TF - 10. kapitola

 Překlad: Marťa

Nikdy jsem nepřemýšlela, jakou svatbu bych chtěla mít. Nepředstavovala jsem si konkrétní styl šatů nebo místo. Ale za běžných okolností jsem pochybovala, že bych se rozhodla složit slib před vysvěceným napodobitelem Elvise. Tyto okolnosti však zdaleka běžné nebyly. Nevěsta a ženich nebyli zdaleka zamilovaní. A prostředí obřadu se proto nezdálo ani zdaleka důležité.

Když jsem stála před Elvisem ve velmi pěkné kapli, už jsem nebyla nervózní. Cestou sem jsem měla pocit, že vyskočím z kůže a nemohla jsem se přestat tahat za krásné letní šaty. Ale teď, když se obřad skutečně konal, jsem měla šílené nutkání se smát.

Chci říct, že jsem si brala svého šéfa… před Elvisem… který pořád krkal… takže Dan pořád vzdychal… a můj nos byl plný vůně cibule, protože Elvisovo hlasité krkání po ní zapáchalo. Každé říhnutí se rozléhalo po celé kapli. Někdy se odmlčel, aby se tiše omluvil, jindy se mu podařilo promluvit bez říhnutí a dokončit větu bez přerušení. Bylo to celé takové surrealistické.

Byla jsem tak ráda, že Dan trval na tom, aby byl obřad zaznamenán, protože to bylo příliš vzácné, než abych se o to nepodělila. Rychle jsem se na něj podívala. Jeho čelist byla evidentně ztuhlá, když zíral na chudáka Elvise očividně naštvaný. Dan nebyl ten typ, který by ocenil vtipnou stránku takové situace, zvláště když vezmeme v úvahu, že šlo o svatební obřad – ten, za který zaplatil. Muselo to být jedinkrát, kdy jsem byla svědkem toho, kdy musel svá slova polknout. Nebyl to muž, který by držel jazyk za zuby a upřímně vypadal, jako by ho to bolelo.

Možná bych se necítila takové zoufalství se chechtat, kdyby si nebyl vědom toho, že se teď absolutně nemůžu smát. Tlak, který jsem držela uvnitř, situaci jen zhoršoval, stejně jako způsob, jakým se na mě Dan neustále díval a varoval mě, abych se neodvážila vyprsknout. Vždycky jsem se nervózně smála. To mě ve škole přivedlo do problémů víckrát, než jsem dokázala spočítat.

Pevně jsem sevřela platinový mužský snubní prsten, jako by mi mohl dodat sílu, kterou jsem potřebovala k udržení klidu. Prsten mi dal, než jsme odešli z hotelu a já se bála, že ho někde upustím. „Představení začíná,“ řekl potom.

Ano, bylo to představení. A já byla jednou z hvězd. Teď jsem potřebovala hrát svoji roli. A opravdu, opravdu moc jsem se to snažila udělat dobře a nezasmát se, ale nebyla jsem si jistá, že v tom budu úspěšná ještě o mnoho déle.

Elvis znovu říhnul.

Dan si znovu povzdechl.

Než jsem to mohla zastavit, vyklouzlo ze mě zachichotání. Rychle jsem sevřela rty k sobě. Dan na mě vrhl další varovný pohled a já se málem udusila smíchem, který mi uvízl v krku. Držela jsem to v sobě, ale ramena i tělo se mi třáslo. Elvis si mého boje ani jednou nevšiml. Předpokládala jsem, že si již dávno osvojil schopnost si ničeho nevšímat, bez ohledu na to co se dělo. Buď to, nebo se prostě tak styděl, že raději předstíral, že je všechno v pořádku.

Cítila jsem, jak mi slzí oči, pomalu jsem zvedla kytici a schovala se za květiny. Bože, bolelo mě břicho a měla jsem pocit, jako by se mi trhaly boky.

Čím víc jsem si říkala, že to není tak vtipné, tím víc se mi chtělo smát. Prakticky jsem svůj slib odsípala. Když nastal čas, abychom si vyměnili prsteny, do očí se mi znovu nahrnuly slzy. Dan využil toho okamžiku, aby na mě vrhl komický pohled „nejsi uvěřitelná“, což ve mně vyvolalo odfrknutí.

Nasadila jsem mu prsten na třetí prst a on na ten můj nasunul jeho ženskou verzi. Byl krásný a lesklý a perfektně seděl… ale bohužel mi to nepomohlo dát se dohromady. Konečně jsem cítila, že obřad končí. Nemyslela jsem si, že se mi někdy po dlouhé, dlouhé době u něčeho tak uleví.

„Nyní vás prohlašuji za muže a ženu,“ řekl Elvis a poslední slovo zavrčel do té doby, co znělo, jako další páchnoucí říhnutí… načež po něm Dan vrhl tvrdý, dotčený pohled.

A bylo to. Praskla jsem. Smích mi otřásal rameny, když jsem se sklonila, oči mi znovu zalily slzy a prakticky jsem schovala obličej do kytice.

Dan si povzdechl. „Hotovo?“

Ani zdaleka. Bála jsem se, že bych se mohla počůrat. Ale donutila jsem se postavit vzpřímeně a setřela si novou slzu. „Promiň,“ zašeptala jsem.

Přitáhl si mě k sobě a sklonil svá ústa k mým. Nebyla jsem vůbec připravená na hučení elektřiny, které se přese mě přelilo, ani na tiché zavrčení, které mu vyrazilo z krku. Jeho jazyk zapadl dovnitř a olízl můj, odvážně a náročně.

Veselí ustoupilo touze – takové touze. Bylo to syrové a smyslné a vzalo mi to sílu vůle. Přitiskla jsem se k němu a chtěla víc. Když jsme se odtáhli, musela jsem si odkašlat. Tolik k cudnému polibku. No, pokud měl za cíl utnout můj smích, uspěl. Trochu omámeně jsem zamrkala a donutila své ruce pustit jeho košili.

Objevila se žena s foťákem. „Gratuluji, pane a paní Davenportovi.“

Paní Davenportová. Na příštích dvanáct měsíců jsem byla Vienna Davenportová. Bože, to bylo divné.

Fotografka nás vyfotila a bylo to. Byli jsme hotoví. Manželé. Manželé.

Jakmile jsme nechali namnožit fotografie a vyzvedli si flash disk s videem našeho obřadu, vydali jsme se ven.

„Takhle jsem si svatbu nepředstavovala,“ řekla jsem a snažila se potlačit úsměv.

Dan mi věnoval postranní pohled. „Myslíš fakt, že ses skoro celou dobu smála?“

„No tak, musíš uznat, že to bylo vtipné. Počkej, zapomněla jsem, že ty nemáš smysl pro humor.“ Odmlčela jsem se. „Tak co bude teď?“

„No, můžeme se buď vrátit do našeho hotelového apartmá, nebo zajít do několika kasin?“

Našpulila jsem rty. „Kasina? Jsem pro. Ale asi bychom měli nejprve zavolat mé rodině.“

„Mohli bychom to udělat i tady před kaplí. Budou se cítit lépe, když jim tu novinku hned zavoláš.“

Nejprve jsem zavolala tátovi a byla překvapená, že přijal tak dobře. Pogratuloval nám a já cítila, že to myslel od srdce. Slyšela jsem v jeho hlase náznak zklamání, který mi říkal, že byl smutný, že u toho nebyl, ale nahlas to neřekl.

Na druhou stranu Wyatt neměl problém vyjádřit své zklamání, když jsem jemu a Melindě volala. Ona tak naštvaná nebyla. Ve skutečnosti tvrdila, že ona i Ashley předpokládaly, že se tady ve Vegas Dan a já vezmeme. Wyatt, lehce uklidněný, když se konečně doslechl, že máme záznam obřadu, se nakonec připojil k Melindě a připojil své blahopřání.

Dan a já jsme pak měli skupinový hovor s Ashley a Hannou, které vyjádřily své potěšení, ale podle hlasu jsem poznala, že Ashley byla trochu znepokojená – pravděpodobně z toho, jak rychle se věci pohnuly.

Když jsem hovor ukončila, zeptala jsem se Dana. „Zavoláš své rodině?“

„Ne,“ odpověděl. „Ale pošlu svým bratrům fotku, jak stojíme před kaplí. Hlavně, aby byly vidět naše prsteny.“ Vyfotil nás, a pak jim to poslal.

Kent mu okamžitě zavolal a zdálo se, že byl za nás opravdu rád. Travis poslal Danovi blahopřejnou zprávu, která byla bezpochyby falešná.

Dan mi položil ruku na záda. „Teď, když to máme za sebou, pojďme se pobavit.“

 

Ve dvě odpoledne jsme byli zpátky v San Franciscu. Sam a Dan mě vysadili u mého domu. Když jsem vezla kufr směrem k mému bytu, protáhla jsem si krk. Usnula jsem v letadle cestou domů v nepohodlné poloze a teď jsem ho měla ztuhlý, jako čert.

Když jsem došla k předním dveřím, vylovila jsem z kabelky klíče. Teprve potom jsem si všimla, že by zámek rozbitý. Srdce se mi rozbušilo. Bez přemýšlení jsem zatlačila do dveří a ty se pomalu otevřely. Zahlédla jsem příšerný nepořádek a můj tep vyletěl.

Couvla jsem, šmátrala v kabelce, vytáhla telefon a zavolala policii.

„9-1-1, jaký máte problém?“ Ozval se ženský hlas.

Olízla jsem si rty a cítila, jak se mi zrychluje dech. „Právě jsem přišla domů a… myslím, že se ke mně do bytu někdo vloupal. Nevím, jestli tam ještě nejsou.“

Sakra, co když ještě neodešli? Co když byli ozbrojení?

„Paní?“ Řekl hlas. „Paní?“

Znovu jsem zpozorněla a uvědomila si, že jsem nevnímala jediné slovo, které řekla. Zeptala se na moji adresu. „Řekněte tomu, koho pošlete, že budu v bytě u své sousedky. 5D.“

Poté, co mě ujistila, že za mnou pošle důstojníka, jsem zavěsila a zaklepala na dveře Ashley a Tuckera.

Ashley otevřela a přes rameno měla přehozenou utěrku. Usmála se. „No ahoj, paní Davenportová…“ Zarazila se. „Co se děje, Vienno?“

„Někdo se mi vloupal do bytu.“

Popadla mě za paži, vtáhla mě dovnitř a zavřela za námi dveře. „Volala jsi policii?“

Přikývla jsem. „Někoho sem pošlou.“

Ashley se otočila zpátky ke mně.

„Volala jsi Danovi?“

Zamrkala jsem. „Ne.“

„Musíš, Vienno. Udělej to hned,“ naléhala.

Stále trochu v šoku jsem našla jeho číslo a ťukla na „volat“.

Zval mi to po několika zazvoněních. „Ano?“

Polkla jsem sucho v krku. „Dane.“ To bylo vše, co ze mě vyšlo.

„Co se děje?“ Zeptal se ostře.

„Myslím, že mi někdo vykradl byt.“ Všechno to působilo tak neskutečně.

Zaklel. „Nechoď tam.“ Nařídil Samovi otočit auto.

„Jsem v pořádku, jsem u Ashley a Tuckera.“

„Který být?“

„5D. Je hned vedle mého.“

„Zůstaň s nimi, hned jsem tam.“ Zavěsil.

Podívala jsem se na Ashley. „Je na cestě. Slyšela jsi dnes nebo včera v noci nějaké zvuky vycházející z mého bytu?“

„Dnes jsem neslyšela vůbec nic,“ odpověděla. „Včera večer jsme byli u mé sestry. Uspořádala večírek a nabídla nám, abychom u nich přespali. Tuckere, zůstaň s Viennou. Udělám nám něco k pití.

Něžný obr se posadil vedle mě a ptal se mě na můj výlet a svatbu – věděla jsem, že se mě snažil rozptýlit. Ocenila jsem jeho snahu, ale nefungovalo to. To, že se ke mně někdo vloupal, jsem nemohla dostat z hlavy.

Vloupal.

Jo, takové sračky se lidem stávaly každý den. Byla jsem si toho dobře vědomá. Ale nikdy jste nečekali, že se to stane vám. Nebo alespoň já ne.

Můj komplex měl slušná bezpečnostní opatření, ale žádná budova nebyla skutečně nedobytná. Navíc lidé, kteří vycházeli z budovy, často otevírali dveře komukoliv, kdo čekal venku, aby mohl dovnitř, i když nevěděli, jestli tam ta osoba bydlí.

Ashley na konferenční stolek postavila horké nápoje. „Překvapuje mě, že jsi nešla domů se svým novým manželem.“

„Musím si začít balit věci. Chce, abych se k němu nastěhovala tento víkend.“ Mnula jsem si spánek. „Budu muset zavolat našemu bytnému. Právě je na dovolené v…“ zarazila jsem se, když zabzučel interkom.

„To bude pravděpodobně Dan,“ řekl Tucker, který přešel k panelu na zdi. „Pochybuji, že by se sem policie dostala tak rychle.“

Ukázalo se, že měl pravdu.

Zanedlouho do bytu vtrhnul Dan. Temný, dominantní a nebezpečný, jako vždy. Přidřepnul si přede mnou, jednu ruku mi položil na stehno a druhou mě chytil za zátylek. „Jsi v pořádku, holčičko?“

Otupěle jsem přikývla.

„Co se stalo?“ Zeptal se a masíroval mi krční páteř.

Roztřeseně jsem se nadechla. „Šla jsem odemknout dveře a zjistila jsem, že je zámek rozbitý. Otevřela jsem je, uviděla nepořádek a vycouvala.“

Danovi se pohnul sval ve tváři. „Kde je sakra policie?“

„Jsou na cestě,“ odpověděla jsem.

„Donáška jídla se sem dostane rychleji, než policie,“ zamumlal Tucker. „Řekl bych, že vetřelec je dávno pryč. Tyhle stěny jsou tenké, ale dnes jsme neslyšeli, že by se tam někdo pohyboval. K vloupání pravděpodobně došlo včera v noci, když jsme byli u Ashleyiny sestry.“

„Měla bys promluvit se sousedem na druhé straně,“ poradil mi Dan.

„Je to malá stará dáma, která už moc neslyší,“ informovala jsem ho. „Ale přesto se můžeme zeptat, jestli něco neslyšela nebo neviděla.“

„To udělá policie.“ Ashley si oddechla. „Díky bohu, že jsi včera večer nebyla doma, Vienno. Vím, že se pravděpodobně cítíš hrozně a je ti špatně od žaludku, ale cokoliv vzali, lze nahradit. Tebe ne.“

Když odešla Danovi uvařit kávu, usadil se na pohovce vedle mě a objal mě kolem ramen. Neřekl nic, aby mě uklidnil. Nebylo to třeba. Cítila jsem se lépe, když jsem ho tam měla. Celého pevného, silného a nehybného. Přímo tam, se mnou. Což bylo nebezpečné. Nepříjemné. Znepokojující. Ashley se brzy vrátila a začala naplno žvanit o tom, kolik „zlodějských malých bastardů“ se v dnešní době potulovalo po ulicích. Během toho konečně dorazila policie.

Důstojník, který přijal mé hlášení, byl rázný, uctivý a důkladný. Také se zdál trochu vystrašený Danem, který zůstal vedle mě, když mě vyslýchal a sledoval důstojníka tím upřeným pohledem.

„Co se stane teď?“ Zeptal se Dan.

Důstojník Griffin se narovnal v židli. „Budeme hledat otisky prstů a stop, poptáme se sousedů a zkontrolujeme záběry z bezpečnostních kamer budovy. Pokud budeme mít štěstí, možná se nám podaří viníka identifikovat. Ale nemůžu říct, že by to bylo nadějné. Nedávno jsme v této oblasti měli řadu vloupání – zloději si dávali pozor, aby po sobě nezanechali důkazy.“ Podíval se na mě. „Byl bych rád, kdybyste se se mnou prošla svým bytem a řekla mi, co si myslíte, že chybí.“

„Půjdu s ní,“ prohlásil Dan.

Griffin přikývl. „V pořádku.“

Cítila jsem se trochu mimo, jak jsme následovala Griffina do svého bytu. Když jsme poprvé uviděla nepořádek, který po sobě ten zloděj zanechal, chtělo se mi brečet. Nebylo tam mnoho škod, většinou jen čistý chaos. Ale věci poházené po podlaze byly moje věci. Mohly to být jen knihy, kosmetika, oblečení a polštáře, ale měly pro mě hodnotu.

„Vypadá to, že se chystali vzít televizi, ale nemohli ji odnést,“ přemítal Griffin.

Musela jsem souhlasit. Širokoúhlou televizi sundali ze zdi, ale pak ji nechali o pár metrů dál, kde z ní stále trčely dráty. Bylo možné, že došlo k náhodnému páru, protože obrazovkou probíhala dlouhá prasklina.

„Máte nějakou další elektroniku, která mohla být ukradená?“ Zeptal se mě Griffin. „Notebooky? Tablety? Telefony. Video konzole?“

„Notebook, tablet i telefon jsem sebou měla na služební cestě,“ odpověděla jsem. „Konzoli nevlastním.“

S Danem hned za mými zády jsem pokračovala v prohlídce svého bytu, kontrolovala každý pokoj a skoro se dusila vzteky.

„Prohledali všechna zjevná místa, kde by někdo mohl schovat peníze,“ řekl Dan a nahlédl do mého otevřeného šuplíku na ponožky, který byl zcela zjevně prohrabaný.

„V bytě neschovávám hromady peněz.“

Griffin si položil ruce na opasek. „A co kreditní karty? Váš pas? Nějaké jiné formy průkazu totožnosti?“

„Pas, řidičák a kreditky jsem si sebou vzala do Vegas.“ Trhnutím jsem otevřela dveře od skříně a sevřelo se mi srdce. „Vypadá to, že ať se vloupal dovnitř kdokoliv, myslel si, že by mohl prohledat moje oblečení.“ Několik kousků chybělo, včetně šatů, které jsem měla na gala. Zmizelo několik párů mých bot, spolu s nějakými taškami a peněženkami. Zasyčela jsem.

„A co střelné zbraně?“ Zeptal se Griffin. „Vlastníte nějaké, které bylo možné odnést?“

„Ne. Chybí můj velký kufr. Pravděpodobně jim posloužil k přepravě toho, co ukradli.“ Při pohledu na pěknou porcelánovou misku na mém kosmetickém stolku jsem si povzdechla. „Moje bižuterie je pryč.“ Žádný z těch kousků nebyl ze skutečného zlata nebo stříbra – byly to jen doplňky, takže jsem se nemusela bát, že je ztratím.

 Vytáhla jsem klíče z kabelky, odsunula noční stolek a sklonila se k zásuvce v něm.

„Co to děláš?“ Zeptal se Dan.

Neodpověděla jsem. Vložila jsem klíč do pravého horního uzemňovacího otvoru zásuvky a prudce jím otočila. Ozvalo se krátké cvaknutí, a pak jsem otevřela bílý kryt, což byly ve skutečnosti dveře do skrytého trezoru.

„Chytré,“ řekl Griffin.

„Koupil mi ho online a zapojil můj pěstoun.“ Pečlivě jsem zkontrolovala obsah. „Je tam všechno, včetně mých pravých šperků a náhradních klíčů od auta.“

Pohled do skříňky v koupelně potvrdil, že všechny léky na předpis mi vzaly. Bylo štěstí, že jsem si sebou na cestu vzala léky na migrénu. Neměla jsem je často, ale když přišly… no, byly hrozné.

Když jsem konečně prohledala byt, promnula jsem si paže. „Takže, co teď?“ Zeptala jsem se Griffina.

„Jak jsem řekl vašemu manželovi, budeme hledat důkazy a provedeme nějaká šetření. Budete průběžně informována. Moje kontaktní údaje jsou zde.“

Vzala jsem si malou kartičku, kterou mi podal. „Děkuji.“

Po několika dalších minutách hovoru s námi důstojník odešel.

Dan vstoupil do mého osobního prostoru. „Vrátíš se domů se mnou.“ Když jsem chtěla promluvit, zvedl ruku. „Nehádej se. Nenabízím ti bydlení jinde. Stačí si vzít kufr, který jsi měla sebou na našem výletě - pak budeš mít u sebe alespoň nějaké věci. Být tebou, vzal bych sebou i obsah tvého trezoru.“

Přemýšlela jsem o protestu, ale kdybych zůstala s někým jiným, hučeli by do mě celou noc, což by mě přivedlo k šílenství. Dan nebyl z těch, kdo by se zabývali nesmysly. Navíc by se lidé divili, proč bych chtěla zůstat s někým jiným, než se svým manželem. A stejně jsem se k němu měla za pár dní přestěhovat. Mohla bych také získat představu o svém novém dočasném domově.

Povzdechla jsem si. „Tak dobře.“

Spokojeně přikývl. „Můžeš jet se mnou a zítra se vrátit pro auto. Právě teď jsi příliš rozrušená a rozptýlená na to, abys řídila bez nehody. Řekni mi, že se mýlím.“

Nemohla jsem, tak jsem se nehádala.

Krátce na to jsme byli na cestě k jeho domu. Zabořila jsem se do hladkého, máslově zbarveného koženého sedadla, nechala jsem zavřené oči a doufala, že to zadrží slzy zloby, které mě štípaly do očí.

„Ty jsi předtím neslyšela, že by ve tvém sousedství došlo k nárůstu vloupání?“ Zeptal se Dan tichým, ale rozrušeným hlasem.

„Ne.“ Podívala jsem se na něj. „I kdybych o tom slyšela, nikdy bych na se na to vloupání lépe nepřipravila. Nikdy nečekáš, že to bude tvůj domov, na který se zaměří. Zasraní kreténi.“

„Možná to bude případ, kdy po sobě ti idioti nechali důkazy.“

„Možná.“ Ale nepočítala jsem s tím.

„Nezapomeň zavolat své pojišťovně a říct jim o vloupání. Měla bys zavolat Simonovi a pěstounům. Řekni jim, co se stalo a dej jim vědět, že jsi v pořádku.“

„To udělám. Brzy.“

Zbytek cesty jsme strávili v tichosti. Auto zpomalilo, když jsme se blížili k oplocenému pozemku lemovanému stromy. Snažila jsem se prohlédnout skrz stromy, ale nepodařilo se mi to. „Beru to tak, že jsme tady.“

„Jsme tady.“ Dan několikrát poklepal na obrazovku svého telefonu a otevřely se vrata elektronicky ovládané brány.

Sam jel vpřed. Cítila jsem, jak mi spadla brada, když jsem se poprvé podívala na Danův dům. Nebyl to dům. Bylo to velké, honosné sídlo, které vypadalo spíše, jako hotel. Vyznačovalo se nadčasovou elegancí a zároveň moderním nádechem. Pyšnilo se klenutými okny, kamennými věžičkami a silnými bílými sloupy, rozkládal se ve třech podlažích a nacházel se uprostřed rozsáhlého panství.

Zatraceně.

Ano, věděla jsem, že žil v obřím domě a nepochybovala jsem o tom, že bude stejně působivý a impozantní, jako jeho majitel, ale nečekala jsem, takovou úroveň přepychu. Byl to skrytý kousek ráje.

Když Sam vyjížděl po dlouhé kruhové cestě, obdivovala jsem bohatou krajinu s prořezávanými stromy, květinovou zahradou a pěstěnými živými ploty. Před sídlem poblíž nádvoří stálo uměle vytvořené jezero. Jo, mělo to zatracené nádvoří. S fontánou.

Sam zastavil na konci příjezdové cesty, a pak vyndal kufry z vozu, zatímco jsem byla zaneprázdněná zíráním na dům. Řekl nám rychlé sbohem a pak odešel. Dan nesl můj malý i svůj vlastní kufr a zamířil ke dveřím. Pevně jsem sevřela řemínek kabelky a následovala ho.

Vstoupili jsme do velkého, jasně bílého foyer s točitým schodištěm a lustrem a tiše jsem zapískala. „Páni.“

Když jsem si všimla displeje na zdi, uvědomila jsem si, že tam měl nainstalovaný nějaký druh vestavěného automatického systému, který mimo jiné řídil teplotu, osvětlení a poplašný systém. Paráda. Hádala jsem, že Dan už deaktivoval alarm pomocí aplikace v telefonu, protože se žádný nespustil.

„Pojď,“ řekl. „Vezmu tě na prohlídku“