TCC - 8. kapitola

 Překlad: Lenuszka

„Víš, že tě moc ráda vidím, drahoušku. Zvlášť o svátcích. Ale myslím, že bys mi raději měla říct, proč mi zavoláš s přáním „Veselých Vánoc“ a o čtrnáct hodin později jsi tady v Itálii.“

Moje máma a já spolu sedíme v lázních CastaDiva Resort v Lake Como. Tělo mám zahalené v bílém plyšovém županu a mé nohy má zrovna v péči pedikérka.

Včera ráno jsem byla doma v Montaně. Dneska jsem byla v Itálii na neplánovanou, ale nutnou dovolenou.

„Je to dlouhý příběh, mami,“ řekla jsem.

„Tak to si raději seženeme láhev vína, zatímco mi to budeš vyprávět.“

„Radši objednej dvě.“

O hodinu později už byla zasvěcená do mého komplikovaného milostného života a obě jsme byly ovíněné.

„Co se stalo, když Logan odjel?“ zeptala se.

„Jela jsem do potravin a nakoupila spoustu nezdravého jídla. Pak jsem zaparkovala na zbytek víkendu na gauči a sledovala čtyři dny staré díly Přátel.“

„Mluvila jsi s ním?“

„Loganem? Ne. Poslala jsem mu zprávu s přáním k Vánocům, ale to je všechno.“ Vynechala jsem tu část, kdy mi odpověděl, abych mu už znovu nepsala, protože se mezi námi pokouší udržet odstup. Očividně dva tisíce mil nestačilo.

„A s Nickem?“ zeptala se.

„Přišel za mnou do školy v pondělí po Díkůvzdání. Řekla jsem mu, že ho ještě nejsem připravená vidět a požádala ho, aby přestal tlačit. Souhlasil, ale myslím, že to bylo jen proto, že jsem mu řekla o našem rozchodu s Loganem.“

V mozku jsem měla vypálený ten úlevný pohled na jeho tváři. Chtěla jsem mu vlepit facku za to, že byl rád, že mám zlomené srdce. Ale zároveň byl ten pohled upřímný a čistý. Všechno, co mi říkal, byla pravda.

Nehrál žádnou hru. Chtěl další šanci a opravdu se vyděsil, že bych si vybrala Logana.

„Neviděla jsem ho, ale každý den mi píše,“ řekla jsem. „Obvykle mě jen pozdraví. Napíše, jak se má. Je to pozorné.“

„Hmm. A proč jsi přijela sem?“ zeptala se.

„Byla jsem opuštěná,“ přiznala jsem. „Po Díkůvzdání jsem se ponořila do práce. Mám ve třídě jednoho chlapce, kterého se snažím přimět se otevřít, takže trávím čas navíc vymýšlením speciálních aktivit, které se mu budou líbit. Ale ve škole jsou zrovna prázdniny a já jsem doma seděla sama, a potřebovala jsem se odtamtud dostat. Celý Prescott je o Vánocích vyzdobený. Já jsem ani neměla stromek. Bylo to deprimující.“

„To zní jako bys odtamtud utíkala.“

„Já jsem n--“ začala jsem, ale pak zmlkla. „Já vím,“ povzdechla jsem.

„Co chceš dělat s Nickem?“

„Nevím. Co bys udělala ty?“

„Není to mé rozhodnutí, Emmeline. Ale podle mě je tu důvod, proč byste se rozvádět neměli. Je to ten samý, proč jsi odmítla Logana, když tě požádal o ruku. Fakt, že ses přestěhovala do stejného města, kde žije Nick, je… neuvěřitelný. Je to osud. Kdybych byla tebou? Chtěla vědět, kam to povede. Možná vám to nevyjde. Ale aspoň máš konečně šanci to zkusit.“

„Co když se přes to nikdy nedostanu, neodpustím mu, že mě opustil?“ zeptala jsem se.

„Zlatíčko, tvé srdce už to udělalo,“ řekla. „Jen musíš dát šanci své hlavě, aby ho napodobila.“

Společenské plátky s oblibou vyobrazovaly mou matku jako snobskou a plytkou. V určitých směrech byla. Její aférky popisoval časopis Page Six a ona se nikdy nesnažila skrývat své bohatství.

Ale měla i lepší stránky, takové, které většinou věnovala svým dětem a těm, které milovala. Ty, které schovávala před veřejností a tím ty supy držela na uzdě.

Collette Austinová byla neskutečně chytrá a vlídná. A když přišlo na mě, měla nenapodobitelnou schopnost číst mé potlačené emoce. Máma často věděla, jak se cítím, než jsem to věděla sama. Na Newyorčanku, ze které se natrvalo stala italská turistka, byla neskutečně moudrá.

„Díky, mami. A díky, že jsi mě nechala narušit ti sváteční plány. Nebude Alesso naštvaný?“ zeptala jsem se.

„Vždycky tě tu ráda uvidím. Naštvanou nebo ne.“ Usmála se. „A Alesso je v pohodě. Má tě rád. Myslím, že se mu vlastně ulevilo, když jsem mu řekla, že strávíme celý den v lázních. Jeho rodina přijela na návštěvu a kdykoli jsou poblíž, musí pro mě překládat. Oni mluví tak rychle, že jim nerozumím.“

„Víš, mohla by ses jeho jazyk naučit.“

„Směšné.“ Mávla rukou do vzduchu, aby zahnala tu myšlenku. „Jak dlouho zůstaneš?“

„Do Nového roku. Pár dní před začátkem školy se musím vrátit, abych se připravila.“

„Výborně! Chtěla jsem jít na výlet kolem jezera, abych se podívala na všechna ta vánoční světélka, ale Alesso se bojí lodí. Můžeš jít se mnou.“

„To zní skvěle,“ řekla jsem.

Procházka po Lake Como bude mrazivá, ale prohlídka úžasných, sněhem pokrytých italských budov se všemi těmi zářivými vánočními světélky za to stojí.

„Chyběla jsi mi, drahoušku,“ řekla. „Musíme naplánovat výlet do Montany. Musím vidět, kvůli čemu je takový poprask.“

„Taky jsi mi chyběla. Dojeď kdykoli před začátkem léta.“

Svůj časový požadavek jsem víc nerozváděla. Místo toho jsem se uvolnila a zavřela oči. Zatímco mi na nohou dělali pedikúru, další člověk mi začal masírovat tvář.

Jestli se v létě rozhodnu odstěhovat z Prescottu, Lake Como v Itálii rychle vystřelilo nahoru v mém žebříčku potenciálních domovů.

***

Nick

Zasraný prostor.

Snažil jsem se respektovat Emmyina přání a dát jí čas pro sebe, ale tahle hovadina už nefunguje. Teď, když se vrátila bůh ví odkud, byl žádný prostor dobrý prostor.

Už to bylo víc než měsíc, co jsem ji viděl, a ačkoli jsem udržoval kontakt tím, že jsem jí každý den posílal textovky, nebylo to to samé jako dívat se na její krásnou tvář.

Potřeboval jsem se jí dotknout. Přičichnout ke kokosové vůni jejích vlasů. Podívat se jí do očí.

Takže seru na prostor. Měním taktiku.

Ve Vegas jsem ji svými výzvami a sázkami hodně tlačil. A jelikož jsem měl tehdy mnohem lepší výsledky, začnu s tím znovu i teď.

Zvedl jsem ruku a zabušil jí na dveře.

Sledoval jsem jedním z pěti obdélníkových oken v předních dveřích, jak jde mým směrem a protočila oči, když si uvědomila, že jsem to já.

Kriste, miloval jsem to gesto.

„Co tu děláš?“ zeptala se.

Neodpověděl jsem. Jen jsem se sehnul, abych posbíral tašky, které jsem měl u nohou a protlačil se kolem ní do domu. Šel jsem přímo do kuchyně.

„Nicku!“ zavolala, ale já jsem ji znovu ignoroval. Položil jsem nákup na ostrůvek, zatímco ona se na mě mračila od kuchyňských dveří. Zatnul jsem zuby a bojoval s nadávkou. Zhubla a pod očima měla fialové kruhy.

„Pojď sem, Emmy. Uděláme večeři. Jak se na tebe dívám, hodilo by se pořádné jídlo.“

„Co to všechno kruci znamená?“

„Znamená to, že vypadáš strašně. Kdy jsi naposledy jedla? To oblečení na tobě visí.“ Černé šaty, které měla na sobě, vypadaly spíš jako neforemný pytel než jako slušivé. Ačkoli i tak vypadaly její nohy zatraceně sexy v těch vysokých botách.

Vykulila oči a spadla jí brada. „Prosím? Když na mě budeš útočit, moc si nepomůžeš.“

„Emmy, i vyčerpaná a utrápená jsi tak nejkrásnější žena na světě, takže nesmíš vyjít příliš z formy. Teď pojď sem, abychom mohli začít vařit.“

Tvář jí zčervenala a já jsem se otočil zpátky k rozbalování potravin a usmíval jsem se pro sebe.

Dal jsem jí chvilku a pak jsem nařídil, „Emmy. Pojď sem. Najdi prkýnko a nůž.“

„Ty mě nenecháš na pokoji, že?“

Otočil jsem se, abych se jí podíval zpříma do očí. „Ani kruci náhodou.“

„Ach pro lásku…“ zamumlala a nakráčela do kuchyně.

„Taky vytáhni pánev. A velkou dřevěnou lžíci.“

Otevřela skříňku za skříňkou, aby vytáhla ty věci. V každé měla kávové hrnky. Musela jich tu mít naskládaných stovky.

„Co to děláš?“ zeptala se.

„Fajitas,“ řekl jsem. „A děláš je ty.“

„Předpokládám, že mi budeš pomáhat?“

Usmál jsem se.

Očima mi klesla k puse a zadržela dech. Byla ze mě stejně tak mimo jako já z ní. Jen jsem potřeboval, aby si to přiznala, abychom se mohli posunout dál.

O pět minut později stála u ostrůvku a pokoušela se nakrájet zelenou papriku.

No kruci, to byla hrůza. „Vedeš si dobře.“

Její kousky byly šestkrát větší, vůbec ne jako ten, který jsem jí ukázal. Nejen že nebyly stejně velké, ale trvalo jí to věčnost. Kdybych se do toho nevložil, nejedli bychom dřív jako o půlnoci.

„Taky něco nakrájím,“ řekl jsem a natáhl se pro cibuli. Chtěl jsem ji trochu poškádlit, ale rozhodl jsem se nechat na jindy, až budou lepší podmínky.

Když konečně dokrájela tu jednu papriku, měl jsem hotové další tři, cibuli a kuře.

„Dál koření. Nasypej na maso a zeleninu čajovou lžičku všech tří,“ řekl jsem a podal jí tři malé dózičky.

Když svůj úkol dokončila, vyskočila na linku, aby si vypila skleničku vína, kterou jsem jí podal.

Zhluboka jsem se nadechl a posbíral veškeré síly, abych jí nevešel do prostoru mezi nohama a nevzal si její ústa. Někdy v brzké budoucnosti ji budu znovu mít. Bude přímo tady v kuchyni, ve stejné poloze a bude vzdychat mé jméno.

„Kde ses naučil vařit?“ zeptala se.

„Většinou to byly vlastní experimenty. Když máma zemřela, otec se pro mě a bratra snažil vařit, ale jeho jídlo stálo za prd. Vzdal to a bral nás do McDonalds nebo Taco Bell. Bylo mi z toho fast foodu šoufl, tak jsem začal experimentovat v kuchyni sám. Nejdřív jsem nebyl dobrý, ale pak se mi začalo dařit.“

„To je mi líto.“

„Nemusí. Máma tu sice nebyla, ale mě to bavilo.“ Přešel jsem k lednici a vytáhl jedno z piv, které jsem si přinesl. „Kam jsi uprchla?“

„Rozhodla jsem se na poslední chvíli navštívit mámu,“ řekla. „Počkat. Jak jsi věděl, že jsem pryč?“

„Přišel jsem ti dát tvůj vánoční dárek a viděl jsem, že jsi odjela. Když jsi byla pryč, byl jsem několikrát zkontrolovat dům.“

„Och. To jsi nemusel, ale děkuji. Tys mi opravdu přinesl vánoční dárek?“ zeptala se.

„Není zvykem kupovat manželce dárek? Znamená to, že tys mi nic nekoupila?“ předstíral jsem překvapení.

„To není vtipné.“

Usmál jsem se. „To říkáš teď, ale počkej, až dostaneš můj dárek.“

Koupil jsem jí hrnek na kávu do její sbírky. Myslel jsem, že je skvělý a doufal, že se jí bude taky líbit. Ale teď když jsem viděl obsah jejich skříněk v kuchyni, obával jsem se, že už ho má.

„Myslel jsem, že jsi říkala, že máma žije v Itálii. Ty jsi jela tam?“

„Žije. A ano, bydlí v Miláně, ale svátky obvykle tráví v resortu Lake Como. Strávila jsem s ní a Alessem pár týdnů.“

„Jsem rád, že jsi ji jela navštívit.“

„Já taky. Co jsi dělal?“

„Nic moc. Vzal si pár dní volna v práci. Nějaký čas jsem strávil sekáním dřeva. Přečetl knihu.“

„Nikam jsi o Vánocích nejel?“ zeptala se.

„Jel. Jel jsem sem.“

Ramena jí klesla. „Promiň. Prostě jsem potřebovala strávit nějaký čas jinde.“

Přešel jsem od ostrůvku k ní a sklonil se k její tváři, lehce jsem jí zvedl bradu. „Já to chápu, Emmy. Ale už žádné utíkání. Řekl jsem ti, že tě nenechám odejít, takže si musíš zvyknout na to, že mě budeš mít ve svém životě. Každý den. Už žádný další prostor.“

„Nejsem připravená. Zrovna jsem ukončila pětiletý vztah.“

„Tak se připrav,“ řekl jsem. „Myslel jsem na tebe každý den posledních devět let, přemýšlel jsem, co děláš. Měl jsem otázky, které jsem chtěl položit, ale nemohl jsem. Těch devět let je na mě. Byla to moje chyba, že jsem od tebe odešel, ale už to znovu neudělám. A nenechám to udělat ani tebe. Žádám tě jen o čas. Dokážu ti, že mi můžeš znovu věřit.“

„Nemůžu slíbit, že ti odpustím, Nicku. Pořád to bolí.“

Bolest v jejích slovech byla jako rána na solar.

Byl jsem takový neskutečný kretén.

„Nepotřebuju slib. Jen šanci vymazat tu bolest,“ řekl jsem a sklonil se, abych svými rty přejel po jejích. Byla úplně ztuhlá, ale to mě neodradilo, abych to ještě na pár vteřin nezkusil.

Když jsem se narovnal, leskly se jí v očích slzy.

„Neplač, moje sladká Emmy.“

Popotáhla a odmrkala slzy. „Můžeme změnit téma?“

„Jo. Na jaké?“

„Jakou knihu jsi četl o Vánocích?“

Přešel jsem ke sporáku. „Hrabě Monte Cristo. Je to moje oblíbená.“

Dalších několik hodin jsme mluvili o knihách a snědli večeři. Emmy se uvolnila a oba jsme se užili společnost toho druhého bez dramat a stresu. Bylo to nejlepší jídlo, co jsem měl celé roky. Protože to bylo konečně s mou Emmy.

***

Emmeline

„Co se stalo?“ zeptal se Nick.

„Nic,“ lhala jsem, smazala jsem si z tváře zamračení.

Nick ustoupil návalu dětí, které vyběhly ze dveří. Usmál se na každé z nich, ale když k němu přiběhla Rowen Clearyová, vzal ji a vyhodil do vzduchu, řekl jí „princezno“ a zeptal se, jak se měla přes den.

Nick by byl skvělý táta.

Zase se to stalo. Spontánní myšlenky na Nicka.

Tahle přišla odnikud a způsobila, že jsem zkroutila obličej. Moje šílenost se ještě zhoršila.

„Co tady děláš?“

„Vyzvedávám tě na večeři,“ řekl.

„Je teprve půl čtvrté. V poledne jsem měla oběd a mezi jídly preferuji tak šestihodinovou mezeru.“

„Taky tě tam neberu hned, Emmy. Ale upozorňuju, že se vrátím o půl šesté. Nejezdi domů.“

„Tohle všechno jsi mi mohl napsat,“ řekla jsem.

„Jo. Ale to bych nemohl udělat tohle.“

V milisekundě přešel prostor mezi námi a zajal má ústa, objal mě rukama kolem pasu. Drsně přitlačil rty na mé a jazykem mi olízl spodní ret. Dělal to znovu a znovu, dokud jsem mu neotevřela. Když jeho jazyk našel ten můj, úplně jsem roztála. Tělem se mi rozlilo horko a kolena mi vypověděla službu.

Když jsem začala klesat k podlaze, přestal mě líbat, aby upevnil své objetí.

„Mám tě.“ Na rtech se mu zformoval křivý úsměv.

Dala jsem si chvilku, abych ustálila nohy a narovnala se, než o krok ustoupím. Kůže kolem pusy musela být růžová z kontaktu s jeho vousy. Ale aspoň se hodila k mým rudým tvářím.

„Pět třicet,“ řekl a vyšel ze dveří.

Kruci.

Po Nickově polibku jsem nebyla s to rozumně uvažovat, ale opravdu jsem se musela dát dohromady. Minulou noc jsem se převalovala, přehrávala všechno, co mi Nick posledních pár měsíců řekl.

Vždycky jsi měla mé srdce, Emmy.

Jsme pro sebe stvoření.

Myslel jsem na tebe každý den posledních devět let.

A uvažovala jsem nad tím, co řekla moje matka. Že mu mé srdce odpustilo, jen jsem to potřebovala dostat i do hlavy.

Klesla jsem na židli a nechala si hlavu padnout do dlaní. „Co budu dělat?“

Snažila jsem se si představit, jaký by ten život byl. Já šťastná. Nick a já jak žijeme normální život. Ale pokaždé, když mi tenhle obrázek naskočil v hlavě, okamžitě následovala vize toho, jak se probouzím sama se vzkazem, že je mu to líto.

Čas ubíhal a já jsem se potřebovala rozhodnout. Můj právník mi během pobytu v Itálii poslal mail, že má hotové rozvodové papíry a pošle je koncem měsíce. Nick se mi nepřestane míchat do života, dokud nedám jasně najevo, že je konec.

A byl konec?

Devět let jsem si myslela, že ano. Ale teď je to tak jiné. Byl přesně takový, jakého jsem si ho pamatovala. Laskavý. Milující. Inteligentní.

A tvrdohlavý. Pokaždé, když jsem ho chtěla odstrčit, zatlačil zpátky ještě tvrději. Ale upřímně, opravdu jsem si s nějakým bojem moc nedala záležet.

„Před deseti vteřinami jsi ho nechala, aby ti strčil jazyk do krku a nebojovala jsi vůbec, Emmeline,“ zamumlala jsem si do rukou.

„Slečno Austinová?“

Zvedla jsem hlavu. Před stolem stále Mason Carpenter. „Masone. Promiň. Myslela jsem, že všechny děti už šly domů. Jsi v pořádku?“ zeptala jsem, vstala a pak si k němu klekla.

Od chvíle, co jsem dětem koupila boty, se mi Mason začala otevírat. Pořád nemluvil na žádné dítě s výjimkou Rowen, ale když jsem si k němu klekla a žádný ze žáků neposlouchal, mluvil na mě.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli bych si s vámi zítra nemohl sníst oběd uvnitř,“ zašeptal.

„Jistě,“ řekla jsem. „Chceš mi říct, proč nechceš jít ven s ostatními dětmi?“

„Venku je opravdu chladno. A dneska mi Rowen dala svůj kabát navíc, ale ostatní děti si ze mě dělaly legraci, protože byl růžový.“

Jak to, že jsem si nevšimla, že mu Rowen přinesla jiný kabát? Nebo že on žádný nemá, když přijel do školy? V duchu jsem si zapsala, že znovu napíšu Richovi, doufám, že to bude dost, abychom začali víc zkoumat Masonovu situaci doma.

„Víš co? To se zrovna hodí. Chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys mi přes oběd s něčím nepomohl. Opravdu je těžké stihnout všechnu práci a nachystat třídu na odpolední aktivity. Možná bys mi mohl pomoct?“

Přikývl a věnoval mi malý úsměv.

„Možná se můžeme zeptat, jestli by nechtěla pomoct i Rowen.“

Tentokrát jsem dostala i dolíček.

***

„Kam jedeme?“

„Na stanici,“ řekl Nick, zatímco jsme jeli po dálnici.

Za dvěmi benzínkami se Main Street napojovala na dálnici, která vedla z města. Kromě svých návštěv potravin, jsem budovy v téhle oblasti nezkoumala, takže jsem teď zírala z okna a všechny si prohlížela.

Už jsme skoro dojeli k nemocnici, když Nick zabočil doleva a projel ulicí k vysoké, úzké budově ze šedých betonových bloků. V jejím středu byly obrovské garážové dveře. Nad nimi byl nápis Prescottského hasičského sboru.

Nick zaparkoval podél budovy a vyskočil, aby mi otevřel dveře. Chytil mě za ruku a držel mě za sebou, když odemykal dveře z tónovaného skla a vešli jsme na stanici.

„Páni.“ Oči mi klouzaly po velké místnosti. „Uvnitř je to mnohem větší, než jsem čekala.“

„Prohlídka je celkem snadná, jelikož odtud můžeš vidět všechno. Ale tohle je hasičské auto,“ řekl a ukázal na něj. Červené auto zabíralo polovinu délky budovy, stejně jako další nářadí navěšené na stěnách.

„U té vzdálenější stěny jsou všechny skříňky, kde skladujeme vybavení. Moje kancelář je tam,“ řekl a ukázal na místnost v zadním rohu, tvořenou převážně ze skleněných panelů. „Za ní je koupelna. A tam je koutek pro směnu.“ Postrčil mě k místu po naší levé ruce.

Prostor zaplňovaly dva staré gauče, tři křesla, všechny situované k obrovské televizi. Pod televizí byla skříňka plná herních konzolí a kupka akčních filmů.

„Co je koutek pro směnu?“

„Místo, kde vysedávají dobrovolníci, co mají službu. V tomhle ročním období na stanici žádní dobrovolníci nezůstávají. Ti, co mají službu, jen musí být ve městě a přístupní na pageru. Během sezony lesních požárů zůstávají tady. Já beru denní šichty, protože většina z nich má stálou práci, ale oni chodí na noc.“

„Dostávají zaplaceno? Nebo to jsou opravdu jen dobrovolníci?“ zeptala jsem se.

„Dostávají zaplaceno. Není to dost, aby z toho vyžili, ale čas, který tu stráví, se jim vyplatí. A když jdeme hasit, všichni si odvedeme kus pořádné práce.“

„Zajímavé. Takže co tu děláme? Máš službu nebo tak?“

„Ne. Myslel jsem, že bych ti ukázal stanici a udělal večeři.“

„Tady?“ za halou byla kuchyňka, ale byla malá.

„Jo. Špagety ano?“ zeptal se.

„Jasně. Ačkoli jsem si dneska neměla brát tu bílou halenku.“ Nějak se vždycky zvládnu pokapat červenou omáčkou.

Usmál se. „Můžu ti půjčit mikinu.“

Posadila jsem se na židli v kuchyni a bavila se s ním, zatímco vařil, obdivovala jsem způsob, jak se v tom malém prostoru pohybuje. Na muže s takovými svaly a výškou, byl Nick ladný, a v kuchyni byl sexy jak blázen.

Naštěstí se mě ptal, jak jsem prožila den, takže místo toho, abych jen seděla a slintala nad jeho tělem, jsem mu řekla celý příběh o Masonovi.

„Mluvila jsi s Jessem?“ zeptal se.

„Jessem? Ne. Proč?“

„Jsem si jistý, že by se na to kvůli tobě podíval.“

„To bych udělala, ale nechtěla jsem obcházet Riche. Nevím, jestli by to bylo profesionální. Ačkoli bych s tím ráda pohnula trochu rychleji. Venku je opravdu chladno. Co když doma Mason nemá topení? Nebo jídlo?“ Představa malého Masona Carpentera, jak mrzne nebo hladoví k smrti, mi zkroutila žaludek bolestí.

„Tak se prostě toho kluka zeptej, Emmy. Pokud si myslíš, že je tu riziko, pak znovu promluv s Garciou. Jestli bude otálet v zapojení Jesse, tak ho obejdi. Poslední, co chceš, je, aby se tomu dítěti něco stalo, protože jsi váhala přitlačit.“

„Máš pravdu.“ Zamračila jsem se. Nechtěla jsem si Riche znepřátelit nebo hůř, riskovat svou práci, ale jestli to pomůže Masonovi překonat zimu, musím to prostě udělat.

„Já ti zvednu náladu,“ řekl Nick, když nasypal do hrnce s vařící vodou těstoviny.

Podívala jsem se na něj úkosem a zvedla obočí.

Usmál se a vytáhl z tašky na linku čtvercovou krabičku. Byla zabalená v zeleném celofánu a nahoře byla červená a bílá stuha.

„Můj dárek?“

„Doufám, že ho ještě nemáš.“

Opatrně jsem odtrhla papír, sundala víčko a zvedla bílý keramický hrnek na kávu. Černým písmem bylo na hrnku napsáno Promiň jdu pozdě… nechtěla jsem přijít.

V nose mě začalo pálit a vehementně jsem odmrkávala slzy.

Byl dokonalý.

Logan si vždycky z mé posedlosti hrníčky na kávu dělal legraci a odrazoval mě od koupi takových „nedůvtipných tretek.“ Nikdy by mi žádný nekoupil.

Nick se zamračil. „Nelíbí se ti.“

„Ne! Je skvělý,“ řekla jsem. „Díky.“

„Nic to nebylo. Ale viděl jsem ho a vzpomněl si na tebe.“

„Je to přesně ten druh hrnku, který bych si koupila. Promiň, že jsem ti nic nekoupila.“

„Já potřebuju jenom tebe, Emmy,“ řekl a vrátil se zpátky ke sporáku.

Páni, to bylo pěkné.

O dvacet minut později jsem seděla na jednom z kožených gaučů v koutku pro směnu, na sobě měla mikinu prescottského hasičského sboru a spořádala ty nejlepší špagety, co jsem kdy ochutnala.

Jestli být vdaná za Nicka znamenalo, že budu jíst takhle skvěle pravidelně, možná zavolám Fredu Andrewsovi, aby ty rozvodové papíry zničil.

Další spontánní myšlenka na Nicka.