TF - 11. kapitola

 Překlad: Marťa

Podpatky mi cvakaly na naleštěné, umně vzorované dřevěné podlaze, když jsem kráčela za ním. Snažila jsem se nezírat, když jsme přecházeli z pokoje do pokoje. Vysoké stropy měly složité růžové lišty a pěkné osvětlení. Neutrální barvy dodaly otevřeným, vzdušným místnostem přívětivý charakter. Velká okna zaplavila místo přirozeným světlem a přidala na půvabném dojmu.

Vzduch provázely vůně leštěnky, vosku na podlahu a umělých vonných látek. Musel najmout uklízečky, protože tam nebyl vidět prach ani nepořádek. Pochybovala jsem, že Dan chodí utírat prach a vytírat.

Doupě se dvěma obývacími pokoji mělo plazmové obrazovky, krby, dostatek luxusních míst na sezení a krásná umělecká díla. Formální jídelna, hi-tech mediální místnost a nadrozměrná kuchyně na komerční úrovni byly stejně působivé.

A když mi ukázal dvoupatrovou knihovnu se stěnami plnými knih a točitým schodištěm, pocítila jsem opravdovou závist. Bože, milovala jsem tu místnost. Klidně bych tam spala. Žila v něm.

Když jsem se kolem rychle rozhlédla, věděla jsem, že tady budu trávit spoustu času. Ne, že bych toho měla moc, ale stejně. „Kde jsi vzal všechny ty knihy?“

„Kde jsi vzal všechny ty knihy?“

„Většina z nich byla Hughova,“ odpověděl Dan. „Pojď, prohlídka ještě neskončila.“

Ukázal mi vinný sklep, trezor, krytý bazén, domácí kancelář, dobře vybavenou posilovnu a nakonec i ložnice. Bylo jich celkem šest. Neukázal mi vnitřek své vlastní ložnice, jen ukázal na zavřené dveře a řekl: „To je můj pokoj. Teď ti ukážu, kde budeš bydlet.“

Vedl mě na opačný konec široké haly a pokynul mi k pootevřeným dveřím. Když jsem vešla dovnitř, málem jsem zalapala po dechu. Řekl, že budu mít postel, skříň, nějakou zásuvku a pracovní stůl. Nezmínil se o starožitném toaletním stolku, útulném krbu, vlastní koupelně, čtecím koutku s pohodlným křeslem ani o tom, že postel byla luxusní, starožitná a obrovská a ve francouzském stylu, jako pro královnu.

Postoupila jsem dál do pokoje a nakoukla do šatny. Sakra, byla větší, než moje kuchyně v bytě. Stěny byly obložené regály, policemi a zrcadly a měla jsem tam dokonce i kolotoč na boty.

Když jsem vyšla ze skříně, uvědomila jsem si, že se nepohnul ode dveří. „Používal někdo ten pokoj?“

Protože to nevypadalo, jako standardní pokoj pro hosty a nevypadal tak jednoduše, jako ostatní.

„Ne,“ odpověděl jednoduše a postavil můj kufr na podlahu.

„Je to všechno nové?“

„Ano,“ řekl, jako by o nic velkého nešlo. Ale šlo. Protože to znamenalo, že zařídil tento pokoj s ohledem na mě. To vůbec nemusel dělat. Stačil by mi běžný pokoj pro hosty.

Polkla jsem. „Děkuju.“ Nevěděla jsem, co jiného říct.

Pokrčil rameny. „Musela ses vzdát svého domova. To nejmenší, co jsem mohl udělat, bylo zajistit, abys měla slušný pokoj.“

To bylo zatraceně víc, než „slušné“.

„Máš hlad?“

Zavrtěla jsem hlavou. Po tom vloupání jsem měla žaludek stažený do uzle. „Ne, ale díky.“

„Musím vyřídit několik hovorů. Vybal si, a pak za mnou přijď, až budeš připravená se najíst.“ S tím odešel.

O samotě, jsem vydechla a přešla k velkému oknu. Byl z něj výhled na zadní část panství. Sakra, ten muž měl ale velký pozemek. K dispozici tam byl venkovní bazén, vířivka, malý bar a posezení na kamenné terase. Byly zde také tři malé doplňkové budovy. Jedním z nich musel být přístavek, o kterém se zmínil.

Kecla jsem zadkem na postel a přejela prsty po chladném, zlatém, saténovém povlečení. Bylo neuvěřitelné pomyslet na to, že na místech, jako bylo tohle, skutečně žili lidé.

Lehla jsem na záda. A málem zasténala slastí. Bylo to tak zatraceně jemné a pohodlné, že by mě lákalo usnout, kdybych nebyla tak duševně rozhozená.

Pořád jsem nemohla uvěřit, že se pustil do všech těch problémů, aby se ujistil, že se cítím pohodlně. Nebyl zrovna pan Ohleduplný. Byl tak soustředěný na sebe, že se ani neobtěžoval zeptat sám sebe, jak se může cítit jiná osoba. Ať už byl jeho motiv jakýkoliv, byla jsem mu vděčná. Mohla jsem si tak dělat nárok na jeho knihovnu.

Přinutila jsem se posadit, vytáhl jsem telefon z kabelky a zavolala Simonovi a mým pěstounům, abych jim řekla o vloupání.

Ani jeden rozhovor nedopadl dobře. Ze všech stran se ozývaly nadávky, řvaní a vztekání. Uklidnili se, až když slyšeli, že bydlím s Danem, který měl špičkové bezpečnostní opatření. Přesto jsem musela slíbit, že je všechny následující den navštívím, aby se na vlastní oči přesvědčili, že jsem v pořádku. Podle jejich chování byste si mysleli, že mě napadli, nebo něco takového.

Jakmile jsem zavolala na pojišťovnu a mému domácímu, položila jsem kufr na postel. Bylo načase si vybalit. Na toaletní stolek jsem vyložila kosmetiku. Počítač a tablet na pracovní stůl, elektronickou čtečku do zásuvky nočního stolku. Toaletní potřeby v cestovní velikosti jsem dala do koupelny připomínající lázně, a pak schovala všechny své cennosti - včetně těch, které jsem si přinesla z domácího trezoru - pod spodní zásuvkou prádelníku.

Většinu mého oblečení bylo potřeba vyprat, ale vždy, když jsme jeli na služební cesty, jsem si pro všechny případy brala náhradní spodní prádlo a oblečení, takže jsem čisté věci pověsila do skříně.

Co se týkalo mé svatební kytice… bylo divné, že jsem si ji přivezla z Vegas? Možná. Ale prostě jsem v sobě nedokázala najít sílu ji vyhodit do koše, přestože Dan nepochybně přesně to udělal se svojí květinou do klopy. Kytici jsem si nechala zabalenou v hedvábném papíru a opatrně ji položila na prázdnou polici.

Zrovna jsem přemýšlela, jestli nacpat špinavé oblečení do náhradního vaku na polštář a odnést ho dolů do prádelny - něco mi říkalo, že kdybych někde upustila ponožku, nastalo by peklo… V tom se ozval hlasitý bzučák. Dan měl zjevně návštěvu.

Nechala jsem špinavé oblečení, vyšla z ložnice a přešla k oknu na konci dlouhé chodby. Po příjezdové cestě projelo elegantní červené auto a zaparkovalo poblíž nádvoří. Z auta vystoupila žena. Vysoká a vyrovnaná.

Jenny.

Uf.

Zamířila si to rovnou ke vchodovým dveřím. O chvíli později jsem slyšela hlasy vycházející z předsíně. Připlížila jsem se ke schodišti, abych si je bezostyšně poslechla.

„Neodpovídal jsi mi na telefonáty,“ odsekla Jenny.

Dan stál před ní a pokrčil rameny.

„Svoje jsi mi už řekla do telefonu.“

Zamračila jsem se, protože jsem netušila, o čem mluvil.

„Pochybuji, že bys mohla přidat něco nového.“ Dan se otočil a odešel.

Jenny ho následovala dál do domu a zmizela mi z dohledu.

„No, to se mýlíš,“ řekla a její hlas se rozléhal po velkém prostoru. „Hele, neměla jsem na tebe křičet, já vím. Jen jsem byla v šoku, když jsem viděla tu fotku, kterou jsi poslal Kentovi.“

„Hmm,“ to byla jeho jediná odpověď.

„Udělal jsi to kvůli tomu, aby ses dostal ke svěřeneckému fondu, že?“

Zjevně narážela na to, proč si mě vzal. Držela jsem se hladkého zábradlí a začala se plížit po mramorových schodech, vděčná, že jsem si zula boty.

„Ví, že proto sis ji vzal? Není to vůči ní fér, pokud to neví. Má právo to vědět, Dane.“

„Neřekl jsem, že jsem si Viennu vzal kvůli tomu. To ty,“ poukázal.

„Protože je to jediná věc, která dává smysl. Od té doby, co tě znám, ses nikdy nechtěl ženit. Vždycky jsi v tom byl dost neústupný.”

„A myslel jsem to vážně. Tehdy. Teď už to tak necítím.“

„Nevěřím ti.“

„Pro mě je irelevantní, čemu věříš nebo ne,“ řekl s takovou nonšalancí, že jsem si dokázala představit, že na ni lhostejně pokrčil rameny. Došla jsem ke konci schodiště, tiše přešla do foyer a vstoupila do široké chodby. Odtud jsem viděla, že Dan a Jenny stáli uprostřed velké místnosti.

Celá povýšená zafuněla. „Dobrá tedy, pokud tohle není o tvém svěřeneckém fondu, proč sis ji vzal? Neříkej, že proto, že ji miluješ. Nemiluješ nikoho, ani sám sebe. Dělej, chci slyšet tvůj důvod.“

Danovy oči byly chladné, jako ledovcové jezero. „Dovol mi, abych ti něco vyjasnil. Nebudeš zpochybňovat moje rozhodnutí. Nemůžeš ode mě požadovat odpovědi. Nedlužím ti žádná vysvětlení. Nemusím se ti ospravedlňovat, tak nechoď do mého zatraceného domu a tohle na mě nezkoušej.“

Olízla si rty. „Dane.“ Byla to prosba, pokus o uklidnění.

„Nemusí se ti líbit, že jsem se oženil s Viennou - tvůj názor mě ani v nejmenším nezajímá. Nepotřebuju souhlas od tebe ani od nikoho jiného.“ Klesl na koženou pohovku a přehodil si ruce přes opěradlo.

Jenny se na něj podívala. „Jen nechápu, co je na ní tak zjevně výjimečného,“ řekla tiše a tlumeně. „Možná ji neznám, ale vím o ní hodně. Udělala jsem si o ní průzkum.“

Napjal se. „Udělala jsi, co?“

„Chtěla jsem vědět víc o člověku, kterého jsi přivedl do naší rodiny. Věděl jsi, že vyrůstala v pěstounské péči?“

Málem jsem si posměšně odfrkla. Řekla to, jako by mě vychovali divocí kanibalové.

„Byla odebrána rodině, protože její otec přímo před ní zmlátil její matku, a pak se nechal zatknout - matku, která se o své dítě nezajímala.“

Co sakra? Opravdu si udělala svůj vlastní zatracený domácí úkol, že? Ta vlezlá malá děvka.

„Věděl jsi, že byla kdysi zasnoubená?“ Jenny si povzdechla. „Vsadím se, že ti to nikdy neřekla, že ne? No, já o ní vím všechno.“

„Stejně, jako já,“ řekl Dan. „Je to nudný příběh, takže se ho neobtěžuj opakovat. Teď můžeš odejít.“

Neudělala to, bohužel. Opřela jsem se o zárubeň a založila si ruce na prsou. Jenny si dala ruce v bok. „Nezáleží ti na tom, že jde pravděpodobně po tvých penězích?“

„Tohle by tě nikdy nenapadlo, kdybys ji znala,“ řekl.

„Co si myslí o tom, že si vzala muže, který by s ní nikdy nespal ve stejné místnosti?“

Zamrkala jsem. Počkat, co?

Jeho tvář potemněla. „Co jsi to právě řekla?“ Zeptal se smrtícím tónem hlasu.

Jenny zůstala nehybná, jako kořist a její ústa se otevřela a zavřela. „Já jen… myslím...“

„Co? Co jsi myslela?“

„Jednou jsem slyšela Hugha říkat něco Kentovi o tom, jak doufal, že jednoho dne překonáš svou averzi ke spánku ve stejném prostoru s někým dalším. Řekl, že žádná manželka by nechtěla spát ve své manželské posteli sama. Bála jsem se, že tě v dětství zneužívali nebo tak něco, ale Kent řekl, že to tak není. Víc mi to ale nevysvětlil.“

„Protože to není tvoje věc. Moje manželství není tvoje věc. Moje žena rozhodně není tvoje věc.“

„Ví o nás?“

Jeho obočí se stáhlo. „Nikdy žádné my nebylo. Šukali jsme. Jednou. To je vše. A pravděpodobně jsi to chtěla jen proto, abys upoutala Kentovu pozornost.“

Trhla hlavou dozadu. „To si vážně myslíš?“

Pokrčil rameny. „Tak jako tak na tom nezáleží.“

„Nikdy bych tě takhle nevyužila, Dane. Nikdy. Záleželo mi na tobě. Teď mi na tobě záleží, jako sestře a vždycky mě mrzelo, že jsi chtěl zůstat sám. Chápu, co tě k tomu vedlo, ale nechci, abys strávil život sám. Chci, abys měl někoho, kdo se o tebe postará. Kdybych si myslela, že to, co máš se svojí OA je skutečné, byla bych za tebe ráda. Ale nevěřím tomu.“

„Tak už jsi to řekla. Teď, když jsi skončila...“

„Neskončila. Ještě jsem ti neřekla, co jsem se dozvěděla o tvé OA. Její otec má DID, víš. To je pravděpodobně dědičné. Kdybys s ní měl nějaké děti, pravděpodobně by to dostaly taky.“

Než jsem se mohla zastavit, vyklouzlo mi z pusy zachichotání. Dan i Jenny se na mě podívali. Nezdál se překvapený, že mě viděl, tak mě napadlo, že už moji přítomnost vycítil. Jenny se však tvářila šokovaně.

„Ach, prosím, pokračuj,” naléhala jsem a usmála se na ni.

Olízla si přední zuby. „Dan mi neřekl, že jsi tady.“

„Teď tady tak trochu bydlím.“

Jenny spadla čelist. Podívala se ze mně na něj s očima dokořán. „Požádal jsi ji, aby se k tobě nastěhovala?“

Dan se zamračil. „Kde jinde bych chtěl, aby moje žena byla?“

Odrazila jsem se od zárubně a pomalu k ní přešla. „Určitě máš o mě velkou starost, když sis udělala všechny ty domácí úkoly.“

Vystrčila bradu. „Jen dohlížím na svého švagra, to je vše.“

„Ne, ty jsi odsuzovala, byla dotěrná a měla jsi pocit, že se ti musí ospravedlňovat. Což prostě nechápu. Chci říct, strkáš takhle nos i do Travisových věcí? Pochybuji. Přesto si myslíš, že bys měla mít nějaké slovo v tom, co Dan dělá. Možná ti to ve tvé hlavě dává smysl, ale v té mé ne.“

„Dan je moje rodina.“

„A odteď jsem tvoje rodina i já. Jak skvělé, že?“ Udělala jsem další krok blíž k ní. „Řeknu ti svůj problém, Jen...“

„Jsem Jenny.“

„Rodina by se měla navzájem podporovat. Její členové by tady měli být jeden pro druhého. Měli bych chtít vidět své blízké šťastné. Ty, no, Dana nepodporuješ, že ne? A to mě štve, protože si zaslouží mít podporu své rodiny. Když mu ji nemůžeš dát, když to nedokážeš zkousnout a přijmout volbu jeho manželky, bude to mít jediný výsledek: nepostavíš zeď mezi mě a něj, ale mezi tebe a něj.“

Zavrtěla hlavou. „To by se nestalo.“

„Neber mě za slovo. Zeptej se jeho.“

Jenny na něj upřela rozhořčený pohled. „Vybral by sis ji místo mě a svých bratrů?“

Podíval se mi do očí. „V jediném úderu srdce.“

Jenny se nadechla.

Usmála jsem se. „No, teď, když jsme to vyřešili, jdu si dát večeři. Má někdo hlad?“

Aniž bych čekala na odpověď, zamířila jsem do kuchyně. Nebyla to přímá cesta, protože jsem se tam ještě nevyznala, ale nakonec jsem ji našla. Dívala jsem se do kredence ze dřeva z tmavé třešně, když jsem za sebou uslyšela kroky.

„Je pryč.“

Ohlédla jsem se přes rameno na Dana, který stál poblíž kuchyňského ostrůvku.

„A to jsem si myslela, že mě bude chtít lépe poznat. Je vždycky tak odsuzující?“

„Ne, obvykle ne. Ale pokud je odhodlaná někoho nemít ráda, najde si nejrůznější důvody, proč ho neschválit.“

„Jako by to, že jsem vyrostla v pěstounské péči, bylo něco velkého. To je jedno. Skončila jsem s ní. Nudí mě. Ale tvůj domov? Ten má k nudě daleko. Netušila jsem, že je tak velký. Není zvláštní mít kolem sebe všechen ten prázdný prostor?“

„Tam, kde vidíš prázdný prostor, já vidím soukromý prostor. Navíc jsem chtěl někam, kde je velký pozemek bez zvědavých sousedů.“

„Kde bys mohl být císařem svého panství.“ Udělal to, co jeho strýc. Koupil si obrovský dům. Ale i když Hugh zjistil, že nenávidí, že žije sám, Dana to netrápilo. Nebo ho to alespoň ještě netrápilo. To se možná jednoho dne změní, ale nevsadila bych si na to.

„Jsou nějaké pokoje, do kterých nesmím chodit?“

„Moje kancelář, jako taková zakázaná není. Ale když tam nejsem, je vždy zamčená. Pokud tam budu, klidně vstup. Moje ložnice je zakázaná pro všechny, kromě mě,“ dodal s takovou vážností, že jsem zamrkala.

„”Máš tam nějaké výstřední věci nebo něco takového?“

„Ne. Jen je to prostě zakázáno.“

„Zóna jen pro Dana.“

„Ano.“

„Nelíbí se ti, když ti někdo vstupuje do tvé soukromé svatyně, co?“ Měla jsem podezření, že to také souvisí s jeho averzí ke spaní s ostatními. „Máš hospodyni?“

„Mám dvě. Chodí sem jen, když jsem v práci. Vědí, že jsem rád sám. Pravděpodobně je někdy potkáš.“ Opřel se dozadu o kuchyňský ostrůvek. „Najal jsem stěhovací firmu, aby ti pomohla sbalit věci a přepravit je sem. Začnou zítra, jakmile policie skončí s tvým bytem. V neděli sem všechno přesuneme, jak jsme původně plánovali. Do té doby bys měla zůstat se mnou.“

Vzhledem k tomu, že to dávalo smysl, tak jsem se nehádala. „Nevadí, pokud mi neodpovíš, ale co měla Jenny na mysli, když řekla, že ví, co tě ,,pohání“ strávit život o samotě? Je to něco, co bych jako tvoje manželka měla vědět?”

„Jenny nikdy nedokázala pochopit, proč se nechci ženit ani mít rodinu, tak cítila potřebu pokusit se to odůvodnit. Neexistuje žádné „pohánění“, jen preferuji být sám.“

Nebyla jsem si jistá, jestli věřím, že ho nic nenutilo takto žít, ale zdálo se, že on tomu věřil.

 „Opravdu Simon zmlátil tvoji matku?“

Svaly mi sevřelo napětí. Zasraná Jenny prostě musela jít a to svinstvo vykopat, že jo? „To byl Deacon.“

„Proč to udělal?“

„Ona… ublížila mi a on ztratil nervy. Vím, že je špatné, když muž udeří ženu…“

„Stejně špatné je, když dospělý - muž nebo žena - ubližuje dítěti.“ Sval na Danově tváři se napjal. „Chovala se k tobě hrubě?“

„Někdy,“ odpověděla jsem tiše.

„Co udělala, že Deacon tak ztratil nervy?“

Promnula jsem si hrdlo. „Nechtěla jsem jít… někam s ní, tak mi dala takovou facku, že mi roztrhla ret. Simon vešel dovnitř, zrovna když se mě snažila vytáhnout z bytu. Uvědomil si, co se děje, vynořil se Deacon a bylo to.“

Dan se ke mě pomalu přiblížil. „Kam se tě snažila vzít?“ Zeptal se tiše.

Polkla jsem. „Ke svému dealerovi. Nikdy se mě nedotkl, ale chtěl. Měl rád malé děti. Většinou malé holčičky. A tak hledal závislé ženy, které měly děti, a navrhl jim, aby zaplatily své drogy tím, že ho nechají zneužívat své děti. Řekla mi, že mám udělat všechno, co mi řekne, i když to bude bolet.“

Danovi ztvrdla čelist, jako žula. „Pak je stejně zvrácená, jako on.“

„Byl, už není. Zabili ho ve vězení.“

„Dobře.“

Ano, to bylo. „Moc věcí mě neděsí. Ale někdo, kdo by mohl zneužívat dítě, kdo by v tom mohl nacházet potěšení? To mě děsí. Protože to je druh temnoty, která by neměla existovat v tomto, ani v žádném jiném světě.“

„Každý, kdo loví ty, kteří jsou slabší, než oni sami, nejsou děsiví, jsou bezpáteřní. Bezcenní. Ubozí. Nemocní na hlavu. A oni to vědí, a proto se nikdy nezaměřují na nikoho, jehož síla odpovídá nebo převyšuje jejich vlastní.“

„Zníš, jako bys mluvil z vlastní zkušenosti.“

„Nebyl jsem sexuálně zneužit, jestli tě to zajímá.“

Všimla jsem si, že pouze uvedl, že nebyl zneužíván sexuálně.

Založil si ruce na hrudi. „Šel tvůj otec do vězení za napadení tvé matky?“

„Ne. Policie zjistila, že má problémy s duševním zdravím. Přizvali odborníka. Nakonec mu diagnostikovali DID. Tehdy se mu začalo dostávat pomoci, kterou potřebovala.“

„Jaký druh pomoci?“

„Většinou léky a psychoterapie. Zapracovali na tom. Míval osm alterů, ale pět z nich dokázal s pomocí svých lékařů integrovat do své osobnosti. Ale Simon věří, že ostatní alterové nikam nepůjdou. Upřímně, nemyslím si, že by to chtěl.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Už jsi s mým výslechem skončil? Uvědomuješ si, že je od tebe trochu pokrytecké, když se na mě vyptáváš, když ty na moje otázky odpovídáš jen zřídka.“

Uzavřel malou vzdálenost mezi námi a přešel do mého prostoru. „Zeptej se mě na cokoliv. Jakoukoliv otázku. Jen se ujisti, že chceš slyšet odpověď.“

Bylo mnoho otázek, které jsem tomuto muži chtěla položit. Bylo tolik věcí, které jsem o něm chtěla vědět. Otevřela jsem pusu, abych promluvila, ale pak jsem je zavřela.

Dan sklonil hlavu. „Co?“

„Nechci z tebe vytahovat něco, o co se se mnou nechceš podělit.“

Zdálo se, že kaluže temného inkoustu se mírně rozehřály. Velmi pomalu sklonil hlavu a vtiskl mi polibek do koutku úst, z čehož mě celá pusa zabrněla a umlčela mě šokem, protože, haló, to bylo velmi nedanovské chování. „Jsi mnohem lepší člověk, než já, Vienno.“ Povzdechl si. „Jednou ses mě ptala, kdo je Oliver. Bylo to moje dvojče.“

Málem jsem překvapením zhoupla na patách. „Co se mu stalo?“

„Zemřel, když nám bylo osm. Anafylaktický šok. Byl silně alergický na včelí bodnutí. Jedna ho píchla, když si hrál na dvorku.“

Pane Bože. Jak muselo být hrozné ztratit dvojče. Někoho, kdo byl vaší součástí? Možná to byl zdroj toho prázdného místa v něm.

Začalo mě bolet v krku. „Byl jsi s ním v té chvíli?“ Zeptala jsem se měkce.

„Ne. Kéž bych byl, ale...“ Nadechl se nosem. „To je jiná historka.“

Obavou jsem se kousla do spodního rtu. „Děkuju, že jsi mi to řekl.“

Naklonil hlavu. „Už máš hlad?“

Souhlasila jsem se změnou tématu a odpověděla: „Trochu, ale nejsem si jistá, jestli toho teď nějak moc sním.“

„Jaké jídlo máš nejoblíbenější?“

Našpulila jsem rty. „Sendviče s grilovaným sýrem.“

„Tak se posaď. Jeden ti udělám.“