TFT - 9. kapitola

 Překlad: Lucianna

Minulost…

„Sehnal jsem ti tyhle,“ řekne důstojník Corel, když mi podává balík knih.

Chvíli na ně zírám, pak si je od něj vezmu a pohlédnu dolů. Harry Potter. Nikdy jsem tyhle knihy nečetla, ale jsou velké a bez pochyby mi chvíli vydrží. Nevím, proč mi je přinesl. Lituje mě?

Dá se říct, že věci tady pro mě nejdou zrovna moc dobře.

Trisha nebyla ráda, že jsem na ni žalovala a tak mi dělá ze života peklo a týrá mě jakýmkoliv způsobem může. Důstojník Corel je se mnou většinu času, když jsem mimo celu, takže zatím nebyla schopná se ke mně znovu dostat, ale čeká. Vím, že čeká. On ví, že ona čeká. Ona se mi pomstí a já se hrozím chvíle, až to přijde.

Mezi tím mi neustále vyhrožuje. Že mě zmlátí, až se budu dusit vlastní krví; že mi vytrhá vlasy; že mě přiměje, abych litovala, že jsem se vůbec narodila. Nejsem si jistá, jestli se jí někdy zbavím. Nemůžu se jí vyhýbat do nekonečna a důstojník Corel se mnou nemůže být každou vteřinu dne. Jsem si jistá, že brzy bude zapsán někde jinde a já dostanu nového, méně soucitného dozorce do služby.

„Můžete mi je dát?“ zeptám se ho, když vezmu knihy z jeho rukou.

„Ano, mohu. Jsou čisté; nepašuji ti v nich nic. Máš dovoleno číst a myslím, že tyhle se ti budou líbit.“

„Děkuji vám,“ řeknu, neuvěřitelně vděčná. „Děkuji vám mockrát.“

„Nemáš vůbec zač. Poděl se o ně s Madeline; vypadá jako milá holka.“

Madeline je milá holka. Ačkoliv má drsné rysy, je to dobrá spolubydlící a pomáhá mi když může. Sprdla mě, když po mě Trisha poprvé šla a řekla mi, že jsem nic říkat neměla. Myslí si, že jsem měla říct, že se nic nestalo a nechat to být. Nejspíš má pravdu, ale v tu chvíli jsem si myslela, že neustupovat, byla nejlepší volba. Madeline mi řekla, že tady rozhodně ne.

Nyní, se musím naučit bojovat, protože jediný způsob, jak donutit Trishu aby mě nechala na pokoji je, být silnější než ona.

Nemůžu být určitě silnější než ona. Je dvakrát taková a já nemám ponětí, jak bojovat.

Madeline mi ukazuje pár věcí, ale ve vší upřímnosti, myslím, že můj čas tady bude těžký. Mnohem těžší, než si dovedu představit.

„Jedu na týden na konferenci. Zapsal jsem ti dobrou dozorkyni a informoval ji o tvých problémech s Trishou. Budeš s ní v bezpečí, zatímco budu pryč.“

Při jeho slovech mi poklesne srdce.

Nesetkala jsem se tady s dozorcem, který by se skutečně zajímal o dívky na tomhle oddělení. Jen se starají o to, udělat si svou práci a jít domů; naše pohoda pro ně nic neznamená. Ale věřím důstojníkovi Corelovi. Možná je tady další dozorce o kterém nevím. Nenechal by mě v nebezpečí, že ne?

„Ach,“ řeknu tiše. „Dobře.“

„Bude to v pohodě, slibuji. Vysvětlil jsem situaci. Bude o tebe postaráno.“

Přikývnu, ale jsem vystrašená. Neřeknu mu to. Není jeho prací, abych se cítila lépe; jeho prací je hlídat dívky v tomhle oddělení. Už tak pro mě udělal víc, než kdokoliv jiný, ale jsem mu za to neuvěřitelně vděčná, takže nic neřeknu. Je to jediný člověk kromě Madeline, koho mám na své straně. Beru cokoliv, co můžu dostat.

„Děkuji,“ řeknu a pak kývnu ke knihám. „Jsou skvělé.“

„Nemáš zač. Až budeš hotová, přinesu ti další.“

Usměji se, slabě a zlomeně, ale pořád je to úsměv. Zaslouží si vědět, jak neuvěřitelně vděčná mu jsem. Bez něj, si upřímně nemyslím, že bych tady přežila. Nevěděla jsem, že jsem ho potřebovala, dokud jsem ho neměla, a nyní, jen pomyšlení na to, že tu nebude, mě děsí. I tak, se držím. Alespoň to mu dlužím.

„Doufám, že si užijete čas pryč,“ řeknu.

Usměje se, když vystoupí z místnosti. „Práce je práce, i když tu nejsi. Drž hlavu dole, Callie. Bude to v pořádku.“

Doufám, že má pravdu.

Božínku, doufám, že má pravdu.

*****

Dozorkyně se o mě nestará.

Jmenuje se Jemma a je mladá a očividně sází na tvrdou notu, aby vyděsila vězně. Je nejspíš stejného věku jako důstojník Corel, přes pětadvacet. Je hezká v jistém smyslu, má hnědé vlasy a modré oči, ale předvádí pořádnou show. Ráda o sobě dává vědět a ráda se ujišťuje, že se jí bojíme.

Myslím, že ve skutečnosti má strach, co by se jí mohlo tady stát, kdyby nebyla tvrdá. Je to jen žena menší postavy. Což mě nutí uvažovat, proč si vybrala takovouto práci. Hádám že věděla co chce a šla za tím. Každopádně zjevně řekla důstojníkovi Corelovi něco jiného, než měla v plánu dělat.

Není na mě zlá, to vůbec ne. Pokud něco, tak je přátelská, ale dává na vědomí, že nemůže být viděna, že by se mnou zacházela nějak speciálně. Takže mě bere ven se všemi ostatními. Dnes to znamená, že jsem v zahradách, vytrhávám plevel a uklízím ho. Trisha je také venku v zahradách, což znamená, že jsem tam s ní a bez ochrany.

Jsem vyděšená, protože vím, že tři dozorci mohou dělat jen málo, aby nás ochránili, když jsme tady venku a pracujeme. Mají jen tři páry očí a nás je aspoň třicet, co pracujeme na zahradě a dvorech. Nebudou mít žádnou kontrolu nad situací, pokud vypukne nějaká bitka. Dostanou se k tomu rychle, ale ne dřív, než může být způsobeno slušné poškození.

Vyhýbám se Trishe za každou cenu, držím se blízko Jemmy a ujišťuji se, že když se pohne dál, přesunu se také a pleji někde vedle ní. Slunce pálí a kůže mě štípe pod jeho krutými paprsky. Mám čepici, ale ta mě moc nechrání. Pot mi stéká po čele, jak pracuji na zemi, vytrhávám plevel a přidávám čerstvou mulčovací kůru na ochranu rostlin.

Jemma se přesune nalevo, aby asistovala jiné dívce a já se nacházím nechráněná v zahradě. Sleduji ji pohledem, ale je zaneprázdněná pomocí.

Tvrdý hlas mi naplní uši a kůže mě zaštípe, když se otočím a vidím Trishu přicházet. Klekne si na všechny čtyři, takže není zjevné, že by působila problém. Ohlédnu se k Jemmě, která o něčem diskutuje s dalším dozorcem a pak oba odejdou k další dívce, ještě dál. Vypadá, že jí není dobře, je bledá a shrbená, jak lapá po dechu.

„Nemyslela sis, že se můžeš schovávat navždy, že ne?“ zasyčí Trisha.

Otočím se k ní a pak sklopím hlavu a pokračuji v práci.

„Ignorovat mě, ti z toho nepomůže. Způsobila jsi mi dost velké problémy. Můj trest se prodloužil kvůli tobě a tvému hnusnému, bohatému zadku, o pár měsíců. Nemohla sis vážně myslet, že to nechám jen tak.“

„Prosím,“ zamumlám. „Prostě mě nech být.“

„Tvůj malý přítel dozorce tu není, aby tě hlídal tenhle týden; takže jsi k mání. Mám pro tebe velké plány, Callie.“

Podívám se na ni a vyštěknu, „Prostě mě nech sakra na pokoji!“

Usměje se a stoupne si. Na chvilku, jen na chviličku, si myslím, že odejde pryč.

Místo toho zvedne nohu a dupne mi na prsty. Pokusím se rukou ucuknout pryč, ale ona zatočí botou a drtí je do hlíny tak tvrdě, že se nemůžu odtáhnout. Vykřiknu v agonii, když se ozve křupnutí. Znovu kroutí botou, znovu a znovu, dokud nekňučím, aby přestala.

Pak couvne, otočí se a bez dalšího slova odejde pryč.

Bolest mi proudí rukou, když ji zvednu a koukám na ni. Prsty mi už otékají a jede z nich je v podivném úhlu. Zlomila ho. Zlomila mi prst. Chce se mi zvracet, jak bolest vystřeluje mým tělem.

„Callie, co se stalo?“ Jemmin hlas pronikne pulzujícím zvukem do mých uší.

„Já… pustila jsem si kládu na prsty,“ řeknu jí to jediné, co jsem dokázala vymyslet. Jsou tam klády lemující záhony a jsou těžké. Rovnali jsme je během postupu práce. Není to zase tak hrozná lež. „Nechtěla jsem. Spadla jsem dopředu…“

„Jsi si jistá, že to je to, co se stalo?“ zeptá se, když mi pomáhá na nohy a rozhlíží se po okolí.

„Ano, jsem si jistá,“ řeknu a hlas se mi třese bolestí.

„Dostaneme tě na ošetřovnu.“

Zavolá další dozorkyni a řekne jí, aby mě vzala ze zahrady dovnitř, ale ještě předtím spatřím Trishu. Sleduje mě odcházet se škodolibým úsměvem na tváři. Ví, že mě má přesně tam, ke mně chce mít. Ví, že nic neřeknu. Ví to, a bude v tom pokračovat.

Hruď se mi svírá jak bolestí, tak hrůzou. Nechci tady strávit příštích pět let. Nechci být týrána po zbytek svého trestu.

Vytrysknou mi slzy a kutálí se po tvářích. Dozorkyně, která mi pomáhá, nemá se mnou absolutně žádný soucit, a ani sebou necukne při mých vzlycích. Bolest a zlomené srdce, tvoří agonizující směs v mém těle.

Chci jít domů. Udělala bych cokoliv, cokoliv na světě, právě teď, abych byla doma.

Tohle nemůžu dělat.

Nemůžu tady přežít.

Prosím, zastavte to.