FWM - 1. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Pozdní jaro

Miluji svou práci. Miluji svou práci. Bože, někdy svou práci nenávidím. Znovu si přečtu strohý e-mail od svého šéfa Nathana McKenny a ztěžka polknu.

 

Pátek, 26. dubna 2013 13:56

Od: Nathan McKenna

Komu: MuDr.: Julianne Montgomery

Předmět: Vydání dopisu pro paní Montgomery, který se vztahuje k problematice: Předmět: Pracovní přesčas

 

Julianne,

Potřebuji, abys se mnou dnes večer pracovala dlouho do noci, možná až do víkendu. Prosím, shromáždi všechny soubory na účtu Radcliffe a sejdi se se mnou v 18:00 v mé kanceláři.

Nate

 

Sakra! Dlouhých osm měsíců se mi dařilo vyhýbat se svému šéfovi a vím, že jsem měla neuvěřitelné štěstí, že jsem s ním nemusela pracovat sama po pracovní době, ale nedávno jsme přišli o druhého mladšího partnera v našem oddělení, takže zbývám jen já a Nate.

V žaludku se mi usídlili velcí, draví motýli.

Od té jediné noci loni v létě jsme si s Natem udrželi profesionální úroveň, na kterou jsem velmi hrdá, a to navzdory tomu, že kdykoli ho vidím, cítím tah elektřiny, který mi svírá stehna. Pozvala jsem ho na dvojité rande s Nat a se mnou v den premiéry jednoho z filmů jejího manžela Luka, ale podařilo se mi ten večer udržet zcela platonický.

Málem mě to zabilo.

Od té doby jsem se pro větší dobro udržení práce, která mě baví, panu Sexu na nohou vyhýbala.

Ne že by se dožadoval, abych se vrátila do jeho postele. Ráno po Nejlepším sexu v dějinách lidstva, poté co jsem se vytratila z jeho postele, byl naštvaný. Volal a psal mi, chtěl vědět, co se sakra stalo, a já se mu dobré dva týdny vyhýbala jako moru, pracovala jsem na dálku z domova a brala si dovolenou.

Pak prostě přestal. Veškerá osobní komunikace se zastavila, a když jsme spolu v pracovní době, je ztělesněním chladné profesionality.

Jsou dny, kdy mě to pekelně štve.

A teď, protože ten pitomec, který byl v našem oddělení, nezvládl náročný pracovní program, dal výpověď, musím pracovat sama s Natem.

Kurva.

Posadím se na židli a podívám se na čas. Půl šesté. Sundám si brýle, hodím je na stůl a svěsím hlavu do dlaní. Tolik k víkendu strávenému s půllitrem zmrzliny a dobrou knihou.

Tohle zvládnu. Dej se dohromady, Montgomery. Pózovala jsem nahá v časopisech. Večeřela jsem s miliardáři a stýkala se s filmovými hvězdami. Mám čtyři starší bratry, kteří si mě neustále dobírají a naučili mě, jak nakopat zadek.

Dokážu několik hodin zvládat nejvíc sexy muže, jakého jsem kdy v životě viděla, aniž bych ze sebe strhala šaty a užívala si s ním.

Přemýšlím.

Pravděpodobně.

Dám se dohromady, zkontroluju, jestli mám všechny hovory a e-maily nastavené na přeposílání na iPhone, a jdu do koupelny, abych se připravila na dnešní večer.

Jsem spokojená s tím, co vidím v zrcadle. Moje dlouhé světle blond vlasy si stále drží volné lokny, které jsem si do nich ráno natočila. Můj make-up je decentní a profesionální, což podtrhují mé modré oči. Přejedu si rty čerstvou vrstvou lesku, narovnám si jednoduché šaty brusinkové barvy a očima přejíždím po své štíhlé postavě. Byla jsem obdařena skvělou genetikou. Nemám sice tak sexy křivky jako Natalie, ale byla jsem obdařena slušnými prsy, bujným zadečkem a postavou, která mě dostala, na stránky časopisu Playboy. Třikrát. Tvrdě cvičím, abych si udržela postavu.

Spokojená se svým odrazem jdu v černých louboutinkách svižnou chůzí do své kanceláře, seberu složky, které si Nate vyžádal, spolu s telefonem a jdu chodbou do jeho kanceláře. Jeho osobní asistentka, paní Glover, sedí u svého stolu. Je to starší žena s šedivými vlasy a bystrýma hnědýma očima. Její úsměv klame. Svou bystrou efektivitou a bláznivou schopností předvídat každý Nateův krok mě děsí k smrti.

„Dobrý den, slečno Montgomery, můžeš jít dál.“

„Děkuji.“ Kývnu na ni, usměju se a zamířím k jeho kanceláři, dvakrát zaklepu a pak otevřu dveře.

„Pojď dál, Julianne. Díky, že jste zůstala.“ Nate vzhlédne od počítače a přikývne, tváří se naprosto netečně.

„Jistě.“ Nateova kancelář je rozlehlá, s velkoplošným tmavým kancelářským nábytkem. Židle sedící před jeho stolem jsou z plyše, z černé kůže. Od podlahy až ke stropu se táhnou police se stovkami knih a složek, pečlivě srovnaných, nepochybně díky výkonné paní Glover. Za jeho stolem jsou velká okna s výhledem na Space Needle a Sound.

Je to nádhera.

Nejsem si jistá, jestli tomu Nate vůbec věnuje pozornost.

Posadím se na kraj jedné z černých židlí a položím spisy na Natův stůl v očekávání, že přejde rovnou k věci.

„Jak se máš?“ zeptá se a jeho hlas ztichne.

„Hm… dobře, děkuju.“ Co to sakra je?

„Omlouvám se za to krátké oznámení.“ Nakloní se dopředu, opře se lokty o stůl, propojí si prsty a udržuje stálý oční kontakt. Bože, ty šedé oči mě rozptylují. Skoro stejně rozptylující jako jeho ruce a ten slastný způsob, jakým…

Dost.

„Je to součást práce.“ Otevřu složku a snažím se předstírat, že mi tváře nezrudly. „Tak co je s tím účtem?“

„Jak se mají Natalie a Luke?“

„Mají se dobře.“ Teď se posadím zpátky na židli a spekulativně si ho prohlížím. Proč vedeme osobní rozhovor? „Natalie má rodit už za pár týdnů.“

„To je skvělé, to jim přeju.“ Nate se usměje, tím nepolapitelným, sexy úsměvem, který mi rozpouští kalhotky, a já se přistihnu, že ho opětuju. Vlasy má jako obvykle stažené z obličeje. Má čerstvě oholenou vyrýsovanou čelist a na sobě černý oblek s černou košilí a modrou kravatou. Nikdy si nesundává sako, aby si vyhrnul rukávy, a já krátce přemýšlím proč, ale pak si připomenu, že se mám vrátit k rozhovoru.

„Jo, jsou nadšení. Příští víkend budu pořádat oslavu narození dítěte.“

„Slibuju, že tě nebudu nutit příští víkend pracovat,“ mrkne na mě a já málem spadnu ze židle.

Kdo je ten muž a co udělal s mým šéfem?

„Tak co ten účet?“ Zeptám se, když paní Glover zaklepe na dveře.

„Večeře je tady, pane.“

„Děkuji, Jenny, přines to.“ Nate vstane a vezme paní Glover z rukou dvě velké tašky. „To je pro dnešek všechno. Uvidíme se v pondělí.“

„Přeji vám hezký víkend, pane. Slečno Montgomery.“ Kývne na nás oba a pak vyjde z kanceláře a zavře za sebou dveře.

„Nechal jsem si dovézt čínu. Objednal jsem tvou obvyklou.“ Usměje se a pokračuje v sezení na židli a vykládání tašek. Zdá se, že je se sebou dnes večer velmi spokojený, mnohem přístupnější a přátelštější než od loňského léta.

Co to hraje za hru?

„Děkuju,“ odpovím a uvědomím si, že mám hlad. Naložím na talíř rýži, sladkokyselé kuře a vaječné závitky a pustíme se do jídla, několik minut mlčky jíme. Cítím na sobě Nateovy oči, a tak se rozhodnu, že si nasadím velké dívčí kalhotky a prostě převezmu iniciativu.

„Tak jak je to s tím účtem?“ Znovu se zeptám a zakousnu se do kuřete.

„Nemám tušení, jen jsem s tebou chtěl povečeřet a tohle je jediný způsob, jak se s tebou setkat.“

Do prdele.

Přestávám žvýkat, oči mám dokořán a jen zírám na jeho dokonale upřímnou tvář. „Co prosím?“

„Slyšela jsi mě.“

Zamračím se a opatrně položím talíř na jeho stůl. „Takže na tomhle účtu nepracujeme?“

„Ne.“

„Nerozumím tomu.“

Nate odloží hůlky, otře si ústa ubrouskem, posadí se na židli a pozorně mě sleduje.

„Jen jsem se s tebou chtěl podělit o večeři, Julianne.“

„Proč?“ A proč trvá na tom, že mi bude říkat Julianne?

Znovu se zamračí. „Mám to vyslovit?“

„Asi ano.“

„Líbíš se mi. Mám rád tvou společnost.“ Pokrčí rameny, vypadá ztraceně a trochu nejistě. Nejsem zvyklá vidět na jeho krásné tváři emoce.

„Ale jsi můj šéf.“

„No a?“

„Takže bychom mohli být oba vyhozeni.“

„Je to jen večeře, Julianne.“

„Nedíváš se na mě, jako bys chtěl jen večeři, Nate.“

Nakloní hlavu na stranu a úsměv mu políbí rty. „Jak se na tebe dívám?“

„Jako bys mě chtěl ošukat na tomhle stole.“ Svatá prostoto. Kurva! To jsem právě řekla?

Nateův úsměv zmizí a jeho oči se zúží. „Dávej si pozor na ústa.“

Ztěžka polknu a rychle zamrkám.

„Je spousta míst, kde bych tě rád ošukal, včetně tohohle stolu, ale teď si s tebou chci prostě užít jídlo.“

„Dávej si pozor na ústa.“ Zašeptám a jeho úsměv se vrátí.

„Říkáš svému šéfovi, co má dělat?“

„Nějak se mi nezdá, že bychom tenhle rozhovor vedli v kontextu šéf/zaměstnanec.“ Zavrtím hlavou a zadívám se na muže před sebou. „Co to má být? Proč zrovna teď?“

„Jez.“

„Najednou už nemám hlad, díky.“

„Jen mě pobav, Julianne.“

„Proč mi říkáš Julianne?“ Zeptám se a vezmu si další kus lepkavého kuřete.

„To je tvoje jméno.“ Jeho oči se mi upírají na ústa a já se pro sebe usměju, když si beru rolku a ukusuju z jejího konce.

„Všichni mi říkají Jules.“

„Já ne.“

„Proč?“ Znovu se zeptám.

„Protože se k tobě hodí Julianne.“ Pokrčí rameny a zakousne se do jídla.

„Ale já, mám radši, Jules.“

„Dobře, Julianne.“ Mrkne na mě a zeširoka se usměje, než si vezme další sousto jídla.

„Vsadím se, že když jsi byl malý, poslala učitelka domů rodičům dopis, ve kterém stálo: ‚Nehraje si dobře s ostatními‘.“

Nate se zasměje a mně se sevře žaludek. „Nejspíš.“

Uvědomím si, že jsem vymetla talíř, a tak ho hodím do koše a zbytky sbalím do pytle. „Dobře, snědla jsem to. Díky za večeři. Přeju ti hezký víkend.“ Zvedám se, abych vyšla ze dveří, ale Nate vyskočí a zastaví mě.

„Ještě nechoď.“

„Proč ne?“

Olízne si rty, strčí si ruce do kapes a vyhoupne se na paty. „Zůstaň se mnou tenhle víkend. U mě doma.“

Myslím, že jsem vstoupila do alternativního vesmíru. Nebo jsem na Punkedu. Ano, to je ono. Punked. Začnu se rozhlížet po místnosti, za sebe, do rohů místnosti.

„Co hledáš?“ zeptá se a sleduje můj pohled.

„Kamery.“

„Jaké kamery?“

„Buď musím být na Punkedu, nebo to na mě někdo nastražil, aby mě vyhodil.“

Nate se zasměje, tichým smíchem, který mě polechtá uvnitř. „Proč to říkáš?“

„Protože jsi ke mně už několik měsíců neprojevil žádné známky přitažlivosti, což mi nevadí, a jestli s tebou zůstanu tento víkend, mohli bychom oba přijít o práci.“

Úsměv mu zmizí a jeho široké šedé oči zledovatí. „Zaprvé, na zdejší politiku zákazu bratříčkování kašlu. Do jakéhokoli vztahu, který se rozhodnu mít, ať už se rozhodnu pro jakýkoli způsob, jim nic není. A za druhé…“

Uchopí mou bradu mezi palec a ukazováček a přitáhne si mě k sobě, sklouzne svými rty po mých, jemně mě políbí, přesvědčí mé rty, aby se otevřely, a já si připomenu, jak dobře tenhle muž umí líbat.

Určitě v tom někdy chodil na kurzy.

Rozplývám se na něm a zapírám se rukama o jeho úzké boky. Jeho prsty se mi proplétají ve vlasech, a jak ten polibek pokračuje a pokračuje, moje tělo se o něj uvolňuje v úlevě, že mě stále považuje za přitažlivou, a v čirém nefalšovaném chtíči.

„Rozhodně mi připadáš přitažlivá, zlato.“ Zašeptá mi ta slova na čelo a jemně mě tam políbí.

Hřbety prstů mě hladí po tváři a jeho šedé oči změkly. „Tak co říkáš? Strávíš se mnou víkend?“