HH - 1. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Nellie

„Mamíí! Potřebuju pomoc!“ Křičí můj syn dole.

Kdybych ho tak nemilovala, uškrtila bych ho. Nevím, kolikrát jsem mu říkala, aby se oblékl, a kolikrát jsem vešla do jeho pokoje, jen abych ho našla hrát si s kosmickou lodí. Takže jdu chodbou a proklínám vesmír, který mi dal syna, který nemá absolutně ponětí o čase.

„Mamííí! Pomoc!“ Jeho hlásek zní jako by panikařil a tak přidám do kroku, protože je možná tentokrát doopravdy zraněný.

Přesto, když otevřu dveře, nedokážu si pomoct a směju se při pohledu, co se naskýtá přede mnou. Mé pětileté dítě si samo obléklo svetr a to tak, že strčilo hlavu do rukávu, kde se mu zasekla. Uvažuju, že doběhnu do obývacího pokoje, abych popadla telefon z konferenčního stolku, a udělala momentku, protože vím, že by se mámě moc líbila. Místo toho se rozhodnu pomoci mému malému chudáčkovi.

„Co jsi to dělal, zlato?“ Škádlím ho, posadím se na kraj jeho malé postele, na které je deka s astronauty a raketami a on se ke mně lehce natočí.

„Mami, uvízl jsem!“

Usměju se. Miluju způsob, jakým se směje, když se snaží dostat ze svého svetru.

„Jaxone, zlatíčko, musíš zůstat v klidu.“

Udělá, o co žádám, a když ho konečně vymotám z jeho bavlněného vězení, obdaří mě tím největším úsměvem, který mi připomíná jeho otce. Tímto úsměvem vždy dosáhne víc, než by měl. Zejména, od té doby co přišel o druhý zub, což jeho úsměvu dodalo extra kouzlo. Kdy tak vyrost? Je to jako včera, když jsem ho držela v zavinovačce po dvacetihodinovém porodu a přála si, aby můj manžel nebyl tolik zaneprázdněný, a aby si uvědomil, že mu žena zavolala a sdělila mu, že se stal otcem.

„Lepší?“ Zeptám se a on přikývne. Má blonďaté vlásky, které se nedají nikdy zkrotit. Zvedne ruce nad hlavu s vědomím, že mu pomůžu se obléct. S obléknutým svetrem zamíří do kuchyně, kde jsem mu nechala misku s cereáliemi.

„Mami, vyzvedne mě dnes táta po škole?“ Zeptá se s pusou plnou cereálií.

„Jaxone Jamesi, co jsem ti říkala o mluvení s plnou pusou?“ Řeknu přísně, zatímco zvedám hadru ze dřezu, utírám nepořádek a děkuju Bohu, že tentokrát si nic nekydl na oblečení.

„Promiň.“ Svěsí hlavu a ta vina, kterou cítím pokaždé, když zvednu hlas, mi stoupá po páteři a už po milionté si přeju, abych tu měla někoho, kdo mi řekne, že si vedu dobře a všechno neničím.

„To je v pořádku, zlato. Jen chci, aby sis zapamatoval, že to nemáš dělat. Je to neslušné.“ Polechtám ho na boku a on dostane záchvat smíchu, díky čemuž veškerá vina zmizí s každým malým uchechtnutím, které opustí jeho rty.

„Mami, prosím!“ Pustím ho, políbím na čelo a položím před něj znovu misku.

„Dojez snídani, ať můžeme vyrazit. Nechci, abys přišel pozdě do školy… zase.“

Je snad moje chyba, že se mi vypnul budík a já ho tak neslyšela? Nebo že můj syn neví, jak se sám obléct? Možná, ale některé dny jsou lepší než jiné a dnešek je díky Bohu jedním z těch dobrých.

„Takže mě vyzvedne?“ Zopakuje otázku a já přikývnu.

„Ano, dneska tě vyzvedne on.“

Zapumpuje pěstí ve vzduchu a já se usměju. I když už s Brianem nevycházíme, oceňuji, jak moc miluje našeho syna. Kdybych ho jen mohla přesvědčit, aby stejně tak miloval mě, ale to je scestné.

***

„Nepůjdu,“ zamumlám, když se moje nejlepší kamarádka Jenn posadí na moji postel a obejme jeden z mých polštářů, které ji obklopují.

„Nellie, vážně? Co tím myslíš, že nepůjdeš? Máš volný večer, běž ven a pobav se.“

Protočím oči, protože stejně tak, jako ji miluju, žije ve světě fantazie, kde děti neexistují a ani žádné povinnosti.

Otěhotněla jsem mladá, čerstvě po škole a nebyla jsem připravena na břemeno starosti o další lidskou bytost. S Brianem jsme se snažili, aby náš vztah fungoval, dokonce jsme se vzali, než se Jaxon narodil, ale nevydrželo to. Obzvláště, když se rozhodl, že monogamie není nic pro něj.

„Jenn, jsem vyčerpaná. Prostě v devět zalezu do postele a budu spát tisíc let. Jo?“ Prosím ji, ale dle jejího výrazu vím, že nevyhraju. Nikdy se tak nestalo.

„Ne, to nepřijímám. Teď vlezeš do sprchy a oholíš každou část svého těla, kterého se nedotkl nikdo od doby, co Brian odešel, oblékneš si některou z těch rajcovních věcí, co jsem ti koupila, a půjdeš se mnou do baru.“

Povzdechnu si, vstanu ze židle v rohu, kde jsem seděla, když vešla do pokoje a jdu do koupelny.

„Nesnáším tě.“ Zamumlám.

„Slyšela jsem to!“ Zakřičí, zrovna když zabouchávám dveře.

„Nešeptala jsem!“ Zakřičím nazpět s úsměvem na tváři s vědomím, že se tato noc může změnit na něco úžasného, nebo může skončit úplnou katastrofou.

Bože, doufám, že neskončím na policejní stanici jako minule.