HH - 8. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Dane

V okamžiku, kdy Nellie s Jaxonem odejde, jdu zavolat domácímu a pak znovu a znovu, dokud mi to konečně nezvedne. Vysvětlím mu, co se stalo a požádám ho, aby zkontroloval sousedy nahoře, protože jsem si jistý, že příčinou téhle katastrofy je spíš lidská chyba než potrubí. Nakonec vypneme vodu, zastihneme sousedku a zjistíme, že paní Wilsonová má kočku, která se ráda koupe v kuchyňském dřezu.

„Musí odejít aspoň na týden, abychom mohli opravit podlahu a strop.“

Ten parchant nebere v potaz, že svobodná matka musí opustit svůj domov. Očekával jsem, že jí nabídne jeden z volných bytů, o kterých vím, že jsou k dispozici, ale on ne. Takže ho sleduju, jak odchází, a začínám být znepokojený informováním Nel, že musí zítra ráno opustit svůj domov; bojím se její reakce.

„Dane?“ Vyruší mě hlas a já se otočím a uvidím ženu, která se akutně potřebuje vyspat, nějaké vína a jednu až dvě pizzy. „Co se děje? Vypadáš…“ Nedokončí větu a ani nemusí. Vím, že podle toho, jak na ní hledím poznala, že pro ni nemám dobré zprávy.

„Dobrá zpráva je, že našli příčinu úniku vody a vypnuli ji.“

Její oči se rozhlížejí po kuchyni a zastavují se na kaluži vody, která ještě nezmizela. Bože, jak bych si přál, abych ji mohl políbit, a tím bych ji přiměl, zapomenou na celou tuhle věc.

„A špatná zpráva?“ Zašeptá, ví, co přijde.

„Špatná zpráva je, že chtějí, abyste odtud zítra ráno odešli, aby mohli začít s opravami. Bude to trvat aspoň týden, doufejme, že budou hotový před Vánoci.“

Rozhlíží se po bytě a po tvářích jí kanou slzy. V tu chvíli si uvědomím, jak je nazdobený. Od stromečku v nejvzdálenějším rohu, až po garlandy, které jsou všude. Opře se o zavřené dveře a s hlasitým žuchnutím upustí kabelku na podlahu. Právě teď všechno, co chci je ji obejmout, ale vím, že ona to nechce. Alespoň prozatím.

„Kam mám jít?“ Její hlas mi láme srdce, v tom se sesune na podlahu a zaboří hlavu do rukou.

„Nemůžeš někomu zavolat? Možná rodičům, kamarádce?“

Zavrtí hlavou, trhaně se nadechne a snaží se uklidnit.

„N-ne. Rodiče žijí v jiném státě a všichni mí kamarádi žijí v bytech s jednou ložnicí.“

Sakra.

„Nemůže Jax zůstat s tátou?“ Vím, že jsem se touto otázkou dostal na velmi tenký led, ale musím vědět, zda nápad, jež se mi rodí v hlavě bude fungovat. A když zavrtí hlavou, cítím na rtech pousmání.

„Ne, Brian je tento týden na konferenci v Bostonu… nebo to bylo Ohio? Nepamatuji si.“

Na chvíli jsme zticha a přeju si, aby vzdálenost mezi námi nebyla velikosti tohoto bytu. Právě se chystám vstát a jít k ní, ale zastavím se. Protože jsem v úžasu z toho, jak našla svoji houževnatost, odstrčila se z podlahy, vytáhla telefon z kabelky a začla přecházet po pokoji.

„Nel, co to děláš?“ Dostávám závratě z jejího rázování sem a tam.

„Snažím se nám najít hotelový pokoj, pak musím zabalit nějaké moje a Jaxonovi věci. Kruci, musím zavolat do práce a říct jim, že po zbytek týdne nepřijdu do práce.“

Zavrtím hlavou, chytnu ji za ramena a zastavím ji.

„Nepotřebuješ další stres. Co kdybyste zůstali u mě a vyhnuli se všemu tomuhle?“ Ukážu na její telefon. Sleduju, jak jí dojdou má slova, vykulí oči a pak prudce zavrtí hlavou.

„Ne, to se nestane.“ Kouká všude možně, jen ne na mě a já se zhluboka nadechnu.

„Proč ne? Mám ložnici navíc, kterou nepoužívám, je to přes chodbu, takže byste nemuseli odcházet a pro Jaxona to bude menší změna.“ Vím, že jsem jí uštědřil ránu pod pas, když jsem zmínil jejího syna, ale vážně ji chci u sebe. Nasaje spodní ret mezi zuby a já se usměju, vím, že jsem ji téměř přesvědčil.

„Nemůžeme u tebe zůstat. Skoro tě neznám.“

Dobře, a je to. Vydám se k ní a ona narazí zády do zdi, když ji uvězním mezi rukama.

„Zlatíčko, tahle výmluva mezi námi nefunguje…“

Zavrtí hlavou, když já svoji skloním a otřu ústa o její ucho.

„Protože si pamatuju, jak ses na mě v tom baru dívala. Vím, jaký to byl pocit mít tvá ústa přitisknutá k mým a zatraceně si pamatuju, jaké zvuky jsi vydávala, když jsem je hltal.“

Zasténá, když ji políbím do prohlubně na krku, najde lem mého trička a přitáhne si mě blíž.

„Vím, že chceš víc a stejně tak já, ale právě teď se chci prostě ujistit, že jste s Jaxonem v bezpečí. Prosím, zůstaňte u mě.“ Prosím, vím, že zním zoufale, ale jen ji chci mít nablízku, a pokud to znamená mít ji i se synem ve vedlejší ložnici, tak ať. „Tak co říkáš?“

„Dobře,“ zašeptá po pár vteřinách. A poprvé od noci, kdy jsem jí přestal psát, vím, že existuje naděje.