FSD - 5. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

John ignoroval první zaklepání na dveře hotelového pokoje a stejně tak i druhé. Třetí však ignorovat už nemohl.

Nebylo to tak docela klepání. Spíš kopnutí. Dveře se s křupnutím lámajícího dřeva otevřely a bouchly o zeď.

„Dobře,“ řekl Griff a spustil obutou nohu. Chase a Hugh ho obklopili, jejich výrazy byly tak chmurně odhodlané, jako by se chystali vpadnout do pekla. „Co se děje, Johne?“

John se ve svém balení nezastavil. „Nic, přísežný bratře. Všechno je v pořádku.“

Griffovy zlaté oči se zúžily. „Johne, je půlnoc, ty jsi mokrý a prakticky nahý a házíš si do batohu své poklady, jako by v místnosti hořelo. Všechno rozhodně není v pořádku.“

John sevřel svůj oblíbený zlatý řetěz, opracované články se mu zarývaly do dlaní. Přinutil se setkat se s očima svého přísežného bratra. Věděl, že je marné snažit se přetvařovat – pronikavý pohled měniče gryfa dokázal prohlédnout jakoukoli lež.

„Na svou čest ti přísahám, že to není záležitost, se kterou bys mi mohl pomoci.“ Přinutil se mluvit vyrovnaně a potlačil melodii smutku, která se chtěla proplést kolem lidských slov. „Ale musím jít.“

„Cože, hned teď?“ Chase se zarazil. „Kam?“

„Domů,“ řekl John prostě.

Zírali na něj.

„No,“ řekl Hugh po chvíli. „Já se například nehodlám nabídnout, že tě v jednu hodinu ráno odvezu k tomu zatracenému moři.“

„Budu plavat.“ Poznal, že jezero se nakonec spojí s oceánem, i když vzdálený zpěv slané vody byl slabý jako tichý šepot.

„Přes kanál?“ Hugh oponoval. „Prostředkem Invernessu? Tohle je město, Johne. I když budeš neviditelný, budeš jako velryba, která se snaží protáhnout odpadní rourou.“

„Tak půjdu pěšky!“ Jeho řev všechny tři zhoupl na paty. John se zhluboka nadechl a snažil se zklidnit hlas. „Musím jít. Musím jít hned!“

Chaseovi poklesla čelist. „Můj Bože. Ty jsi skutečně našel nějakou stopu po svém zmizelém císaři, že? V jezeru Loch Ness?“

„Ne, to není ono.“ John zavrtěl hlavou v rychlém popření. „Našel jsem něco jiného. Něco mnohem horšího.“

Griffovo čelo se svraštilo. „Hrozí tu nějaké nebezpečí?“

„Ne!“ „Ujišťuji tě, že o nic takového nejde. Nemusíš se bát o bezpečí své družky ani o bezpečí žádného suchozemce. Ale musím to okamžitě ohlásit veliteli rytířů mého řádu. Prosím. Nechte mě jít.“

Ostatní tři měniči si vyměnili nechápavé pohledy. Vnímal tiché mihotání telepatické komunikace, jak se mezi sebou radili.

Všichni mystičtí měniči spolu dokázali psychicky komunikovat, ale on sám držel svou mysl uzavřenou, jeho mentální zdi byly tlusté a vysoké. Kdyby jeho druhové vycítili jeho vnitřní neklid, nikdy by ho nepustili pryč, dokud by nezjistili, co to způsobilo.

„Johne,“ řekl Chase. John málokdy slyšel, rtuťovitého měniče pegase, mluvit tak vážně. „Pokud musíš odejít, pak ti samozřejmě pomůžeme, jak jen to půjde. Ale jsme tví přátelé a máme o tebe strach. Prosím, jen nám řekni, co se děje.“

Omotal si tlustý řetěz kolem ruky a snažil se čerpat útěchu z uklidňujícího bohatství zlata na své kůži. „Já… Já…“

Neřekli nic, dali mu prostor, aby promluvil, až bude chtít. Teplo jejich tichého zájmu a přátelství ho obklopilo jako tropická laguna.

Vzdal to a ztěžka se posadil na okraj postele. „Potkal jsem svou družku.“

Všichni tři na něj zírali.

„Cože?“ Nevěřícně vykřikl Griff.

„Gratuluju!“ Jásal Chase.

„Ale ne.“ Hugh bodl obviňujícím prstem do Johna a tvářil se, jako by ho toto odhalení osobně urazilo. „Jasně si vzpomínám, že jsi říkal, že nemáš žádnou družku. Slíbil jsi, že nemáš družku.“

„Neměl bych mít družku.“ John sevřel ruce v pěst, zlatý řetízek se mu zařezával do kloubů. „To by nemělo být vůbec možné!“

„Je to člověk, že?“ Chase se otočil ke Griffovi a po tváři se mu rozlil široký úsměv. „Dlužíš mi pivo.“

„A já jsem si myslel, že mě potěší, když tu sázku prohraju.“ Griffovi se na čele stále zračily obavy. „Ale teď už si tím nejsem tak jistý. Johne, proč to není dobře?“

„Protože je to člověk,“ řekl John nešťastně. Sklopil hlavu do dlaní a prsty si prohrábl spletené vlasy. „A co víc, jsem rytíř-Poet První vody. Moje přísaha stále platí. Nemohu sloužit Perlovému trůnu a zároveň sloužit své družce.“

„Aha, chápu.“ Griff se posadil na postel vedle něj a lehký dotek jeho ramene na Johnově rameni byl tichým ujištěním, že mu měnič gryfa kryje záda, ať se děje, co se děje. „Takže proto si musíš promluvit se svým rytířským velitelem. Rezignovat.“

„Ano.“ John byl vděčný, že jeho přísežný bratr přijímá tuto zprávu tak stoicky. „Nemohu už dále sloužit ve své současné funkci. Musím prosit hlavu svého řádu, aby mě zprostil mých povinností.“

Griff si dlouze povzdechl. „Dovedu si představit, jak těžké to pro tebe musí být. Je mi to moc líto. Kdy se vrátíš?“

John zvedl hlavu a zadíval se na Griffa. „Zpátky?“

„Cože, ty sis myslel, že tě vyhodíme z týmu?“ Chase řekl. „Samozřejmě že se musíš vrátit. Veliteli ohně Ashovi je koneckonců sotva jedno, jestli jsi rytíř, nebo ne.“

„Problém je v tom, že si myslíš, že tvá družka bude chtít zůstat tady ve Skotsku?“ Zeptal se Hugh a znělo to dost nadějně. „Pokud máte oba kariéru na opačných koncích Británie, možná byste mohli zvážit třeba vztah na dálku? Fyzický kontakt se podle mého názoru značně přeceňuje.“

John měl skličující pocit, a ne poprvé, že ho jeho kamarádi naprosto nepochopili. „Ne. Když jsem řekl, že už nemohu sloužit, myslel jsem tím jako Chodec nad vlnou. Už nemohu býti vyslancem Země. Už se nemohu vrátit.“

Po jeho slovech se rozhostilo ticho. Nedokázal se podívat do šokovaných očí svých přátel.

Znovu se podíval na svou, zlatem obalenou, ruku. „Budete mi chybět,“ řekl tiše. „Budete mi chybět všichni. Vyřiďte prosím mou lítost veliteli hasičů Ashovi.“

„Ne.“ Griff se prudce postavil a otočil se tak, aby si hleděli z očí do očí. Složil si silné paže na široké hrudi. „Můžeš mu to říct sám, až přijedeš na svatbu. Je to tvůj zastupující velitel a dlužíš mu laskavost, že mu alespoň osobně předáš svou rezignaci.“

I když si to John nechtěl připustit, jeho přísežný bratr měl pravdu. Velitel hasičů Ash byl čestný muž a dobrý velitel. Když byl John na pevnině nový, vzal ho Fénix pod svá křídla a řekl jen, že i on ví, jaké to je být cizincem na cizím místě. Ačkoli se rezervovaný velitel ohně nikdy nestal jeho přítelem stejně jako ostatní členové týmu Alfa, John mu byl vděčný. Nemohl prostě zmizet, aniž by Fénixovi poděkoval za tu čest, že pod ním mohl sloužit.

Pomalu přikývl. „Máš pravdu, přísežný bratře. Mohu svůj odjezd o pár hodin odložit.“

„Svůj odjezd odložíš o víc.“ V Griffově obvykle klidném, přívětivém hlase zazněl tón hněvu. Pohlédl na Johna jako mistr zbraní, který se chystá ukáznit obzvlášť nešikovného nového adepta. „Nebo jsi zapomněl, že máš povinnosti i vůči mně?“

Pocit viny ho bodl jako meč. Ve své sobecké úzkosti na to zapomněl. Měl sloužit jako Griffův sekundant při jeho obřadu páření. Johnovi stále nebylo jasné, k čemu je při obřadu páření potřeba sekundant – nebo lidsky řečeno „svědek“ – vzhledem k tomu, že se zdálo velmi nepravděpodobné, že by došlo k nějakému souboji, ale i tak to byla pozice velmi čestná a zodpovědná.

„Zapomněl jsem na to,“ přiznal se a zastyděl se sám před sebou. „Prosím tě za odpuštění. Zůstanu tu ovšem až do vašeho pářícího obřadu. Ale déle se již pak zdržovat nemohu.“

„Proč ne?“ Zeptal se Chase. „Proč nemůžeš zpomalit, vzít si čas na rozmyšlenou, než se ponoříš do mořských hlubin?“

Hugh na Chase pozvedl obočí. „Opravdu jsi právě někomu řekl, aby zpomalil? Ty??“

„Já vím, je to historická událost. Ale vážně, Johne. Ani tvůj Rytíř-Velitel, ani tvá družka nikam nejedou.“ Chase se odmlčel a v jeho výrazných rysech se krátce mihl výraz obav. „Aha, ona nikam neodchází, že ne?“

Z hrudi se mu vydral dutý smích. „Když jsem ji viděl naposledy, bratře meče, prchala přede mnou ve smrtelné hrůze.“

Chase se rozzářil. „Konečně. Někomu se podařilo udělat na svého druha ještě horší první dojem než mně!“

„Ano, tvoje družka od tebe utekla až poté, co tě poznala,“ řekl Hugh. „Jako nestranný soudce tady přiznávám vítězství Johnovi.“

Kupodivu mu postoj jeho kolegů přistupovat k této záležitosti s vážností, kterou si zaslouží, pomohlo trochu zmírnit jeho úzkost. Johnova napjatá ramena se trochu uvolnila.

„To je lepší,“ řekl Griff, jeho orlí oči zřetelně zachytily řeč jeho těla. Natáhl ruku, aby na okamžik uchopil Johnovu paži, a jeho zuřivý výraz se zmírnil. „Vidíš, můžeme ti pomoct, Johne. Pokud nám to ovšem dovolíš.“

Vydechl dlouhým povzdechem a konečně si odmotal zlatý řetízek z ruky. „Vlastně je tu záležitost, ve které bych byl za pomoc velmi vděčný. Zejména tvou, bratře meče Chasi.“

Vstal a zvedl ztracený přívěsek své družky z místa, kde ho pečlivě položil na polštář. Zavřel prsty nad třpytivou perlou a zaváhal. Cítil ji v ruce tak příjemně, tak hladkou a vzácnou, jako by cítil její tvář na své dlani. Její dokonalá kulatost mu připomněla podivuhodně krásné křivky jejího těla.

Byl to malý kousek z ní. Chtěl si ho nechat. Vždycky by si ho vážil a uctíval, tak jako bohužel nemohl uctívat jí…

Není naše, říkal mu tvrdohlavě jeho vnitřní člověk. Musíme ji vrátit právoplatné majitelce.

S povzdechem dovolil svému vnitřnímu člověku, aby jeho podivný smysl pro „spravedlnost“ odsunul stranou jeho přirozenější touhu přidat ji do své sbírky.

„Tady.“ Podal perlu Chaseovi. „Mohl bys dohlédnout na to, aby se vrátila své právoplatné majitelce?“

Měnič pegas měl talent na vyhledávání lidí. John ho viděl, jak to využil při mnoha záchranných akcích, když neomylně navedl hasiče k uvězněným obětem. Dokázal najít kohokoli v okruhu asi sedmi kilometrů, pokud měl jasný mentální obraz – buď ze své paměti, nebo z paměti někoho jiného –, který mohl použít jako orientační bod.

Chase tiše a ohromeně zapískal a podržel přívěsek za přetržený řetízek, aby perla zachytila světlo. „Pěkné. Stejně jako žena, na kterou myslíš. Je to ona? Tvoje družka?“

„Ano.“ John spustil mentální štíty, aby mu umožnil vzít si z mysli obraz jeho družky. „Naposledy jsem ji viděl na druhé straně jezera. Můžeš ji najít a vrátit jí tento ztracený poklad?“

„Momentálně není v mém dosahu, ale vypátrám ji pro tebe.“ Chase schoval perlu do kapsy. „Co jí mám říct?“

„Nic,“ řekl John a dovolil, aby se mu do hlasu dostal ocelový nádech. „Jen jí ten poklad prosím vrať. Nemluv s ní. Na svou čest přísahej, že to neuděláš.“

„Ale…“ Chase začal.

„Slib mi to.“

Chaseova ústa se s cvaknutím zavřela. „Slibuju,“ řekl po vteřině a znělo to tlumeně. „Ale myslím, že děláš chybu. Ty opravdu nechápeš, jak těžké je žít bez svého druha.“

„Jako žít bez vzduchu.“ John se mu vyrovnaně podíval do očí. „V drtivých hlubinách, kde ti tíha vody láme kosti a samotné srdce se snaží tlouct. Velmi dobře ti rozumím, bratře meče.“

„Ne, nerozumíš.“ Chase zavrtěl hlavou. „Lepší už to nebude. Budeš se tak cítit každou vteřinu každého dne. Vždycky. Dokud nebudete zase spolu.“

„Jeden moudrý muž mi kdysi řekl,“ řekl Griff tiše, „že bych si roztrhal duši na kusy, kdybych se pokusil zapřít svého druha.“

Byl to on, kdo to Griffovi řekl. Tehdy té radě z celého srdce věřil. Teď se jen divil, že mu Griff v té chvíli nedal pěstí.

„Vážím si tvého zájmu. Opravdu. Ale ta věc se mi jeví vyřešená. Zůstanu na obřad páření. Potom se naše cesty rozdělí.“ Vytáhl se do plné výšky a temenem hlavy se dotkl stropu. „Jsem mořský drak. Dokážu žít bez vzduchu.“