TBC - 20. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Lexi

Tři týdny. Už jsou to tři zatracené týdny, co Ryan odjel na výlet, a mně se po něm strašně stýskalo.

Večeře skončila a Grace ukládala Edwarda do postele. Za poslední tři týdny jsem toho malého kluka poznala a uvědomila jsem si, že Ryan to myslel vážně, když říkal, že jsou chvíle, kdy kluk mluví jen zřídka. Pokaždé, když jsem byla v jeho blízkosti, dokonce i když si hrál s hračkami, četl si nebo si vybarvoval, byl velmi tichý. Kdybych ho neměla na očích, ani bych si nemyslela, že tam je, a nemohla jsem si pomoct, aby mě nenapadlo, jak je to smutné.

S malým Edwardem jsme se sblížili, ale ne příliš. Když mě teď uviděl, aspoň mě pozdravil, i když to bylo jen tiše jako šepot, ale to bylo tak všechno. Věděla jsem, že si s Ryanem povídá přinejmenším každý večer, než jde spát, bez ohledu na to, kolik je hodin tam, kde Ryan je. Byl pro toho kluka tak milujícím otcem, až mi z toho občas zaplesalo srdce.

Bude se stejně chovat i k mému dítěti?

Ta myšlenka mě napadla už několikrát a objevila se znovu.

Ale co bylo důležitější, Ryan se mi chystal zavolat, až si promluví s Edwardem. A ne jen telefonem, ale videochatem na velké obrazovce v jeho ložnici, která visela na zdi naproti jeho posteli. Než odešel, ukázal mi, jak se s ním pracuje, ale předtím jsme ho nepoužili, i když mi nechtěl říct proč, když jsem věděla, že je určitě na videochatu s Edwardem, který měl notebook jen pro sebe.

Byla jsem z toho nadšená, víc, než jsem si chtěla přiznat, protože pak bych si musela připomenout, proč je zbytečné se o tohohle muže příliš starat.

Jakmile jsem došla do ložnice, zkontrolovala jsem čas a pak šla do koupelny, protože jsem se rozhodla, že bych se mohla osprchovat, abych zabila trochu času, protože on bude pořád na telefonu s Edwardem. Dal mi přesný čas, kdy se mnou bude moci mluvit, a na to jsem čekala už od včerejška.

Vyšla jsem ze sprchy a šla k Ryanově skříni. Když byl pryč, začala jsem si vybírat nějaké jeho oblečení, abych v něm mohla usnout, nejspíš to ode mě bylo špatné a on ani nevěděl, že to dělám. Nejdřív jsem se bála, protože všechno v jeho skříni bylo značkové, dokonce i obyčejná trička. Ale spousta oblečení se tam jen tak povalovala, a tak jsem našla oblečení, které vypadalo nejstarší, a použila je. Bylo to týden a půl poté, co odešel, když jsem se podvolila a poprvé si oblékla jeho oblečení, abych s ním mohla spát v jeho posteli.

„Doufám, že se nebude zlobit,“ strachovala jsem se sama pro sebe, když jsem váhala, jestli si mám znovu obléct jeho oblečení.

Věděla jsem však, že to stejně udělám. Protože jsem si nemyslela, že bych byla schopná vidět jeho tvář, dokonce ani přes video, a jen tak v pohodě potom usnout. Mít jeho oblečení mi jen trochu pomohlo.

Našla jsem tedy světle krémové tričko s dlouhými rukávy a bavlněné tepláky. Tričko mě prakticky utopilo, rukávy mi spolkly ruce, až mi sotva byly vidět konečky prstů. Tepláky měly v pase šňůrku, takže jsem si je mohla zavázat a nespadly mi. Jejich konce mi padaly přes nohy, a kdybych v nich měla běžet, nejspíš bych zakopla. Pomalu jsem přešla k posteli a lehla si na ni, ujistila jsem se, že jsem opřená o polštáře a ležím tak trochu uprostřed.

Zvedla jsem telefon, který jsem cestou do koupelny upustila na noční stolek, a pohrávala si s ním, přičemž jsem co chvíli kontrolovala čas, dokud jsem nezjistila, že je čas. Přesně na deset večer.

Na nočním stolku ležel i dálkový ovladač, a tak jsem se pro něj naklonila. Prohlédla jsem si tlačítka, vzpomněla jsem si na Ryanovy pokyny a podle nich jsem namířila na televizi. Nejdřív jsem ji zapnula, pak jsem zapnula funkci videochatu. Ryan mi řekl, že se dozvím, když mi zavolá, a ukázal mi, jak se to zvedá. Když hovor přišel, na televizní obrazovce se objevilo oznámení a já najednou nebyla tak klidná.

Co mám sakra dělat?

Trochu jsem se na posteli vyděsila a přemýšlela, jestli mám jeho hovor přijmout, nebo ne. Po celém těle jsem měl jemný třes, a když jsem se pokusila zmáčknout tlačítko, abych hovor přijala, zprvu to nešlo. Pak jsem se ale zhluboka nadechla, přinutila se uklidnit a zmáčkla ho.

Obrazovka se rozsvítila a chvíli na ní nic nebylo, ale pak se obraz změnil a já skutečně něco viděla. Vypadalo to jako honosná pohovka v bledě bílé barvě, která ladila s kobercem, a v pozadí byla skleněná stěna. Za ní jsem viděla světla, ale neviděla jsem jasně. Rychle jsem usoudila, že je to nejspíš Ryanův hotelový pokoj, někde s pěkným výhledem, a znovu jsem pocítila lítost, že jsem nemohla jít prostě s ním.

„Ryane?“ Nejistě jsem zavolala. „Jsi tam?“

Čekala jsem a tajila dech. Ani jsem si nebyla jistá, jestli mě slyšel, protože můj hlas byl tak tichý. Ale žádná odpověď nepřišla a já cítila, jak se mi v hrudi začíná usazovat zklamání. Pak se někdo objevil v záběru kamery, posadil se a já ho konečně viděla.

„Lexi,“ řekl s tím největším úsměvem. „Omlouvám se za to, musel jsem vyřídit důležitý hovor. Nechtěl jsem tě nechat čekat.“

„Nebylo to tak dlouho,“ zamumlala jsem. „Ach. Slyšíš mě?“ Zeptala jsem se a trochu zvýšila hlas.

Ryan se jen uchechtl a opřel se v křesle, ruce přehozené přes opěradlo pohovky.

„Nemusíš zvyšovat hlas, slyším tě dobře. Ale taky nemluv příliš potichu.“

Přikývla jsem na pokyn a chvíli jsme strávili v tichu. Nevěděla jsem, co říct, a při pohledu na něj přemýšlela, jestli vůbec můžu něco říct.

Ryan vypadal stejně dobře, jako když jsem ho viděla naposledy, ne-li mnohem lépe. Byl oblečený do kalhot a košile s několika prvními rozepnutými knoflíky. Vypadal uvolněně, na rozdíl od chvíle, kdy jsem ho před těmi třemi týdny viděla naposledy.

„Proč sis se mnou před dneškem nepopovídal na videochatu?“ zeptala jsem se, unavená z toho ticha, a mírně jsem se nafoukla. „Nechtěl jsi vidět můj obličej?“

Úsměv na jeho tváři byl tak jemný, že jsem cítila, jak se mi v hrudi trochu sevřelo srdce.

„Právě naopak,“ řekl. „Tak moc jsem chtěl vidět tvou tvář, že jsem se musel držet zpátky. Nemyslel jsem si, že bych dokázal zůstat a udělat to, co potřebuju, kdybych tě měl vidět dřív.“

„Znamená to, že už jsi skončil a můžeš se vrátit?“ Zeptala jsem se s nadějí, i když on ty naděje dost rychle zmařil.

„Ještě ne,“ přiznal. „Všechno už je skoro hotové, jen musím uzavřít tenhle obchod, a pak se vrátím. Nevím přesně kdy, ale bude to brzy, slibuju.“

Povzdechla jsem si a podívala se dolů, doufala jsem, že to neříká jen proto, aby mi udělal radost. Zatahala jsem za rukávy trička, ne že bych potřebovala, aby mi ještě víc spadly, ale cokoli, co by mě zbavilo pohledu přímo na Ryana, mi vyhovovalo.

„Hej, počkej chvilku,“ řekl pomalu.

Vzhlédla jsem s rozšířenýma očima, hádala jsem, že si teprve teď uvědomil, co mám na sobě. Zamračil se na mě, skutečně se naklonil blíž ke kameře a přimhouřil oči. Pak ale odskočil, čelist mu spadla, jak se na mě díval.

„To je moje oblečení?“ zeptal se s nedůvěřivým hlasem.

Přikývla jsem a mírně ucukla. „Jo, to mě mrzí. Prostě se to stalo…“

Trochu nervózně jsem se zasmála. Ryan se ale netvářil naštvaně. Jen se na mě tak zamyšleně díval, než přešel k jinému tématu.

„Jak to, že Edward při hovoru se mnou odpadl? Mluvím s ním, ale rád bych slyšel tvůj názor. A taky už jste se vy dva vůbec dostali do kontaktu? Byl k tobě vřelý?“

Usmála jsem se nad rychlými slovy a usadila se zpět, připravená na dlouhý rozhovor.

„Byl v pohodě,“ řekla jsem. „No, byl docela tichý, ale už jsi mi říkal, že je takový, a Grace mi řekla, že je to normální. Hmm. Strávili jsme spolu nějaký čas a nevím, jestli můžu říct, že je vůči mě srdečný, ale už spolu mluvíme.“

„Vážně?“ Ryan si úlevně povzdechl. „Dobře. To je dobré znamení. Momentálně se mimo rodinu s moc lidmi nebaví, takže je to dobré znamení.“ Usmál se. „Chci, aby tě poznal. Vím, že když to udělá, začne o tobě smýšlet stejně jako já.“

Chtěla jsem se zeptat, co tím myslel, srdce se mi znovu rozbušilo v hrudi, ale neudělala jsem to.

„Jaké je Německo?“ zeptala místo toho, upřímně zvědavá. „Několikrát jsem přemýšlela o cestování, ale nikdy jsem opravdu nebyla mimo stát. Trochu mě mrzí, že jsi mě nemohl vzít s sebou, víš?“

„Já vím,“ řekl a tvářil se zkroušeně. „A mrzí mě to. Chceš, abych ti to místo popsal? Už jsem tu párkrát byl.“

Znovu jsem se chtěla na něco zeptat. Tentokrát na to, jestli existuje možnost, že bychom spolu mohli vyrazit na výlet za hranice. Nemuselo to být Německo, prostě kamkoli, hlavně aby mě vzal s sebou. Ale opět jsem se držela zpátky.

„Popiš mi to,“ požádala jsem, i když to znělo spíš jako žádost. „Třeba si to dokážu představit a bude to, jako bych tam byla s tebou.“

Jeho úsměv v odpovědi mě utvrdil v tom, že se mu ta myšlenka líbí stejně jako mně.

Povídali jsme si. Vůbec se to nelišilo od toho, jak jsme trávili posledních několik týdnů, kdy mi Ryan každou chvíli volal, aby mě zkontroloval. Až na to, že tentokrát jsem ho mohla při rozhovoru vidět a vůbec jsem tu příležitost nepromarnila. Taky to bylo delší a pocit, že nechce hovor přerušit, byl taky silnější, takže se hovor chvíli protáhl.

Než jsme zavěsili, uplynula hodina a já se cítila spokojená sama se sebou. Chtěla jsem se cítit trochu šťastná, protože to vypadalo, že i Ryanovi se po mně stýská. Pak jsem si vzpomněla a vystřízlivěla.

Sakra! Co si to kurva děláš, Lexi?

Porodím pro toho chlapa dítě, a přitom jsem na to sotva pomyslela. Místo toho jsem tu měla fantaskní myšlenky, jako že by mezi mnou a Ryanem možná něco mohlo být. Nemohla jsem na to ale pořád myslet, protože to nebyla pravda.

Ta smlouva…

Měla jsem ji uloženou v šuplíku ve svém pokoji a od toho dne, kdy jsem ji podepsala, jsem se na ni nepodívala. Samozřejmě jsem měla jen kopii a Ryan dostal originál. Přesto mě její existence tížila v takových chvílích, kdy jsem byla v pokušení nechat se unést.

Věděla jsem, že si to nemůžu dovolit. Připravila bych si tím pozdější trápení a toho jsem si užila dost na celý život. Uložila jsem se k neklidnému spánku a cítila obavy o svou budoucnost.

Mnohem víc mi však chyběl Ryan a přála jsem si, aby se brzy vrátil, jak říkal.