Překlady knih: FWM - 16. kapitola

pátek 24. prosince 2021

FWM - 16. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

„Čtyři a půl kila, padesát pět cm!“ Sestra Ashlynn hrdě prohlásí, když malá Olivia leží na dětské váze a vztekle pláče. Zvednu Natin fotoaparát k obličeji a cvakám dlouhý proud fotografií, na nichž zachycuji váhu na přístroji pro případ, že by někdo někdy měl tu drzost zapomenout. Přiblížím si její drobné nožičky a prstíky a pořídím další fotky, než Olivii zabalí do růžové a modré nemocniční deky.

Luke stojí vedle mě a dívá se na svou tmavovlasou dceru s takovou láskou v očích. Když se miminko narodilo a položili ho Natálii na břicho, on i Natálie byli rozplakaní, a pokud mám být upřímná, já taky.

„Děkuju, že jsi mi dovolil být u toho.“ Jeho modré oči sklouznou k mým a on mi obtočí ruku kolem ramen a přitáhne si mě k sobě.

„Máme tě rádi, Jules. Je správné, že jsi tady.“

Ach. No, to mě zase rozbrečí.

„Bože, já jsem úplně vyřízená.“

Luke se mi vysměje, vezme si od sestřičky svůj uzlíček a něžně políbí Olivii na drobné čelo.

„Je tak krásná,“ zašeptá.

„Hej! Můžu si ji pochovat?“ Natalie volá z postele, díky Ježíši už celá přikrytá.

Nikdy nebudu mít děti. Moje tělo to nezvládne.

Luke přejde přes pokoj, položí dítě Nat do náruče a políbí ji na rty. Prstem pohladí miminko po tvářičce a láskyplně se podívá Nat do očí.

„Děkuji ti, miláčku.“

„Miluju tě,“ zašeptá Nat.

„Bože, já tě taky miluju.“

Zvednu fotoaparát k obličeji a pořídím další snímky, zachycující ten nejkrásnější okamžik, jaký jsem kdy viděla. Obejdu konec postele, stále cvakám a Luke i Nat se na mě podívají a široce se usmějí, jejich úsměvy jsou jen trochu unavené, tak pyšní na to, co vytvořili.

„Jste nádherná rodina,“ zamumlám a Nat se zalesknou oči.

„Půjdu všechny zasvětit,“ řekne Luke. Vášnivě políbí Natalii, čímž si ode mě vyslouží symbolické přivření očí, políbí dítě na tvář a odtáhne se. „Jules, zůstaneš?“

„Ano, zůstanu s našimi holčičkami, dokud se nevrátíš, a pak ti dopřeju trochu času o samotě s nimi.“

„Děkuji.“ Přistoupí ke mně, obejme mě a pevně stiskne. Luke je láskyplný chlap, ale tohle je jiné. Zvláštní. „Děkuju, zlatíčko,“ zašeptá mi do ucha a pak odejde, aby si promluvil s našimi rodinami.

No, sakra.

„Ahoj.“ Přistoupím k nemocničnímu lůžku a udělám ještě pár fotek Natalie a Olivie, pak odložím foťák a posadím se na postel vedle nich. „Vedla sis dobře, kamarádko.“

„Děkuju. Ty taky. Děkuju, že jsi Lukovi připomněla, aby dýchal, než omdlel.“

Obě se zasmějeme a já vím, že na tenhle okamžik mu nikdy nedovolím zapomenout. „Od toho jsem tady.“ Zastrčím Nat za ucho volný pramen vlasů a usměju se na dítě. „Je tak krásná, Nat. Teda, jak by nemohla být s rodiči, kteří vypadají jako vy, ale vážně, je nádherná.“

„Já si to taky myslím. Jsem máma, Jules.“

„A já jsem zase teta! Panebože, to je super.“ Hloupě se na sebe usmějeme. „Dobře, tak kdy sis nechala udělat tetování na frndu?“

Pokrčí rameny a upraví si deku kolem Olivie. „Asi před dvěma lety. A nemám ho na frndě, což určitě není oficiální lékařský termín pro tuhle část mé anatomie.“

„Nechceš mi říct, co se tam píše?“

„Ne.“

„A řekneš mi někdy, co se tam píše?“

„Pravděpodobně.“

„Dobře.“ Dost řečí o tetování. „Můžu si ji na chvíli pochovat, než půjdu?“

„Samozřejmě! Tady.“ Podá mi malý uzlíček a trochu se posunuje na posteli, abychom se mohli schoulit.

„Jak se cítíš?“ Zeptám se.

„Bolestivě, ale ty léky jsou příjemné. Těším se, až se mi vrátí moje staré tělo.“

„Nemáš žádné strie, ty mrcho.“

Samolibě se usměje. „Spousta bambuckého másla a jóga. Pamatuj si to.“

„Já nedělám děti.“ Neodbytně zavrtím hlavou. V žádném případě.

„Jasně, říká žena, která se právě teď tulí k dítěti.“

„Můžu se tulit k miminkům. Nemusí vycházet z mého těla.“ Znovu zavrtím hlavou a usměju se, když Olivia udělá cucavý pohyb rty.

„Možná má hlad.“

„Já mám hlad,“ odpoví Nat. „Můžeš zavolat sestru? Chci bramborovou kaši a omáčku. A hned.“

„Tolik k tomu, že se ti vrátí tvoje staré tělo,“ usměju se a zmáčknu tlačítko hovoru.

„Nebuď mrcha. Právě se mi narodilo dítě. Můžu mít, co chci.“

***

Luke se vrací s našimi rodiči, zatímco všichni sourozenci ještě čekají, až na ně přijde řada, a já se rozhodnu, že je vhodná chvíle vyklouznout ven. Vím, že máma se postará o to, aby všichni omezili návštěvy na minimum, aby si Luke a Nat mohli užít trochu času o samotě s dcerou a aby si Nat mohla odpočinout.

Dostanu se dolů do malé prázdné čekárny, odkud jsem předtím volala Nateovi, a najednou mě zaplaví emoce. Nemůžu zabránit slzám, které mi stékají po tváři, a pláču tak silně, až se mi podlamují kolena.

Zhroutím se na židli, držím si obličej v dlaních, lokty si opírám o kolena a nechávám slzy téct.

„Hej, co se děje, fazolko?“ Zalapám po dechu a vzhlédnu, ve dveřích stojí můj bratr Matt. Už od dětství mi říká fazolko.

Nemůžu s ním mluvit. Když vidím jeho klidnou, laskavou tvář, rozbrečím se ještě víc, a než se naděju, klečí přede mnou, přitahuje si mě do velkého objetí a hladí mě po zádech.

„To je v pořádku. Vyplač se.“

Nejsem uplakánek, ale mám pocit, že to je všechno, co jsem za posledních pár týdnů udělala. Nevím, co si počít se všemi těmi novými emocemi, které se ve mně odehrávají.

Nakonec slzy ustanou a Matt mi z vedlejšího stolku podá krabičku papírových kapesníčků.

„Co to mělo znamenat?“ zeptá se, když se vysmrkám. Posadí se na židli vedle mě.

„Celý den jsem se tak bála o Natalii a dítě a jsem vyčerpaná a byla jsem na Nata v telefonu zlá a prostě to dítě tolik miluju a nesnáším pláč.“

Matt se zasměje a znovu mě pohladí po zádech. „Hej, to je v pořádku. Mít děti je vyčerpávající, dokonce i pro pomocníky. Nat a Olivia jsou v pořádku, Nate se z toho dostane a ty se jen potřebuješ vyspat.“

„Jo, máš pravdu.“ Posadím se a podívám se na svého pohledného bratra. Z nás všech má jako jediný tmavší vlasy, ale je stejně vysoký jako ostatní moji bratři a stejně urostlý. Je to policista ze Seattlu a je to drsňák klidným, kontrolovaným způsobem. Nemá Calebovu povahu ani Willovu aroganci. Je klidný. Ale když je potřeba, tak vás vytočí.

„Co tu děláš?“ Zeptám se.

„Chtěl jsem se zastavit, podívat se na dítě, pogratulovat a pak vyrazit do práce.“

„Noční směna?“ Zeptám se.

„Jo, vzal jsem si pár směn navíc.“ Vstane a pomůže mi na nohy. „Už je ti líp?“

„Jo, díky. Půjdu domů a vyspím se z té divné nálady.“

„Dobře, jeď opatrně, fazolko.“

„Ty taky.“ Políbím ho na tvář a zamířím domů.

***

Moje postel je nádherná. A prázdná. Uložím se, připravená jít brzy spát, a vezmu si telefon. Mám zavolat Nateovi a omluvit se mu za to, že jsem se chovala jako vzteklá mrcha, nebo mu prostě napíšu a zítra si s ním promluvím?

Rozhodnu se napsat a vymyslet, jak se mu omluvím, až se uvidíme.

Jsem doma. Dítě i máma jsou zdraví.

Lehnu si na záda a začnu se nechat unášet, když mi zazvoní telefon.

Ok? To je ono? Zamračím se. Tohle není Nate, kterého znám a kterého jsem si zamilovala. Je na mě naštvaný, a když si vzpomenu na to, jak jsem s ním mluvila, ani se mu nedivím. Koneckonců měl o mě jenom strach.

Rozhodnu se mu zavolat a omluvit se. Zvedne to na druhé zazvonění.

„Ahoj, Julianne.“ Chladný tón jeho hlasu se mi nelíbí.

„Ahoj,“ zamumlám.

„Ahoj.“

„Nate, mrzí mě, co se stalo předtím. Opravdu mě to mrzí.“

Slyším, jak si povzdechl, a cítím se ještě provinileji, protože vím, kolik stresu má kvůli práci, a vím, že jsem mu dnes přidělala ještě víc starostí a ranila jeho city. A já ho miluju, nechci mu ublížit.

„Myslím, že zítra večer musíme probrat pár věcí.“ Tak omluva se nepřijímá.

„Dobře,“ zašeptám a slyším, jak si znovu povzdechl. „Chybíš mi.“

„Vážně?“

Bože, já to vážně podělala.

„Ano.“

Ticho.

„Prosím, řekni něco.“

„Co chceš, abych řekl?“ zeptá se.

„Nevím.“ Cítím, jak mi znovu hrozí slzy, a snažím se je zadržet v hlase. „Jen nechci, aby ses na mě zlobil.“

„Já se nezlobím. Jsem zklamaný a zraněný, Julianne. To už je podruhé, co se ti podařilo ranit mé city.“

„Nechtěla jsem ti ublížit, Nate. Dnešek byl těžký a já jsem nevěděla, jak se s tím vyrovnat.“

„Jak jsem řekl, zítra si musíme o některých věcech promluvit. Byl bych radši, kdybychom to nedělali po telefonu. Potřebuju tě vidět ve tváři.“