FWM - 9. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Dnes mám narozeniny.

Zapínám počítač, abych mohl začít pracovat, když někdo zaklepe na dveře.

„Pojď dál,“ zavolám.

Paní Glover vchází do mé kanceláře a nese velkou kytici pestrých smíšených květin. „Tyhle právě přišly pro tebe, Jules.“

„Děkuji!“ Položí mi je na stůl, odejde z kanceláře a zavře za sebou dveře. Lačně vytáhnu z kytice malou bílou kartičku a otevřu ji, modlím se, aby byly od Nata.

Nejsou.

Všechno nejlepší k narozeninám, sestřičko. Přeji ti hezký den. S láskou, Will

Je sladký. Will je mi věkově nejbližší. Zvednu telefon a pošlu mu zprávu, abych mu poděkovala za květiny, a pak se vrátím do práce.

O hodinu později se ozve další zaklepání a do místnosti se vrátí paní Glover s velkou kyticí růžových růží. „Myslím, že bys dnes měla nechat dveře otevřené, slečno Montgomery.“ Její tón je suchý a plný humoru a já se rozesměju.

„Dobrý nápad.“

Přečtu si přání a vím, že jsou od Natalie. Vždycky mi posílá růžové růže.

Všechno nejlepší k narozeninám, nejlepší kamarádko. Máme tě rádi, Nat, Luke a miminko.

To mě rozpláče. Taky je mám ráda. Pohrávám si s těmi krásnými květy a pokládám kytici na okenní parapet za sebe.

V poledne mám po celé kanceláři rozeseto šest kytic květin s nádhernými, sladce napsanými přáníčky od rodiny.

Od Nata žádné.

Možná mi večer něco přinese. Pokrčím rameny. Opravdu se vídáme teprve čtyři dny. Nemusí mi nic přinášet.

V půl jedné, vchází Nate do mých dveří a v černém obleku a červené kravatě vypadá každým coulem jako úspěšný obchodník. Když se na něj podívám, zadržuji úsměv a je mi jasné, že on dělá totéž.

„Máš chvilku, slečno Montgomery?“

„Samozřejmě.“ Zavře za sebou dveře a já jsem ještě nikdy nebyla tak vděčná, že nemám okna do hlavní části budovy.

„Ahoj,“ zamumlá a rozhlédne se po mé kanceláři.

„Ahoj,“ odpovím, vstanu od stolu a obejdu ho. Sevře mě v náručí a hluboce mě políbí, pak se odtáhne a přejede mi prsty po tváři.

„Jak se má oslavenkyně?“ zeptá se.

„Dobře. Cítím se trochu rozmazlená.“ Ustoupím a gestem ukážu na všechny ty květiny a on se usměje.

„Všichni tví obdivovatelé?“ povytáhne obočí.

„Ano, moji bratři, rodiče a Nat jsou mými největšími fanoušky.“ Usměju se na něj a jeho oči zvážní, když mi polštářkem palce přejede po spodním rtu.

„Myslím, že tam taky patřím,“ zašeptá.

„Ah,“ vydechnu a jsem fascinovaná jeho vážným pohledem.

„Něco pro tebe mám.“ Ustoupí a z náprsní kapsy vytáhne obálku. Obočí mi překvapením vystoupá až k linii vlasů.

„Proč?“

„Protože máš narozeniny, Julianne.“ Podívá se na mě jako na hlupáka a já zrudnu potěšením.

„Děkuju.“

„Ještě jsi ho neotevřela.“ Podá mi obálku a já ji roztrhnu. Uvnitř je ručně psaný vzkaz, psaný jeho rukou, a já se na něj usměju.

Julianne,

Jsem rád, že mám tu čest sdílet s tebou tvé narozeniny. Dávám ti na zbytek dne volno a zřídil jsem ti účet u Neiman Marcus, který nemá žádný limit. Jdi nakupovat. Vyměň si oblečení, které jsem o víkendu zničil, a nezapomeň si najít koženou bundu spolu s čímkoli dalším, co budeš chtít.

Všechno nejlepší k narozeninám, krásko.

Tvůj, Nate

Wow.

Usměju se a podívám se do jeho pobavených šedých očí.

„Tady udělám obligátní ‚to jsi neměl‘.“ Jemně ho políbím a otřu se o jeho nos.

„A já udělám povinné ‚ale já jsem chtěl‘.“ Usměje se, potěšený mnou, a já ho pevně obejmu. Za tak krátkou dobu mi začal být tak drahý. Nebo pro mě vždycky tolik znamenal a já si to jen nedokázala přiznat?

„Moc ti děkuju.“ Zašeptám.

„Není zač. Chtěl jsem ti poslat květiny, ale tady by se to nehodilo.“

Ah, to je pravda! Není divu.

„Já to chápu. Je to velmi velkorysý dar.“ Přitisknu se mu na hruď a pevněji ho obejmu.

„Další dárky dostaneš dnes večer,“ zašeptá a políbí mě do vlasů.

„Cože?“ Odtáhnu se a podívám se na něj. „Už takhle je toho moc, zlato.“

„Nebuď nevděčná. Pokud mě paměť neklame, tak tuhle vlastnost u Natalie nesnášíš.“

Ah. Zatraceně.

„Nejsem nevděčná. Jsem… ohromená.“

Vřele se usměje a znovu mě políbí. „Mám schůzku. Běž se bavit. Myslím to vážně, vezmi si, co chceš.“

Usmívám se a skáču vzrušením. „Dobře, řekl sis o to.“

Zasměje se, naplno se rozesměje, znovu mě políbí a odchází zpátky do práce. Do prdele, tak takhle se cítila Natalie, když nám Luke dopřál celodenní nákupy k jejím narozeninám. Ne, Natalie to nesnášela.

Mně se to bude strašně líbit.

***

Nohou za sebou šťouchnu do vchodových dveří, ruce a paže mám naložené taškami z Neiman’s a stoupám po schodech do ložnice a házím tašky na postel.

Udělala jsem dobře.

Nate, byl dnes velmi štědrý.

Nezbláznila jsem se. Vyměnila jsem spodní prádlo, které roztrhal, a koupila jsem si nějaké navíc, protože jsou sexy a nejspíš je potká stejný osud jako moje krajkové kalhotky, které potkal minulý víkend. Utrácela jsem za pár hezkých nočních košil a zbytek je sexy, černá kožená bunda, boty a kabelky.

Ach, ty boty a kabelky.

Dva páry Blaniks a jeden pár Jimmy Choos, které jsou, upřímně řečeno, na umření. Nate, mi také pořídil kabelku Gucci a odpovídající peněženku.

To opravdu neměl dělat.

Směju se, když všechno vyndávám z tašek a ukládám do skříně. V nejmenší tašce je malá zabalená krabička převázaná červenou mašlí a já se objímám, nadšená, že můžu dát Nateovi jeho dárek.

Tenhle dárek jsem samozřejmě zaplatila já.

Uslyším zvonek a seběhnu ze schodů, abych svého muže přivítala.

„Ahoj,“ usměju se na jeho krásnou tvář. Má rozpuštěné vlasy – mňam – a v jedné ruce drží velkou kytici rudých růží a v druhé bílou igelitovou tašku plnou jídla.

„Ahoj, krásko. Tohle je pro tebe.“

„Děkuji.“ Zabořím nos do hebkých květů, vdechuju jejich sladkou vůni a usmívám se. „Pojď dovnitř, chovej se jako doma.“

Ustoupím a vedu ho domem do kuchyně, abych se mohla věnovat svým krásným růžím a dát je do vody.

„Talíře?“ zeptá se a já ukážu na skříňku, ve které je nádobí. Miluju tenhle dům a každý den jsem Natalii vděčná, že mě tu nechává bydlet bez nájemného. Je nádherný, s fantastickým výhledem na Puget Sound. Kuchyň je nejmodernější, i když ne tak sexy jako ta Nateova.

Naaranžuji květiny a položím je na snídaňový bar, kde je můžu obdivovat.

„Jsou fantastické, děkuju.“

„Není zač.“ Skloní se a políbí mě na tvář, pak nám oběma naloží talíře plné italského jídla. Usadíme se s večeří u jídelního stolu a já nám každému naliji sklenku červeného vína.

„Tak co, bavila ses dneska?“ Nate se pustí do svých lasagní.

„Dneska jsem si to užila, ještě jednou děkuju.“

Usmívá se a vypadá na sebe nesmírně pyšně. „Není zač. Co sis koupil?“

„Však víš… spodní prádlo, boty, kabelky… věci, které holky milují nejvíc.“ Usměju se a napiju se vína.

„To jsem rád.“ Vezme mě za ruku a políbí na klouby. „Příště bych rád šel s tebou. Můžeš si pro mě vyzkoušet spodní prádlo a já na tebe zaútočím v šatně.“ Jeho oči září humorem a chtíčem a mně se sevře břicho.

„Je to rande.“ Dojím a odstrčím talíř. „Jaký byl tvůj den?“

„Nepříliš vydařený, ale výnosný.“ Mrkne na mě a usměje se. Jsem si jistá, že byl. Ve své práci je velmi dobrý.

„To zní jako dobrý den.“

„Teď, když jsem tady, je to mnohem lepší.“

„Tak šarmantní,“ mrknu na něj a šťouchnu ho nohou pod stolem, čímž ho rozesměju. „Něco pro tebe mám.“ Uklidím naše talíře a odnesu je do kuchyně, pak z kuchyňského ostrůvku seberu malou krabičku.

„Aha?“

„Ano, tady.“ Položím krabičku na stůl a usměju se. „Tohle ti dneska nebylo připsáno na účet.“

Zamračí se na mě a podívá se na krabičku. „Nemusela jsi mi nic kupovat. Narozeniny máš ty.“

„Nemusíš mít vždycky nějakou příležitost, abys koupil dárek.“ Protočím na něj oči. „Chtěla jsem ti něco koupit.“

Jeho oči na okamžik změknou a pak vzrušením vzplanou. Je mi jasné, že se nemůže dočkat, až uvidí, co je v krabici.

„Otevři to.“

„Dobře.“ Stáhne stuhu a rozbalí bílý papír. Uvnitř je malá černá šperkovnice. Odklopí víko a v krémovém saténu jsou uloženy dva platinové manžetové knoflíčky s vyrytými iniciálami.

Jeho tvář je zcela prázdná. Nedokážu říct, na co myslí. Nelíbí se mu? Prostě nevím.

Pak se mu tvář promění v jeho velký, kalhotky rozpouštějící úsměv a on si mě přitáhne na klín a zašimrá mě na krku. „Děkuju ti, zlato. Miluju je.“

„Na chvíli jsem se bála.“ Vjedu mu prsty do vlasů a užívám si, že jsem v jeho náručí.

„Nejsem zvyklý dostávat dárky.“

„Zvykej si.“ Políbím ho na nos a pak mu přejedu rty po ústech a sladce ho políbím.

„No, když už si dáváme dárky…“ Posune se, odstrčí mě zpátky na klín a vytáhne z kapsy malou červenou krabičku od Cartiera.

Do prdele.

„Nate, dneska už jsi za mě utratil moc peněz.“

„Přestaň.“ Položil mi prsty na ústa. „Už dlouho čekám, až ti něco dám, Julianne. Nedělej mi déšť na mou parádu.“

Je tak sladký.

Otevřu víčko krabičky a uvnitř jsou uhnízděné diamantové náušnice s princeznovským brusem. Zářivě se třpytí, odrážejí světlo z lustru a jednoduše mi vyrazí dech. Každá má klidně jeden karát.

A jsou příliš drahé.

Neměla bych je přijmout.

Ale když se podívám do jeho šedých očí, vidím v nich obavy a možná i trochu strachu a vím, že mu nemůžu říct ne.

„Děkuju,“ zašeptám přemožená. Po tvářích mi začnou nekontrolovaně stékat slzy a já se je ani nesnažím zastavit.

„Hej, co se děje, zlato?“ Palci mi utírá slzy.

„Já jen…“ Polknu a otočím k němu oči plné slz a vím, že jsem se do něj zamilovala. Ne kvůli jeho drahým darům, ale kvůli tomu, jak je něžný, velkorysý a laskavý, nemluvě o tom, že je sexy jako hřích a chytřejší, než má jakýkoli muž právo být.

Ale je příliš brzy na to, abych mu to řekla.

„Jsem ti jen vděčná a možná trochu ohromená tvou štědrostí.“ Políbí mě na tvář, schová si mě pod bradu a já se mu schoulím na klíně a vychutnávám si pocit jeho silných paží, které mě objímají a drží u sebe.

„Zvykej si, zlato.“