FG - 29. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Hayley

„Rozmyslela jsem si to, nemůžu ho jen tak opustit.“ Hayley se pokusila zastavit, ale John sevřel její zápěstí ve své obrovské ruce. „Johne! Nech mě jít. Musím se vrátit.“

Zavrtěl na ni hlavou, tvář měl stařenou do chmurných, tvrdých vrásek. Dál ji táhl pryč se sociální pracovnicí a ochrankou. Ti dva měli Dannyho mezi sebou, jako by si mysleli, že by se ho mohla pokusit vytrhnout a utéct.

„Tak jsme tady,“ řekla sociální pracovnice příšerně falešným veselým hlasem, když otevřela dveře do malé odpočívárny. „Tady si můžeme všichni pěkně odpočinout. Dáš si něco k jídlu, Danny?“

Oplatil jí pohled a zamračil se pod rozcuchanými blonďatými vlasy. „Ne. Chci se vrátit k panu Griffovi.“

Ochranka vykulila oči a postrčila Dannyho dopředu. „Vejdi, chlapče. Výzva pro alfy není místo pro tebe.“

John ji vtáhl do místnosti také, i když se musel přikrčit, aby prošel dveřmi. Nakonec pustil její ruku a tiše za nimi zavřel dveře. Zachytil její pohled a přiložil si jeden prst na rty.

Sociální pracovnice a ochranka se s Dannym stále dohadovaly. John se nad nimi tyčil a každému z nich položil na rameno jednu obrovskou ruku.

„Upřímně se omlouvám,“ řekl. Jedním rychlým, prudkým pohybem jim praštil hlavami o sebe.

„Johne!“ Šokovaně vykřikla, když sociální pracovnice a člen ochranky odpadli na bezvládné hromádky. „Co…“

„Můj přísežný bratr mě pověřil tvou ochranou,“ přerušil ji John. Znovu otevřel dveře a vrhl rychlý pohled na obě strany chodby, než jim pokynul, aby ho následovali. „Dostanu vás do bezpečí. Pospěšte si. Nemůže nám získat mnoho času.“

Zatajil se jí dech, když si uvědomila Griffův plán. Chytila Dannyho za ruku. „Pojď, zlato. Sir John nás bere na dobrodružnou výpravu.“

„Pan Griff jede taky?“ Danny se s nadějí zeptal a klusal po jejím boku. „Přijde za námi později?“

Nedokázala se přimět, aby mu odpověděla. Někde za nimi Griff bojoval o život, o jejich životy. Každý krok od něj jí připadal jako smyčka stahující se kolem hrdla.

Musím Dannyho dostat pryč. Ale… nemůžu ho opustit.

Hlava jí říkala jednu věc, ale srdce křičelo něco jiného. Cítila se mezi nimi stejně uvězněná jako Griff se svými dvěma zvířaty. Protichůdné instinkty jí drásaly duši, dokud to už nemohla vydržet.

„Já nemůžu,“ vyhrkla a uprostřed ulice před soudní budovou se zarazila. „Nemůžu ho opustit.“

John zazpíval tichý, utrápený akord. „Musíme. Musíš. Dělá to pro tebe. Nepromarni jeho oběť.“

„Nemůžu.“ Klesla na jedno koleno, vzala Dannyho za ramena a podívala se mu zpříma do očí. „Danny, teď musíš jít se sirem Johnem. Udělej přesně to, co ti řekne, rozumíš?“

„Vrátíš se pro pana Griffa?“ Po jejím přikývnutí se v Dannyho ustaraném výrazu objevil úsměv. „Dobře. Smečka se má zastat alfy, stejně jako on se zastává smečky.“

Hayley ho pevně objala. „Já si tě najdu. Slibuju, že tě najdu.“

„A já taky přísahám, že najdeš,“ řekl jí John, když Dannyho pustila. „Odvedu tvého syna do bezpečí a pak se pro tebe vrátím. Není kámen, není zeď, není vězení, které kdy bylo postaveno a které by odolalo mému druhu. Svou přísahu dodržím.“

Zapotácela, když jí hrudí projela prudká, palčivá bolest. Nějak věděla, věděla, že to byla Griffova bolest, kterou cítila. Byl smrtelně zraněn.

Potřeboval ji. Teď.

Beze slova vběhla zpátky do budovy. Na soud se oblékla do svých nejhezčích bot, ale teď jí podpatky překážely. Nedbale je odkopla a nohy jí při běhu chodbou klouzaly po naleštěné podlaze.

Další záchvěv agónie jí zkroutil útroby. Chodby se před ní táhly do nekonečna jako zlý sen. Proběhla kolem dvojice zmatených strážných a nedbala jejich křiku. Před sebou slyšela další zvuky – zvířecí vrčení a vzteklé výkřiky. Zvuky boje ji přitahovaly jako magnet.

Nevěděla, jak by mohla pomoci. Nevěděla, jestli vůbec může nějak pomoci. Věděla jen, že nemůže nechat svého druha zemřít samotného.

Vtrhla zpět do soudní síně, právě když stěny rozezněla mohutná rána. Před jejíma zděšenýma očima se odehrál výjev jako z noční můry.

Ochranné bariéry, které tvořily arénu, se zdály tak silné a pevné, ale teď byly dvě z nich vyvrácené. Griff ležel bezvládně v troskách, rozbitý a krvácející. Jeho stopu označovala široká karmínová šmouha, která ukazovala, kde ho Reiner prohodil přímo stěnou arény.

Svědci křičeli a prchali výš po stupních místnosti, když Reinerova mohutná zlatá postava proskočila mezerou v zábranách. Lev měl po stranách obličeje hluboké šrámy a oči mu plály divokým vztekem. Jeho plavá srst byla potřísněná Griffovou krví. Zanechával za sebou rudé otisky tlap, jak se plížil ke svému padlému protivníkovi.

Griff sebou trochu trhl a snažil se zvednout na polámaných končetinách. Reiner na něj zařval, rty se mu svraštily od kapajících tesáků.

Griff zvedl hlavu a bez mrknutí oka se setkal s Reinerovým pohledem. Navzdory svému roztříštěnému tělu zařval zpátky, vzdorovitě, neporazitelně.

Reinerovy oči se zúžily. Jeho mohutné svaly se napjaly, jak se chystal k poslednímu výpadu.

„NE!“ Hayley se k nim vrhla. Bosé nohy jí klouzaly v Griffově krvi, když se vrhla mezi něj a Reinera. „NE!“

Reiner byl buď příliš zaslepený touhou po krvi, než aby si jí všiml… nebo mu to bylo jedno.

Napřáhl drápy a skočil přímo na ni.