TBC - EPILOG

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Lexi

Seděla jsem v obývacím pokoji s Ryanem na druhém konci pohovky než já, nohy jsem měla položené na jeho stehnech. Edward byl kousek od nás se svými omalovánkami, občas se podíval na televizi, ale ta ho nezaujala tolik jako jeho omalovánky.

„Je ti to příjemné?“

S úsměvem jsem se podívala na Ryana, srdce se mi rozbušilo nad jeho starostmi, i když už to trvá několik měsíců. Nejlepší na tom bylo, že jsem nikdy nezažila, aby si o mě někdo dělal takovou starost, i když jsem na něj kvůli tomu párkrát vyjela, vždycky mě to jen potěšilo.

„Jsem v pohodě,“ řekla jsem mu, jen abych se posunula a trochu se zavrtěla. Zachytil to, ale upravila jsem svůj výraz do něčeho uklidňujícího. „Jsem v pořádku.“

Blížil se termín porodu a Ryan už týden ani nepředstíral, že se soustředí na práci. Když potřeboval něco vyřídit, mluvil s lidmi v kanceláři po telefonu a přitom mě celou dobu sledoval. Bylo trochu otravné, že mě sleduje jako ostříž, ale vykládala jsem si to jako lásku a příliš často jsem se nezlobila.

Měl však důvod cítit se znepokojeně. Ten důvod jsem mu dala já. Těhotenství pro mě bylo nové a všechny změny, které se děly s mým tělem, byly tak zvláštní, že jsem někdy nevěděla, jak na ně reagovat. Zvýšená chuť k jídlu a návštěvy toalety se daly očekávat, ale mnohem rychleji jsem se unavila a tělo mě bolelo na těch nejhorších místech, kde jsem si nemohla nijak pomoci, protože břicho mi naběhlo do velikosti plážového míče.

V tu chvíli jsem se sice snažila tvářit, jako by se nic nedělo, ale bolelo mě celé tělo, hlavně záda. Tu a tam mě píchlo v břiše a já se snažila nedat najevo své obavy. Pak jsem ale ucítila tlak pod břichem a nakrčila nos. Ryan to také zachytil.

„Koupelna?“ hádal.

Drobně a rozpačitě jsem přikývla, protože mi celý týden pomáhal chodit na záchod, když jsem se nechala slyšet, že mám potíže. Zdálo se, že ho to ani nezajímá, opatrně mi položil nohy na zem a vyskočil, pak se natáhl, aby mi pomohl. Mávla jsem mu rukou.

„Tohle zvládnu hodně sama,“ zamumlala jsem.

Položila jsem ruku na sedadlo, abych se vymrštila nahoru, a zarazila se, až když jsem ucítila něco teplého na dlani tam, kde to být nemělo. Posunula jsem se, zamračila se a uvědomila si, že jsem taky mokrá.

„Ryane?“ Zeptala jsem se. „Neměla jsem s sebou žádnou vodu, že ne? A nevylila jsem ji náhodou na sedadlo, že ne? Tak proč je mokrá?“

Povytáhl obočí a podíval se dolů, kde se dotýkala moje dlaň. „Je gauč mokrý?“

Přikývla jsem a provinile se na něj podívala. „Moc se omlouvám. Nevím, co se stalo.“

„To je v pořádku. Tady, pomůžu ti vstát.“

Tentokrát jsem mu to dovolila a on poplácal místo, kde jsem seděla, zatímco jsem se plácala po zádech a cítila, jak se mi tvář zahřívá ruměncem. Uvnitř jsem panikařila, že jsem možná ztratila kontrolu nad močovým měchýřem a počůrala se na gauč.

Ryan byl ale rychlejší a jeho panika byla velmi patrná, když se ke mně otočil.

„Lexi, praskla ti voda. Dítě je na cestě.“

Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Bylo mi totiž řečeno, že poznám, jestli už je dítě skoro na cestě, až začnu cítit porodní bolesti, ale nic takového se nedostavilo, jen spousta rozpaků. Zvlášť když tu byl Edward a teď se na mě díval svýma širokýma očima, které se tolik podobaly jeho tátovi.

Zatímco jsem tu stála a nechápala, Ryan se pohyboval, telefonoval a běžel po schodech dolů s taškou, kterou jsme si předem sbalili pro můj pobyt v nemocnici, na tak dlouho, jak dlouho tam budu potřebovat být, přehozenou přes rameno. Když se vrátil ke mně, byla jsem ještě trochu zmatená a všimla jsem si, že se v úzkosti třese.

„Volal jsem mámě a ona řekla, že se s námi sejde v nemocnici,“ řekl, když mě jemně vedl za ruku. „Jdi ven k autu, Edwarde. Lexi a já půjdeme hned za tebou, ano?“

„Dobře, tati,“ řekl, vyskočil a běžel ke dveřím.

Ryan mě vedl do koupelny, kde mi pomohl převléknout se do něčeho suchého. Pak mě odvedl k autu. Cestou do nemocnice jsem ucítila první vlnu porodu a začala jsem panikařit. Nakonec Ryan našel svůj cíl a dal se do práce, aby mě uklidnil.

Všechno potom bylo jako vichřice. Dorazili jsme do nemocnice a já byla umístěna na operační sál. Měla jsem příliš velké bolesti, než aby mi cokoli docházelo, ale zanedlouho za mnou přišel Ryan, zůstal se mnou a celou dobu mě držel za ruku.

První věc, kterou jsem zaregistrovala poté, co bolest ustoupila, byl hlasitý dětský pláč. Byla jsem vyčerpaná do morku kostí a netoužila po ničem jiném než usnout. Ale když jsem slyšela ten pláč, jako by mě to najednou nabilo energií. Přinutila jsem se udržet oči otevřené jen tak dlouho, dokud mi sestřička nepřinesla naše dítě.

„Gratuluji,“ řekla a předala mi těžce zabalený balíček. „Máte krásnou, zdravou dceru.“

První, co mě napadlo, bylo, jak je maličká. S Ryanem jsme nad ní vrkali. Měla zavřené oči a ruce složené do roztomilých pěstiček. Otřeli ji jen proto, že tekutina, se kterou ze mě vyšla – kromě krve –, byla zřejmě natolik zdravá, že ji v ní mohli nechat nějakou dobu pokrytou.

Nebyli jsme s ní tak dlouho, než ji museli odvézt, aby se o ni postarali, a mě museli převézt na pokoj. Byla jsem smutná, že se loučím se svým dítětem i s Ryanem, ale usnula jsem v podstatě hned, jak jsem zavřela oči.

Probudila jsem se kdoví za jak dlouho a Ryan seděl na židli u mé postele a hlavu měl položenou na posteli blízko mé ruky. Usmála jsem se na něj a prohrábla mu rukou vlasy. Trhnutím se probral, oči se mu rozšířily a zašklebil se na mě.

„Ahojky,“ řekl, naklonil se nade mě a políbil mě na čelo. „Konečně ses probudila.“

Zívla jsem. „Jak dlouho jsem byl mimo?“

„Dost dlouho na to, aby Edwarda odvezli domů a přivezli zpátky. Už viděl svou malou sestřičku.“

„Viděl? Jak reagoval?“

Ryan se zasmál. „Oh, byl nadmíru šťastný. Čekal na to stejně jako my, víš. Trochu ho mrzelo, že je to holka, ale celkově je šťastný.“ Pak jeho úsměv zmírnil. „Když jsme na tebe čekali, řekl mi, že je rád, že má sestru, a taky mámu.“

Zalapala jsem po dechu a cítila jsem, jak mě trochu štípou oči, jak mi na tváři vyrašil úsměv.

„Vážně?“ Zeptala jsem se tichým hlasem.

Přikývl. „Nediv se, až sem přijde a bude ti říkat mami.“

Za posledních několik měsíců jsme se s Edwardem sblížili a dalo by se říct, že jsme se spřátelili. Mluvil se mnou stejně často jako s tátou, ale když na mě volal, oslovoval mě jménem. Teď, když jsem viděla svou holčičku, byla myšlenka na to, že mi Edward říká mami, najednou mnohem důležitější.

Dveře se otevřely a dovnitř vešel dotyčný malý chlapec s velkým úsměvem na tváři, který prakticky vibroval na místě.

„Ahoj, prcku,“ zavolal Ryan. „Kde je babička?“

„Je venku, říkala, že nám chce dopřát trochu času s malou.“ Přiskočil k posteli a usmál se na mě. „Mami, mami! Sestřička už jde! Sestra ji právě přivádí.“

Znovu jsem zalapala po dechu, když jsem uslyšela, jak mi říká mami, a Ryan na mě vyslal vědoucí pohled.

„Pojď sem,“ řekl Ryan, rozevřel náruč a Edward do ní vběhl.

Jen co se usadil, vešla dovnitř sestra a nesla dítě, přesně jak řekl. Vyslala k nám všem třem úsměv, když jsem natáhla ruce pro své dítě. Pak nás nechala o samotě a já sledovala kluky, jak obdivují dítě v mém náručí.

„Myslíš, že bych si ji mohl pochovat?“ zeptal se mě Edward.

Podívali jsme se s Ryanem společně a on se otočil na Edwarda.

„Je teď ještě trochu malá, chlapče, takže s ní musíme být opatrní. Dej tomu čas a později tě necháme ji pochovat, pokud budeme oba s tebou, ano?“

Trucoval, ale nestěžoval si, a já jsem se mohla jen usmívat sama pro sebe, když jsem obdivovala svou vlastní krásnou malou rodinu.

KONEC