TCC - 26. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Nick

„Jsi si jistá, že jsi v pořádku? Můžu ten výlet zrušit,“ řekl jsem Emmy.

„Jsem v pohodě,“ řekla a zamávala mi z ložnice.

„Celou noc ti bylo zle.“

„Je to jen stres a nervy. Jakmile se dostanu do lázní a trochu zrelaxuju, vypiju nějakou okurkovou vodu, budu jako nová. A těším se, až si popovídáme se Steffie. Chyběla mi. Potřebujeme nějakou holčičí chvilku.“

„Okurkovou vodu? To zní nechutně,“ žertoval jsem.

„Je výborná.“ Usmála se. „Teď už běž. Potřebuju si skočit do sprchy a ty se nemůžeš opozdit, když jedeš vyzvednout mého otce. Nedávejme mu žádnou další munici.“

„Fajn,“ řekl jsem. „Vezmu ho po té stejné cestě, co jsme byli spolu. Mobilní signál je tam dobrý, takže kdybys něco potřebovala, prostě zavolej.“

„Dobře. Miluju tě,“ řekla a vylezla z postele.

Sklonil jsem se, abych ji políbil na vršek hlavy, když šla do koupelny. „Taky tě miluju.“

Cítil jsem se jako kretén, že opouštím svou nemocnou ženu. Za to mohla celá tahle návštěva jejího otce. Byla pod tlakem a měla obavy, takhle jsem ji nikdy neviděl. Pochyboval jsem, že Trent chce jít celý žhavý na výšlap, asi jako já, ale ten bastard by to proti mně asi používal až do smrti.

Aspoň budeme mít šanci si promluvit, aniž by byla Emmy poblíž.

Včera u večeře jsem mu to viděl na očích. Měl něco, co mi chtěl říct. Fajn. Taky jsem mu chtěl říct pár slov. Dneska oba dostaneme šanci říct, co máme na srdci, a doufám, že Emmy se o tom nedozví.

Takže mě nepřekvapilo, že v momentě, kdy jsem Trenta vyzvedl, nechodil kolem horké kaše.

„Neschvaluju tvé manželství s mou dcerou,“ řekl Trent.

„To je mi jedno. A Emmy taky.“

„Na naše peníze nikdy nesáhneš.“

Odfrkl jsem si. „To tě možná překvapí, Trente, ale není každý jako ty. Vaše prachy jsou mi ukradené. Nechte si je.“

„Všichni lidi chtějí peníze.“

„Já ne. Mám všechno, co potřebuju,“ řekl jsem.

„Promiň, ale nevěřím ti,“ řekl Trent. „Přijde mi dost velká náhoda, že ses po letech odloučení rozhodl znovu navázat vztah s mou naivní a hloupou dcerou asi rok po tom, co jí byl předán přístup ke svěřeneckému fondu.“

Začínala se ve mně vařit krev a já jsem pevně stiskl volant, snažil jsem se udržet svůj vztek pod kontrolou. „Nepřesvědčoval jsem Emmy, aby se sem nastěhovala, abych získal její peníze. Jediná náhoda byla, že se sem náhodně rozhodla nastěhovat, do města, kde jsem žil skoro deset let.“

„To je ale náhoda. Určitě rozumíš mé skepsi,“ řekl Trent.

„Je to šílené, ale je to pravda. Ty bys to měl akceptovat. Já nikam nejdu, takže jsi tu se mnou uvízl.“

„Uvidíme.“

„Jo, uvidíme,“ řekl jsem. „Oh, a jestli ještě někdy označíš Emmy za naivní nebo hloupou, nebo ji osočíš nějak jinak, zlomím ti nos. Dávej si pozor, jak mluvíš o mé ženě.“

„Je to moje dcera. Budu o ní mluvit, jak se mi zlíbí.“

„Už ne. Poslední varování, kámo. S tímhle u mě neuspěješ.“

Trent se opřel do sedadla a moudře držel jazyk za zuby.

Nesnášel jsem ho. Všechno Emmino dobro muselo pocházet od Collette a jejich prarodičů, protože její otec byl sráč.

Jak mohl mít Trent tak málo respektu ke své vlastní dceři? Emmy byla chytrá a zábavná. Milovala cele a snadno odpouštěla. Její vřelost a krása vás uchvátily. Pět minut v její přítomnosti a už jste bez ní nechtěli žít.

Proto taky Gigi a Maisy Emmy tak rychle zařadily do svého holčičího gangu. Proto mi mí přátelé nikdy neřekli křivého slova, že s ní trávím veškerý čas. Věděli, jak je jedinečná a jaké mám štěstí, že ji mám.

„Proč jste vůbec tady?“ zeptal jsem se Trenta.

„Steffie trvala na tom, že navštívíme Emmeline a dáme ti šanci.“

„Tys Emmy vidět nechtěl?“ zeptal jsem se.

„A proč? Nakonec přijde k rozumu a vrátí se domů. Pak ji budu vídat.“

„Ona se zpátky nevrátí.“

„Vrátí,“ trval na svém Trent.

Tenhle chlap byl tak zatraceně falešný. On si vážně myslel, že se Emmy brzy vrátí do New Yorku.

Všechny věci, které jsem chtěl Trentovi říct, byly zbytečné, tak jsem mlčel. Netušil, jakou osobností je jeho dcera a bylo mu jedno, že našla své štěstí v Montaně. On se staral jen o to, abych se nedostal k jeho jmění.

Změna plánu. Projel jsem zatáčku ke stezce, kterou jsem plánoval.

Nedopřeju Trentovi takový snadný výlet, jak jsem chtěl. Místo toho ho vezmu na tu nejstrmější stezku, kterou jsem kdy vylezl. Nemohla jsem Emmyina otce udeřit, ale mohl jsem mu příští tři hodiny znepříjemnit život.

***

„Jak daleko ještě?“ lapal Trent po dechu. Znovu se zastavil, opřel si ruce o kolena a snažil se popadnout dech.

Zkontroloval jsem svou GPS. „Ještě tak půl míle. Jdeme.“

Trent zavrčel, ale zatnul zuby. Cesta byla kamenitá a úzká. Strmé úseky byly dlouhé a rovnější úseky krátké.

Musel jsem tomu chlapovi přiznat, že je v celkem dobré kondici a vedl si lépe, než jsem čekal. A jelikož jsme měřili zhruba stejně, držel se s mými dlouhými kroky.

Kdyby tu Trent nebyl, byl by to úžasný výšlap. Ranní vzduch byl pořád chladný a čerstvý. Slunce už svítilo na jasně modré obloze.

Emmy by to tu milovala, ale pro její krátké nožky by to bylo náročné. Stezka byla celkem blízko chatě, kterou jsem pronajal na naše výročí.

Podíval jsem se tím směrem. Přes stromy jsem tu budovu neviděl, takže jsem zvedl hlavu k obloze, doufal jsem, že uvidím nějakého orla nebo jestřába, ale s trhnutím jsem se zastavil, když jsem ze směru od chaty uviděl stoupat kouř.

V zimě bych o tom kouři dvakrát neuvažoval.  Ale tohle bylo uprostřed léta. Vidět v tuhle dobu kouř znamenalo potíže. Proč by někdo zapaloval oheň, když dneska předpovídali skoro třicítky?

Chvíli jsem na ten kouř zíral a zhluboka dýchal. Necítil jsem smrad, což bylo dobré znamení.

Podíval jsem se zpátky na GPS. Byli jsme chatě blíž, než jsem čekal. Asi jsem Trenta tlačil tvrdě a rychle.

„Co?“ řekl Trent. „Už jsme skončili? Můžeme se otočit?“

„Ne.“ Ještě jsem se několikrát nadechl a zkoumal, jestli nezachytím pach spáleného dřeva. Ale cítil jsem jen zelené stromy.

Pak jsem se zaposlouchal. Lesní ohně, i ty malé, vydávaly jedinečné zvuky, když se pálí stromy. Slyšel jsem jen lehký větřík, co si pohrával s korunami stromů a datla, který si v dálce vyklovával nový domek.

Znovu jsem zaklonil hlavu a studoval ten kouř. Netmavl, ani netěžkl, tak jsem se rozhodl, že půjdeme dál a podíváme se na to.

„Tak jdeme,“ nařídil jsem Trentovi.

O pět minut později jsem se znovu zastavil a podíval se na oblohu. Tentokrát byl kouř hustější a barvil se do šeda. „Něco je špatně.“

„Vidíš ten kouř?“ řekl jsem a ukázal na nebe. „Musíme to zkontrolovat.“

„Já nepůjdu vstříc ohni!“ řekl Trent. „Jsi blázen?“

„Fajn. Můžeš si cestu zpátky najít sám.“

„Počkej!“ Trent mě chytil za paži, než jsem mohl odběhnout. „Nemůžeš mě tu nechat samotného. Co když se ztratím? Co když mě napadne nějaké zvíře?“

„Máš dvě možnosti, Trente,“ řekl jsem a setřásl jeho stisk. „Buď můžeš jít po cestě zpátky jako jsme přišli nebo můžeš jít se mnou. Ale já tu nebudu marnit čas. Jdeš se mnou, tak drž tempo. Nezastavuju a nečekám, až popadneš dech. Nechám tvůj zadek uprostřed lesů. Máš dvě vteřiny na rozhodnutí. Takže co si vybereš?“

„Jdu taky.“ Přikývl Trent.

„Doufám, že jsi v dobré kondici, starouši.“

Rychlá chůze mezi stromy nebyla snadná. Země byla pokrytá jehličím a spadanými větvemi. Občas jsem se zastavil a podíval se na kouř, abych si potvrdil, že jdeme správným směrem, ale jinak jsem se pohyboval s odhodlaným mlčením. Trent dělal rámus za mnou, ale držel mé rychlé tempo.

„Jsi v pohodě?“ zavolal jsem přes rameno.

„Ano!“

Trochu jsem zpomalil. Nechtěl jsem, aby Emmyin otec chytl infarkt, protože na něj tlačím. A taky se mi možná bude hodit pár rukou navíc, to bude záležet, co najdeme na konci toho kouře.

Jak jsme se blížili, nozdry mi naplnil zápach, který jsem dřív hledal. Něco určitě hořelo. Jen jsem doufal, že to není ta chata a není to les. Chatu rychle přestaví, ale zničení lesa se napravuje roky. A v té oblasti byly i další domy. Požár lesa je také ohrožoval.

Vzduch v lese začal být mlhavý. Byli jsme blízko. Deset metrů před námi byla ta mýtina.

Máknul jsem unavenýma nohama, zbývající vzdálenost uběhl a vyběhl z lesa.

Kurva.

Chata, kde jsme s Emmy strávili náš fantastický výroční víkend hořela. Z oken se valil kouř, a otevřenými dveřmi jsem viděl plameny.

Zvuk kašle mě přiměl otočit se k přístřešku u příjezdové cesty.

Nějaký starší muž táhl směrem k domu hadici. Tvář měl pokrytou černými sazemi a sotva stál na nohou.

Přiběhl jsem k němu a pomohl mu vstát. „Je někdo uvnitř?“

„Moje žena!“ ječel ten muž. „Musím pro ni jít. Je uvězněná nahoře!“

„Jdu pro ni. Zůstaňte tady.“ Pomohl jsem muži sednout na zem a otočil se k domu. „Tady!“ Zakřičel jsem na Trenta, který zrovna vylezl z lesa. „Zavolej 911. Řekni jim, že jsme u chaty na stezce Old Haggerty. Chápeš?“

Trent se pokusil chytit telefon, který jsem mu hodil. „Co to děláš? Nemůžeš jít dovnitř!“ Křičel Trent.

Ignoroval jsem ho a bral schody po dvou. Ve vteřině, kdy jsem prošel dveřmi, mou kůži zasáhla vlna horka. Kouř mi ucpal hrdlo a začaly mi slzet oči.

Zrovna jsem vběhl do plamenů.

***

Emmeline.

Bílá tyčinka, dvě minuty, jedno slovo a celý můj život se změnil.

Těhotná.

„Ó můj bože,“ zašeptala jsem a z očí mi tekly slzy.

Začala jsem se zároveň smát a taky plakat. Bylo to skutečné? Byl to tak hluboký moment mého života, že jsem stěží uvěřila, že to může být pravda.

Strach, který jsem cítila dřív z jednání s mým otcem, zmizel. Mohl mě kritizovat, jak chtěl, a bylo mi to jedno.

Měla jsem mnohem důležitější věci na práci.

Jako třeba jak tu úžasnou zprávu řeknu Nickovi, a jak vyzdobím dětský pokoj.

***

„Dobré ráno,“ řekla jsem Steffie.

„Ahoj,“ zamumlala.

Zrovna jsem vešla do domu a našla ji sedět na gauči v obýváku, něco ťukala do telefonu.

„Chceš jít na snídani do restaurace, než zamíříme do lázní?“ zeptala jsem se.

„Ne. Chci zůstat tady.“ Odložila svůj telefon a zírala z okna, odmítala se na mě podívat.

„Dobře.“

Chvíli jsem seděla potichu, čekala jsem, co Steffie řekne. Nebyla to ona. Vždycky bývala tak hlasitá. Nesnášela ticho. Na vysoké jsem musela studovat výhradně v knihovně, protože náš byt přetékal aktivitou.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se nakonec. Možná jí její těhotenství dělalo starosti. Byla jsem ráda, že Nick a otec byli na výšlapu, takže jsme se mohly pobavit o tom, jak se cítí, když se má stát matkou.

Kdyby to Nick ještě nevěděl, řekla bych o své úžasné novince Steffie a mohly jsme to společně oslavit.

„Jsem v pohodě.“

„Nezdáš se v pohodě,“ řekla jsem.

Otočila se na mě a vyštěkla, „Máš pravdu. Nejsem v pohodě.“

„Promluvme si o tom. Ráda pomůžu.“

Suše se zasmála. „Chceš pomoct? To je ironické.“

Zvedla jsem ruce na znamení kapitulace a ztichla.

„Oh, podívejme, ona se urazila. To je ale překvápko.“

„Steffie,“ řekla jsem raněně. „Proč se tak chováš? Co se stalo?“

Podívala se na svůj telefon a na tváři se jí objevil zvrhlý úšklebek. O co šlo? Nikdy nevypadala tak krutě.

„Steffie?“

„Zmlkni.“ Umlčela mě a znovu začala psát do telefonu.

„Dobře,“ řekla jsem a vstala z gauče. V tak speciální den jsem nepotřebovala její náladičku. „Nevím, co se s tebou děje, jestli máš jen nával hormonů nebo jsi na mě kvůli něčemu naštvaná, ale jsi hrubá. Takže jestli mi chceš říct, co se stalo, začni se chovat jako moje kamarádka. Myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom lázně vynechaly.“

Otočila jsem se k odchodu, ale zastavila mě, když zavolala mé jméno.

„Pamatuješ si na toho chlápka, co tě pronásledoval poslední rok na vysoké?“ zeptala se.

Škubla jsem sebou a svaly se mi napjaly. „Ano.“

„Jede sem.“

„Cože?“ O čem to mluví? Jak mohla znát mého pronásledovatele? Proč ho znala?

„Jede sem,“ zopakovala, „aby tě zabil.“

Několikrát jsem zamrkala, přehrála si její slova a protočila oči. „Vtipné, Steffie,“ řekla jsem suše, „ale obávám se, že tvůj smysl pro humor je trošku morbidní.“

„Ne, vážně. Zrovna teď je na cestě. Najala jsem ho, aby tě zabil, a nastražil to tak, jako že se zvrtla loupež.“

Napětí v mém těle se okamžitě vrátilo. Její tón byl opravdu vážný. Než jsem stihla reagovat, Steffie mě šokovala znovu, když vstala z gauče a zpoza džínů vytáhla malou černou pistoli. Když namířila na mou hruď, rukama jsem se instinktivně chytila za břicho.

„Ani hnout,“ nařídila. „Zůstaneš přímo tady, dokud se sem nedostane tvůj největší fanoušek.“

Hlava se mi začala točit. Tohle musí být nějaký žert. Nemohla jsem být v jedné z těch nočních můr, kdy se probudíte a hodiny vás nahánějí. Tohle se mi muselo zdát. Moje kamarádka na mě mířila zbraní.

„Nechápu,“ řekla jsem. „O co tu jde?“

„Není to komplikované, Emmeline. Ty máš to, co chci já.“ Můj prázdný výraz ji přiměl se ušklíbnout. „Prachy.“

„Ty chceš mé peníze?“ zeptala jsem se, pořád naprosto zmatená.

„No, ne že bys je ty potřebovala,“ vyštěkla. „Stojíš víc jak sto milionů dolarů, Emmeline. Možná chceš nechat všechny ty prachy nedotčeně ležet v bance, ale já ne. Tvůj otec není tak bohatý, jak chce, aby si všichni mysleli. Věděla jsi, že mi dává kapesné?“

Co se to tu kruci dělo? Zírala jsem na ni v šoku, úplně paralyzovaná. To si myslela, že by jí má smrt přinesla mé peníze?

„Jak ti moje vražda pomůže získat peníze?“ Nemohla jsem uvěřit, že jsem se na tohle zeptala.

„Snadno. Ty umřeš. Trent zdědí tvůj svěřenecký fond. A já si ho vezmu od Trenta.“

„Ale Steffie, moje peníze budou Nickovy.“ Teď, když jsem poukázala na díru v její logice, jsem doufala, že na mě a mé nenarozené dítě přestane mířit tou zbraní.

„Mýlíš se, Emmy,“ zasyčela. „Fred Andrews ještě neudělal změnu příjemce. Pozdržel to. Pořád je fond psaný na tvého otce.“

Kolečka v hlavě se mi otáčela. Jak to mohla vědět? Uplatila ho mými miliony? Nebo použila jiné své osobní „dovednosti“, aby z něj dostala informace?

„Ty si opravdu myslíš, že se dostaneš z mé vraždy a pak si vezmeš mého otce?“ zeptala jsem se znovu ohromená tímhle rozhovorem. „To je šílené. To nemůžeš myslet vážně. Řekni, že žertuješ.“

„Mluvím smrtelně vážně.“ Její zoufalé a šílené oči se podívaly do mých. „Strávila jsem tímhle plánem až příliš mnoho času, aby to nevyšlo. Obětovala jsem všechno, abych se dostala až sem a teď nepřestanu.“

Najednou dávala tahle náhlá dovolená smysl. Musela mě zabít, než se Nick stane dědicem mého fondu.

V hlavě jsem si procházela vzpomínky na posledních pár let, teď už jsem je viděla z jiného úhlu. Jednou jsem jí řekla, že uvažuju nad tím, že daruji svůj svěřenecký fond charitě. Ona mi to okamžitě vymluvila. Jednou jsem se jí zeptala, jestli miluje mého otce. Jen se usmála a řekla, že to tak vždycky plánovala. Ne že ho milovala. Ne že ho chtěla. Ale že to plánovala.

A když jsem jí řekla, že mě někdo pronásleduje, nikdy mě nepřiměla jít na policii. Místo toho mě požádala, abych jí ho ukázala.

„A ten stalker? Celou dobu jsi za tím stála ty?“ zeptala jsem se.

„Oh ne. Opravdu tebou byl posedlý. A tehdy jsem pochybovala, že by ti něco udělal. Ale když ho Logan vystopoval a skoro ho umlátil k smrti, jeho posedlost se změnila v trochu… ošklivější. Když jsem za ním došla s tučným balíkem peněz, byl víc než ochotný spolupracovat.“

Cože? Netušila jsem, že to Logan udělal. Na tom nezáleželo. Ne když Steffie mířila zbraní na mou hruď. Ne když moje nejstarší kamarádka zaplatila někomu, aby mě zabil.

Zabolelo mě u srdce. Všechny mé pěkné vzpomínky se Steffie byly poskvrněny její nenasytnou hamižností. Teď jsem už věděla, na kolik si váží našeho přátelství a mého života: na méně než sto milionů dolarů.

„Jsi moje kamarádka,“ zašeptala jsem. „To pro tebe nic neznamená?“

Pokrčila rameny. „Koupím si nové přátele.“

Můj smutek se rychle změnil v hněv.

To už jsem si toho letos neprožila dost? Osobní problémy stranou, měla jsem přitisknutou zbraň k hlavě, motorkářský gang se mě pokusil unést. Teď mi moje kamarádka, snoubenka mého otce, hrozila, že mě zabije?

„Shniješ v base,“ zasyčela jsem.

„Neshniju,“ odfrkla. „Poldové se sem dostanou a najdou mě přivázanou a bezmocnou, jak pláču nad tvým mrtvým tělem. Tvůj stalker už bude na cestě do Kanady s penězi v mé kabelce, a nikdy o něm znovu neuslyšíme. Jen další loupež, která se zvrtla. Máš nakonec takovou smůlu. Jenže tentokrát se ujistím, že to neposere.“

Chvíli jsem ji pozorovala, všechno vstřebávala. Nebudu prosit o život, neobměkčím její srdce vtipy z minulosti. Ona svůj postoj nezmění. Všude v pěkné tváři se jí zračilo odhodlání. Kamarádka, kterou jsem měla vždycky ráda, byla iluze. Klubko lží obklopovalo tu brunetu, cizinku v mém obýváku.

Spoléhala na to, že když na mě bude mířit, zůstanu stát a počkám na svého vraha, až přijede. Měla jsem toho tolik, pro co žít. Budu bojovat, abych zachránila své dítě. A taky jsem spoléhala na to, že se jí zbraň v rukou třese od chvíle, kdy ji vytáhla.

Tak jsem posbírala veškerou odvahu a nadechla se. Jedna. Dvě. Tři.

Ve vteřině, kdy se Steffie podívala zpátky k oknu, jsem se otočila a začala sprintovat ke dveřím. Kolem hlavy mi proletěla kulka. Ozývala se v místnost zlomek vteřiny předtím, než se jedno velké okno vedle mě roztříštilo.

Minula!

Steffie frustrovaně vykřikla a zaječela na mě.

Podívala jsem se přes rameno a čekala, že ji uvidím na mě znovu mířit. Místo toho se sbírala z podlahy. Musela se pokusit vydat za mnou a zakopla o hrbolek na koberci. To, že spadla, bylo asi důvodem, že místo mě zasáhla okno.

Ten záhyb na koberci, ten, na který jsem stokrát nadávala, mi zrovna zachránil život.

Teď jsem to musela zvládnout ven, než znovu vystřelí, abych mohla utéct do lesa. Adrenalin mi vířil v žilách a nutil mě běžet rychleji a rychleji. Když jsem šlápla na dlaždici v hale, zavrávorala jsem, ale udržela jsem se na nohou, takže jsem otevřela dveře.

„Vrať se!“ vykřikla Steffie.

Dva kroky ven a myslela jsem, že jsem volná. Ale kolem břicha se mi omotala silná paže a stáhla mě dozadu ve stejné chvíli, kdy mi někdo zakryl ústa rukou a ztlumil můj výkřik.

„Ne!“ Ječela jsem, bojovala a drápala svého únosce. Ale i přes mé kopání a mávání, byl schopen mě odtáhnout ke straně domu.

„Tiše, Emmeline.“

Přestala jsem bojovat a ruka z pusy mi zmizela. Otočila jsem se a uviděla známou tvář.

„Dashi?“

Přitiskl mi prst ke rtům a utišil mě. Pak mě pustil, chytil mě za ruku a táhl mě za sebou za nevětší strom u domu.

V dálce Steffie šílela jako blázen.

„Co tady děláš?“ zašeptala jsem, přikrčila jsem se k zemi, abych se skryla.

Zavrtěl hlavou, naznačil, abych zůstala zticha.

Přikývla jsem a otočila jsem se, vykoukla jsem zpoza stromu. Tak se mi ulevilo, že jsem se dostala z domu, ale byla jsem naprosto zmatená.

Minuty ubíhaly, jak jsme se skrývali a poslouchali, jestli nezaslechneme Steffie. Přestala ječet a netušila jsem, kam by mohla jít.

Koutkem oka jsem zahlédla něco, co mě přimělo sebou cuknout. Sledovala jsem s vykulenýma očima, jak se zpoza domu plíží můj pronásledovatel a v ruce drží pistol. Vypadal úplně stejně jak jsem si pamatovala, zrzavé vlasy a vychrtlá postava. Oči měl korálkovité a zasazené příliš blízko kořene nosu

Po páteři mi přeběhl mráz, když se vynořil mezi stromy, díky bohu si nevšiml naší přítomnosti.

Dash do mě šťouchl, kývl bradou směrem k zadní části domu. Ze stejného místa jako můj pronásledovatel se vynořila další postava.

Draven.

S kočičí mrštností se blížil k mému pronásledovateli. Ticho naplnil výstřel Dravenovy ruční zbraně.

„Polož to,“ nařídil Draven.

Můj pronásledovatel bez váhání odhodil svou zbraň do špíny. Pak jedním mocným úderem zadní části zbraně do lebky poslal Draven mého budoucího vraha k zemi.

„Vylezte,“ zavolal Draven.

„Dostal jsi tu mrchu?“ zaječel Dash.

„Jo. Je svázaná uvnitř s Jetem.“

Dash mě zvedl na nohy a táhl mě za sebou, jak jsme šli k Dravenovi a muži u jeho nohou, který byl v bezvědomí.

„Svaž toho chlapa,“ řekl Draven.

Zatímco Dash plnil příkaz svého prezidenta, mě zasáhl šok z celé situace. Objala jsem se rukama kolem břicha a začala se mi třást ramena, ale než jsem mohla zkolabovat, Draven mě pevně chytil.

„Jsi v pořádku,“ řekl.

Třes se změnil ve vzlyky a já jsem mu zabořila tvář do košile.

„Jsi v pořádku, Emmeline,“ řekl. „Jsi v pohodě. Je konec.“

***

„Kde je?“ zeptala jsem se posté.

Byla jsem v zasedací místnosti na stanici, přesně jako naposledy, kdy na mě mířila zbraň. Ale tentokrát u mě nebyl Nick. Místo toho jsem byla obklopená Dravenem a jeho muži z motorkářského klubu.

A nikdo mi neřekl, kde je můj manžel. Pokaždé, když jsem mu zavolala na mobil, šlo to přímo do hlasovky.

Od Stefiina útoku utekly skoro čtyři hodiny. Když jsem se dala dokupy, Draven mě zavezl do města. Stanice šerifa, která byla prakticky opuštěná, když jsme dorazili, teď přímo bzučela aktivitou.

Jess přišel a vyslechl mou výpověď. Krátce nato zmizel.

Milo přišel s lahvemi vody. Pak zmizel taky.

Jediný policista, kterého jsem znala, byl Sam a ten se teď nacházel ve výslechové místnosti se stalkerem.

Steffie byla zamčená v cele.

„Něco se děje. Proč mi neřekneš, o co jde?“ zeptala jsem se Dravena.

„Já nevím, dítě.“ Dravenův hlas byl plný obav.

Bylo mi špatně a třásla jsem se, pravděpodobně ze směsice těhotenství a strachu. Potřebovala jsem něco sníst, než omdlím.

„Nevadilo by někomu z vás dojít mi pro nějaké sušenky? A možná pomerančový džus?“ zeptala jsem se Dravenových mužů.

„Zařídím to,“ řekl Dash.

„Můžeš se mnou mluvit? To ticho věci zhoršuje,“ zeptala jsem se Dravena.

„Jistě. O čem chceš mluvit?“

„Jak jsi skončil u mě doma?“

Draven poskytl svou výpověď Jessovi, ale nevysvětlil, jak se tam vlastně dostal.

„Když jsi mi řekla o těch dalších vloupáních, něco mi nesedělo a začal jsem čmuchat. Zjistil jsem, že to nebyli Warriors, tak jsem se podíval na tvé příbuzné. Dneska ráno našel můj hacker několik podezřelých emailů mezi tou děvkou a tím chlapem, co jsem ho omráčil. Ona je dobře maskovala, ale můj člověk je vyšťoural. Pak jsem zjistil, že posledních pár týdnů vybírala hotovost. Skoro půl milionu za posledních deset dní. Tak jsem tebe a Nicka přijel varovat, že se něco chystá.“

Vstřebávala jsem jeho vysvětlení. Co bych dělala, kdyby tu nebyli?

„Zatraceně šťastné načasování,“ řekl Draven a hlasitě vydechl.

To určitě. „Jak jsi věděl, kde mě najít?“ zeptala jsem se.

„Uh, Dash se ti možná onehdy vrtal v telefonu a dal na něj sledovací zařízení,“ řekl a promnul si zátylek.

Nikdy bych neřekla, že budu tak ráda, že mi narušili soukromí.

Kdyby nebylo Dravena, asi bych byla mrtvá. Utekla bych Steffie, ale vpadla bych přímo do náruče toho stalkera.

Zdráhala jsem se uvěřit, jaké jsme měli štěstí. Kdyby Draven počkal do odpoledne, než pojede do Prescottu, nebo by ten hacker nenašel Steffiiny emaily, bylo by to mnohem horší.

„Díky,“ zašeptala jsem. „Že jsi to nevzdal. Že jsi mě zachránil.“ Nás zachránil.

„Jsem rád, že jsme tu byli,“ řekl a vzal mě za ruku.

„Kde je Nick?“ zeptala jsem se. Hlas se mi zlomil a do očí mi vhrkly slzy. Něco bylo špatně. Jen jsem chtěla, aby mi někdo řekl, co.

Venku před místností se ozval hlasitý šrumec, takže jsme s Dravenem vyskočili ze židlí a spěchali dveřmi.

Ruka mi vyletěla k ústům, když místností proběhl Nick. Byl pokrytý prachem a sazemi, ale byl v pořádku. Ztratila jsem výhled na jeho tvář, když si mě přitiskl k hrudi.

„Jsi v pořádku,“ brečela jsem do jeho ohořelé košile. Ten smrad mi obracel žaludek, ale bylo mi to jedno. Záleželo jen na tom, že byl tady a oba jsme byli v bezpečí.

„Ty jsi v pořádku,“ řekl.

Obklopeni policisty a motorkářskými gangstery jsme se s Nickem objímali. Svět kolem nás zmizel.

Draven měl pravdu. Byl konec.

Tentokrát jsem to cítila. Zvládli jsme to. Teď už mi s Nickem zbývalo jen žít šťastně a budovat rodinu. Užívat si každou chvíli společně.

„Půjdeme domů?“ zeptala jsem se.

„Půjdeme domů.“

***

I když bylo teprve odpoledne, dali jsme si s Nickem dlouhou sprchu a vlezli do postele.

Byla jsem emocionálně vyčerpaná a potřebovala spánek.

Dole byla hromada lidí, která nás chtěla vidět, ale bylo mi to jedno. Můžou zůstat pár hodin, zatímco my spolu zůstaneme chvíli sami.

Měla jsem Nickovu flanelovou košili a své zimní ponožky a zády jsem byla přitisknutá k jeho nahé hrudi.

Bylo to jako dny, ne jako hodiny, které uběhly od toho, co jsem se v té samé pozici probudila. Bylo těžké uvěřit, že jsem své těhotenství zjistila teprve dnes ráno.

Moje touha překvapit Nicka propracovaným oznámením byla pryč. Teď už jsem jen chtěla, aby to věděl.

„Jsem těhotná,“ řekla jsem bez fanfár nebo dramat. Nepotřebovali jsme to. Ta novinka samotná byla dost.

Jeho paže si mě přitiskly blíž a hruď se mu zvedla hlubokým nádechem. „Miluju tě, ženo,“ zašeptal mi Nick do ucha.

„Miluju tě, muži.“

Jeho ruka se posunula z mé hrudi k břichu. Jemně mi zvedl lem flanelové košile a roztáhl svou dlaň na břichu.

„I tebe miluju, děťátko.“