RK - 53. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

SAWYER

Stisknu klávesy a naplním kostel akordy z písně „Counting Blue Cars“ od Dishwalla .

Je to pro mě novinka, ale jakmile mi ji Dylan pustila, zamilovala jsem si ji.

Žiju pro takovou hudbu, která vás nutí přemýšlet o smyslu života a zároveň vám oživuje duši.

Právě proto jsem se rozhodla ji zahrát. Nejenže to umocňuje emoce písně, ale také je díky tomu snazší vstřebat každé slovo.

Rychle se rozhlédnu, abych se ujistila, že je kostel prázdný, a otevřu ústa.

Obvykle mi trvá týdny, než si zapamatuju noty, ale tentokrát ne. Tentokrát jako by mi každý tón vycházel přímo ze srdce.

Zavřu oči a nechám se unášet písní.

Když dojdu k refrénu, nic nezadržuji. Moje vibrato vyzařuje ze špiček prstů na nohou a odráží se od stěn.

"Ježíši Kriste ... tvůj hlas," řekne Cole.

Zaskřehotám uprostřed textu a prsty mi sklouznou po klávesách.

"Co to k čer-" zachytím se. "Co tu děláš?"

V kostele ze všech míst.

Pokrčí rameny. "Napadlo mě, že tě najdu tady." Zakření se. "Měl jsem pravdu."

Vážně teď lituju, že jsem sem přišla před zkouškou sboru.

Nedbá na narážku, že chci, aby odešel, přejde k první lavici a posadí se. "Nevěděl jsem, že hraješ na klavír... nebo zpíváš. Zvlášť takhle."

"To nic není."

Existují mnohem lepší hudebníci a zpěváci. Vlastně se za ně ani nepovažuji.

Ale na to se teď nemůžu soustředit. Příliš mě zajímá, proč je tady. "Potřeboval jsi něco?"

Rozhlédne se kolem. "Je to tu trochu menší, než jsem si představoval, ale je to tu hezké." Rty mu cuknou. "Víš, na kostel."

Zkusím to znovu. "Je něco, s čím ti můžu pomoci?"

Natáhne ruku přes lavici. "Myslíš si, že Bůh je ona?"

"Co?"

"Ta píseň."

"Aha." Silně pochybuji, že sem přišel hledat duchovní osvícení, ale stejně mu ho dopřeji. "Předpokládám, že možné je všechno. Existují nejrůznější náboženství. Některá mají dokonce více bohů.“

Nakloní se dozadu a hodnotí mě. "Chceš mi říct, že vlastně připouštíš, že jiné náboženství může mít pravdu, a že je tu šance, že se tví lidé spletli?"

"Mí lidé?"

"Křesťané. Ježíšovi uctívači.”

"Já miluju Ježíše, ale to neznamená, že ho musí milovat všichni ostatní."

"Na to jsem se tě neptal."

V jeho tónu je cítit ostrost, ale neuráží mě to.

Navzdory mé frustraci z něj se mi líbí, že se ptá, místo aby předpokládal.

Proto mu dávám pravdu. Mou pravdu.

"To, že mám vlastní víru v Boha, neznamená, že nemůžu respektovat, že ostatní lidé mají svou." Pokrčím rameny. "Ve finále se všichni snažíme jen dostat na stejné místo, ne? Kdo jsem já, abych soudila.“

"A co ti, kteří nevěří vůbec?"

Otřu si dlaně o sukni. "Kvůli nim nosím v srdci tíhu."

Jeho zelené oči se zatřpytí výzvou. "Protože nevěří tomu, čemu věříš ty?"

"Protože musí být strašně těžké, když na vašich bedrech každý den spočívá tíha celého světa." Podívám se mu přímo do očí. "Ale bez ohledu na své osobní přesvědčení bych se nikdy nesnažila někoho obrátit na víru, ani bych mu neříkala, že se mýlí, když nevěří. Určitě pro to mají své důvody... stejně jako já mám ty své.“

Chvíli na mně zírá, než promluví. "Na světě není nikdo jako ty, Sawyer."

Srdce se mi sevře. Nesnáším, že se na mě dívá, jako bych byla ta nejúchvatnější věc, s jakou se kdy setkal.

Ale zdaleka ne tolik jako to, jak se mi rozbuší srdce, kdykoli je v místnosti...

A tu hlubokou, tupou bolest v hrudi, kdykoli je pryč.

Jako by moje duše byla naladěná jen a jen na něj.

"Podívej, nemyslím si, že jsi sem přišel debatovat o náboženství," řeknu a snažím se mezi námi udělat určitou vzdálenost.

"Máš pravdu." Přistoupí ke klavíru a vytáhne obálku. "Přišel jsem ti dát tohle."

"Jestli je to další dárek-"

"Není to dárek." Podá mi ji. "Slibuji."

Zmateně ji otevřu.

V hrudi se mi zmítá zvláštní kombinace překvapení a sklíčenosti, když vidím šek na deset tisíc.

"Tohle nemůžu přijmout."

Nejenže bych se cítila špatně, ale nechci, aby si myslel, že mě jeho dar přesvědčí, abych dodržela svou část smlouvy.

Pokud jde o mě, náš falešný vztah skutečně skončil.

"Tušil jsem, že to řekneš." Jeho rysy ztvrdnou. "Vezmi si ty peníze, Churchová. Zasloužíš si je."

Natáhnu obálku k němu. "Stěží."

Sotva jsme byli spolu.

A přesto? Jako by celý můj svět skončil tu noc, kdy se opil.

Bože, nesnáším všechny ty rozporuplné pocity, které vůči němu mám.

V jednu sekundu ho chci praštit a v další se mu chci vrhnout do náruče a vrátit se do doby, kdy to mezi námi bylo dobré.

Ale hlavně? Chci jen vědět, co způsobilo události té noci.

Proč se tak opil a řekl všechny ty kruté věci.

Jak může být v jedné chvíli tak otevřený a přímočarý ... ale v další tak uzavřený.

Před čím se snaží utéct.

Jestli upřímně lituje, že mi ublížil ... nebo jestli je to všechno jen další část hry Šťastné Sedmičky.

Překříží si ruce na prsou. "Můžu darovat peníze jakékoli organizaci, Sawyer. Když je nepřijmeš, dám je tvému strýci sám."

Tvrdohlavý mezek.

"Fajn," připustím. "Dám je svému strýci." Cokoli, co ho přiměje odejít. "Ještě něco?"

"Jo." V čelisti se mu zatne sval. "Chybíš mi, zatraceně ... moc."

"Co -"

"Nemusíš nic říkat. Jen jsem chtěl, abys to věděla."

Podívám se na jeho ruku. Modřiny a škrábance začínají mizet. "Doufám, že ti ruka nebude překážet ve velkém zápasu."

Nevypadá, že by si s tím dělal starosti. "Zvládnu to."

Trapně na sebe zíráme, dokud nepřeruším oční kontakt. "Díky, že ses stavil-"

"Tohle se mi nelíbí."

"Co?"

"Ty řečičky, které teď vedeme. Ta trapnost. " Rýha na jeho čele se prohloubí. "To nejsme my."

Začnu mu říkat, že tu není žádné my, ale dveře se otevřou a dovnitř se začnou trousit lidé.

"Zkouška sboru," řeknu mu.

Svraští obočí. "Můžeme si potom promluvit?"

"Nemyslím si, že to je dobrý nápad." Srdce v mé hrudi protestuje. Hloupý zrádce. "Mám spoustu úkolů do školy, které musím dohnat."

Vypadá, jako by se chtěl hádat, ale než odejde, jen na mě rychle kývne.

"Kdo to byl?" Amanda se zeptá, když odejde.

"Můj při- ..." zarazím se. "Jen kluk, se kterým chodím do školy."

Kluk, který pořád drží moje srdce v dlani.