TF - 14. kapitola

 Překlad: Marťa

Usadila jsem se v jednom z pohodlných kožených křesel v mediální místnosti a pomocí dálkového ovládání jsem procházela na velké televizní obrazovce množství dostupných filmů. Během posledních tří týdnů jsem se snažila využít každou místnost v tom příliš velkém domě - dokonce i tělocvičnu, ačkoliv jsem na cvičení měla skutečnou alergii.

Můj nový domov jsem si zamilovala. Opravdu. Ale většinou jsem byla v tak obrovském domě sama, což někdy působilo spíš až děsivě, než klidně.

Nebyla jsem člověk, který by toužil po společnosti. Od osmnácti jsem žila sama. Teď jsem žila s mužem, který měl tak ohromně silnou osobnost, že se zdálo, jako by vysával veškerý vzduch z místnosti, do které vešel. A přesto jsem se nikdy necítila víc sama. Nevadilo mi být sama. Dokud jsem se nezačala cítit osaměle. Něco se do mě tu a tam vplížilo, stejně jako dnes. Takže upřímně, byla jsem trochu v háji.

Navštívila bych některého ze svých přátel nebo příbuzných, ale stal se z toho až příliš častý zvyk, protože se začali ptát, jestli je „doma všechno v pořádku“, zvláště když mě Dan na návštěvách nikdy nedoprovázel.

Přijímali mé ujištění, že je vše v pořádku. No, Ashley se nedala tak snadno přesvědčit, ale do ničeho mě nenutila. Přesto jsem si myslela, že se musím snažit víc, když budu hrát roli šťastné manželky a to znamenalo nenechávat manžela doma pořád samotného - i když by to nepochybně preferoval.

Ani jednou v době, kdy jsem šla navštívit své pěstouny, se neobjevila Heather. Nebyla jsem si jistá, jestli měla jen plné práce s tím, aby sváděla svého nového přítele k tomu, aby opustil svoji manželku nebo jestli se mi aktivně vyhýbala. Pokud by to bylo to druhé, nebylo by to tím, že by se bála, že ji budu konfrontovat kvůli emailu - a to milovala konfrontace - ale proto, že jsem si užíval a svoji novou finanční situaci.

Zdálo se, že mě Heather vnímala, jako hrozbu jejímu sebe obrazu. Byla nucená se víc snažit, aby se měla lépe, než já. Protože měla peníze, značkové oblečení a drahé auto, měla pocit, že mě překonává. Ale teď, když jsem si vzala Dana, pravděpodobně měla pocit, jako bych ji podvedla. Protože měla tendenci mě soudit podle svých vlastních měřítek, také věřila, že jsem jí to všechno chtěla hodit do tváře.

No, taková jsem nebyla.

Pravděpodobně ji také naštvalo, že její prohnaný email nebyl natolik důležitý, aby jí zaručil okamžitou odpověď. To nenáviděla víc, než cokoliv jiného. Cítila se bezvýznamná, když její snaha vyvolat reakci selhala.

Pochybovala jsem však, že by zmeškala nadcházející recepci. Chtěla by mít šanci způsobit scénu. Její přání by se jí splnilo, protože jsem ji nemohla nepozvat, aniž bych urazila její rodiče.

Chrisovi a Miley se podařilo zajistit botanickou zahradu, jako místo konání večírku - neztráceli čas, aby začali s přípravami. Dokonce vytvořili webovou stránku, kde se hosté všechno dozvěděli - datum, podrobnosti o místě konání, mapy, dress code atd. Nevěděla jsem, že lidé něco takového dělali. Ale, já se mnoha svateb nezúčastnila. Zpočátku jsem se o recepci až tak nezajímala, ale plánovači mě svým nadšením a vzrušením nakazili. Navíc mě napadlo, že to mohla být jediná svatební hostina, jakou kdy budu mít, takže bych se na ní mohla podílet. Chtěla jsem se jednoho dne vdát a mít děti, ale mnoho lidí si takovou budoucnost přáli, aniž by ji skutečně dostali.

S touhou vidět osobně místo, které jsme vybrali, jsme se Dan a já jednoho sobotního odpoledne procházeli botanickou zahradou a samotným hotelem. Obě místa byla naprosto úžasná a zamilovala jsem se do Chrisovy „vize“ udělat v zahradě recepci.

Jediné chvíle, kdy jsme Dan a já spolu byli mimo práci, bylo, když jsme koordinovali s plánovači květiny, jídelní lístek a všechno to kolem - nikdy schůzku nevynechal, což mu sloužilo ke cti. Zúčastnili jsme se také krátké ochutnávky s kuchařem, kterého si vybral.

Chris a Miley si mě také objednali do salonu, abych si vybrala svatební šaty. Vzala jsem sebou Maggie, Melindu, Ashley a Hannu - trvaly na tom, že přijdou. Butik nabízel výběr skutečně dech beroucích, složitých rób a jak Chris slíbil, několik krásných alternativ svatebních šatů. Všechny byly designové a také super drahé.

Nezdálo se správné utrácet tolik peněz za šaty na falešnou svatební hostinu, ale souhlasila jsem, že si jich pár vyzkouším, když už jsme vážili takovou cestu. Když jsem předváděla jeden konkrétní model, dívky začaly brečet a prohlásily „to jsou ony!“ Musela jsem přiznat, že se mi šaty líbily. Tak jsem souhlasila. Také jsem Danovi slíbila, že je zaplatím, ale on o tom nechtěl ani slyšet.

Hanna zasténala, když jsem vetovala posvatební rozlučku se svobodou těsně před datem recepce. Když datum padlo na pozdní podzim, Chris navrhl přidat dekorace, jako byly dýně… což mě přimělo přemýšlet o Halloweenu a o tom, jak ho pravděpodobně strávím sama.

Milovala jsem Halloween. Ráda jsem projížděla kolem domů v mém sousedství a viděla všechny ty dýně, pavučiny a další dekorace. Ráda jsem otevírala dveře dětem v kreativních kostýmech. Ráda jsem věšela vlastní strašidelné dekorace, i když jen proto, abych se dostala do halloweenské nálady.

Každý rok jsme se s Ashley pro zábavu oblékaly a pořádaly strašidelný filmový maraton, zatímco jsme pily punč a jedly nezdravé jídlo. Rozdávaly jsme také bonbony koledníkům a utahovaly si z Tuckera za to, že během hororů nadskakoval a trhal sebou.

Dan se o většinu svátků nezajímal, takže se pravděpodobně schová buď ve své domácí kanceláři, nebo v té firemní. Žádní koledníci by se sem nedostali, takže nebudou žádné dekorace k zavěšení, protože moje byly ve skladu a Dan pravděpodobně žádné mít nebude. Pravděpodobně to bude den, jako každý jiný.

Přimhouřila jsem oči a sevřela ústa. Možná bych ho ještě mohla strávit s Ashley a Tuckerem. V\padalo by to divně, kdybychom Dan a já nestrávili náš první Halloween spolu? Možná.

Inspirovala mě myšlenka na Hallooween, tak jsem si vzala nějaké bonbony a šla se podívat na strašidelný film do mediální místnosti. Zatím jsem na žádný strašidelný nenarazila.

Když jsem uslyšela zavrzání pantů, otočila jsem se a sledovala, jak vešel do místnosti Dan.

Zastavil se poblíž mého sedadla v první řadě a podíval se z televizní obrazovky na moji sklenku vína v držáku na hrnek a na misku bonbonů na mém klíně.

„Co děláš?“

„Hledám film.“

„Vypadáš, jako bys trucovala.“

„To taky.“ Strčila jsem si do pusy sladkost.

„Co se děje?“

„Miluju Halloween.“

„A tobě to vadí?“

„Ne, vadí mi, že ho letos asi neoslavím. Jsem v háji, ignoruj mě. Potřeboval jsi něco?“ Protože nebylo jen tak, aby mě vyhledal.

„Donesl jsem ti ho.“ Zvedl můj telefon. „Nechala jsi ho v kuchyni. Pochybuji, že bys to udělala schválně.“

Věnovala jsem mu vděčný úsměv a vzala si ho od něj. „Dík. To je jediná věc na tvém domě, která mě nepřivádí k šílenství.“

„Co?“

„Pokud něco ztratím, vím, že existuje nekonečné množství míst, kde by to mohlo být. Hledání té věci může chvíli trvat.“

„Zvykneš si.“ Jeho pohled se přesunul na obrazovku. „Na co se díváš?“

„Ještě nevím. Na něco děsivého. Pozvala bych tě, aby ses připojil, ale ty řekneš ne, a já jsem teď příliš emocionálně křehká, abych to odmítnutí zvládla.“

Jeden koutek úst mu trochu zaškubal. „Správně.“ Odešel z místnosti.

Strčila jsem si do pusy další bonbon a vrátila se zpátky k obrazovce. Po procházení dalších možností jsem nakonec pustila Insidious a zabořila se hlouběji do sedadla. Film jsem viděla desetkrát, ale líbil se mi.

Hrál asi jen minutu, když se otevřely dveře a znovu vstoupil Dan. Zamračila jsem se, když se posadil o dvě sedadla dál a položil si na klín počítač.

„Co to děláš?“ Zeptala jsem se.

„Pracuji,“ řekl a prsty mu létaly po klávesnici.

„Tady?“

„Ano. Nebudeš sama, což jak se zdá, tě opravdu trápí.“

Polkla jsem. „Dobře, No, děkuju.“

Aniž by odvrátil zrak od obrazovky notebooku, sklonil hlavu.

„Nikdy tě nenapadlo odpojit se pár hodin od technologie, když se vrátíš domů? Neustále pracuješ, jako hodinky a nikdy si neodpočineš. Není to pro tebe zdravé.“

Zamračil se. „Nemám čas si odpočinout.“

Ani se nezdálo, že by k tomu měl nějaké sklony. „Dobře.“

„Mluvil jsem po telefonu s Chrisem. Zmínil se, že šaty, které sis vybrala na recepci, jsou perfektní. Pak se mě zeptal, jestli se mi líbí hnědá barva. Ty šaty nejsou hnědé, že ne?“

Usmála jsem se. „Ne, jen si z tebe utahuje. Má zvláštní smysl pro humor.“ Hodila jsem si do pusy další bonbon. „A abys věděl, ty šaty si nechám, až tohle skončí.“

„Co s nimi hodláš udělat?“

„Postříkat je falešnou krví a použít je příští rok, jako halloweenský kostým. Bude to epické.“

„Hmm.“

„Měl bys mi říct, že nemůžu postříkat značkové šaty falešnou krví a použít je, jako kostým.“

Pokrčil rameny. „Jsou to tvoje šaty, ne moje.“

Usrkla jsem vína. „Nechala bych si je pro svoji skutečnou svatbu, ale nemyslím, že by to bylo vhodné. A pravděpodobně by mi to přineslo smůlu.“

Jeho pohled se setkal s mým. Byl zamyšlený a nečitelný. „Tvoji skutečnou svatbu?“ Opakoval naprosto mdlým hlasem.

„Uhm. Na rozdíl od tebe nechci být po zbytek svých dnů na Zemi jen tak sama.“

„Co chceš?“

Někoho, kdo by mi mohl dát věci, které by mi Dan nikdy dát nemohl, přesně jak poukázal Owen. „Rodinu,“ odpověděla jsem. „A kočku.“

Ústa mu zacukala. „Rodinu a kočku.“

„Možná bych jí mohla říkat Dan. To zní, jako jméno pro kočku, ne?“

Jen zavrtěl hlavou a otočil se zpátky ke svému notebooku.

S překvapivě lepší náladou jsem se usadila a dívala na film. Právě, když se blížila jedna z mých oblíbených scén, dostala jsem ten nejpodivnější, a nedefinovatelný „pocit“ a moje vidění se začalo rozmazávat. Stáhl se mi žaludek, protože jsem věděla, co to znamenalo. Narovnala jsem se a málem shodila misku z klína. „Ne, teď ne.“

„Co?“

Puls se mi zrychlil, odsunula se na okraj sedadla a položila misku na zem s vědomím, že nebude trvat dlouho, než budu mimo provoz.

„Musím se dostat do svého pokoje.“

„Proč?“ Přede mnou se objevil Dan. „Vienno, co se děje?“

Když jsem ho viděla dvojitě - sakra, všechno - ztěžka jsem zamrkala. „Migréna a rychle se může zhoršit.“

Svět kolem mě se začal točit a hlavu jsem měla strašně těžkou tak, že nebylo snadné ji udržet.

„Dvojité vidění. Závrať. Svalová slabost. Někdy také nevolnost a bolest hlavy.“ Příznaky měly tendenci přicházet jeden po druhém, ale v rychlém sledu. Zvedla jsem se na nohy a kolena se mi podlomila. „Sakra.“

Dan mě zvedl. „Mám tě. Jdeme.“

Slabě jsem mu sevřela košili, když mě nesl do pokoje. „Poslouchej, nebudu se moct hýbat a ani moc mluvit. To je normální. Nech mě na posteli. Všechno to přejde.“

Nic neřekl. Jen mě nesl domem až do mého pokoje, kde stáhl saténový přehoz, a pak mě velmi opatrně položil na postel. „Máš prášky na migrénu?“ Zeptal se.

„Zásuvka nočního stolku.“ Slova zněla tiše a zkomoleně. S pocitem, jako by někdo vysával každičký kousek z mého systému, jsem zavřela oči a ležela tam, jako těžké závaží.

Navzdory tomu jsem byla duševně bdělá a ani v nejmenším ospalá, ale nedokázala jsem bojovat s fyzickou letargií.

A co hůř, ten pocit, že se se mnou celý svět točí, nepřestal, ani když jsem ležela. Ne, zanechalo to ve mě ten nejhorší pocit. Jako bych ležela na houpající se lodi.

„Posaď se. Vezmi si je.“ Dan mi pomohl se zvednout, aby si vzala dvě pilulky a zapila je sklenicí vody, kterou musel přinést z koupelny. „Hodná holka.“ Položil mě zpátky na postel, a pak se posadil vedle mě a opřel se o pelest.

Znovu bych mu řekla, že se mnou nemusí zůstávat, ale věděla jsem, že by ta slova vyzněla slabě a jako kaše. Nenáviděla jsem migrény. Nenáviděla jsem, že mě nechávaly tak vyčerpanou, že mi všechno připadalo, jako námaha - dokonce i jednoduchý proces nadechování a vydechování. Jako by mi na hrudi seděl zatracený náklaďák a drtil ji.

Ozval se bzučivý zvuk, pod kterým jsem poznala elektronická stínidla. I když jsem měla zavřené oči, cítila jsem rozdíl ve světle.

Stočila jsem se do klubíčka - což bylo mnohem těžší, než mělo být. Nejen, že mě opouštěla síla ve svalech, ale celé mé tělo, jakoby bylo z olova.

Když ubíhaly minuty a nepřišla žádná bolest hlavy, ani nevolnost, tiše jsem děkovala vesmíru. Zejména proto, že jsem opravdu nechtěla zvracet před Danem. Měla jsem svoji hrdost.

Známý zvuk jeho prstů klepajících do mobilu mi prozradil, že pravděpodobně na něčem pracoval. Typické. Pořád jsem si myslela, že vstane a jednou odejde, ale zůstal. A ačkoliv to opravdu nebylo nutné, aby tam byl, bylo… no, bylo dojemné, že se rozhodl zůstat. Nepochybně odejde, až si bude jistý, že spím. Teď, když mi začaly opravdu zabírat prášky, nebude to dlouho trvat a usnu.

Jeho prsty mi klouzaly po vlasech a jemně masírovaly pokožku hlavy, ale ani potěšení z Danova doteku nestačily, aby zadržely spánek. Brzy mě stáhl dolů.

Když jsem otevřela oči příště, pokoj lehoulince osvětlený díky mému budíku na solární pohon. Schoulila jsem se pod přikrývku a v duchu zasténala. Cítila jsem se naprosto grogy. Pilulky na migrénu, pomyslela jsem si, když se mlha spánku začala rozplývat. Vždycky na mě tak působily. Přinejmenším zmizela ta nepřirozená únava a pocit houpání lodi.

Převalila jsem se… a ztuhla. Protože jsem nebyla sama. Byl pořád tady.

Neopustil mě.

Také usnul.

Pochybovala jsem, že měl v úmyslu zůstat celou noc, jinak by si jistě lehnul. Místo toho si pod záda zastrčil polštáře, aby se mu pohodlněji leželo v polosedě. Telefon měl stále v ruce, jako by usnul, zatímco… dělal, co dělal.

Srdce se mi sevřelo. Vidíte, nebyl to chladný sobecký parchant. Kdyby byl tak zlý, jak si mnozí mysleli, jednoduše by mi pomohl do postele, a pak by odešel, aniž by o tom sekundu přemýšlel. Sakra, ani by se ke mně nepřidal v mediální místnosti.

Bylo nepochybně děsivé, že jsem tam jen tak ležela a sledovala, jak spal, ale co už. Vráska mezi jeho obočím mě nepřekvapila. Nedokázala jsem si představit, že by Dan vypadal klidně, dokonce i ve spánku. Konečky prstů mě brněly pokušením zahladit jeho zamračení… nebo možná pohladit silnou linii jeho čelisti. Ale nechala jsem ruce tam, kde byly.

Údajně měl problém se spaním ve stejné místnosti, jako někdo jiný, a přesto tu byl. Opravdu jsem nevěděla, co si o tom myslet. Možná se mu jen nelíbilo, když s ním spal někdo v jeho posteli. Možná mu nevadilo sdílet postel, která nebyla jeho. Možná měl jen zlé noční můry a nechtěl, aby je někdo viděl.

Brzy mi zazvonil budík. Jeho víčka se otevřela. Nezdály se rozespalé. Vystřelily, jako by ho někdo praštil do hlavy. Olízla jsem si rty.

„Ránko.“ To slovo znělo chraplavé spánkem. „Je nějaká šance, že bys ten budík mohl vypnout?“

San udělal, o co jsem žádala, a pak si mě prohlížel ospalýma tmavýma očima.

„Jak se cítíš?“ Zeptal se těžkým hlasem.

„Už lépe.“

„Migréna je pryč?“

„Ano.“ Kousla jsem se do rtu. „Díky, že jsi se mnou zůstal. Pokud se to stane znovu, opravdu mě tu můžeš nechat. Budu v pořádku.“

„Hmm.“

Zívla jsem. „Hádám, že jsi nechtěl usnout.“

„Chtěl jsem odejít po několika hodinách, ale pak jsi dostala křeče. Většinou do nohou a rukou, ale bál jsem se, že dostaneš záchvat.“

Trhla jsem sebou. „Před křečemi jsem tě zapomněla varovat, promiň.“

„Nevěděl jsem, že míváš migrény. V práci jsi je nikdy neměla.“

„Obvykle se to stává večer. Mám je jen asi každých šest měsíců.“ Každý, kdo jimi trpěl denně, měl můj naprostý obdiv, protože já bych to nikdy nezvládla.

„Měla jsi je od dětství?“

„Ne.“ Cítila jsem se trochu ztuhlá, když jsem se donutila posadit. „První jsem měla, když mi bylo devatenáct.“ Melinda se málem zbláznila, když jsem začala blábolit. Myslela si, že mám mrtvici.

„Nikdy jsem migrénu neměl.“

„Nikdy? Opravdu? Ani maličkou, malinkatou?“

Zakroutil hlavou.

„Ďáblovo štěstí,“ zamumlala jsem.

Sklouzl z postele a strčil si telefon do kapsy. „Budeš moct jít do práce?“

„Samozřejmě. Ale je milé, že se ptáš.“ Vytáhla jsem rolety. „Stejně jako způsob, jakým chrápeš.“

„Nechrápu.“

Pravděpodobně ne, ale bylo zábavné si z něj utahovat. „Slyšela jsem tě na vlastní uši.“

„Slyšela jsi špatně.“ Otočil se a vykročil ke dveřím. „Připrav se a sejdeme se dole. Čeká nás hektický den.“

„Jako bych to nevěděla,“ zabručela jsem. To byl příběh mého života.