TCC - 13. kapitola

 Překlad: Lenuszka

„Frede, vážím si tvých obav, ale ještě jsem se nerozhodla, co s rozvodem. Buď v klidu, až se to stane, budu tě informovat.“

Dneska odpoledne mi volal právník, divil se, že ještě nedostal mé podepsané rozvodové papíry. Když uvážím, že jsem během našeho posledního rozhovoru byla frustrovaná zpožděním z jeho strany, zpoždění z té mojí bylo nečekané.

„Musím tě varovat, Emmeline, čím déle budeš čekat, tím víc je pravděpodobné, že bude potřeba přepracování vyhlášky nebo dohody o narovnání. Nerad bych viděl, že musíš platit výdaje, které nejsou nutné,“ řekl.

„Chápu. Jestli na to dojde, ráda tobě i tvému týmu zaplatím za předělání těch dokumentů.“

„Tvůj otec nebude rád, když uvidí další náklady na své výplatní listině.“

„Frede, už minulý podzim jsem ti řekla, že tyhle náklady na jeho účet nejdou. Já ti je zaplatím osobně. Tohle není otcova věc.“

„Ano, samozřejmě,“ zařadil zpátečku. Buď zapomněl na mé instrukce nebo je ignoroval. Vážně jsem doufala, že je to to první, ale měla jsem podezření, že bohužel ne, jelikož s mým otcem hrávali golf.

„Dám ti vědět, až se rozhodnu. Sbohem,“ řekla jsem a zavěsila.

Už to byl měsíc od otcova ranního telefonátu a od té doby jsem o něm neslyšela. Ačkoli volala Steffie. Očividně otci řekla, že ten muž, který na něj toho rána křičel, nebyl nikdo jiný než můj manžel.

Ale jestli mu Fred řekne, že oddaluju rozvod, můj otec bude mnohem vlezlejší, a ani Steffiin šarm mu nezabrání udělat něco hnusného.

Sakra.

Potřebovala jsem se rozhodnout, co udělám. Nejen proto, abych měla odpověď na otcovy nevyhnutelné otázky, ale i kvůli sobě. A Nickovi.

Užívala jsem si být s Nickem. Náš vztah byl normální. Uspokojoval mé životní touhy o tom, že budu mít něco opravdového a skutečného.

Ale nebylo to jako bychom byli svoji. Bylo to tak, jak to bylo: dva dospělí, kteří spolu chodí. Vídali jsme se, když nám to dovolil každodenní život s žádnými dlouhodobými sliby.

Někdy jsem chtěla to, co měli v manželství mí prarodiče. Lásku. Úctu. Oddanost. Důvěru. Přátelství.

Měli jsme to s Nickem? Po malých kouscích, ale ne jako celek.

Jedna moje část pořád přemýšlela, jestli se někdy posuneme kupředu, pokud se nestane něco dramatického. Jako opravdový začátek. My oba jsme byli spokojeni s tím, jak se věci měly. Ale co bude dál? Jestli už jsme byli svoji, na co se můžeme těšit? Možná že jednoho dne budeme žít pod jednou střechou?

Chtěla jsem víc. Chtěla jsem zpátky Vegas. Všechnu tu vášeň a nadšení. Abych věděla, že jsem ta nejšťastnější žena na světě. Být kompletně pohlcená láskou.

A posledních několik týdnů jsem si začínala myslet, že rozvod bude to nejlepší řešení.

Nechtěla jsem se Nicka vzdát. Jen jsem s ním chtěla dál chodit. Pak bych se mohla těšit na den, kdy se znovu vezmeme. A podruhé už by to bylo bez nevědomosti nebo tajemství.

Nick by vyletěl, kdybych vytáhla téma rozvodu. Narušilo by to tu normálnost, kterou jsme právě našli, proto jsem před ním ty papíry schovala.

A taky tak zůstanou, dokud neseberu odvahu, abych si s mým manželem popovídala o změně titulu.

Škrtněte manžela. Přepište na přítele.

Přestala jsem na ten telefonát myslet a dokončila své věci ve škole. Pak jsem přijela k Nickovi domů, jak to teď bývala naše nová rutina.

„Jsem tady,“ zavolala jsem směrem do domu.

„V kuchyni, Emmy.“

U dveří jsem ze sebe shodila kabát a boty a prošla obývákem. Tohle byla moje oblíbená část dne. Jít bosá přes jeho útulný dům. Užívat si teplo krbu uprostřed domu. Ucítit ve vzduchu jakékoli jídlo, které zrovna vařil na večeři.

Dvě minuty v jeho srubu a byla jsem naprosto klidná.

Takhle by to mělo být v každém domě. Hned bych vyměnila náš obrovský dům v dětství za jeden týden na takovémhle místě.

Když jsem došla do kuchyně, Nick stál uprostřed místnosti, ruce měl v bok a mračil se.

„Co?“

„Dnes ráno jsem tě neviděl,“ řekl.

„Ano. Viděl. Jestli si vzpomínáš, před sprchou jsme měli sex. Jak to, že si to nepamatuješ?“ Poťukala jsem si prstem po bradě a zeptala se stropu, „Že bych ztrácela kontakt?“

Zakřenil se. „Odešla jsi, když jsem byl ve sprše. Neviděl jsem, co sis oblékla.“

„A?“ zeptala jsem se.

Dvěma dlouhými kroky přešel místnost a přitiskl se ke mně. Jeho tvrdost v džínách byla na mém boku jako kámen. „A kdybych viděl tyhle šaty, ošukal bych tě znovu, zatímco bych ti je vyhrnul nad zadek,“ řekl, než vzal do zubů můj lalůček.

Na krku mi naskočila husí kůže, chvění mi prošlo dolů po páteři až k pohlaví.

Ta jeho nestydatá mluva. Další moje oblíbená část, když jsem jezdila k Nickovi na noc. Jeho slovní předehra pokračovala celý večer, dokud jsem to už nemohla vydržet a buď ho zatáhla nahoru do postele nebo jsem na něj skočila na gauči.

„Máš mé svolení zkusit to později.“

Se zamručením mi zabořil svou erekci do boku, než mě lehce políbil na tvář a otočil se zpátky ke sporáku.

Mé šaty byly světle šedé, pouzdrové, s dlouhými rukávy. Dnes ráno to byl kousek, který jsem nosila méně často. Dnes večer se stanou zlatým hřebem.

„Co děláš?“ zeptala jsem se a došla k lince.

„Dělal jsem dušené maso.“

„To zní lahodně. Můžu pomoct?“ zeptala jsem se.

Vytáhl dva talíře a otočil se ke mně. „Ne. Chceš víno?“

„Jmenuji se Emmeline Austinová?“

Po první návštěvě jeho domu jsem mu zajistila zásoby vína, abych nebyla znovu nucená pít whisky. Možná jsem v kuchyni nebyla moc dobrá, ale zátka od lahve byl jiný příběh.

Poslední dva týdny jsem strávila skoro převážně v Nickově srubu, když jsem nebyla v práci. Požádal mě, jestli bych u něj nezůstala, aby mohl lépe kontrolovat chod hasičské stanice.

Očividně byl systém stanice připojený pevně k jeho domu, a stěhování by bylo problém. Já myslím, že mu chyběla jeho kuchyň, kde byly skříňky plné všemožných kuchyňských udělátek a nejen hrnků na kávu.

U mě doma to bylo pořád poskvrněné tím vloupáním, takže jsem byla ráda, že tam nejsem. Občas jsem tam zašla, abych si vyzvedla nějaké oblečení, ale pak jsem zase jela na večeři a na noc k Nickovi.

„Jaký jsi měla den?“ zeptala jsem se.

„Dobrý. Klidný. Ty?“

„Skvělý. Mám ty děti moc ráda. Tak moc je baví ten úplňkový umělecký projekt, jak jsem ti říkala.“

Dneska jsem svou třídu učila o měsíci. Během měsíce března jsem měla v plánu jim představit celou sluneční soustavu. Pomalu jsme dávali dohromady velký model, když jsme se učili o slunci, měsíci a planetách.

„Věděl jsem, že je to bude bavit. Děti a malování rukama. Tam se nemůžeš netrefit,“ řekl Nick.

„Pravda. Taky jsem je nechala divočit. Ta malba byla všude. Některé děti ji měly i ve vlasech. A očividně jsem je takhle nemohla pustit domů. Takže ty nejšpinavější měly výlet do sprch středoškoláků.“

„Jasně. A těmi dětmi nemyslíš pouze Masona Carpentera?“ zeptal se.

„Ten chudáček byl celý od barvy,“ lhala jsem. Mason neměl ani kapku, na rozdíl od jeho spolužáků. „Takže jsem mu prostě musela umýt vlasy. Bohužel zatímco jsem ho myla, zcela náhodně jsem mu polila vodou oblečení. Jsem to ale nešika. Ještě že jsem měla po ruce náhradní.“

Poslední měsíc jsem upravila svůj učební plán, abych mohla Masona alespoň jednou týdně okoupat a převléct ho do čistého oblečení. Náročné umělecké projekty. Vylití čehokoli během přestávky. Cokoli, abych z něj dostala ten smrad, aniž by si toho ostatní děti všimly.

„Emmy, buď oparná. Nepleť se pod nohy sociální pracovnici,“ řekl Nick.

„Nevím, proč by na tom mělo záležet. Stejně nepřišla s žádnými výsledky. Dvě náhodné inspekce a nenašla vůbec nic. Nejsem paranoidní, Nicku. Něco se v tom domě děje. Jestli s tím nic nedělá ona, tak já ano.“

„Nebuď podrážděná,“ řekl, přešel ke mně. „Neříkám, že to, co děláš, je špatně. Jen chci, abys byla opatrná. Jestli si ostatní rodiče všimnou, že Masonovi věnuješ speciální péči, může ti to způsobit problémy.“

Ramena mi klesla. „Vím, že máš pravdu. Ale nesnáším to. Nesnáším ten pocit bezmoci. Je to jako bych byla jediná, koho má.“

Natáhl se a promnul mi paže. „Jess se o to postará. Věř mu. Jestli ta sociální pracovnice brzy nepřijde s nějakými výsledky, začne tam chodit sám. Jestli ta teta nezačne brát to opatrovnictví vážně, znepříjemní jí život. V tomhle městě se taková sračka neodpouští.“

„Dobře,“ řekla jsem. „Měl bys o mě něco vědět. V trpělivosti moc silná nejsem.“

Uchechtl se. „To už jsem si všimnul. Myslel jsem, že mi onehdy večer utrhneš hlavu, když to vepřové maso chtělo ještě trochu času v troubě.“

Protočila jsem oči.

S lehkým polibkem na špičku nosu se vrátil zpátky k vaření.

O hodinu později jsem měla břicho plné nejlepšího dušeného masa, co jsem kdy jedla. Bylo jemné a šťavnaté. Když Nick popsal pár snadných kroků, které stály za přípravou toho jídla, rozhodla jsem se, že bych mohla dušené maso zvládnout.

Zatímco jsme trávili, schoulili jsme se spolu na gauči ke sledování televize.

Dnešní western byl další klasikou Johna Waynea, Muž, který zastřelil Liberty Valance. Byli jsme jen v půlce, ale očekávala jsem, že to bude naprostý vítěz. Byla jsem velkou fanynkou Jamese Stewarta a jeho jméno postavy Ransom, byl naprosto na vrcholku žebříčku jmen syna, kterého možná budu někdy mít.

Ransom Slater.

Další spontánní myšlenka na Nicka. Posledních pár měsíců mě přepadaly spontánně. Už od mého rozchodu s Loganem. Potřebovala jsem terapii. „Ale pro lásku…“ zamumlala jsem si pro sebe.

„Cože?“ zeptal se Nick.

To. Bylo. Šílené.

„Nic,“ řekla jsem.

Nick se nahnul dopředu a vzal ovladač, aby zastavil film. „Potřebuju s tebou o něčem mluvit, Emmeline.“

Moje tělo bylo okamžitě v pohotovosti. Použil mé celé jméno. Nick nikdy nepoužíval mé celé jméno.

Věnovala jsem mu pohled. „Dobře?“

„Cítíš se tu pohodlně?“ zeptal se.

„Tady?“ zeptala jsem se a ukázala na podlahu. „Ve tvém domě? Nebo myslíš v Prescottu?“

„Oboje.“

„Ano na oboje. Proč?“

„Víš, proč jsem tě opustil ve Vegas,“ řekl. „Tvé peníze. Můj životní styl a rodina. Ta kombinace tě uvrhla do nebezpečné pozice.“

Posadila jsem se na gauči úplně rovně, žaludek se mi stáhl. Kam tím mířil? Pauza, kterou si dopřál, než pokračoval, mi rozbušila srdce. V tiché místnosti se ozýval zvuk praskajícího ohně.

„Tvé peníze mi pořád dělají starosti. Ne ze stejného důvodu, ale…“ Narovnal se na gauči. „Tvé peníze jsou mi úplně jedno, ale nemůžu…“

Kroutil prsty a pohupoval nohou na podlaze. Nick byl vždycky tak klidný a rozvážný. Jeho nervozita mě zneklidňovala.

Hledala jsem mu ve tváři nějaký náznak, co se tu snaží říct. „Co?“

Zhluboka vydechl a vychrlil, „Potřebuju vědět, jestli mě nakonec neopustíš, protože nemám peníze.“ Vstal z gauče, projel si rukama ve vlasech. „Nebo aspoň ne tolik peněz, jak jsi zvyklá. Co se stane, jestli se rozhodneš, že život ve srubu v Montaně už nestačí? Co když se budeš raději chtít vrátit do města? Opustíš mě, když tě tvůj otec odstřihne, protože jsi tu zůstala se mnou? Je to kretén, Emmy. Vezme ti to všechno, protože jsi neletěla do New Yorku a nepoprosila svého ex, aby tě vzal zpátky.

Jak to všechno drmolil, nahrnul toho na mě tolik, že jsem seděla bez hnutí, formulovala svou odpověď a on zatím rázoval před krbem.

„Můžeš jít zpátky na gauč?“ zeptala jsem se.

„Ne.“

„Nicku. Pojď sem,“ nařídila jsem.

„Jen mi to řekni. Ani nebo ne.“

„Ano nebo ne na co?“

Přestal chodit a rozpřáhl se. „Ano nebo ne jestli mě opustíš, protože nemám zatracené peníze!“

„Kde se tohle vzalo?“ zeptala jsem se, šokovaná tím, jak byl rozrušený. Ještě před chvílí jsme se smáli u večeře a mluvili o tom, jaký jsme měli den.

„Úspěch toho muže se celý zakládal na lži, Emmy,“ řekl a ukázal k televizi, kde byl zastavený James Stewart.

Netušila jsem, o čem to mluví. V duchu jsem počítala, kolik piv Nick vypil u večeře. Nemohly být víc než dvě. Že? Možná už mě dohánělo mé šílenství.

„Začni ještě jednou,“ řekla jsem. „James Stewart lhal? Kdy?“

„Nezastřelil Liberty Valance. To John Wayne. Ale on si vzal všechny zásluhy.“

„Pozor na vyzrazení zápletky,“ zamumlala jsem. No nic. „Řekni mi, jak ses dostal od toho filmu,“ řekla jsem a ukázala na obrazovku, „ke mně, jak odjíždím z Montany. A když už jsme u toho, asi mi líp vysvětli, proč si myslíš, že jsem nějaký rozmazlený spratek, který se stará jen o peníze. A proč si myslíš, že bych hodila svůj zdejší život za hlavu a běžela zpátky do města, i kdybych měla na kontě nulu.“

Až do tohoto bodu jsem byla jeho vyšilováním zmatená. Ale když jsem ta slova vyslovila, můj zadržovaný vztek dostal zelenou.

To si opravdu myslel, že jsem tak povrchní? To jsem se nevyjádřila dost jasně, jak moc jsem opovrhovala mým chamtivým otcem? Že jsem pro něj nic neznamenala? A jak nemohl pochopit to, že jsem život tady milovala? Vždyť jsem o tom mluvila pořád.

„Tak jsem to nemyslel,“ řekl. „Nemyslím si, že jsi rozmazlený spratek.“

Vstala jsem z gauče. „Tak to vysvětli. Hned.“

„V tom filmu žije James Stewart život, kterého lituje. Nechci to pro tebe. Ani pro sebe. Myslel jsem si, že se toho oprostím, když sem přijdeš. Že přestanu litovat té volby, kterou jsem udělal ve Vegas, když jsem tě opustil. A už toho nelituju. Ale o tomhle už chvíli přemýšlím. Co když se jednoho dne probudíš a uvědomíš si, že život, který jsi měla, byl lepší? Já ti ho dát nemůžu, Emmy.“

Můj hněv opadl, když si Nick kecl do křesla a dal si hlavu do dlaní. „Řekl jsem ti, že tě neopustím a nenechám tě jít. Ale udělám to. Jestli pak budeš šťastná. Nechám tě jít.“

Obešla jsem konferenční stolek a postavila se nad Nicka. Projela jsem mu rukama ve vlasech a řekla, „Ty vyšiluješ.“

„Já vím.“ Povzdechl a podíval se na mě. „Jen tě nechci znovu ztratit.“

„Tak přestaň být takový blb.“

Když otevřel pusu v odpovědi, přitiskla jsem mu k ní prst. „Teď já,“ řekla jsem, strčila ho do ramene, abych si na něj mohla sednout. Prsty jsem si mu hrála ve vlasech vzadu na krku a začala jsem cupovat jeho obavy.

„Takže začneme s tím, že si myslíš, že se odstěhuju zpátky do města. Prosím, věř mi, když říkám, že ne. Nikdy. Prescott pro mě možná není poslední štace, ale New York už nikdy nebude mým domovem. A jestli jsi měl celé ty měsíce poslouchal, pak víš, že je to pravda. Chápeš?“

„Jo.“

„A další, můj otec. Od doby, co jsem odpromovala na Yaleu, neměl s mými financemi nic společného. Jeho jediný vliv byl na můj plat, když jsem pracovala pro jeho společnost. Mohl by mi nabídnout miliardy a já bych si je od něj nikdy nevzala. Nechci jeho peníze a nikdy chtít nebudu.“

Přikývl.

„A nakonec ty peníze. Kdyby byl můj učitelský plat to jediné, z čeho mám žít, byla bych šťastná. Nepotřebuju drahé a nóbl věci. Ano, měla jsem je celý svůj život. Ale nepotřebuju je.“

„Nikdy jsi bez nich nebyla, Emmy. Jak to můžeš vědět?“

„Nevím,“ řekla jsem. „Ale vím, že z je to z celé mé duše pravda. Musíš mi prostě věřit, když ti říkám, že peníze pro mě nehrají roli. Ano, usnadňují život. Ne, nezaručují, že život bude dobrý. Viděla jsem bohaté lidi, kteří na tom byli mizerně a chudé rodiny, které byly šťastné. Vím, co je důležité.“ Když mě nebral na vědomí, zeptala jsem se, „Věříš mi?“

Přikývl.

„Krize odvrácená?“

Znovu přikývl.

„Neopustím tě proto, že nemáš peníze. Opustím tě, jestli mi vyzradíš konce všech filmů, které sledujeme.“

Tiše se uchechtl a já jsem se usmála.

„Dám si ještě víno. Pak ti řeknu všechno o těch penězích, abys věděl.“

Když jsem si nalévala, smála jsem se sama pro sebe, jak paranoidní jsem byla ještě před pár měsíci, když jsem si myslela, že by Nick šel po mých penězích. Pan Andrews si byl jistý, že Nick by náš rozvod nepodepsal bez tučného odškodnění.

To bylo naprosto hloupé.

Nick se o peníze nestaral. Vůbec. Jen potřeboval vědět, že já taky ne.

„Moje výplata je důležitá, ale ne proto, že bych potřebovala nákladný životní styl,“ řekla jsem Nickovi, když jsme znovu seděli na gauči. „Je to proto, že jsem si každý cent vydělala sama.“

Byla jsem hrdá, že ty peníze byly za mé úsilí. Mé nápady. Byly to peníze, které mi nebyly dány proto, že jsem se narodila ve správné rodině.

„Rodina mého otce byla taky při penězích, nic extravagantního, ale byl schopen použít ty peníze rodičů jako základ, aby se stal bohatým, jak je dnes. Na druhou stranu rodina mé mámy byla extrémně bohatá. Ti byli extravagantní.“

„Jak to?“ zeptal se Nick.

„Můj děda byl investor. Naléval peníze do malých startovacích společností a pomáhal jim stát se miliardovými korporacemi. Když zemřel, měl podíly ve všech dnes nejznámějších technických gigantech.“

„Tvé peníze jsou od něj?“

„Ano. Mí rodiče mě živili jako dítě, samozřejmě. A potřebovala jsem, aby mi otec zaplatil vysokou. Ale pak jsem dostala velkou částku od svého dědy. Mé dědictví bylo podmíněno ziskem titulu,“ řekla jsem.

„Neodkázal ho tvé mámě?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Jen část. Moje babička zemřela dřív než děda. Myslím, že kdyby zemřel před ní, celé by to přešlo na mámu. Ale takhle to nefungovalo. Kdybych řekla, že se můj děda a můj otec nenáviděli, bylo by to slabé slovo. Děda nechtěl, aby otec získal jeho peníze, takže máma dostala likvidní úspory a jejich pozemky. Ale velká část jejich jmění se rozdělila mezi mého bratra a mě.“

„Nevěděl jsem, že máš bratra.“

„Ethana,“ řekla jsem. „Poslední rok jsem s ním moc nemluvila. Žije ve městě ze svého svěřeneckého fondu. Jeho současná žena číslo čtyři je naprostá čarodějnice, takže jsem se jim oběma vyhýbala, když jsem žila v New Yorku. Párkrát mi psal e-mail, když jsem se sem přestěhovala, ale moc spolu nemluvíme.“

„Hmm,“ zamumlal Nick a seděl tiše pohroužený v myšlenkách. „Chápu, proč chceš učit. Byl to tvůj sen. Ale proč jsi nepoužila po vysoké ty peníze svého dědy? Mohla ses vyhnout práci pro svého otce. Proč jsi pracovala v jeho společnosti, když jsi nepotřebovala peníze?“ zeptal se.

Pokrčila jsem rameny. „Ze zvyku. Možná naděje. Ani jedno nejsou dobré důvody, ale udělala jsem spoustu věcí, abych si získala tátovo uznání. Bylo pro mě těžké se z toho kruhu vymotat.“

„To chápu.“ Řekl.

Po vysoké jsem si myslela, že práce v Austin Capital, možná konečně prolomí tu bariéru mezi námi. Že navážeme vztah přes jeho milovanou společnost. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je jedno, kolik peněz pro něj získám, že nikdy nebude hrdý. Když pro to obětoval mou pověst, věděla jsem, že je čas to vzdát. Tak jsem použila poprvé od vysoké svůj svěřenecký fond.

„Chceš vědět, o jakém množství peněz se tu bavíme?“ zeptala jsem se. Byla to velká cifra a já jsem o tom nechtěla s nikým mluvit. Ale jestli chtěl znát tu částku, řeknu mu ji. Jestli zůstaneme spolu, stejně se to nakonec dozví.

„Ani ne.“

„Dobře.“ Ulevilo se mi, že můžeme tenhle rozhovor odložit na jindy.

„A co teď?“

„Teď se ti musím omluvit,“ řekl. „Mohl jsem to zvládnout líp.“

Bylo skoro povzbuzující, jak přehnaně reagoval, vyděšený, že ho pustím. Oba jsme se báli toho samého. „Můžeš se mi oficiálně omluvit v posteli.“

Jeho zahanbení okamžitě nahradil sexy úšklebek. V mžiku se pohnul, vstal z gauče a hodil si mě přes rameno. Obličej jsem měla vzhůru nohama se skvělým výhledem na jeho úžasné pozadí. Oběma rukama jsem ho chytila a pevně stiskla.

„Za to zaplatíš,“ zavrčel.

Rukou, kterou mě nedržel pod koleny, sklouznul dolů a pod lem mých šatů. Dlaní mi projel pod kalhotky a pohladil jednu půlku, než přejel na druhou, kde udělal to samé. Pak sjel palcem níž a dráždil můj klitoris.

„Nicku,“ zalapala jsem po dechu a zavrtěla se.

Znovu zakroužil prstem, než mě shodil na postel.

Jeden plavný pohyb a šaty jsem měla nad pasem a kalhotky někde na podlaze. Nickova ústa na mě hodovala a jeho prsty mě hladily uvnitř.

Nohy se mi třásly a už jsem tam skoro byla, když o kousek zvedl hlavu a zamumlal, „Omlouvám se, Emmy.“

Nečekal na mou odpověď, vrátil se ke své práci, udělala jsem se tvrdě a dlouze pod jeho ústy a pak znovu s jeho pérem.

Když jsme byli oba vyšťavení a schoulení v posteli, šeptem jsem ho omilostnila. „Je ti zcela odpuštěno.“

Usmála jsem se a v uších mi při usínání zněl jeho smích.