Hurricane - 2. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Hurikán (Josef)

Jeho vlk zavrčel a rozběhl se mu v hrudi, ale Josef si ho nevšímal, zavěsil telefon a otočil se k ženě, která seděla naproti němu.

Když poprvé vešla do jeho kanceláře, nebyl si jistý, co chce víc, jestli smést všechno ze stolu a vyšukat se do bezvědomí, nebo ji vyhodit z okna. Plavé vlasy jí padaly v loknách kolem světlého krku a oči jako beránky na něj prosebně hleděly. Měla na sobě jednoduché letní šaty, ramena zakrytá šátkem, ale i tak vypadala krásně.

Jediné, co mu bránilo podlehnout druhému nutkání, byla modřina pod jejím pravým okem a rozštěp rtu. Upíři neměli modřiny ani nekrváceli, alespoň ne takhle.

Mobilní telefon stále svíral v ruce, Roxanino náhlé ukončení, mu v hlavě spustilo varovné zvonky. Něco s ní nebylo v pořádku. Zoufale se chtěl vykašlat na zbytek dne a jít za ní, aby zjistil, co to je – nikdy nedala najevo žádné emoce, ale kdyby na tom byl její bratr špatně, umírala by uvnitř –, ale s upíří královnou v kanceláři ho zamrazilo.

„Ahoj, Hurikáne,“ pozdravila tiše.

Josef si strčil mobil do kapsy a zadíval se na ni. „Už ne Hurikán. Díky tobě jsem byl vyhozen z Bratrstva divokých.“

Guinevera se rozhlédla po kanceláři a prohlédla si její drahý minimalistický design. „Vypadá to, že se ti mimo gang daří dobře. Něco jsi ze sebe udělal.“

„Proč jsi tady?“

Guinevera se nad jeho příkrým tónem zarazila, ale Josef se tím nenechal obměkčit. Opravdu si myslela, že se po všech těch sračkách, kterými ho vystavila, jen tak zapomene a nechá ji, aby mu zase vládla? Navlhčila si rty a posunula se na sedadle. Josef se na ni zamračil. Touha být znovu mezi jejíma nohama rychle vyprchávala. Jeho vlk zavrčel a zaúpěl. Vyhodit ji z okna začínalo vypadat čím dál lákavěji.

„Potřebuju…“ Sklopila pohled ke svým kroutícím se rukám. Nevinný výraz měla v malíčku. „Potřebuju azyl.“

To bylo to poslední, co čekal. Vydechl a jeho hněv v šoku vyprchal. Znovu se zadíval na modřinu na její tváři a ránu na rtu a snažil se ten vztek vzít zpět. „Vím, že proces, který ti umožňuje být člověkem natolik, abys mohla chodit na sluneční světlo, zahrnuje krev měničů. Držela jsi vězně a…“

„Ne, založila jsem sběrnou banku pro dobrovolné dárce z řad měničů. Dostali za to zaplaceno.“ Guinevera se na něj podívala, oči jí krátce blýskly, ale dost rychle sklopila pohled.

„A to je důvod, proč potřebuji azyl. Některé krále už omrzel můj způsob vlády nad královstvím a chtějí se ho zmocnit. Pronikli do mých řad a pokusili se o atentát. Sotva jsem unikla živá.“

„A ty chceš, abych ti ho pomohl získat zpět?“ Josef zavrčel.

„Ne, ale nemůžu se vrátit do svého království, dokud se neuzdravím a nevrátím se ke svým plným upířím schopnostem. Pokud mě objeví na území měničů, zabijí mě. Potřebuju se jen na chvíli schovat. Prosím, Josefe. Nikdo se to nedozví. Stěží jsem cítit jako upír.“

To byla pravda. Pod vrstvami parfému se na ní skrývala přeslazená vůně hnijícího ovoce. Špičaté tesáky v jejích ústech však stačily, aby lidem prozradily, co je zač.

Zvedla k němu tvář a ty velké oči ho prosily. Jak často se v nich ztrácel? Zatnul zuby, i když jím začaly pronikat bodavé záchvěvy soucitu. Musel zůstat silný, jinak by se nakonec vzdal bez boje a skončil by v hrozné situaci. Ale i když otevřel ústa, aby jí řekl, ať se ztratí, v jejích očích se objevil beznadějný pohled.

Sevřelo se mu srdce. Guinevera mu lhala už předtím, když se poprvé setkali, že je královnou mezi upíry. Ale nikdy mu neublížila, nikdy neublížila nikomu, na kom mu záleželo. A i když to chtěl popřít, stále mu na ní záleželo. Tak dlouho byla nejjasnějším světlem v jeho životě… někdy ho napadlo, jestli právě ona není důvodem, proč se nikdy nedokázal citově vázat na ženy. Proč nakonec skončil u výhradně sexuálního vztahu s Roxy.

Nikdy nečekala víc, než co jí byl schopen dát.

Ramena mu klesla. Ani po tom všem ji nedokázal odmítnout. Ne, když kvůli tomu mohla zemřít. „Můžeš zůstat v mém sídle. Ale musíš v něm zůstat,“ upozornil ji. „A až budeš potřebovat krev, budeš pít z krevních sáčků. Žádné živé oběti.“

Guinevera se při slově oběť zarazila, ale přikývla. Oči jí zářily, když sepjala ruce. „Samozřejmě. Děkuji ti. Nemohu ani říct…“

„Tak to neříkej.“ Josef se na ni zadíval a sevřel ruce. „Protože jestli zjistím, že jediné slovo, které jsi mi řekla, je lež, tak tě zabiju sám. Rozumíš?“

Neodpověděla, ale zblednutí její kůže bylo dostatečnou odpovědí. Ještě chvíli se na ni díval, než si odfrkl. Klidně mu teď mohla lhát skrz zuby. Jak by to mohl vědět?

Ale on si svou postel ustlal. Teď bylo na čase si do ní lehnout.

***

Odvezl Guineveru do svého sídla a nenáviděl, jak jsou si blízcí, a to ticho mezi nimi. Jeho vlk střídavě vrčel a tlapou se mu sápal na hruď. Proč se ta zatracená věc musela pořád tak zlobit a ještě se starat? Kdyby jen necítil tak silně, pak by mu prošlo, že necítí vůbec nic… což se zdálo samozřejmé, ale normálně dokázal své emoce krotit, přistupovat k věcem logicky.

Tentokrát se zdálo, že ne.

Nečekal, že Roxy bude v sídle, když Guineveru uvede dovnitř. Ležela v uvítací hale na jednom z lehátek, na jejichž koupi trvala – na sobě měla jen jednu ponožku. Její oblečení, silně páchnoucí krví, se vršilo na podlaze.

Trhla sebou a popadla polštář, aby se přikryla. „Kurva!“

Josefův vlk zavrčel rozkoší, když ji viděl nahou. Tiše zavřel dveře, jak se mu rozbušila bedra. Byla by Roxy přístupná trojce s…

Tu myšlenku utnul. Nechtěl tuhle situaci komplikovat víc, než už byla!

„Roxanne,“ pozdravil a snažil se mluvit klidně a tiše. „Nečekal jsem, že tě tu uvidím.“

„Vyzvedávala jsem si šaty. Na dnešní večer.“ Roxy se zadívala na Guinevere, jako by to byla její vina, že ji nachytali nahou. Oči měla zarudlé a opuchlé, jako by plakala. Ale Roxy nikdy neplakala. „Kdo to kurva je?“ Chřípí se jí rozšířilo a čelist jí poklesla. „Ty sis přivedl do domu zasranýho upíra?“

Josef se otočil ke Guinevere. „Běž nahoru. Vyber si, který pokoj chceš.“

Guinevera si Roxanu nedůvěřivě prohlížela, ale přikývla. Spěchala nahoru po schodech, zatímco Roxy si trhala šaty. Byly celé od krve. Josef ustaraně vykročil vpřed, ale ledový pohled, který mu Roxy věnovala, ho zmrazil na místě. Navzdory sobě samému mu začalo vrčet v krku. Nedlužil jí žádné vysvětlení. Nebyli pár, nebylo to tak, že by existoval nějaký důvod, proč by si domů neměl vodit ženy.

„Upírka?“ Roxy se naježila a on si vzpomněl na skutečný důvod, proč se zlobí. „Co si myslíš? Dostala tě pod nějakou kontrolu mysli?“

„Ty si o mně vážně myslíš tak málo?“

Roxy se zvedla čelist, ale stále na něj zírala.

Josef se zhluboka nadechl. Pomalu dech vypustil a pak si Roxy znovu klidně prohlédl. „Nemusíš se takhle chovat, Roxano. Vím přesně, co dělám. Guinevera je královna místního upířího království. Pomáhám jí a ona mi pak bude dlužna laskavost.“

„Jestli se o tom dozví Tajfun…“

„Co je mi po tom, co si myslí Tajfun?“ Odfrkl si, i když se při zmínce o alfovi Bratrstva divokých zhrozil. Byl to on, kdo Josefa z gangu vyhnal. Byl by ho zabil, kdyby nezasáhli ostatní. Teď, i když Josef pomáhal, kdy mohl, se k němu Tajfun stále choval podezíravě a zlostně. „Řeším tu situaci. Jen potřebuju, abys to nikomu neříkala.“

Roxy zavrčela hluboko v krku, ale po chvíli napjatě přikývla. „Ale vzhledem ke všem těm upířím útokům, které se soustředily v tomto domě, nemyslíš, že by bylo lepší držet ji někde jinde?“

Josef se na ni usmál. „Myslím, že vím, jak se bránit…“

Než to stačil dokončit, ozval se shora pronikavý výkřik.

Na okamžik zanadával na špatné načasování, než se vyřítil po schodech nahoru. Jeho vlk se vznášel těsně pod povrchem, chlupy na pažích mu houstly, jak mu v hrdle začalo vrčet. Křik přerušil výkřik bolesti. Roxy mu byla v patách, když se řítil k jediným otevřeným dveřím.

Vběhl do místnosti a našel Guinevere na podlaze, nad níž se tyčili dva obrovští upíři. Ze zápachu zkaženého ovoce se mu dělalo nevolno, ale bez váhání se vrhl vpřed. Jednoho z upírů poslal k zemi úderem do čelisti, a zatímco se druhý otočil, aby se s ním utkal, Roxy mu tvrdě vrazil do boku. Upír se zapotácel.

„Tohle byla součást tvého plánu?“ vyplivla Roxy přes rameno a uhnula pěstí, aby upíra udeřila do břicha.

Josef zavrčel a ochranitelsky se posadil před Guineveru, když oknem prošli další dva upíři. Ten, kterého odrazil, se na něj znovu vrhl a on se ohnal a jednoho do druhého hodil. Upadl, třetímu podkopl nohy, pak vyskočil zpátky a jednoho z ostatních chytil pod krkem. Snadno s ním mrštil přes celou místnost.

Upíři trochu couvli a zasyčeli. „Vydej nám královnu, měniči, nebo poneseš následky,“ vyplivl jeden z nich.

Josef se jen ušklíbl a napjal svaly. „Jaké následky by to měly být?“

Za ostatními upíry Roxanne vyřídila toho, s nímž bojovala, tak, že ho loktem udeřila do krku. Zezadu zaútočila na ostatní. Jeden z nich se začal otáčet, než dostal pěstí do obličeje. Josef se usmál a vyrazil vpřed, aby jí pomohl.

Upír se na něj podíval, nozdry se mu rozšířily a v očích se mu rozzářilo lstivé světlo. „Nech královnu královnou – přiveď vlčici.“

V příští vteřině se Josefova pěst srazila s jeho tváří, ale bylo pozdě. Zatímco mu jeden upír blokoval cestu, zbylí tři se sbíhali k Roxy. Ta se bránila, vyla, mlátila pěstmi do jednoho a zároveň zuby rvala dalšího. Třetí ji objal kolem pasu a přiložil jí na krk tesáky, z nichž kapal zelený jed.

Roxy ztuhla, zatímco Josef zavyl. A pak ji upíři obklopili a zablokovali jí výhled. Znovu udeřil upíra do obličeje a ucítil uspokojivé křupnutí. Ale když skočil po Roxy, ostatní tři se vymrštili z okna a zmizeli.

„Ne!“ Josef vyrazil za nimi. Vyletěl oknem a ve vzduchu se proměnil. Drápy hrábl do vzduchu, ale tři upíři se vznášeli těsně mimo jeho dosah. Když se proměnil zpátky a podařilo se mu jednou rukou zachytit okenního parapetu, upíři letěli k zemi.

Zatlačili Roxy do auta, i když Guinevere znovu vykřikla.

Měl zlomek vteřiny na to, aby se rozhodl. Josef zaklel – kdyby chtěli Roxy zabít, zabili by ji. Vtáhl se zpátky do místnosti a vrhl se na záda upírovi, který měl teď ruce ovinuté kolem Guineveřina krku.

Zuby se sevřely kolem upírovy hlavy a škubl sebou; jeho čelisti snadno rozdrtily kost a upír tiše vydechl, než se zhroutil. Josef se vrhl zpátky k oknu včas, aby viděl, jak mizí koncová světla.

Jeho vlk zavyl, když se vrhl na Guineveru, která se právě zvedala na nohy. Chytil ji pod krkem a zavrčel. „Kam ji vezou?“

Guinevera vyděšeně zírala vzhůru. „Nevím.“

„Jak to, že to nevíš?“

„Nevím!“

Pustil ji a ztěžka oddechoval. Jeho vlk zavrčel a tloukl ho do žeber. Kam ji vezli? A jak ji měl dostat zpátky?