FSD - 1. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

John Doe nikdy nechápal lidské způsoby.

Pro mořské draky bylo páření jednoduché. Pokud jste měli to štěstí a našli jste svého jediného pravého partnera, okamžitě jste spolu uzavřeli svazek. Spojení myslí a duší bylo prostou záležitostí spojení těl v extázi. Nic víc nebylo potřeba.

U lidí byly zřejmě zapotřebí i malé papírové krabičky s růžovými bonbony.

„Jsou to svatební výslužky, ne zápalná zařízení, Johne,“ řekl Griff s drobným úsměvem. Gryffí měnič svým neobyčejně bystrým zrakem zřejmě zachytil Johnovo zaváhání. „Nemusíš s čokoládou zacházet tak opatrně. Opravdu nevybuchnou.“

„Nechci udělat chybu.“ John s nekonečnou opatrností spustil miniaturní sousto do čekajícího hnízda z hedvábného papíru. „Nerad bych byl příčinou nějaké chyby ve vašem podivném lidském pářícím rituálu.“

Jeho kolega Chase vedle něj tlumeně zachrčel. Obratné ruce pegasího měniče se ani na okamžik nezastavily při vázání zlatých a stříbrných stužek kolem krabiček, ale ramena se mu chvěla potlačovaným smíchem. S Griffem se na sebe přes stůl podívali rychlým, soukromým pohledem.

John byl na tuto zvláštní tichou komunikaci mezi svými kolegy hasiči dobře zvyklý. Naznačovalo to, že opět nepochopil nějaký jemný bod lidské kultury.

Život na dně moře byl opravdu mnohem jednodušší.

„Už jsem spárovaný s Hayley,“ řekl Griff Johnovi a linie smíchu kolem jeho teplých zlatých očí se pobaveně zaleskly. „Svatba je jen formalita. Víš to, že?“

„Této ‚formalitě‘ jsi věnoval šest měsíců neúnavného úsilí, můj přísežný bratře.“ John sám zúžil oči a soustředil se na to, aby sebral další čokoládu a omylem ji nerozmačkal. „A i když neznám v úplnosti vaše pářící rituály, velmi dobře znám váš zvláštní lidský zvyk říkat jednu věc a myslet druhou. Rozhodl jsem se věnovat pozornost spíše tvým činům než slovům. A tvé činy mi říkají, že všechno, co se týká zítřka, musí být dokonalé.“

Chase na Griffa s úsměvem povytáhl obočí. „Zaznamenal bod, má pravdu.“

Griff trochu naklonil svou zarostlou blonďatou hlavu, aby to uznal. „No, oceňuji tvůj zájem, ale vzhledem k tomu, že svatba je zítra, budeme to muset trochu urychlit. Neboj se, Johne, nic se nezkazí, když se pár laskavostí trochu uspěchá.“

„Podle mě by to nebylo zkažené, ani kdyby žádné svatební laskavosti nebyly,“ zamumlal Hugh z druhého konce stolu.

Bělovlasý zdravotník měl za úkol připevnit dekorativní rostlinné materiály – květiny, připomněl si John ten podivný lidský pojem – k sestaveným krabicím s výslužkami. Byl to kritický úkol, vyžadující velkou jemnost doteku. Z Hughova zachmuřeného výrazu, který se s každou další krabičkou ještě prohluboval, bylo patrné, že si čest své role plně neuvědomuje.

„Hugh má taky pravdu,“ řekl Chase a vrhl poněkud truchlivý pohled na hromadu čokolád a kartonů, které ještě čekaly, až se promění v elegantní ozdoby stolu. „Griffe, myslím, že mluvím za všechny přítomné, když řeknu, že jsme jako tví kolegové hasiči a nejdražší přátelé velmi očekávali, že večer před tvou svatbou strávíme přípitkem na tvé budoucí štěstí s nejlepší skotskou tvé rodiny. A ne že se budeme věnovat uměleckým řemeslům. Je to opravdu nutné?“

„Ano,“ řekl Griff přátelsky. „A také vás to všechny, vy parchanti, zaměstná natolik, že nebudete mít čas plánovat, jak mě dnes večer opít.“

„Proč bychom se měli snažit zhoršit tvůj fyzický stav před tak důležitou událostí?“ John se zmateně zeptal, zatímco Chase a Hugh na protest prskali a vrtěli hlavami.

„Já vím, že byste to neudělali.“ Griff láskyplně narazil do Johnova ramene svým vlastním. „Ale věř mi, je to další nevysvětlitelný lidský zvyk, že se ženichovi přátelé snaží zajistit, aby se k oltáři dostal s kocovinou.“

Hugh se na Chase zadíval. „Říkal jsem ti, že tvůj plán odhalí a najde si způsob, jak se mu vyhnout.“

„Nemám ponětí, o čem to mluvíš,“ řekl Chase velmi důstojně. „A v každém případě to byl v první řadě tvůj nápad.“

„Takže ty tyhle věci opravdu nepotřebuješ, přísežný bratře? Byla to jen taktika na odvedení pozornosti?“ John upustil krabici, kterou se neúspěšně snažil složit, a zaplavila ho vlna úlevy. „Musím uznat, že mi to dává mnohem větší smysl. Nemohl jsem uvěřit, že lidé jsou natolik svérázní, aby měli tradici dávat hostům jako dárky zbytečně malé porce jídla, a to po skončení jídla.“

Griffovi se zkřivila ústa. „Ach ne, to je vlastně skutečná tradice. A tohle opravdu potřebuju. Hayley je viděla na svatebním veletrhu a moc se jí líbily, ale nakonec usoudila, že jsou příliš drahé. Tak jsem si řekl, že ji překvapím. Což znamená, že opravdu potřebuju od vás všech pomoc.“

„I když jsem v pokušení nechat tě, ať se vypořádáš s následky svého příliš chytrého plánu, Connie by mě nikdy nenechala žít, kdybych to nechal napůl hotové. Svou roli čestné matróny bere dost vážně.“ Chase si dlouze povzdechl a zvedl další krabici. „To jsou věci, které děláme pro své kamarády.“

„Věci, které vy chudáci děláte pro své kamarády,“ opravil ho Hugh a odsunul židli od stolu. „Tohle mě jen nutí ještě vroucněji doufat, že se se svou družkou nikdy nesetkám. Pojď, Johne, dáme si něco k pití.“

Ano, zakňučel Johnův vnitřní člověk. Tohle je nudný, zbytečný úkol. Ani nám to nejde. Nikomu by nevadilo, kdybychom si šli užít.

S lehkostí dlouhé praxe John potlačil našeptávání svého vnitřního člověka. Bez ohledu na měkké dvounohé stvoření, které sdílelo jeho duši, byl mořským drakem. Byl nad takové sobecké, hédonistické instinkty povznesen.

Zvedl bradu. „Nemohu opustit svého přísežného bratra v hodině nouze. Ty musíš jít, pokud se tak cítíš, ale já zůstanu až do hořkého konce.“

Hugh na něj chvíli upřeně hleděl a pak se se zasténáním svalil zpátky do křesla. „Na někoho, kdo tvrdí, že je zavázán ctí říkat jen pravdu, jsi podezřele dobrý v manipulaci s lidmi. Není divu, že počasí dělá, co mu řekneš.“

„Nemanipuluji ani vodou, ani lidmi,“ řekl John po pravdě. „Prostě jen mluvím. Je na posluchači, aby se rozhodl, co udělá v reakci na to.“

„Měl bych už být naočkován proti tvému postoji, který je víc než šlechetný.“ Navzdory jeho nevrlým slovům Hugh sebral další květinu a začal ji vplétat do dalšího políčka. „Máš na mě zatraceně špatný vliv, víš to?“

„Opravdu tu nemusíš zůstávat a pomáhat s tím, Johne,“ řekl Griff. Trhl palcem na Chase a Hugha. „Možná potřebuju tyhle zhrzence udržet od problémů, ale to není důvod, aby ses do toho nechal zatáhnout taky. Pro mě a Hayley jsi toho už udělal víc než dost. Měl bys jít, odpočinout si. My to zvládneme.“

Johnovi ztuhla záda. Jen zbabělec by utekl z bojiště, zatímco jeho bratři ve zbrani stále bojovali. Navrhnout mu, že by to měl udělat… no, kdyby byl Griff mořský drak, John by se dožadoval souboje, že urazil jeho čest.

Přinutil své svaly, aby se uvolnily. Od lidí se nedalo očekávat, že budou rozumět správné etiketě, připomněl si po tisící. Griff ho nechtěl určitě urazit.

„Dlužím ti svůj život, přísežný bratře,“ řekl co nejrovněji. „Čest mě nutí stát po tvém boku tváří v tvář jakékoli hrozbě.“

Griff zamrkal. „Stolní ozdoby bych těžko nazval hrozbou.“

„Já ano,“ zamumlal Chase, zatímco zápasil se stuhami.

John se snažil tento pojem zjednodušit, jako by se obracel k velmi malému dítěti, které sotva prošlo prvním línáním. „Říkal jsi, že splnění tohoto úkolu potěší tvou družku. Jsem tvůj přísežný bratr, což znamená, že jsem přísahal střežit tvůj poklad, jako by byl můj vlastní. Štěstí tvého druha je tvým největším pokladem, nebo snad ne?“

„Když to říkáš takhle…“ Griff dlouze vydechl a trochu zavrtěl hlavou. „No, já jen doufám, že ti to jednou budu moct v plné míře oplatit.“

Teď byl na řadě John, aby zamrkal. „Nechápu to.“

„Chci říct, že ti pomůžu s tvou družkou,“ řekl Griff, jako by to něco vysvětlovalo.

„Mou družkou?“

„Mořští draci mají družky, nebo ne?“ Zeptal se Chase zvědavě.

„Samozřejmě, že máme,“ řekl John. „Ale já jsem rytíř-Poet První vody.“

Hugh se na něj podíval a jeho bílé obočí se zvedlo. „Vím, že jsi přísahal celibát, ale neuvědomil jsem si, že jsi jím vázán, i kdyby sis našel družku.“

Johna poněkud zaskočilo, že Hugh o tomto rytířském slibu ví. Nikdy necítil potřebu se s ním svěřit některému ze svých kolegů. Nicméně bylo jasné, že ani Hugh nechápe skutečný význam tohoto slibu.

„Taková situace by nikdy nenastala,“ řekl. „Nemám žádnou družku. To žádný rytíř mořského draka nemá. Než složíme slib, musíme prozkoumat moře a nahlas zpívat pro svého druha. Sám jsem to udělal, třikrát jsem obkroužil zeměkouli a pokaždé jsem se setkal jen s mlčením.“

Griffovo čelo se svraštilo. „Ale ty jsi pátral jen pod vodou. Co když tvůj druh není mořský měnič?“

„To se u nás nestává,“ řekl John. „Mořští draci se páří jen s mořskými draky. Nikdo z nás si nikdy nenašel partnera mezi lidmi, nebo dokonce mezi jinými měniči. Jsme příliš odlišní.“

„Takže jsi kontaktoval doslova každého existujícího mořského draka a víš, že žádný z nich není tvůj druh?“ Chaseova obvykle veselá tvář měla nezvykle zachmuřený výraz. „Ty chudáku.“

„Ach, to není záležitost pro smutek,“ uklidňoval ho John. „Rytíři se mohou stát jen ti, kdo nemají družky. Proto jsem mohl přísahat na službu Perlovému trůnu s vědomím, že se má věrnost nikdy nerozdělí mezi lásku a povinnost. Buď ujištěn, že jsem se svým údělem spokojen.“

Griff a Chase se netvářili, že by je to přesvědčilo, ale oni byli spárovaní. John předpokládal, že si nemohou pomoci, aby litovali ty, kteří tento šťastný stav nesdíleli. Na druhou stranu Hugh vypadal, že ho to odhalení potěšilo.

„Věděl jsem, že existuje důvod, proč se mi líbíš,“ řekl a natáhl se, aby Johna poplácal po rameni. „Je hezké vědět, že v týmu bude vždycky alespoň jeden další nespárovaný člověk.“

„I tvůj lid má podobnou tradici, štítobratře?“ Zeptal se John se zvědavostí.

Stále nevěděl, jakým druhem měniče zdravotník vlastně je. Nikdy se nechtěl zeptat přímo, protože se bál, že poruší nějaké nepsané lidské pravidlo zdvořilosti.

„Dalo by se to tak říct.“ Hugh přenesl pozornost zpět ke svatebním darům. „Ale už dost keců. Podle mého počítání nám zbývá nejméně sto těchto příšerných věcí.“

Hasiči se vrátili ke svým úkolům. John si ale nemohl nevšimnout, že Griff a Chase na něj stále vrhají spíše lítostivé pohledy.

Bylo to nepříjemné. Byl přece Chodcem nad vlnami, vyslancem země z Perlového trůnu, rytířem-Poetou První vody, přísežným hledačem nepřítomného císaře a hasičem Hasičské a záchranné služby Východního Sussexu! Nebyl zvyklý na to, aby ho někdo kvůli čemukoliv litoval.

John narovnal záda a pokrčil rameny nad jejich nemístnými obavami. Sáhl po další krabičce a slíbil si, že kolegům dokáže svou cenu. Ačkoli tohle nebyla jeho obvyklá bojová aréna, byl odhodlán zde také zvítězit.

Jen kdyby tyhle suché potvory nebyly tak zatracené malé!

V dětství Johna učili, že mořští draci jsou nejušlechtilejší a nejvznešenější z drakodlaků. Pravdu o tom plně docenil až v dospělosti, když poprvé vstoupil na souš. Dokonce i mezi svými kolegy měniči z týmu hasičů Alfa – na lidské poměry to nebyli žádní malí muži – se tyčil jako hora.

Teď si připadal ještě víc než obvykle jako velryba, která se snaží chodit do mateřské školy s mloky. Jeho prsty zvyklé svírat meče trpěly nad křehkými bonbóny. Stejně dobře se mohl pokoušet manipulovat s jednotlivými zrnky písku svými drápy.

Když se mu konečně podařilo správně umístit a srovnat tři bonbony, cítil se John stejně nadšený jako tehdy, když poprvé porazil gigantickou chobotnici. Bohužel, pohlcen svým triumfem, trochu špatně odhadl sílu potřebnou k uzavření víka krabice.

Znovu.

Chase si z rukávu obleku odhrnul rozmačkanou čokoládu. „Nechci urážet Johnovu citlivou čest, ale copak by nemohl dělat něco jiného?“

Griff si povzdechl. „Johne, opravdu nemusíš…“

„Nemůžu nechat své spolubojovníky, aby se postavili nepříteli bez mé pomoci, přísežný bratře.“ Podíval se na smutnou hromádku zmačkaného kartonu. „Bez ohledu na to, jak… jsem pro tento konkrétní boj nevhodný.“

Chaseův výraz se rozjasnil způsobem, který signalizoval, že pegasí měnič právě dostal naprosto příšerný nápad. „Právě jsi řekl, že tvá první loajalita musí být vždycky Perlovému trůnu, že?“

„Ano,“ řekl John opatrně. Naučil se být hluboce ostražitý, když si Chase osvojil tento zvláštní nevinný výraz.

„A celý důvod, proč jsi vůbec vylezl z moře, bylo hledání ztraceného krále mořských draků, že?“

Proč museli být lidé tak nepřesní? „Jestli máš na mysli Perlového císaře, krále Atlantidy, vládce všech měničů moře, velitele vln a…“

„Ano, ano, jeho.“ Chase přerušil výčet titulů šíleně nezdvořilým pohybem ruky. „Každopádně bys ho měl v Británii hledat, ne? Chodit a vyslýchat všechny hlavní řeky a jezera a tak?“

„Když nejsem jinak zaneprázdněn využíváním svých schopností k pomoci v boji proti ohni a plamenům, tak ano.“ Ne poprvé byl John naprosto zmatený proudem myšlenek pegasího měniče. „Jak to souvisí s naším současným pověřením?“

Chase gestem ukázal směrem k oknu, na temné vody širokého jezera za ním. „No, už jsi to tady prohledal?“

I přes mezi skelnou vrstvu John stále slyšel, jak ho voda volá, sirénní píseň slibující svobodu a prostor. Plavat, roztáhnout se do své pravé podoby, neomezený zdmi ani gravitací… toužil po tom tak úpěnlivě, že jeho prvním instinktem bylo odmítnout Chaseův argument, čistě z toho důvodu, že souhlasit by znamenalo vyhovět svým vlastním touhám.

Ale přesto…

„Můj slib Hledače má přednost před mou povinností vůči přísežnému bratrovi, to je pravda,“ řekl pomalu. „A tahle část Británie je pro mě nová. Myslel jsem si, že budu pokračovat v pátrání zítra, po obřadu páření. Ale pokud opravdu nemohu být užitečný při plnění současného úkolu…“

„Ne, ne, rozhodně bys měl jít pátrat hned,“ řekl Chase. Jeho výraz byl vážný, ale šibalský lesk v očích prozrazoval jakési skryté pobavení. „Tak běž. Běž si zaplavat. Pěkně dlouho plav.“

Griff se na Chase zadíval s počínajícím pochopením. „Ale ne. Ne, ne, ne.“

John se na Griffa znepokojeně podíval. „Je s tím nějaký problém, o kterém nevím?“

„Žádný problém,“ řekl Hugh a na jeho vlastní tváři se pomalu rozlil úsměv. „Absolutně žádný problém. Vlastně si nedokážu představit vhodnější místo, kde by ses mohl chtít vykoupat.“

John si nemohl pomoci a vrhl zamyšlený pohled na klidné vody. „Opravdu se zdá, že je to velmi lákavé a pohostinné jezero. A musím se přiznat, že takhle daleko od oceánu jsem se cítil poněkud přidušeně.“

Griff zabořil tvář do dlaní. „Chceš si jít zaplavat. V podobě mořského draka. V jezeru Loch Ness.“

Chase i Hugh měli napjaté rty a třásli se potlačovaným smíchem. Griff zvedl hlavu, aby po dvojici střelil přísným pohledem, což, jak se zdálo, jejich veselí jen umocnilo.

I na lidi to bylo velmi zvláštní chování.

„Uniká mi něco?“ Zeptal se opatrně John.

„To je jedno,“ odpověděl mu Griff s rezignovaným povzdechem. „Tak si jdi zaplavat. Jen proboha, ať tě určitě nikdo neuvidí.“

Po Johnově odchodu se ozval smích, který přerušily Griffovy mumlané nadávky. John za sebou zavřel dveře a zoufale vrtěl hlavou.

„Lidé,“ řekl nahlas k lhostejným mrakům a bezstarostným vodám pod sebou. „Nikdy je nepochopím.“

Mraky ani jezero mu neodpověděly, ale ne že by to od nich očekával. Voda neposlouchala bezelstný lidský jazyk.

Ale všechna voda byla jedna voda, a když člověk mluvil jazykem moře…

Krev se mu ohřívala očekáváním, když se vzdaloval od hotelu, přešel z ostré záře nepřirozených lidských světel do přívětivějšího objetí měsíce a hvězd. Sledoval oblouk jezerního břehu a tichý zpěv vody byl tím jasnější, čím dál se vzdaloval od hluku lidského světa.

Když si našel klidné místo mimo výhled z oken nebo projíždějících aut, povolil si knoflíky na košili a vyklepal se z těsné látky. Dráždivé kalhoty a ještě dráždivější boty ho rychle následovaly. Chase si od včerejšího příjezdu do Skotska neustále stěžoval na chlad a vlhko, ale Johnovi připadal noční vánek příjemně teplý a přívětivý. Na souši mu bylo vždycky příliš horko, byl zvyklý na bezeslunné hlubiny Atlantického oceánu.

Noční vánek ho hladil po kůži a šeptal ozvěny vzdálených mraků. Navzdory své nedočkavosti se přiměl k tomu, aby si pečlivě složil oblečení. Měl jen hrstku lidských oděvů, protože všechny mu musely být ušity osobně na míru. Dokonce i prodavači ve specializovaných obchodech pro lidi neobvyklých rozměrů koprněli, když se sehnutý procpal jejich dveřmi.

Mohl se samozřejmě měnit i s oblečením – to dokázali všichni mýtičtí měniči. Zjistil však, že jeho lidské oblečení sice přežije jeho proměňování, ale s jeho plaváním si poradí o mnoho hůř. Ať už se při proměně dostaly kamkoli, neudržely se v suchu, a když se proměnil zpátky, zjistil, že je oblečený do zničené, proleželé a vlhké látky. Lidské oblečení nebylo v tomto ohledu zdaleka tak praktické jako tradiční oděv jeho vlastního lidu.

Schoval nenáviděné lidské oblečení do stínu vodou vyhlazeného balvanu a konečně, konečně byl připraven.

Jezero mu šeptalo na uvítanou, když se do něj brodil. Jakmile bylo dno dostatečně hluboko, ponořil se a rychlými, silnými údery se odrazil do hloubky. I v této slabé podobě by dokázal držet krok s tuleněm, natož s nějakým lidským plavcem. Ale pořád to bylo pomalé, tak pomalé ve srovnání s pružnou rychlostí jeho pravého já.

Voda se zvědavě převalovala po jeho kůži, zkoumala jeho tvrdé plochy a dlouhé končetiny a překvapeně šuměla. Její píseň se mu ozývala v žilách, nesena přílivem jeho krve: Všechny moře jsou jedno moře a všechna voda je jedna voda. Jsi součástí toku, a přece oddělený. Co to jsi?

Zpíval, jak nejlépe uměl, s malými lidskými plícemi a jazykem jako vyplavená ryba: Všechny moře jsou jedno moře a sůl se skrývá pod mou kůží. Trpělivost. Ukážu to.

Měl na paměti Griffovo varování a plaval, dokud světla hotelu nebyla jen špendlíky v noci a jezero pod jeho křehkýma lidskýma nohama nezívalo hluboko a temně. Jako všichni mýtičtí měniči mohl John zabránit lidem, aby ho viděli v dračí podobě… ale nemohl zabránit lidem, aby si všimli, jak působí na své okolí.

Když si byl jistý, že je dostatečně daleko, aby vlny nepřitahovaly pozornost, proměnil se.

Jeho vlastní pravé tělo bylo ve srovnání s jeho drobnou lidskou podobou neskutečně obrovské. Rázová vlna vytlačené vody explodovala do všech stran. Celé jezero poskočilo a mohutně vykřiklo radostí a očividným uznáním.

Doširoka rozevřel čelisti a konečně mohl hrdě vyjádřit své jméno, své pravé jméno, každý jeho mohutný akord a vlnící se zvuk. Jeho ozvěna otřásla vodou a jezero se zachvělo v odpověď.

Jezero pak objalo jako dávno ztraceného milence. Nebyla to slaná voda oceánu, ale přesto to byla chuť domova. Rozplýval se v ní, ve stavu beztíže, a naplno roztahoval každý závit a drápek.

Zrodil jsem se z vody, voda mě nese a k vodě se vracím!, zpíval a jezero tu melodii zachytilo a přidalo se k němu v radosti.

Mohl by tam spokojeně trávit hodiny, plavat a zpívat a poslouchat jezerní příběhy o ročním období a nebi… ale volala ho povinnost.

Znáš mou píseň?, zeptal se jezera. Znáš můj tvar? Zdobila někdy tvé hlubiny ještě větší, tajná síla mezi tvými rychlými rybami?

Za poslední dva roky se na to ptal mnohokrát, v mnoha různých vodách. Proplouval rozeklaným pobřežím Británie a vyptával se v jejích zátokách a přístavech. Volal na jezera menší i větší, než je toto. Dokonce se odvážil vplout do olejnatých, kovových vod velké řeky Temže a svou otázku vykřikl přes rachot a hluk Londýna.

Pokaždé dostal stejnou a ráznou odpověď: Ne.

I když tentokrát tomu bylo jinak.

Ne, řeklo opatrně jezero Loch Ness.

Srdce se mu sevřelo v hrudi… a pak se šokovaně rozbušilo, jak se kolem něj stydlivě stočily proudy. Přestože to jezero popíralo, něco vědělo. V jeho hlubinách se skrývalo tajemství.

A samo se rozhodovalo, jestli mu to má říct.

Prosím!, volal na něj. Srdce moře je prázdné a mé srdce je také prázdné. Jestli víš, co hledám, jestli můžeš zaplnit tu prázdnotu, řekni mi to!

Vody jezera Loch Ness dlouhou chvíli šeptaly a vířily kolem něj, víry se rozpadaly a znovu spojovaly jako myšlenky rozpolcené mysli.

Pak jen prostě řeklo: Pojď.