TF - 19. kapitola

 Překlad: Marťa

Když jsem se vracela z krátké návštěvy toalety ke svému stolu, viděla jsem na něm hromádku doručené pošty. Tušila jsem, že jako obvykle, bude většina adresována Danovi. Momentálně byl mimo budovu, ale bylo jasné, že mě na konci pracovního dne v o-Verve vyzvedne.

V týdnu, po incidentu s Jeffem v baru, měl Dan… no, nemohla jsem říct, že by se mnou trávil čas, ale vyhýbal se mi méně, než obvykle. Neúčastnil se pozdních večerních schůzek venku, takže jsme o jeho volných večerech jedli spolu - někdy v kanceláři, jindy doma. Doprovázel mě také na mých návštěvách u Simona, Melindy a Wyatta a dokonce i u Ashley a Tuckera.

Byl to klidný týdny. Travis a Hope se mě nepokusili znovu kontaktovat. Ani Heather se neozvala. Bylo to prostě… normální. Ale nevěřila jsem, že to vydrží. Teď, když jsem stála u svého stolu, prohlížela Danovu poštu a oddělovala dopisy, na které bude muset odpovědět osobně. Až pak jsem prolistovala svou vlastní poštu.

Roztrhla jsem hnědou bublinkovou obálku, sáhla dovnitř a vytáhla malou krabičku na šperky. Dvakrát jsem zamrkala. Dárek od Dana? Pochybovala jsem o tom. Protože byl mimo budovu, nemohla jsem se ho ani zeptat.

Raději by to neměl být zatracený dárek od Owena. Myslela jsem, že se vzdal snahy mě hloupě „vyhrát“ zpátky.

Otevřela jsem krabičku a čekala, že uvidím náušnice nebo tak něco. Zamračila jsem se, když jsem místo toho uvnitř našla USB disk. Co sakra?

Nahlédla jsem do obálky. Nebyl tam žádný vzkaz a ani na obálce nebyl napsáno nic, co by naznačovalo, kdo balíček odeslal. Zvedla jsem disk, našpulila rty a podívala se na počítač. Měla bych svůj „dárek“ vrátit do krabičky a vypořádat se s ním později. Právě jsem pracovala a silně jsem pochybovala, že to, co na flash disku bylo, mělo něco společného s prací. Zvědavost ale zvítězila a brzy jsem se přistihla, jak disk vkládám do počítače.

Po několika kliknutích na klávesnici jsem později zjistila, že na disku byla uložená jediná složka. Byla pojmenovaná: „Jen jsem si myslel, že bys to měla vědět.“ Zamračila jsem se. Co to sakra bylo?

Mravenčila mi pokožka na hlavě. Část mého já chtěla tu zatracenou věc vytáhnout z počítače a vrátit do zpět do krabičky. Ale opět moje zvědavost převážila moji ostražitost.

Pomocí myši jsem poklepala na složku a otevřela ji. Cítila jsem, jak se mé zamračení prohloubilo. Do složky bylo uloženo devět fotografií, všechny pod názvy od „Pic1“ do „Pic9“.

Srdce mi začalo tlouct, protože jsem měla zřetelný pocit, že to, co uvidím, se mi nebude líbit. Klikla jsem na první malou miniaturu, abych ji zvětšila. Přistihla jsem se, že se dívám na z boku Dana stojícího na prahu jejího domu. Ve dveřích stála štíhlá brunetka, oblečená jen v tílku a šortkách. Pomalu se mi sevřel žaludek.

Bože, prosím, ať to neznamená to, co si myslím.

Olízla jsem si rty a zvětšila druhou fotografii. Objektiv foťáku se přiblížil, takže jsem viděla Dana uvnitř domu. Stál v obývacím pokoji čelem k brunetce, která byla jen pár kroků od něj. Přešla jsem na další fotku. Teď stáli blíž a jeho ruka jí držela za bradu. Sevřel se mi hrudník a ztěžka jsem polkla.

Na další fotce… ach Bože, si právě sundávala tílko. Zasyčela jsem a zavřela oči. Nechtěla jsem se dívat na ostatní fotky. Neviděla jsem toho dost?

Ne. Ne, musela jsem vědět, co tam ještě bylo k vidění.

Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala k dalšímu obrázku. Další dvě byly také pořízené v jejím domě, ale byly zjevně pořízené v jiný den, než první tři - její a Danovo oblečení bylo jiné.

Tentokrát nebyli v obývacím pokoji. Byli v její zatracené ložnici. Sevřela jsem myš tak pevně, až jsem byla překvapená, že nepraskla. Na jedné fotce stáli ona a Dan blízko její postele, čelem k sobě, a od držel růžový svetr… jako by jí ho právě svlékl. Na následujícím obrázku před ním klečela, hlavu měla skloněnou v poněkud submisivní póze a vlasy jí zakrývaly obličej.

Takže, co. Byl na BDSM nebo tak něco? Byla sub? Jeho sub?

Neuvědomila jsem si, že se mi třesou ruce, dokud jsem se nepokusila zaostřit kurzor na sedmou fotku. Konečně jsem otevřela obrázek a překvapeně zamrkala, abych viděla, že se změnilo místo. Byl tam Dan kráčející k velké černé budově. Jeho oblek byl zase jiný.

Nakrčila jsem nos. Nepoznávala jsem to místo a nebyly tam jiné budovy, takže jsem ani nemohla odtušit oblast.

Klikla jsem na osmou fotku v naději, že mi dá nějaké vodítko, ale ukázalo se, jak mizí v té budově. Kousla jsem se do rtu a zvětšila poslední obrázek. Byla to fotka, jak z toho místa odcházel. Kravata mu visela v ruce a košili měl u krku rozepnutou.

Bez ohledu na to, proč by někoho napadlo posílat mi poslední tři fotky, jsem si budovu prohlédla lépe. Nade dveřmi byl nápis, na kterém bylo něco černo zlatým písmem. Zvětšila jsem si to. Klub Euforie.

Nikdy jsem o něm neslyšela. Otevřela jsem online vyhledávač na svém mobilu a zadala název klubu. Prohlédla jsem si seznam výsledků, které se objevily a našla klub toho jména se sídlem v Redwater City. Sex klub. Byl to zasraný sex klub.

Nutkání shodit počítač na podlahu bylo tak silné, že jsem musela ustoupit od stolu. Ztěžka jsem dýchala a třela si bolavou hruď. Vážně bych se kvůli tomu měla tak rozčilovat? Klidně to mohly být staré fotky.

Chytila jsem se té myšlenky a zkontrolovala metadata každého obrázku. Údajně byly pořízeny v posledním měsíci. Ale ty informace by mohly být falešné, ne? Možná. Nevěděla jsem o metadatech dost, abych si byla jistá.

Kdy měl vůbec šanci stýkat se s jinými ženami? Po celou dobu byl zaneprázdněný, chodil na jednu schůzku za druhou. A ještě před týdnem trávil mnoho večerů v o-Verve. A pak tu byl ty externí večeře, kvůli kterým chodil tak pozdě.

Ztuhla mi krev v žilách. Co když doopravdy tolik večerů v o-Verve nestrávil, a co když ty schůzky vlastně nebyly tak pozdě? Co když ji chtěl vidět? Tu brunetu. Nebo co kdyby si užíval v klubu?

Popadla jsem diář a zkontrolovala data na fotkách s daty v jeho kalendáři. Stáhl se mi žaludek. Ten večer, kdy měl mít externí večerní schůzky - pokud se těm fotkám dalo věřit - navštívil tu brunetku.

Na ten večer, kdy byl údajně v sex klubu, však nedošlo z žádné plánované schůzce. Zavřela jsem oči a vzpomínala na ten den. Vzpomněla jsem si, jak stroze odmítl moje pozvání dát si se mnou pizzu. Tvrdil, že si vzpomněl, že se musí vrátit do o-Verve a navečeří se tam. A pokud ty fotky byly správně datovány, tak mi zatraceně lhal.

I když to bolelo, znovu jsem listovala obrázky, jako bych mohla vidět něco, co by mě přesvědčilo, že si ten, kdo držel fotoaparát, se mnou jen hrál. Mohli dát flash disk do krabičky na šperky, jako by pro mě ta informace byla darem, ale udělali to s úmyslem mi ublížit natolik, že bych od Dana odešla.

Podívala jsem se na každý z obrázků blíže a snažila se číst výrazy v jeho tváři. Bez ohledu na to, jak blízko k brunetce stál, nikdy nevypadal, jako muž, který očekával sex. Ale dotýkal se jí.

Bylo možné, že ty snímky byly pořízené předtím, než jsem začala „randit“ s Danem. Že metadata byla zmanipulovaná. Moje instinkty mě bodaly a říkaly mi, že mi něco unikalo. Něco malého a zřejmého…

Kravata. Kravata, kterou měl na prvních třech fotkách, byla nová. Osobní nákupčí ji přenesla k němu domů ve stejný den, kdy mi přinesla spoustu nového oblečení, které nahradilo to, co mi bylo ukradeno. Což znamenalo, že první tři fotky nemohly být staré a ty ostatní pravděpodobně také ne.

Bože, udělalo se mi špatně.

Ten bastard. Ten prolhaný, úskočný, odporný bastard.

Nebyli jsme skutečný pár, takže mě ve skutečnosti nepodvedl. Ale připadalo mi to, jako zrada. Emocionální zrada, víc než cokoliv jiného, protože mi lhal… a já mu věřila. Řekl, že oba musíme slíbit celibát až do rozvodu. Buď měl v úmyslu, aby se to týkalo jen mě nebo o nedokázal vydržet, a tak hledal potěšení jinde - třeba u své subinky.

Žárlivost mě probodla tak silně, až to bolelo. Navíc pronikla přímo skrz lži, které jsem si říkala. Nebyla jsem blízko k tomu, abych s ním překročila emocionální hranici. Už jsem to udělala. Začala jsem mít ráda muže, který ke mně zřejmě nikdy totéž necítil. A hrál na mě, jako na levnou harmoniku.

Opravdu mě tak málo respektoval? Zřejmě ano. Protože neměl žádné výčitky vynutit si splátku mého dluhu vůči němu - loajalitu, kterou jsem mu ve skutečnosti nedlužila, vzhledem k tomu, že manželství nebylo skutečné - a oplatil mi to tím, že chodil za jinými ženami a dělal ze mě blázna.

Bylo opravdu dobře, že nebyl ve své kanceláři, jinak bych tam vtrhla a ty sviňárny si s ním vyřídila. Nechtěla jsem to udělat v o-Verve. Ostatní by to mohli zaslechnout a mě se nechtělo s ostatními sdílet to, jak jsem byla pitomá. Bylo zatraceně trapné myslet na to, jak mě tak oklamal.

Měla jsem být chytřejší a nevěřit těm jeho kecům. Věděla jsem, že byl mistr v podvodu. Věděla jsem, že si uměl hrát s lidmi. Byla jsem hloupá, když jsem předpokládala, že mě takovým způsobem nepodvede. Ďábel vždycky lhal, že?

Dopřála jsem si několik okamžiků na to, abych se dala dohromady, protože jsem věděla, že si nemůžu dovolit dát svému hněvu průchod. Byla jsem ráda, že se nevrátí do budovy až do konce pracovního dne - znamenalo to, že jsem měla spoustu času najít nějaké zdání klidu.

Vytáhla jsem flashku z počítače a zasunula ho do boční kapsy kabelky. Ale fotky mi nešly z hlavy tak snadno, jak opustily obrazovku mého počítače. Zůstaly v popředí mé mysli celý den. Když jsem pracovala, rozptylovaly mě a posmívaly se mi.

Sakra, nemělo by mě to tak bolet. Ale stalo se. Proto jsem držela svůj hněv tak pevně, až jsem si myslela, že mě udusí. Odvracelo to emocionální zhroucení, o kterém jsem věděla, že ho zažiju později, až si konečně dovolím procítit plný dopad jeho zrady.

Během dne se několikrát stalo, že jsem, jakkoli mě to dělalo slabou, přistihla, že jsem pochybovala, zda ty fotografie skutečně ukazovaly to, co se zdálo. Nedalo se popřít, že vypadaly špatně nebo že byly tak inkriminující, jako peklo, ale nebylo na nich, jak brunetu šukal.

Kdyby to s ní Dan dělal, fotograf by jistě poslal důkaz, protože jasně chtěl, abych věřila, že mě Dan podvádí. Proč posílat jen fotky, které to naznačovaly? Možná se mu jen líbila představa, že jsem zmatená a můžu se jen dohadovat.

Kdo vůbec byla ta mrcha? Zdálo se, že se ji Dan dobře znal a v jejím domě mu bylo dost dobře, aby se odvážil jít do její ložnice.

Pokud by na jeho spojení s ní bylo něco nevinného, nelhal by, že se jeho obchodní večeře v těch konkrétních večerech tolik protáhly. Prostě by řekl, že navštívil přítele - nebo co pro něj sakra byla. Takže ne, nechtěla jsem doufat, že to všechno dokáže vysvětlit.

Na konci pracovního dne mi zapípal telefon, když jsem vypnula počítač. Zvedla jsem ho a přejela palcem po obrazovce.

Byla to zpráva od Dana: Sam a já na tebe čekáme před hlavním vchodem.

Sakra, potřebovala jsem se udržet pohromadě. Nechtěla jsem se s ním hádat před Samem. Tento rozhovor jsme potřebovali vyřídit, ale ne, dokud nebudeme sami. Šlo o to, že Dan nerad čekal. Snadno vycítil, když jsem naštvaná. Dokázal ve mě číst až příliš dobře. Chtěl by odpovědi hned.

To, co jsem opravdu potřebovala, bylo vyhnout se rozhovoru s ním během cesty. To znamenalo, že jsem potřebovala mít něco jiného, co vyžadovalo moji pozornost. Něco, co by mě rozptýlilo a zaměstnalo.

Zastavila jsem se, když jsem dostala nápad. Ashley si ráda povídala po telefonu. Dokázala by to dělat hodiny. Mohla jsem jí zavolat, než z o-Verve odejdu a pokračovat v rozhovoru, dokud nedorazím k Danovu domu. Nic si o tom myslet nebude a stejně bude pravděpodobně zaměstnaný tím, že bude na telefonu dělat nějakou práci.

Když jsem šla prvním patrem, zavolala jsem Ashley. Jak jsem doufala, byla více, než šťastná, že si můžeme popovídat. Venku jsem vklouzla do auta a věnovala Danovi příliš rychlý úsměv, aniž bych hovor s ní přerušila. Hovor, ve kterém se ukázalo, že bylo velmi snadné pokračovat.

Až když jsme vjeli na nádvoří, řekla jsem: „Už musím jít, Ash.“

„Jasná věc, děvče,“ řekla. „Brzy se uvidíme. Řekni panu Sexoušovi, že ho pozdravuju.“

Ukončila jsem hovor, zamávala Samovi a následovala Dana do domu. Často chodil přímo do kanceláře, ale dnes zamířil do obýváku a vklouzl za malý bar.

Vrhl na mě pohled, když do křišťálové skleničky naléval brandy. „Řekneš mi, co se děje?“

Založila jsem si ruce. „Když sis zvykl chodit do o-Verve večer a začal jsi chodit na večerní schůzky, které se vždycky zdály být pozdě, myslela jsem, že se mi možná vyhýbáš. Z nějakého důvodu se vyhýbáš tomu, abys tu se mnou byl sám, jako by ses bál, že do toho spadnu a zapomenu, že je to falešné. Opravdu si ty večery chodil do firmy, Dane? Opravdu ty schůzky probíhaly tak pozdě? Nebo jsi čas trávil někde jinde?“

Zamračil se a odložil láhev brandy. „O co jde, Vienno?“

„Neodpověděl jsi na moji otázku.“

„Protože by mě zajímalo, proč se na to vůbec ptáš.“

„Ustanovil jsi, že ani jeden nebude s nikým spát, zatímco budeme předstírat, že jsme pár.“

Jedno obočí se mu zvedlo. „Obviňuješ mě, že jsem to ustanovení nedodržel?“

„Jen odpověz na otázku, Dane.“

Přimhouřil oči. „Zase ti Travis a Hope napovídali nějaké sračky? O to jde?“

„Pořád uhýbáš mé otázce.“ Přistoupila jsem o krok blíž k baru. „Buď v tom se mnou budeš jednat na rovinu, nebo půjdu.“

Tváří se mu mihla temná emoce. „Neříkal jsem ti, abys mi tím už nikdy nevyhrožovala?“

„Nechala jsem tě mít svá tajemství, Dane. Respektuji tvé právo je mít - není to tak, že bychom byli skutečný pár, který k sobě potřebuje být otevřený. Ale tohle je něco jiného, takže chci znát pravdu.“

„Myslíš, že jsem chodil za jinými ženami? To si myslíš?“

Srdce se mi sevřelo. Vyhýbal se otázce, protože nechtěl přiznat pravdu. Prudce mnou projel vztek, než mě stihla pohltit bolest. „Ser na to.“ Otočila jsem se na patě a přešla místnost.

„Vienno...“

Otočila jsem se a udeřila prstem jeho směrem. „Ne, pokud si mě nevážíš natolik, abys mi dal přímou odpověď, tak tady končím. Nečekám, že se o mě budeš starat, svěřovat se mi nebo mi odhalovat svou duši, ale mohl bys být ke mně alespoň upřímný, když na to přijde.“ Ponořila jsem ruku do kabelky.

„Ach, myslím, že to by mohlo upokojit tvoji zvědavost.“ Hodila jsem mu flash disk, který snadno chytil. „Bav se,“ vychrlila jsem.

Ztěžka jsem oddechovala, spěchala nahoru a vpochodovala do svého pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a zamkla je pro případ, že by ho napadlo jít za mnou. Nezajímalo mě nic, co by mohl říct. Potřebovala jsem si sbalit věci a jít.

Ztuhla jsem, když jsem si vzpomněla, že mám jen svůj malý kufr. Sakra, musela jsem nechat většinu věcí a sbalit si nějaké oblečení a nezbytnosti. Pak jsem mohla odejít do… no, tím jsem si ještě nebyla jistá. Kamkoliv, když to nebude tady.

Vtrhla jsem do šatny, popadla z police malý kufr a začala ho plnit oblečením, které jsem potřebovala. Bolelo mě v krku a měla jsem pocit, jako by mi na hrudi seděl obrovský tlak.

V očích mě štípaly slzy - nejen slzy bolesti, ale i vzteku. Nebudu brečet. Ne. Odmítla jsem kvůli němu uronit jedinou slzu.

Použila jsem triky, které jsem se naučila, jako dítě, abych slzy zahnala - stiskla jsem si kůži mezi palcem a ukazováčkem a přitlačila jazyk k horní čelisti. Byl to Freddie, kdo mě to naučil. Fungovalo to stejně teď, jako pokaždé v minulosti.

Vyšla jsem ze šatny, hodila do kufříku ostatní věci, které jsem potřebovala a pak s trhnutím zapnula zip. Chvíli jsem se vzpamatovávala, přejela si rukou po tváři a zavřela oči. Okamžitě se mi v hlavě objevily fotky té brunety s ním.

Sevřel se mi hrudník a já prudce otevřela oči. Sakra, nemělo mi být tak špatně a neměla bych cítit takový chlad, při pomyšlení na to, že byl s jinou ženou.

Přehodila jsem si popruh kabelky přes rameno, zvedla kufr a vyšla z pokoje. Když jsem začala sestupovat po točitém schodišti, sevřelo se mi nitro. Stál dole a blokoval mi cestu.

„Promluvíme si,“ řekl nesmlouvavým tónem.

Odmítla jsem mu dovolit vidět bolest, která ve mě vířila a věnovala mu prázdný pohled. „Jindy.“

„Kdo ti poslal ten flash disk?“

„Nemám tušení. Nebyl tam žádný vzkaz. Poslali to do firmy a adresovali mě. A teď, pokud mě omluvíš, ráda bych šla.“

Zvedl obočí. „Nechceš vědět, kdo je ta žena? Nechceš vědět, proč jsem byl v tom klubu? Vím, jak ti ty fotky musí připadat. Dohromady o mě vykreslují velmi ošklivý obrázek - takový, který měl zjevně požadovaný účinek, protože chceš odejít. Ale nic z toho není tak, jak se zdá.“

Jo, jasně. „Jak jsem řekla, promluvíme si jindy.“

„Ne, uděláme to teď. Můžeme si popovídat přímo tady, jestli chceš. Nebude v tom žádný rozdíl.“

Zaskřípala jsem zuby. „Dane, nemám náladu na...“

„Byla to Hughova oblíbená call girl.“

Otevřela jsem pusu. „Promiň?“

„I když byl v pokročilých letech, spousta žen - mladých i starších - toužila sdílet jeho postel, protože měl peníze a moc. Ale Hugh neměl zájem mít pěknou ozdobu, která by lhala a prohlašovala, že ho miluje. Řekl, že by to nebylo nic jiného, než platit za sex, jen se bude muset vypořádat s nepříjemnostmi, které s povrchním vztahem přijdou. Držel se tedy špičkových call girls, protože tady alespoň každá věděla, jak si stojí.

Rozvinul si náklonnost k Lacey - měla špatné dětství a dala se na prostituci, aby se postarala o svého osmiletého syna. Byla jeho stálá. Než zemřel, řekl mi, že jí ve své závěti zanechá padesát tisíc a jeden ze svých bytů, ale že ty věci může dostat jen, když se vzdá své práce call girl a vrátí se do školy, jak o tom snila.

Byl si jistý, že to udělá a také to udělala. Donutil mě slíbit, že na ni dohlédnu, protože nevěřil, že ji její pasák - který ji do těch sraček zatáhl - nebude obtěžovat nebo šikanovat, aby se k tomu životu vrátila. Tomu chlapovi se líbilo mít nad ní kontrolu a nenávidí, že ji ztratil. Kdykoliv jdou věci do kopru, vyhledá svoji nejoblíbenější bičovací panenku. Lacey ví, že mi má zavolat, pokud se objeví.“

Přimhouřila jsem oči a pátrala v jeho tváři. Vypadal a zněl tak moc upřímně. Ale to on vždycky - i když lhal do očí rodině.

„Ty fotky, na kterých jsem v jejím obývacím pokoji… Byl jsem tam, protože volala, že se vloupal k ní domů a zmlátil ji,“ pokračoval. „Držel jsem ji za bradu, zatímco jsem si prohlížel její pohmožděnou tvář - z úhlu na té fotce to není vidět.“ Zvedla si tílko, aby mi ukázala modřiny na jejích žebrech, kde z ní chtěl vykopat duši. A opět, ta fotka byla pořízena z úhlu, odkud nebyly rány vidět.

„Příští večer jsem šel do klubu, protože ho vlastní a věděl jsem, že tam bude. Jako už mnohokrát předtím, jsem z něj ty sračky chtěl vymlátit - dokonce jsem mu kolem krku omotal kravatu a škrtil ho, až málem omdlel. Když jsem následující den zavolal Lacey, abych jí řekl, že jsem se s ním dohodl, nevzala mi to. V domnění, že se k ní znovu dostal, jsem jel k ní domů a zjistil, že se balí k odchodu. Vytrhl jsem jí svetr z ruky, než ho hodila do kufru. Přemluvil jsem ji, aby neutíkala. Klekla si na podlahu, protože tam položila kufr - něco, co na fotce není vidět - a souhlasila, že ho vybalí. Jestli chceš, můžu tě teď za Lacey vzít. Řekne ti přesně to, co jsem ti řekl já.“

„Pokud je všechno tak nevinné, proč jsi mi o ní neřekl předtím?“

„Pravděpodobně ze stejného důvodu, proč jsi mi ty neřekla o Simonově minulosti a o tom, co ho přimělo k tomu, aby se mu vyvinula DID: protože se mě to netýká. Není to něco, co bych potřeboval vědět. To, že jsi mi to neřekla, nebylo osobní, že?“

Ne, nebylo to osobní. Protože byl náš vztah falešný, neviděla jsem potřebu mu říkat věci o lidech, kteří se ho netýkali. A fungovalo to oběma směry, ne? Nevadilo mi to. Problém byl v tom, že mi lhal. „Tu noc, kdy jsi šel do klubu, jsi mi řekl, že jdeš do o-Verve.“

„Ale já tam šel. Než jsem se vrátil domů, navštívil jsem jejího pasáka.“

„Věděl jsi, že jsem předpokládala, že máš tak pozdě večer schůzky. Nechal jsi mě tomu věřit.“

„Ne z nějakého přání tě oklamat. Dlouho jsem žil sám, Vienno. Nebyl nikdo, kdo by se staral o to, kde jsem byl nebo kdy budu doma. Nikdo, kdo by chtěl mít přehled o mém pohybu. Kdyby ses mě zeptala přímo, proč jsem přišel domů tak pozdě, řekl bych ti to, protože to nebylo žádné velké tajemství. Ale ty ses nezeptala, tak jsem si myslel, že ti to bylo jedno. Nejsem člověk, který automaticky vysvětlí, kde byl - nikdy jsem to dělat nemusel.“

Dobře, ano, to bych pochopila. Ale řekl by mi opravdu pravdu, kdybych se zeptala? Nebyla jsem si jistá. Moje emoce byly rozjitřené a zdálo se, že jsem nedokázala všechno zdůvodnit. „Nevím, jestli ti věřím.“

„Je pochopitelné, že tak rychle neuvěříš tomu, co ti říkám. Lžu, plánuju, manipuluju, nejsem dobrý člověk. Ale moje slovo je svaté - nikdy ho neporuším. To byl důvod, proč mě Hugh přiměl přísahat, že dohlédnu na Lacey,“ dodal uraženým tónem.

Naklonil hlavu. „Proč chceš odstoupit od naší dohody, Vienno? Nevyžadovala jsi ode mě jen odpovědi, hrozila jsi, že odejde. Je to podruhé, co jsi to udělala. Jako by tvým prvotním instinktem bylo utéct přede mnou, což mi říká, že chceš pryč. Proč?“

Popravdě jsem chtěla „ven“, protože jsem s Danem plavala v emocionálních vodách - to by mohlo vést jedině k tomu, že se utopím, protože mi nikdy nemohl dát to, co jsem potřebovala, i kdyby chtěl.

„Proč, Vienno?“ Zatlačil. „A neříkej, že je to proto, že jsi unavená z Travisových a Hopeiných eskapád - jsi příliš silná na to, aby tě zlomili.“ Jeho pohled přelétl po mé tváři. „Je to proto, že tvoje poslední zasnoubení neskončilo dobře? Owen tě možná nepodvedl, ale zranil tvoji důvěru tím, že ti ublížil tak, jak to udělal.“

„Tohle s Owenem nemá nic společného.“ Ale nechtěla jsem říct Danovi pravdu o tom, proč jsem chtěla odejít, a tak jsem mu dala jinou pravdu. „Už mě nebaví lhát lidem, na kterých mi záleží, Dane. Nebaví mě žít ve lži. Nečekala jsem, jak těžké to pro mě bude.“

Přimhouřil oči. „Je v tom něco víc, než to.“

Zasraný čaroděj.

„Je vidět, že se ještě necítíš svůj hněv opustit, ale zeptej se upřímně sama sebe - myslíš, že jsem ti lhal ohledně těch fotek? Myslíš, že to byla jedna velká lež, kterou jsem ti právě řekl?“

Chtěla jsem říct ano. Chtěla jsem říct, že jeho příběh nesedí nebo tak něco. Ale lhala bych a on to věděl. Olízla jsem si rty a dlouze se nadechla. „Ne.“

„Ale pořád chceš odejít, že?“

Pomalu jsem přikývla.

„Proč, Vienno? Řekni.“

Byl takový houževnatý parchant. Věděla jsem, že to nenechá být a rozhodla jsem se mu dát podhodnocenou verzi pravdy.

„Trápilo mě to mnohem víc, než bych si pomyslela.“

„Co?“

„Pomyšlení na tebe s jinou ženou.“

Zamračil se. „Myslíš, že mě myšlenka na to, že jsi s jiným mužem, netrápí?“

„Nevím, Dane. Jen vím, že celá tahle situace je mnohem složitější, než jsem čekala, že bude. Neutíkám. Taková nejsem. Čelím věcem přímo, ale… Podívej, nemyslím si, že jsem ten nejlepší člověk, který by mohl hrát roli tvé ženy.“

„Jsi jediná osoba, kterou chci, aby to hrála. Došli jsme až sem. Bez ohledu na to, co se kolem nás dělo, jsme vyrazili vpřed. Musíme to teď udělat znovu, Vienno, protože tě nemůžu nechat odejít. Věděla jsi, že to neudělám.“

Věděla jsem, že mě nenechá jít bez boje, protože jsem byla opravdu jeho poslední nadějí, že se mu dostane do rukou jeho svěřenecký fond. Neměla jsem dost času na to, aby udělal tu věc s falešným vztahem s někým jiným - ne pokud chtěl, aby to vypadalo realisticky. Zejména proto, že se od něj očekávalo, že si dá pauzu mezi naším „rozvodem“ a začátkem nového vztahu. Byl by nucený vrhnout se do toho znovu a ano, rozhodně by to vypadalo falešně.

Natáhl se a pohladil mě ze strany po krku. „Potřebuji tě, Vienno. Potřebuji, abys mi věřila, když řeknu, že své slovo nikdy neporuším. Potřebuji, abys zůstala na palubě. Říkala jsi, že jsi v tom až do konce,“ připomněl mi.

Říkala a myslela jsem to vážně. Ale teď… teď se vlastně nic nezměnilo, ne? Protože jsem věřila, že své slovo neporušil. Což znamenalo, že ve skutečnosti neudělal nic, čím by si můj hněv zasloužil. Mířila jsem jím na špatnou osobu.

Byla jsem k němu také trochu nespravedlivá. Ten, kdo poslal ty fotky, nás chtěl rozdělit. Mohli stejně snadno sledovat mě a vyfotit něco, co se zdálo být usvědčující. Kdyby ano, chtěla bych, aby mě Dan vyslechl. Ne, čekala bych, že bude mít tu běžnou slušnost a vyslechne mě. A kdybych správně vysvětlila pravdivost fotek, ale on by stále pochyboval o mém slovu nebo mě chtěl opustit, byla bych naštvaná. Nemluvě o ublížení z toho, že mi tak málo věřil.

Dan se na mě ale nezlobil. Neříkal mi, abych byla racionální nebo abych mu dala čas. Byl netypicky trpělivý a chápavý. A já? Hrála jsem přímo do rukou tomu, kdo poslal ten flash disk. Chtěli mi ublížit a já jim to dovolila. Což bylo naprosto hloupé.

Nebylo by ale stejně hloupé zůstat tady s ním, když jsem v tom zjevně byla, až po uši? Nedávalo by mnohem větší smysl teď odejít?

Nebo by to bylo jen zbabělé?

Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem zbabělá. Ale když jsem tam stála a zvažovala, jestli od něj odejít nebo ne, což by znamenalo, že nejen poruším své slov, ale nechám toho chlapa na holičkách, cítila jsem se poněkud bez kuráže.

Moje matka byla ta, kdo utíkal. Kdo kladl své vlastní potřeby na první místo a bylo jí jedno, jak její činy ovlivní ostatní.

Dan mi jemně odhrnul ofinu. „Až dokážu, že to byla ona, přinutím Heather, aby za to zaplatila.“

Zamrkala jsem. „Heather?“

Zvedl obočí. „Myslíš si, že je náhoda, že jsem poslal usvědčující fotky Thadově ženě - čímž jsem zničil Heather vztah s ním - a pak ti poslali flasku, na které byly moje fotky, které se na první pohled zdály, jako usvědčující?“

Ve skutečnosti jsem si to spojení neuvědomila. Opravdu to vypadalo, jako obrovská nepravděpodobná náhoda. Přesto… „Chápu, proč si myslíš, že to byla ona, ale tohle není Heatheřin styl. Ona nic nedělá potichu. Přišla by do o-Verve a hodila mi na stůl výtisky fotek. Chtěla by, abychom obě věděly, jak je chytrá, že tě přistihla. Chtěla by vidět bolest v mé tváři. Chtěla by, aby ostatní v budově slyšeli, že jsi mě podvedl.“

„Ne, pokud by se bála, že jí tu ránu oplatím. Takhle ti mohla ublížit, aniž by trpěla následky - dala by tomu přednost, než aby padla na dno. Vsadím se, že je právě teď v domě svých rodičů a očekává, že se každou chvíli objevíš v slzách a poneseš kufr plný svých věcí. Nechtěla by si takové představení nechat ujít. Heather nesnese myšlenku, že jsi šťastná. Chce ti to zničit. Snažila se mě přesvědčit, abych tě opustil, ale nefungovalo to, a tak se rozhodla, že se pokusí přimět tebe, abys ty opustila mě.“

Dávalo to smysl, a přesto jsem si nebyla jistá, jestli souhlasím s tím, že Heather toho byla strůjcem. Klidně to mohl být někdo z dalších lidí, kteří byli tak odhodlaní vstoupit mezi mě a Dana.

Povzdechla jsem si a sklonila hlavu, tak zatraceně unavená z lidí, kteří si se mnou snažili tak či onak pohrávat. A s tím, samozřejmě, ti parchanti počítali.

Dan přistoupil blíž a pohladil mě po zátylku. „Přísahám ti, Vienno, kdyby ses mě zeptala, kde jsem ty noci byl, řekl bych ti to. Jen jsem si myslel, že tě to nezajímá.“

Znovu mě z toho rozbolelo v krku. Pochybovala jsem, že by si myslel, že někoho bude zajímat, co se děje v jeho životě, když to nezajímalo dokonce ani jeho příbuzné. Davenportovi nebyli rodinou v pravém slova smyslu.

Zajímalo by mě, kde byl, ale nedala jsem mu žádný důvod to předpokládat, takže jsem ho nemohl vinit, že tak uvažoval. Také nemohl za to, že mi někdo poslal flash disk a bylo načase, abych přestala nutit Dana platit za jejich činy. Na to jsem byla až příliš dobrá. A nehodlala jsem jim dát to, co chtěli a odejít od něj.

Jako by vycítil moji kapitulaci, pomalu a opatrně mi vzal kufr z ruky. „Vezmeme ho zpátky do tvého pokoje, ano?“

Se svěšenými rameny jsem zvedla hlavu a přikývla. „Dobře,“ zašeptala jsem.

Stiskl mi zátylek a vtiskl mi polibek na spánek. „To je moje holka.“

Ne, nebyla jsem jeho holka. Což byla část mého problému, ale ani to nebyla jeho chyba.

Dan mě doprovodil po schodech nahoru a do mého pokoje. Pomohl mi vybalit kufřík a mě napadlo, jestli se chce ujistit, abych se s ním nevyřítila ven v okamžiku, kdy bude otočený zády.

I když jsem neměla takový hlad, nechala jsem se od něj přemluvit, abych se k němu připojila dole, jakmile jsem se převlékla do domácího. Večeři jsme snědli většinou v tichosti, ale nebylo to trapné ticho. Nebylo trapné věcmi, které zůstaly nevyřčené.

Potom mě vzal za ruku a řekl: „Pojď.“

Zamračila jsem se. „Kam jdeme?“

Neodpověděl. Jednoduše mě vyvedl ven, kolem terasy a bazénu a do zalesněné oblasti za nimi. Protáhl mě štíhlým, snadno přehlédnutelným otvorem ve vysokém živém plotu. Cítil jsem, jak se mi otevřela pusa, když jsme vstoupili do lesní zahrady. Byl tam most v japonském stylu, pěkný vodopád, umně zvětralé sochy, ozdobné kameny, kvetoucí stromy a pestré barevné květiny.

Zastrčená v háji stromů byla odříznutá od zbytku bohaté krajiny, takže jsem si připadala, jako v tajné zahrádce skřítků. Bylo tam tak útulně a zenově. Místo, kde se někdo na oko tak klidný, jako Dan, mohl uvolnit a na chvíli vypnout.

„To je úžasné,“ řekla jsem.

„Ano, to je.“ Přitáhl mě k lavičce, která byla umístěná v oblouku porostlém vinnou révou. Posadil se a na pozvání poklepal na místo vedle sebe. Posadila jsem se na lavičku a zjistila, že byla překvapivě pohodlná. Ještě jednou jsem se rozhlédla a teprve potom jsem si všimla pokrouceného, mechem porostlého stromu a elegantní vodní fontány. „Mohla bych tu celé hodiny sedět a jen… být. Nebo si číst.“

„Klidně sem přijď, kdykoliv budeš chtít.“

Objal mě kolem ramen a přitáhl si mě blíž, tak jsem mu položila hlavu na rameno. Nebylo moudré mu být takhle nablízku, ale o tom budu přemýšlet až zítra. Nemluvil, dokonce ani nevytáhl telefon. Jen tam seděl, tichý, ale tak pevný. Na tom tichu opět nebylo nic trapného. Spíš to bylo, jako bychom oba jen nasávali poklidnou atmosféru kolem nás.

Ukolébána květinovými, zemitými vůněmi a uvolňujícím cinkotem malého vodopádu netrvalo dlouho a dolehla na mě únava - ta emocionální jízda na horské dráze mě hodně vyčerpala. Zavřela jsem víčka a naklonila se trochu víc k Danovi. Věděla jsem, a bylo mi to jedno, že usnu přímo tam. Konečky jeho prsů tančily nahoru a dolů po mé paži, překvapivě uvolněné a já brzy usnula.

Mlha spánku se mírně ztenčila, když jsem cítila, jak jsem se vznesla. Víčka se mi krátce rozlepila a já viděla, že se téměř snesl soumrak. Byla jsem přitisknutá k Danově hrudi a on šel. Prázdná a uvolněná jsem nepohnula ani svalem. Jen jsem ho nechala mě nést. Mysl jsem měla zamlženou a celá věc mi připadala, jako sen.

Sotva jsem se pohnula, když jsem cítila, jak mě položil na postel. Byla jsem příliš unavená, abych vůbec otevřela oči. Dolehla na mě tíha přikrývky a málem jsem si spokojeně povzdechla.

Prsty mi odhrnul vlasy z tváře a teplá ústa se dotkla mého spánku. „Měla jsi vědět, že bych tě tak snadno nenechal jít,“ zašeptal a slova byla tichá a jemná, že jsem je sotva zachytila.

Cítila jsem, jak mi něco pohnulo zásnubním prstenem a upravilo jeho polohu, a pak se ozvaly kroky mizející z mého pokoje. Spánek mě sevřel pevněji a znovu mě strhl pod zem.