FWM - 15. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Zjistila jsem, že když je, Nate pryč, je práce snazší. Jsem teprve v polovině pracovního dne a už jsem klidnější. Nemusím se bát, že by si mezi námi někdo všiml něčeho jiného; pohledu nebo nesmělého úsměvu. Modlím se k Bohu, aby mi nikdo neuměl číst myšlenky, protože kdyby to dokázal, v mžiku by mě vyvedli na chodník se všemi mými věcmi v krabici.

Nate mi poslal e-mailem seznam věcí, které pro něj mám z tohoto konce udělat, abych mu je poslala zpět e-mailem a faxem na jeho zítřejší prezentaci v New Yorku. Dnes bude celý den v newyorské kanceláři, kde se bude připravovat.

Dnes ráno, když jsem ho vysadila na letišti, byl opravdu moc roztomilý. Trochu mi z toho jde mráz po zádech, že mě nechtěl opustit a bude se mu stýskat.

Mně se po něm bude taky stýskat.

Spát několik příštích nocí sama se mi ani trochu nelíbí. S Natem jsem měla štěstí; nechrápe, nezabírá postel a je to opravdu dobrý mazel.

Kdo by to byl řekl?

Ale v kanceláři se cítím klidnější, když je pryč.

Dokončuji psaní velmi suchého, profesionálního e-mailu svému fešákovi s vyplněnými požadavky, které mi ráno poslal, a očekávám, že dostanu zpět e-mail s dalšími úpravami a požadavky.

Mezitím zvednu iPhone a pošlu mu sexy, neprofesionální textovku.

Ahoj, krasavče. Přistál jsi v pořádku? Ráda bych se s tebou dnes připojila k mílovému klubu.

Obrátím pozornost zpět ke zprávě, na které pracuji, když mi telefon zacvrliká odpovědí.

Dorazil jsem bezpečně, zlato. Kéž bys tu byla. Brzy si uděláme výlet. Slibuju.

To se mi líbí.

To je rande. Buď opatrný, večer si promluvíme. xo

Jeho odpovědí je prosté xo.

Kdy se ze mě stal takový hlupák? Už teď mi chybí.

Někdo zaklepe na dveře a Carly Lennox vpadne do mé kanceláře a díkybohu za sebou nechá otevřené dveře. Je oblečená v černém kostýmku s příliš krátkou sukní a bílou košilí rozepnutou na můj vkus příliš nízko. Tohle je kancelář, ne klub.

„Ahoj, Jules,“ zamručí.

„Carly. Co pro tebe můžu udělat?“ Co ta mrcha kurva chce?

„No, dneska by se mi hodila pomoc s jedním účtem. Snažím se udělat nějakou práci dřív, protože nechci pracovat dlouho do noci. Mám rande, a tak jsem si řekla, že my holky musíme držet při sobě.“ Sladce se usměje, ale oči má pronikavé.

Téhle ženě nevěřím, ale jsem zvědavá, jakou má hru. Nenávidí mě. Rozhodnu se tedy hrát s ní.

„Ty máš rande? To je skvělé. Znám ho?“ Nasadím úsměv, který používám pro lidi, kteří mě poznají z časopisu; drzý a naprosto falešný.

„No, nikomu to neříkej,“ ztiší hlas do šepotu a nakloní se, jako bychom byly staré kamarádky, které se dělí o tajemství. „Ale scházela jsem se s Natem. Dneska mě bere na večeři a na tancovačku.“

Chce se mi smát. Opravdu chci. Ale předvádím oceněný výkon a mračím se s předstíraným znepokojením.

„Ach, Carly, asi ho nenapadlo ti ráno zavolat. Musel odjet pracovně do New Yorku. Bude nějakou dobu pryč.“ Záměrně mlžím o časové ose, zajímá mě její reakce.

Nejsem zklamaná.

Zrudne do šarlatova a její úsměv zmizí jen na vteřinu, jak zpracovává informaci, pak se její falešný úsměv vrátí. „Aha, já jsem si dnes ráno nekontrolovala zprávy.“ Z vnitřní kapsy saka jí zacvrliká telefon a ona ho vytáhne, aby zkontrolovala textovou zprávu. „Aha, už je tady! Vypadá to na itinerář do New Yorku. Asi se k němu připojím.“ Sladce se usměje. „To je jedno. Uvidíme se!“

Zamává mi a spěchá z kanceláře a já oněmím. Carly jede do New Yorku? Vždyť ani není v jeho týmu. Pokud potřebuje pomoc, měla bych se k němu přidat já.

Možná pro ni poslal, protože ví, že tu musím být pro případ, že by Natalie začala rodit?

A co to sakra je, že Carly chce, abych si myslela, že chodí s Natem? Není možné, aby věděla, že se se mnou poslední týden a půl vídá, a to každý den. Ví o zdejším zákazu bratříčkování, vštěpovali nám to při nástupu. Proč by mně, jedinému člověku, kterého tu nesnáší, říkala, že chodí s partnerem, když ví, že bych ji za tu informaci mohla vyhodit?

Buď je opravdu hloupá, což vím, že není, nebo na mě něco chystá.

Sáhnu po stolním telefonu, abych zavolala Natovi a zeptala se ho na Carly, když mi na stole začne zvonit iPhone. Zamračím se na Lukovo jméno na displeji.

„Ahoj, Luku.“

„Žena mi praskla vodu!“ křičí do telefonu.

Ohmůjbože!

„Chceš říct, že tvé ženě praskla voda?“

„Přesně to jsem říkal, Jules! Praskla jí voda!“ Je vzteklý. Chudák Luke. Popadnu ze stolu kabelku, zamknu, seberu si kabát a vyrazím z kanceláře. Z auta zavolám paní Glover.

„Už jsem na cestě. Sejdeme se v nemocnici.“

„Dobře. Dobře. Jsi v pořádku, zlato?“ V pozadí slyším Nataliin klidný hlas.

„Jsem v pořádku. Uklidni se.“

„Jsem klidný. Jsem klidný.“ Kristepane, pořád všechno opakuje. Není klidný.

„Luku,“ řeknu tím nejkonejšivějším hlasem, jaký mám. „Je v pořádku. Sejdeme se v nemocnici.“

Zhluboka se nadechne a jeho hlas už je normálnější, když řekne: „Dobře, jsme na cestě.“

Zavěsím, popadnu bundu, kabelku, telefon a aktovku a zamířím k výtahu. Jakmile jsem v autě, uvědomím si, že jsem Nateovi neposlala tu poslední zprávu a zapomněla jsem vypnout počítač. Rychle zavolám paní Glover, ale dostanu její hlasovou schránku.

„Paní Glover, tady Jules. Musela jsem náhle odjet kvůli naléhavé rodinné situaci, ale zapomněla jsem poslat Nateovi zprávu, kterou dnes ráno opsal do e-mailu. Mohla bys prosím dokončit e-mail u mého stolu a pak zamknout počítač a napsat mi, až budeš hotová? Oceňuji to.“

Zavěsím, hodím telefon do kabelky a soustředím se na to, abych se dostala ke své nejlepší kamarádce.

***

„Jen dýchej.“ Nataliina ruka svírá mou se silou, o které jsem nevěděla, že ji má. Ježíši, je to snad dělnice na stavbě nebo co? Chystá se mi utrhnout ruku v zápěstí. „Dýchej, zlato.“

Svírám se, když prodýchává bolest. Kontrakce konečně přicházejí silněji a rychleji. Jsme tu už asi sedm hodin a její porod přestal postupovat asi po dvou hodinách.

Luke je v čekárně a informuje své i mé rodiče, kteří obvolávají všechny sourozence a informují všechny o Nataliině stavu.

„Dobře, je to pryč,“ zašeptá a zhluboka se nadechne.

„Vedeš si skvěle.“ Řeknu co nejpodpůrněji, jak jen dokážu. Jsem k smrti vyděšená.

„Tohle kurva bolí, Jules. Nikdy si to nedělej. Opravdu.“

„Bude to stát za to, až tu bude Olivia.“ Uhladím jí tmavé vlasy z obličeje a otřu jí čelo chladivou žínkou. Její krásná tvář se při vyslovení dceřina jména promění v široký úsměv.

„Dnes si ji můžeme pochovat.“ Obě otočíme hlavy k monitoru, který sleduje Natiny kontrakce. Čára se opět začne zvedat a Natalie mě znovu uchopí za ruku a začne dýchat.

„Ježíši, Jules.“

„Dýchej, zlatíčko.“ Začnu dýchat s ní a ona se rozesměje.

„Budeš hyperventilovat.“

„Ne, nebudu. Dýchej se mnou.“ Kde je kurva Luke?

„Dobrý den, paní Williams. Jsem Ashlynn, vaše večerní sestra. Na noc to za vás přebírám. Rychle vás zkontrolujeme, abychom zjistili, jak se vám daří, ano?“

Nataliiny kontrakce poleví a ona se usměje na krásnou sestřičku. „Dobře.“

Ashlynn strčí ruku do rukavice a pak strčí ruku Natalii do rozkroku. Ježíši!

„Obvykle požaduju, aby mi někdo koupil večeři, než mi tohle udělá,“ poznamenám a snažím se Natalii udržet v dobré náladě.

Ušklíbne se na mě. „Že jo?“

„No, jste asi na sedmi centimetrech a jste úplně vyčerpaná, takže když budete pokračovat tímhle tempem, nemělo by to trvat moc dlouho. Myslím, že jste připravená na epidurál.“ Ashlynn se usměje a poplácá Nat po noze. „Dám vědět doktorce a ona zavolá anesteziologa.“

„Díky bohu.“ Natalie si opře hlavu o postel. „Jdu s léky. Je mi to líto, Jules, vím, že jsme si řekli, že všechno bude přirozené, ale já to nedokážu.“

„Zlato, udělej, co je pro tebe nejlepší. Tyhle kontrakce jsou silné a moje ruka jich možná už moc nepřežije. Co říká Luke?“

„Říkal, že si mám vzít léky, pokud je budu potřebovat.“

„Tak to zní jako plán.“ Znovu jí otřu čelo žínkou, když dveřmi projde muž v bílém plášti.

„Slyšel jsem, že jste připravená na nějaké léky, paní Williams.“ Je to starší muž s laskavýma očima. A s jehlami v ruce.

„Tady odcházím.“ Postavím se, ale Natalie mě stáhne zpátky na zem.

„Nemůžeš mě tu nechat samotnou!“

„Hm, Nat, on má jehly. Najdu Luka.“

„Bude to trvat jen chvilku,“ řekne doktor a Natalie se na mě podívá velkýma zelenýma prosebnýma očima.

Panebože.

Dobře, zvládnu to. Pro Natalii to zvládnu.

„Posaďte se na okraj postele, paní Williams, obejměte polštář a prohněte se kvůli mně v zádech.“

Natalie udělá, co jí nařídím, a já si před ni kleknu, jehly mi zmizí z dohledu, a třu jí rukama holé nohy nahoru a dolů.

„Děkuji,“ zašeptá a oči má trochu vyděšené.

„Žádný problém.“ Pokrčím rameny, jako by o nic nešlo, a zhluboka se nadechnu. Má zatracené jehly a chystá se jí je zapíchnout do páteře. Asi omdlím.

Natalie se rozkřičí, když jí, jak předpokládám, doktor vrazí do těla tu obrovskou, gigantickou, nesmírně zlou jehlu, ale pak je konec.

„Hotovo,“ řekne a sbalí své mučicí nástroje. „Běžte a lehněte si. Za chvíli to začne účinkovat a od pasu dolů už nebudete nic cítit.“

„Děkuji.“ Je to ta nejzdvořilejší těhotná žena, jakou jsem kdy viděla. Pomáhám jí usadit se a Luke se vrací dveřmi.

„Hele, kdo byl ten chlap?“ zeptá se a posadí se vedle Natalie, ruku jí položí na břicho.

„Ten anesteziolog. Vzala jsem si léky, zlato. Je mi to líto.“

„Přestaň se omlouvat. Už jsme o tom mluvili.“ Políbí ji na čelo a pak na rty.

„Jak se tam všichni mají?“ Zeptám se.

„Jsou vzrušení a nervózní. Byl bych se vrátil dřív, ale objevili se Isaac a Stacy a pak i zbytek tvých bratrů a Sam s Markem chtěli slyšet aktuální informace přímo ode mě, takže jsem s nimi chvíli telefonoval.“ Posadí se a sleduje monitor kontrakcí. Jehla se opět začne zvedat, ale Natalie ani nedutá.

„Už to nebolí?“ Zeptám se.

„Cítím trochu tlak, ale ne, bolest je pryč.“

„Dobře,“ usměju se na oba a uvědomím si, že jsem se celý den nepodívala na telefon. Vytáhnu ho z kabelky, probudím ho a zamračím se, když vidím osm zmeškaných hovorů a pět textových zpráv.

Nejdřív zkontroluju esemesky. První je od paní Glover.

E-mail je odeslaný. Doufám, že se tvá rodina má dobře.

S úlevou vydechnu, protože vím, že Nate dostal potřebné dokumenty včas, a pak zkontroluju zprávy od něj.

Ahoj, zlato, odjíždím na oběd, máš chvilku na pokec?

Jdu na schůzku, po zbytek odpoledne nebudu k zastižení.

Jsi v pořádku?

Prosím, zavolej mi.

Do prdele. Má strach. Od té doby, co mi volali kvůli Natalii, jsem mu ani nepomyslela zavolat. Měla jsem mu zavolat. Zkontrolovala jsem hlasovou schránku.

„Mám strach. Jenny říkala, že jsi dnes ráno vyběhla z kanceláře kvůli nějakému naléhavému případu, ale neozvala ses jí. Nemůžu se ti dovolat na mobil ani na domácí linku. Buď prosím ohleduplná a dej mi vědět, že jsi v pořádku. Nemůžu se sbalit a jít dnes večer domů, abych tě zkontroloval. Zavolej mi.“

Zavěsím a zadívám se na telefon. Jeho tón se mi nelíbí.

„Hele, lidi, jdu si najít nějaké klidné místo a rychle zavolám Nateovi. Celý den se mi snaží dovolat. Ať to dítě není beze mě. Hned jsem zpátky.“ Políbím Natalii na tvář a jdu chodbou do malé prázdné čekárny. Naše rodina musí být venku v té větší u vchodu do nemocnice.

Přejdu dolů na Nateovo jméno a stisknu odeslat.

„Julianne,“ ozve se úlevně a naštvaně zároveň.

„Ahoj, můžeš mluvit?“

„Ano, jsem v hotelu. Kde jsi kurva byla?“

„Nekřič na mě. Jsem v nemocnici.“

„Co se děje? Jsi zraněná?“ Jeho hlas je najednou zpanikařený a já si připadám jako hovado.

„Ne,“ odpovím, můj hlas je teď klidný a uklidňující. „Natalie rodí, Nate. Omlouvám se, že jsem nezavolala. Zavolali mi dnes ráno do kanceláře poté, co jsem ti napsala, a já jsem jim sem běžela naproti a od té doby jsem u ní. Byl to dlouhý den. Dítě pořád nikde.“

„Je v pořádku?“ zeptá se.

„Jo, daří se jí skvěle. Lukovi kupodivu taky. Už by to nemělo trvat dlouho.“

„Měla jsi zavolat.“ Jeho hlas je zase chladný a já jsem unavená a tohle teď nepotřebuju.

„Už jsem se omluvila.“

„Dělal jsem si starosti. A taky, co se kurva stalo s tou zprávou, o kterou jsem tě požádal, abys mi ji poslala?“

„O čem to mluvíš? Dokončila jsem ji a požádala Jenny, aby ji poslala za mě, protože jsem zapomněla stisknout tlačítko odeslat e-mail, než jsem vyběhla z kanceláře. Poslala mi esemesku, že je to hotové.“ Co se sakra stalo s mou zprávou?

„Mám ji, ale byla hotová napůl. To se ti nepodobá.“

„Ta zpráva byla perfektní, Nate. Nevím, o čem to sakra mluvíš.“ Zklamaně si prohrábnu vlasy.

„Když jsem tady sám, musím se spolehnout, že v kanceláři odvedeš svou práci, Julianne.“

„Nejsi sám. Požádej Carly, ať tu zasranou zprávu opraví, Nate. Měla by si vydělávat na výplatu, když je s tebou.“ Teď už jsem jenom kurevsky naštvaná.

Na druhém konci linky je ticho a Nate konečně odpoví klamavě tichým: „O čem to mluvíš? Carly není v New Yorku.“

„Ale poslal jsi pro ni.“

„Proč bych to dělal?“ Jeho hlas se zvyšuje a já se zhluboka nadechnu.

„Zjevně došlo k nedorozumění,“ řeknu co nejklidněji.

„Samozřejmě.“

„Podívej, Nate, mrzí mě to. Musím se vrátit k Natalii. Nemám čas na to, abys mě dneska začal protěžovat, komandovat a potřebovat.“

„To si myslíš, že dělám?“ Zeptá se a já se zhrozím nad tím, jak ublíženě zní jeho hlas.

„Přesně to děláš.“

„Ne, Julianne, nechovám se panovačně ani potřebně. Dělal jsem si starosti o ženu, na které mi záleží, protože jsem se ti dnes nemohl dovolat.“ Zranila jsem jeho city.

„Nate,“ povzdechnu si a protřu si čelo. „Možná bychom si měli promluvit, až se vrátíš domů.“

„Co to říkáš?“ Jeho hlas je zastřený a nervózní.

„Já se s tím teď musím vypořádat a ty se musíš soustředit na ten obchod tam venku. Zítra budu v kanceláři, abych ti pomohla odtamtud, a pokusím se uklidit ten zatracený nepořádek kolem zprávy a co nejdřív ti ji předat. O zbytku si promluvíme, až se vrátíš domů. Na tyhle vztahové sračky teď nemám čas.“

„To jsme pro tebe my, Julianne? Sračky?“

Kurva. Ne! Tohle všechno vyznívá špatně a já se musím vrátit k Natalii!

„Musím jít.“

„Jestli to tak chceš, tak fajn, ale věz, zlato, že jsi z obliga jen proto, že jsem tři tisíce zasranejch mil daleko a nemůžu se k tobě teď dostat.“

„Ježíši, ty jsi takový jeskynní muž, Nate.“

„Napiš mi později a dej mi vědět, že jsi v bezpečí. Promluvíme si zítra večer.“

„Myslela jsem, že zůstaneš do čtvrtka?“

„Rozmyslel jsem si to.“ Linka se odmlčí a já svěsím hlavu. Neměla jsem na něj být tak zlá.

Vrátím se do Nataliina pokoje a rozpoutá se peklo.

„Byla jsem pryč jen pět minut. Co to sakra je?“

Natalie má nohy ve třmenech a doktor sedí na stoličce mezi jejíma nohama. Po pokoji se hemží dvě sestry a do místnosti byla přivezena dětská kolébka s vyhřívací lampou.

„Už bude tlačit,“ řekne Luke a v očích má zoufalé obavy a strach.

„Páni, ten epidurál je zázrak.“

„Do prdele, musím tlačit.“ Natalie se svíjí na posteli, a kdyby to nebyla moje nejlepší kamarádka, řekla bych, že to vypadá jako z hororu.

„Dobře, jsme připraveni, Natalie. Jestli máš pocit, že musíš tlačit s kontrakcí, tak do toho.“

„Je tu moc horko.“ Strhne ze sebe deku a hodí ji na podlahu, aniž by jí bylo jedno, že je před námi všemi nahá. No, má na sobě černou sportovní podprsenku, takže nahá je jen spodní polovina.

Podívám se dolů a pak cítím, jak mi padá čelist. Nezarazí mě fakt, že je její kdovíco vystaveno na odiv, ale to, co je přímo nad ním.

„Ježíši Kriste, Natalie, ty máš na vagíně tetování!“