na recepci?

Kent odpovídal na její otázky s lehkostí a naštěstí nevypadal ani trochu, že by ho její čirá zvědavost obtěžovala. K Wyattovi a Simonovi se choval stejně přátelsky a mluvil se stejnou lehkostí a grácií, jakou jim často ukazoval Dan. Napadlo mě, jestli to bratři částečně nepochytili od jejich strýce.

Jenny byla stejně přívětivá, jen někdy trochu strnulá… jako by se cítila poněkud trapně. Musela jsem se ptát, jestli si myslela, že jsem o jejím chování mrchy řekla své rodině. Také stále sledovala mého otce, jako by očekávala, že se každou chvíli promění v pana Hyda a začne dělat šílené hlouposti, což mě naštvalo. Bála jsem se, že si toho všimne, takže se mi ulevilo, když moje rodina oznámila, že musejí odejít.

U vchodových dveří jsem jim zamávala. Dan mě pak objal kolem pasu a vedl mě zpátky.

Kent mi věnoval další rozpačitý úsměv. „Rád jsem poznal tvého otce a pěstouny, ale přesto mě opravdu mrzí, že jsme sem tak vtrhli.“

„O nic nejde,“ řekla jsem mu. „Byli rádi, že vás konečně poznali.“

„Proč jste přijeli?“ Zeptal se Dan.

„Ze dvou důvodů,“ odpověděl Kent. „Nejsou tak důležité, abych tě obtěžoval v práci. Za prvé, vím, že jsi už ženatý, ale zajímalo by mě, jestli bys neměl zájem o rozlučku se svobodou.“

Zasmála jsem se. „Dan? A večírek? Och, ty jsi vtipný.“

Dan se zamračil. „Ne každý je večírkový typ.“

„Hej, s tím nesouhlasím. Musím říct, že mě překvapuje, že jsi vůbec souhlasil se svatební hostinou.“ Otočila jsem se na Kenta. „Byl to Melindin nápad. Nečekala jsem, že s tím bude souhlasit.“

Jenny přikývla. „Ach, je to důvod, jak se omluvit její rodině za útěk?“

„Ne,“ řekl Dan. „Nelituju toho, že jsme utekli a necítím potřebu se omlouvat za to, že jsem si Viennu vzal tak rychle.“ Sevřel ruku, kterou mě objímal pevněji, když zachytil můj pohled. „Chci hostinu, protože chci oslavit nejdůležitější den našeho života.“

„Pokud si vzpomínám, oslavili jsme to už hojně,“ řekla jsem svůdně.

Koutek úst se mu zvedl. „Ale vím, že bys chtěla hostinu. Chtěl bych, abys mohla sdílet květiny a šaty s lidmi, které miluješ. Tak ti to dopřeju. Pro mě je důležité, abys byla šťastná.“

Ach, byl tak jemný a uvěřitelný, že jsem mu to málem zbaštila. „Děkuju, že jsi tak laskavý a ohleduplný.“

„Nejsem laskavý ani ohleduplný. A ty jsi jediná osoba, která kdy naznačila něco jiného.“

„No, na mě hodný jsi. Neboj se, nikomu to neřeknu. Neodvážila bych se zničit tvoji pověst zatraceného drsňáka.“

„Dobře. Pak lidem neřeknu, že si koušeš nehty na nohou.“

S hrůzou jsem na něj zírala. „Nikdy si nekoušu nehty na nohou.“ Ani se mi nohy nelíbily.

„Neřekl jsem, že to děláš. Ale řeknu, pokud budeš lidem vykládat, že jsem laskavý a ohleduplný.“

Zalapala jsem po dechu. „To bys neudělal.“

„Ne?“

„Pravděpodobně jo,“ zamumlala jsem. „Možná nakonec nejsi tak laskavý.“

„Jsem rád, že si rozumíme.“ Dan upřel pozornost zpátky na svého bratra. „Jaký je další důvod, proč jsi přišel?“

„Musím napsat projev k prezentaci, kterou budu dělat příští týden,“ odpověděl Kent. „Doufal jsem, že si ho přečteš a řekneš mi svůj názor. Něco mi na tom vadí, ale nemůžu úplně přijít na to, co to je. Potřebuji nový pár očí.“

„Podívám se.“

„Mám to v telefonu.“

„Můžeš mi to přečíst, zatímco budu vařit nápoje. Kávu?“ Zeptal se mě.

Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem v pohodě, díky.“

Zvedl tázavě obočí na Jenny.

Usmála se. „Káva by byla skvělá. Dva cukry, bez mléka.“

Dan mi dal pusu na rty. „Budu hned zpátky.“ Odešel z místnosti se svým bratrem.

Znovu jsem se posadila na pohovku, což nutilo čelit Jenny, která seděla s tak rovnými zády, až bych se vsadila, že to muselo bolet.

Přehodila jednu nohu přes druhou a na tvář si přilepila úsměv, který jí nedolehl k očím. „Tvá rodina vypadá velmi mile.“

„Jsou milí. Mám štěstí.“

Odkašlala si. „Zeptala jsem se tvých svatebních plánovačů, jestli bych jim mohla nějak pomoci s přípravami na hostinu. Řekli, abych se tě zeptala.“

„Plánovači to všechno zvládají, ale je od tebe milé, že se nabízíš.“

Přimhouřila oči a pozorně mě sledovala. „Nevěříš mi, že nic nesabotuji,“ hádala.

„Ne, nevěřím.“ Neviděla jsem důvod cokoli popírat. Byla jsem mrcha. Prostě jsem nehodlala urážet svou nebo její inteligenci vymýšlením hloupých výmluv.

„Myslím, že tomu rozumím. Ale žádám tě, abys mi dala šanci. Chci ti jen vynahradit, co jsem udělala a řekla.“

„Proč se obtěžovat?“ Zeptala jsem se chladně. „Buďme upřímné, jinak se nijak nedostaneme. Vůbec mě nemáš ráda. Cítím to při každém setkání, tak proč nabízet pomoc s plány na hostinu?“

„Dan není jen můj švagr, je to můj přítel - už dlouho. Záleží mi na něm. Ještě nikdy se na mě nezlobil. Teď, když se ke mně chová tak chladně, přijde mi… že je to všechno pryč.“

„Těžko ho můžeš vinit za to, že je na tebe naštvaný.“

„Vůbec mu to nevyčítám. Tohle padá na moji hlavu a já to chci napravit. Chci zpátky svého přítele.“

„Nevidím možnost, že by se to mohlo stát, pokud se nezbavíš toho, jak moc jsi odhodlaná mě nemít ráda. Pro mě to problém není, ale pro Dana ano. Vžij se do jeho pozice. Pochybuji, že bys chtěla mít kolem sebe někoho, kdo by neschvaloval Kenta.“ Pokud by jí to nebylo jedno. Za celou dobu, co jsem je viděla spolu, se nikdy nechovali, jako pár - nebylo tam žádné držení za ruce, mazlení nebo dokonce „malinká“ jiskra, ale byla tam úcta. Jako by byli blízcí přátelé.

Zamračila se. „Takže tě musím mít ráda, jestli chci, aby mi odpustil? To nebylo úplně fér. Nemůžeme si pokaždé vybrat, koho budeme nebo nebudeme mít rádi.“

„Můžeme, pokud hledáme důvody, proč někoho nemít rád, než abychom mu dali šanci,“ namítla jsem. „Podívej, ty a já nikdy nebudeme nejlepší kámošky. Ale můžeme být k sobě alespoň zdvořilé. Když nic jiného, tak kvůli němu.“

„Můžu být zdvořilá. Jak jsem řekla, chci své činy napravit. Ale to se nemůže stát, když stojíš v cestě ty.“

Svraštila jsem obočí. „Jak to, že stojím v cestě?“

„Žádám tě, abys mi dala šanci napravit to, co jsem udělala, ale ty to neuděláš.“

„Existuje spousta způsobů, jak se můžeš pokusit napravit ty své sviňárny,“ upozornila jsem ji. „Nebudu jim překážet, ale také ti nebudu věřit s tvou pomocí na recepci. Najdi si jiný způsob.“

„A podpoříš mé přátelství s Danem?“ Vyzvala mě a založila si ruce. „Nebudeš se cítit ohrožená tím, jak blízcí jsme si on a já?“

Ohrožená? To myslela vážně? „Nemyslím si, že jste si vy dva blízcí tak, jak by sis přála, abych věřila.“

„A proč ne?“

„Protože lidé sdílejí své šťastné chvíle s těmi, kteří jsou jim blízcí. Tobě ani nezavolal, aby ti řekl o našem zasnoubení. Nezavolal ti, když jsme stáli před kaplí. Ani ti neposlal zprávu. A slyšela jsem, jak ti nejednou řekl, že to, čemu věříš, je pro něj irelevantní. To mluví za vše.“ Bylo tak urážlivé, že očekávala, že si budu myslet něco jiného.

Zrudla ve tváři. „Prostě se ti nelíbí, že jsme byli kdysi spolu.“

„Spolu? Ach, Jen, to je tak malicherné.“

„Jsem Jenny.“

„Ty a Dan jste spolu spali. Jednou. Konec. Proč chceš, abych si myslela, že to bylo víc, než to? Upřímně nechápu, co bys z toho na osobní úrovni měla. Pokud k němu nechováš víc, než jen platonické city.“

V očích ji zajiskřily střípky ledu. „Jsem vdaná za jeho bratra.“

Ale možná si chtěla vzít jiného Davenporta. Možná se spokojila s Kentem. Nebo možná jen cítila určitý pocit vlastnictví vůči Danovi kvůli jejich minulé známosti na jednu noc nebo dlouhodobému přátelství.

„Miluju Kenta,“ řekla.

To nutně neznamenalo, že ho milovala tak, jak by manželka měla milovat svého manžela, nebo že k Danovi nic necítila.

„Záleží mi na Danovi, je pro mě, jako rodina,“ dodala.

„Přijít k němu domů a chovat se takhle k jeho ženě - to by rodina své rodině dělat neměla.“

Jenny chtěla znovu promluvit, ale při zvuku kroků ozývajících se chodbou utichla. Na tvář nasadila klidný výraz a nechala napětí ze svého těla odplout.

Do místnosti vstoupili bratři a mluvili spolu. Sladce se na Dana usmála, když jí podával šálek kávy.

„Díky, Dane.“

Mírně přimhouřil oči. Zdálo se, že jí na to neskočil. Klesl na pohovku, zaujal své dřívější místo vedle mě a přehodil si paži přes má ramena. „Jsi v pořádku?“

Našpulila jsem rty a donutila je se zachvět. „Ne. Drž mě.“

Věnoval mi udivený pohled.

Kentovi zacukaly rty. „Líbí se mi, že ho nebereš moc vážně. To potřebuje. Kdo ví? Možná mu pomůžeš rozvinout smysl pro humor.“

Nepravděpodobné. „Nečekejme zázraky.“

„Mám smysl pro humor. Jen se tak snadno nepobavím,“ řekl Dan. „Na rozdíl od některých lidí, kteří se dokáží smát v těch nejnevhodnějších chvílích. Jako během jejich svatebního obřadu.“

Při té vzpomínce se mi roztřásla ramena tichým smíchem. „Nebylo by to ani z poloviny tak vtipné, kdybys nebyl tak naštvaný.“

„Stále jsi mi neukázal video z obřadu,“ řekl mu Kent.

Dan vytáhl z kapsy telefon. „Stáhl jsem si ho do telefonu.“

Zamrkala jsem. Vážně? Já si video uložila do počítače, ale do telefonu ne. Upřímně jsem si myslela, že Dan schoval disk někam do šuplete a vyhnal nahrávku z hlavy, jakmile ji ukázal příslušným lidem.

Kent vzal telefon a přisunul se na pohovce blíž k Jenny. Když sledovali video, frkal, smál se a nevěřícně kroutil hlavou. Jenny se skutečně usmála, navzdory sama sobě pobavená.

Kent předal telefon zpět bratrovi. „Bože, Dane, tvůj výraz byl k nezaplacení.“

Dan schoval telefon do kapsy. „Hmm.“

„No, tohle bude něco, co budete ukazovat vnoučatům,“ řekl Kent.

Silou vůle jsem udržela úsměv na tváři. Nebudou žádné děti, žádná vnoučata. Ne pro mě a Dana. Za méně, než dvanáct měsíců budu pryč. To bylo skoro stejně smutné, jako představa, že by v tom velkém domě žil rok co rok sám, starší a starší.

Mohla jsem jen doufat, že na rozdíl od Hugha, Dana nakonec osamělost nedostihne. Nechtěla jsem, aby žil s lítostí. Nechtěla jsem, aby se cítil sám a prázdný i když to znamenalo, že ani jednou nezalitoval našeho rozvodu.

Poté, co Kent a Jenny krátce poté projeli bezpečnostní bránou, Dan zavřel přední dveře a otočil se ke mně. „Co se děje? Neříkej, že nic. Dokázala jsi to skrýt před ostatními, ale něco tě trápí.“

Pořád jsem se cítila trochu sklesle při pomyšlení na náš nevyhnutelný rozvod. Neodešla bych jen z tohoto domu, opustila bych o-Verve… a Dana už pravděpodobně nikdy neuvidím.

„Řekla ti Jenny něco?“ Zatlačil. „Naštvala tě? Když jsem se vrátil, nevypadala jsi naštvaně, ale měla jsi ten svůj výraz neviňátka. Tak co řekla?“

„Nic zneklidňujícího. Chce jen napravit ten nepořádek, který nadělala,“ odpověděla jsem neurčitě a neviděla smysl v tom, aby se to mezi nimi ještě zhoršilo přidáním toho, jaká byla mrcha.

„A?“

„A doufala, že jí to dovolím, když ji zapojím do plánů na recepci. Navrhla jsem, aby si našla jiný způsob, jak ti to vynahradit.“

Přimhouřil oči. „Co dál?“

„Nic zajímavého.“

Vstoupil do mého osobního prostoru, což v posledních dnech dělal až příliš často, ten smělý mizera.

„Vienno, řekni mi zbytek.“

Povzdechla jsem si. „Byla jen malicherná. Dělala, jako byste si byli super blízcí a kdysi jste spolu měli vztah. Navrhla jsem, aby přestala tak naléhat na to, že mě nemá ráda a zkusila být zdvořilá. Člověk nikdy neví, možná se skutečně bude řídit mými radami.“

„Takže, pokud tě nerozrušila Jenny, co? Od této chvíle jsme si rovni, pamatuješ? Tak mi to řekni.“

„Řekneš si, že jsem hloupá.“

Zamračil se. „Nikdy bych tě nenazval hloupou.“

Vydechla jsem. „Dobře. Fajn. Když Kent pronesl tu poznámku o tom, že to video budeme ukazovat vnoučatům, začala jsem přemýšlet, že tohle my mít nebudeme. Že budeš tady v tom domě navždy sám. Přišlo mi smutné pomyšlení na to, že jsi rok co rok sám. Což je hloupé, já vím, protože to chceš. Tak prosím, řekni mi, že jsem hloupá.“

Jeho ocelově temné oči začaly měknout a jeho zamračení pomalu zmizelo. „Vienno,“ zašeptal s povzdechem a položil mi dlaň na temeno. Jeho pohled padl na má ústa a vroucněl. Potemněl. Jiskřil.

Nejistě jsem se nadechla, jak vzduch zhoustl. Zkroutil se mi žaludek a ztuhly svaly. Cítila jsem, jak se mi zrychlil tep. Hluboko v mém žaludku mě začalo hřát vzrušení.

Stál velmi nehybně, nozdry měl rozšířené, svaly napjaté. Bylo jasně vidět, jak zápasí sám se sebou. Zdálo se, že zvítězil zdravý rozum, protože spustil ruku a o krok ustoupil. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi ulevilo nebo mě to zklamalo.

Chytila jsem se hloupého tématu ve snaze uhasit sexuální napětí. „Každopádně bych řekla, že se večeře s mojí rodinou povedla. Nezdálo se, že by se báli toho, že bychom se rozcházeli.“

Naklonil hlavu. „Řekla jsi jim, aby se mě neptali na rodiče, že?“

Přistižena. „Jen proto, že jsem věděla, že by to udělali - je to standardní otázka, kterou většina lidí považuje za neškodnou. Jen jsem řekla, že je to pro tebe citlivé téma, stejně jako jsem požádala tebe, abys před Simonem nezmiňoval Corrine nebo jeho matku. Nechtěla jsem, aby ses cítil nepříjemně.“

Jeho tvář změkla a zlenivěl, ale pak z jeho očí prosákly všechny emoce a jeho výraz byl opět tvrdý: „Musíš být opatrná, Vienno.“

„Opatrná?“

„Jsem velmi sobecká bytost. Jestli budeš pořád tak sladká, zvyknu si na to a možná o to nebudu chtít přijít. Pak budeme mít potíže oba.“ S tím odešel a mě nechal stát uprostřed předsíně s pusou dokořán.

Jo, určitě mě chtěl dohnat k pití.