TCC - 22. kapitola

 Překlad: Lenuszka

„Emmy?“ po mém boku se ozval Nickův hlas.

Donutila jsem se otevřít oči a vzpomenout si, kde jsem. V nemocnici. Otočila jsem se za hlasem. Opíral se o kraj mé postele a mou ruku měl vtisknutou mezi své.

„Jak se cítíš?“ zeptal se.

Dala jsem si chvilku na nádech a odhad situace. „Zbitá. Unavená. Mám žízeň.“

Pomohl mi se posadit a přiložit mi plastový kelímek ke rtům. Sice bolelo polknout, ale voda zase utišila napětí v mém krku.

„Lepší?“ zeptal se.

Přikývla jsem a rozhlédla se po místnosti. V televizi hrál basket a světlo v koupelně bylo rozsvícené. Ačkoli byly zatažené závěsy, mohla jsem říct, že je venku tma.

„Kolik je?“

„Okolo desáté,“ řekl.

Celý den jsem prospala. Pamatuju si, jak mě sem Jess dneska ráno přinesl a krátký rozhovor s doktorem, ale když jsem se probudila a viděla Nicka, na nic jiného jsem si nevzpomněla.

„Byl tu už doktor Peterson?“ zeptala jsem se.

Přikývl.

„Co je mi?“

„Máš zápal plic.“ Zamračil se.

Mě to nepřekvapovalo. Mé nachlazení bylo nejhorší, co jsem kdy měla a můj stres během posledních dní byl neuvěřitelný. Byl to dokonalý recept na zápal plic. „Jak dlouho tu musím zůstat?“

„Tři nebo čtyři dny. Máš antibiotika a doktor řekl, že to může chvíli trvat, než zaberou. Byla jsi velmi dehydrovaná, takže ti dávají nějaké tekutiny. A taky léky na bolest. Máš dvě nalomená žebra, což bude chvíli bolet. Ovázali ti to, ale léčí se to pomalu.“

„A moje tvář?“ Byla to čirá ješitnost, ale opravdu jsem doufala, že na tváři nezůstane trvalé poškození.

„Jen nateklá. Několik dnů bude hrát všemi barvami.“

Usmála jsem se a s úlevou klesla zpátky do postele.

„Je to skoro roztomilé. Oba máme skoro stejné monokly,“ řekl.

Úsměv mě opustil, když jsem očima zatěkala k jeho tváři. V potemnělé místnosti s nateklýma očima jsem si jeho zranění nevšimla. Ale teď jsem se podívala zblízka a viděla jsem červenou kolem jeho pravého oka.

„Kdo tě uhodil?“

„Dash,“ zabručel.

„Proč?“

„Nevzal jsem zprávy o tvém stavu moc dobře. To, že mi jednu vrazil, byla zpráva, abych si dal své sračky dohromady.“

„Ach.“ Navrch své viny, kterou jsem cítila kvůli naší hádce, jsem se teď cítila ještě hůř, že si musel projít takovým peklem. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem a podívala se do klína.

Museli jsme si toho tolik říct. Tolik věcí, co jsme potřebovali napravit. Co bych dělala, kdyby to nešlo?

„Ne dokud se neuzdravíš, Emmy.“

Podívala jsem se mu do očí a prosila. „Prosím. Nemůžu to takhle nechat.“

Políbil mi ruku a řekl, „Nechci to všechno zpackat, když jsi nemocná. Musíme se soustředit na to, aby ti bylo lépe. Pak si můžeme promluvit. Prozatím to budeme jen my. Dobře?“

„Dobře,“ řekla jsem váhavě.

Oba jsme chvíli zírali na telku a za nedlouho po návštěvě sestry mi začala klesat víčka. Byla jsem vzhůru míň než hodinu a už jsem byla unavená.

„Měl bys jít domů a trochu se vyspat,“ řekla jsem.

„Nikam nejdu.“

„Proč ne? To židle asi nebude moc pohodlná.“

„Není, ale to je jedno. Neopustím tě.“

V srdci se mi rozlil radostný pocit. Byla jsem nadšená, že mám Nicka zpátky. Ano, museli jsme toho hodně probrat, ale pro tuhle chvíli jsem si chtěla vychutnávat jeho uklidňující přítomnost. Potřebovala jsem ho u sebe. Tak jsem se zhluboka nadechla a připravila se na bolest.

Silně jsem zatlačila a posunula se na kraj postele. Bokem mi vystřelila bolest a já jsem zadržela dech.

„Co to děláš?“ řekl Nick a vyskočil ze židle.

„Posouvám se.“

„Proč?“

„Abys mohl spát se mnou.“

„Ne. Vrať se zpátky doprostřed,“ řekl a natáhl se po mně.

Pleskla jsem ho po ruce a zamračila se na něj.

„Emmy,“ zavrčel.

Protočila jsem oči. „Nehádej se se mnou. Jsem nemocná. Chci, abys šel sem ke mně. Pořád je mi zima a ty mě udržíš v teple.“

Zafuněl a zamumlal si, „kruci,“ ale pak si sundal boty.

Jemně si lehl vedle mě, pak mi dal paži pod krk, abych si mohla položit hlavu do ohbí jeho ramene. Nebylo to tak pěkné jako doma v posteli, ale brala jsem to.

***

Venku před nemocničním pokojem si šeptaly dvě ženy. Nebo si myslely, že šeptají. Vlastně mluvily úplně normálně, protože hlasitě šeptaly jedna druhé.

„Jdu dovnitř.“

„Ne, nejdeš.“

„Ano, jdu.“

„Nedotýkej se těch dveří! Vzbudíš je!“

„Zmlkni!“

„Zmlkněte kruci obě,“ řekl Nick. „Ještě chvíli budete tak hlučné a zamknu tu.“

„To si teda zkus!“ zasyčel jeden hlas.

Gigi.

Začala jsem se mu usmívat do hrudi.

„Vy dvě probudíte Emmy,“ vyštěkl Nick.

„Ach, dobře! Jste vzhůru,“ řekla Gigi a nakráčela do místnosti následovaná Sarou Phillipsovou.

Na rozdíl od Gigi, která se nerozpakovala nás vzbudit, ta pěkná jahodová blondýna, kterou jsem potkala na Gigiině party v garáži, se červenala a uhýbala očima. Nesla velkou kytici žlutých a oranžových růží spolu se svazkem balónků. Obě ženy na sobě měly nemocniční obleky, asi šly pro návštěvě hned na směnu.

Gigi měla taky květiny, gerbery všech barev. Ve druhé ruce měla velkou bílou krabici.

Nick jemně vyklouzl svou paží zpod mé hlavy a posadil se na posteli, dal si nohy dolů. „Co tu vy dvě děláte?“

„Jsme uvítací výbor!“ řekla Gigi. Odložila si a přišla k mé posteli, jemně mě pohladila po bolavé tváři. „Sakryš! Tak mě to mrzí, Emmeline.“

„Díky. Do čeho mě vítáte?“

„Do klubu unesených.“ Zakřenila se.

„Oh, to mě poser,“ zamumlal Nick, zatímco jsem se smála.

„Ooh! Au. Nenuťte mě se smát. Dost to bolí,“ řekla jsem a chytila se za žebra, která teď bolela jak čert.

„Promiň,“ řekla. „A nedívej se na mě tak,“ řekla Nickovi.

Zrovna se na ni mračil, zatímco si mě prohlížela, jestli jsem v pořádku.

„Jsem v pohodě,“ řekla jsem.

Zabručel, ale trochu se na židli uvolnil. „Co jsi nám přinesla z restaurace?“ zeptal se a naznačil bradou k bílé krabici.

„Snídani. Milujeme nemocniční stravu,“ řekla Sara s kamennou tváří. „Ale myslely jsme si, že možná budete chtít něco speciálního.“

Poprvé od svého nepříjemného zážitku jsem pocítila hlad. Bylo pondělí ráno a já jsem skoro celý víkend prospala.

„Zavolali jsme Tině do restaurace a ona upekla speciální karamelovo skořicové rolky,“ řekla Gigi. „Obvykle je dělá jen v neděli, ale byla tak vykolejená z toho, co se ti stalo, že udělala výjimku.“

„Řekni, že jste přinesly víc než dvě,“ řekl Nick.

„Šest.“ Sara se usmála.

Nick si promnul ruce. Gigi vzala krabici dřív, než se jí stačil dotknout a postavila ji mimo jeho dosah.

„Zůstaneme tak dlouho, jak bude Emmeline chtít,“ řekla a přimhouřila oči.

„Jak začne být unavená, jdete,“ řekl Nick.

„Dohodnuto.“

Nikdy předtím jsem Tininy slavné rolky neměla a nebyla jsem schopná toho sníst moc, ale každé sousto bylo vynikající. Rolky byly teplé a mazlavé od dokonalé směsi skořice, sladkého karamelu a listového pečiva.

Nick zlikvidoval zbývajících pět rolek. Když si do pusy nacpal poslední kousek, zírala jsem na něj s vykulenýma očima.

„Co?“ řekl s plnou pusou.

Uchechtla jsem se a trhla sebou. „Nenuť mě se smát.“

„Po-miň,“ mluvil se.

Protočila jsem oči a podívala se na Gigi.

„Takže co je klub unesených?“

„Přesně tohle. Ty, já a Maisy jsme jediné členky. Maisy tě opravdu chtěla vidět, ale nechce do téhle budovy ani vkročit, takže Sara je její klubová zmocněnkyně. Jsme tu, abychom tě zasvětily.“ Gigi se usmála.

„Ale já jsem nebyla doopravdy unesená.“

Mávla rukou ve vzduchu. „Ale skoro ano.“

„Dobře,“ vzala jsem se. „Je tu nějaké zasvěcení?“

„Ty ji vyděsíš, Gigi,“ řekla Sara. „Neboj se, Emmeline. Byla jsem tu, když s Maisy vymyslely to ‚zasvěcení‘ asi před dvaceti minutami. Není to nic vážného.“

„Tvé zasvěcení do klubu vyžaduje jedinou věc. Musíš podepsat naši smlouvu,“ řekla Gigi.

Vytáhla z kabelky kousek papíru a přidala mi ho, zatímco lovila propisku.

My, oficiální členky Prescottského Klubu Unesených, vážně slibujeme, že dodržíme následující:

1 – každý rok se zúčastníme nebo uspořádáme party pro členy klubu, abychom oslavily výročí našeho únosu (nebo pokusu o únos). Pozvání se nemusí vztahovat pouze na členy klubu.

2 – Zúčastníme se minimálně šesti setkání klubu, které se uskuteční v místních lázních.

3 – Slibujeme, že se můžeš spolehnout na jakoukoli členku klubu, když se cítíš vyděšeně, smutně nebo sama

4 – Podržíme každého člena klubu, když uvidíme, že se mu nevede dobře.

                                              Gigi Clearyová

                                                       Maisy Holtová

 

Dole se Gigi a Maisy podepsaly.

Na chvíli jsem se vrátila zpátky do Jinxovy dodávky, byla jsem si jistá, že únos nepřežiju. Že mě to zlomí. Teď jsem si uvědomila, že jsem na to nemusela být sama. Mohla jsem se spolehnout na své kamarádky, které mě podpoří.

Moje kamarádky.

Nejen na Nicka. Tyhle ženy mě přijaly a nechaly mě vstoupit do jejich životů. Za to jsem byla vděčná.

„Můžu dostat pero, prosím?“ Podepsala jsem se jménem pod jejich.

Gigi se sklonila, aby mě objala. „Příští měsíc bude nejhorší. Spolehni se na Nicka. A Maisy. A mě. Budeme tady. Nezkoušej si tím projít sama.“

V nose mě zaštípalo a do očí mi vhrkly slzy. Popotáhla jsem a přikývla.

„Dobře, musíme do práce,“ řekla Sara.

„Děkuji za návštěvu. A překrásné květiny.“

„A snídani,“ řekl Nick.

„Není vůbec zač. Jen jsme rády, že jsi zpátky živá a vcelku,“ řekla Gigi.

„Tyhle kytky jsou od nás,“ řekla Sara a ukázala na růže.

„A tyhle z tvé třídy,“ řekla Gigi a kývla ke gerberám. Znovu zalovila v kabelce a vytáhla zářivě oranžovou kartičku. „Napsali ti dneska vzkaz. A protože vždycky využiju příležitosti, abych se pochlubila svou holčičkou, Rowenin krasopis je zdaleka nejhezčí.“

„Je velmi nadaná.“ Usmála jsem se. „Kdo je učí, když jsem v nemocnici?“

„Garcia,“ řekl Nick. „Volal jsem mu včera domů a řekl mu, že budeš týden mimo. Možná dva. Řekl, že si tvou třídu vezme na starost a nemusíš se o nic bát.“

Vydechla jsem úlevou, že má nepřítomnost bude mít na děti špatný vliv. Rich nebyl jen dobrý ředitel, taky byl výborný učitel. Mé děti byly v dobrých rukou.

„Potřebuješ něco, Emmeline?“ zeptala se Sara.

„Ne, děkuji.“

„Dobře. No, já tu dneska pracuju, takže kdyby něco, jen zazvoň a já dojdu.“

„A jestli nebude dost rychlá, zmáčkni ten nouzový knoflík za sebou a já přijdu z pohotovosti.“ Mrkla Gigi.

Ještě mě objaly, chvíli poklábosily, rozloučily se a odešly. Pár minut na to přišel doktor Peterson, aby se podíval na má zranění.

„Lepšíte se,“ řekl.

„Můžu ji tedy zítra vzít domů?“ zeptal se Nick.

Při slově ‚domů‘ jsem zavřela oči a zamračila se. Jak budu moct ještě někdy vejít do svého domu?

Nick si toho všiml a popadl mě za ruku, pevně stiskl.

„Zítra by to mělo vyjít,“ řekl doktor Peterson. „Zavolej, jestli se bolest zhorší, Emmeline.“

„Jak ti je?“ zeptal se Nick, když doktor odešel.

„Ráno bylo náročné. Jsem unavená.“

„Jess se tu musí zastavit kvůli tvé výpovědi. Řekl, že nám přinese oběd. Co kdyby ses chvíli vyspala, než sem přijde? Já všechny návštěvy odpálkuju.“

„Dobře,“ řekla jsem, uvelebila jsem se na polštáři a zavřela oči.

Ucítila jsem jeho teplo, než se mi rty přitiskly ke špičce nosu. „Hezky se vyspi, Emmy.“

O hodinu později seděli u postele Jess a Nick. Můj spánek byl sice krátký, ale cítila jsem se odpočatá.

„Promiň, že tě ruším,“ řekl Jess, „Ale potřebuju tvou výpověď.“

„To je v pořádku.“

„Uděláme to rychle,“ slíbil.

Dalších dvacet minut jsem Jessovi a Nickovi popisovala události v mém domě. Nick byl tak naštvaný, když jsem jim řekla o fyzickém napadení Wreckera a Jinxe, že jsme si museli dát přestávku, aby vyšel na chodbu a uklidnil se.

„Chceš ještě něco dodat?“ zeptal se Jess Nicka. „Jako třeba kdo jsou ti muži? Tvůj otec a bratr to asi moc dobře věděli, když jsme spolu v neděli mluvili.“

„Do záznamu,“ řekl Nick. „Netuším.“

„Mimo záznam,“ řekl Jess.

„Je to dlouhý příběh,“ Nick povzdechl.

„Mám čas. Co kdybys mě zasvětil, než si Emmeline sní oběd?“ zeptal se Jess.

Jess mi a Nickovi přinesl jídlo z lahůdek ve městě. Majitelé restaurace zabalili spoustu jídla. Nick měl velkou bagetu a já jsem dostala domácí kuřecí vývar s nudlemi.

Nick začal vysvětlovat a nic před Jessem netajil. Řekl mu o svém dětství v Dravenově motorkářském klubu, o vraždě své matky a jak jednou spáchal trestný čin. Myslím, že mu to pomůže se přes to dostat, když si o tom s někým promluvil. Nick tohle všechno vlekl sám už dost dlouho.

Když vypověděl, jak strávil poslední týden, byla jsem ráda, když řekl, že klubu nepomohl jak Draven s Dashem chtěli. Místo toho jen šel na Stoneův pohřeb a pohyboval se v blízkosti dílny v Clifton Forge.

„Teď už aspoň víme, kdo se ti vloupal do domu,“ řekl Nick, když dokončil své vyprávění. „Jen si přeju, abych Warriors bral jako hrozbu dřív, než to došlo tak daleko.“

„Není to tvoje vina,“ řekla jsem a natáhla jsem k němu ruku.

Vzal ji a políbil mě do dlaně.

Nick se vinil z mého únosu. Stalo se to kvůli Nickově rodině, ale nebyla to Nickova vina. A samozřejmě jsem ho z toho nevinila.

Přála jsem si, aby během naší hádky neodešel. Aby mě Warriors nenašli samotnou. Ale vloupali se mi do domu několikrát, takže to byla jen otázka času. Nick se mnou nemohl trávit každou vteřinu a jelikož byli Warriors jasně rozhodnutí mě dostat, nakonec se jim to povedlo. Byla škoda, že se to stalo hned po naší hádce.

„Dobře. Půjdu,“ řekl Jess. „Emmeline, dej vědět, kdyby sis vzpomněla na cokoli dalšího.“

Oba muži vstali, ale místo potřásání rukou Nick šerifa krátce objal. Jess ho poplácal po zádech a pak přišel ke mně. Sklonil se a dal mi pusu na čelo. „Uzdrav se, Emmeline.“

Zatlačila jsem slzy. Jess mě zachránil před únosem. Kdo mohl vědět, co by se stalo, kdyby se mnou Warriors stihli odjet od domu? Navždycky budu Jessovi dlužná, že mi přišel na pomoc. „Díky za všechno,“ řekla jsem.

Přikývl a odešel z místnosti.

„I tobě děkuju,“ řekla jsem Nickovi. „Že ses vrátil.“

„Neděkuj mi, Emmy.“ V jeho krásné tváři se zračila bolest a vina.

„Není to tvoje vina,“ zašeptala jsem.

„Je.“

„Není. Prosím netrestej se za to. Jsem v pohodě. Budu v pořádku. A nebudu se schopná dostat přes naši minulost, když se budeš vinit.“

Nick sklonil hlavu až k hraně mé postele a začala se mu třást ramena. Můj silný, statečný a upřímný muž se hroutil.

„Skoro jsem tě ztratil,“ zašeptal. Když vzhlédl, měl mokré oči. „Nemohl bych bez tebe žít.“

I po mé tváři stekly slzy. „Nemusíš.“ Natáhla jsem se a položila jsem Nickovi dlaň na tvář, palcem jsem mu jemně pohladila vousy.

„Ťuk, ťuk!“

Naše návštěva si to špatně načasovala. Otřela jsem si slzy z tváře a několikrát jsem se nadechla na uklidnění. Nick udělal to samé.

„Ahoj Silasi,“ řekla jsem, když vešel do místnosti.

„Přišel jsem nevhod?“

Zavrtěla jsem hlavou, zatímco Nick vstal, aby si s ním potřásl. „Ne. Pojď dál.“

„Přinesl jsem ti nějaké věci na zítra na převlečení,“ řekl Silas a zakýval velkou taškou na rameni.

„Díky,“ řekl Nick a prohrabal se taškou. Jako první vytáhl jednu ze svých flanelových košil. „Můžeš se předklonit?“ zeptal se mě Nick.

Přikývla jsem a co jsem mohla, naklonila jsem se dopředu. Nick mi položil košili na ramena. Pak mi ji upravil na zádech a pomohl mi s přední částí.

Když jsem se zhluboka nadechla, cítila jsem Nicka a okamžitě se cítila lépe. Bolest v boku se zmírnila a ani bolest svalů už nebyla tak hrozná.

Kouzlo.