TFT - 8. kapitola

 Překlad: Lucianna

Současnost…

„Počkej, ty se přátelíš s dozorcem z vězení?“ zeptá se Jo, když jdeme v sobotu večer do dílny na party.

„Ano, a on není z vězení, ale z pasťáku. Když mě přesunuli, nebyl už mým dozorcem, ale hodně mě navštěvoval, protože stále pracoval ve věznici.“

„To je tak super sladké. Takže se tak nějak o tebe staral?“

„Dá se to tak říct, jo.“

Usměje se. „Jak je možné, že jsi na něj neskočila? Je žhavý? Je ženatý? Já to nechápu.“

Protočím oči a znovu si upravím šaty, které mám na sobě. Nejsem zvyklá nosit šaty. Sakra, neměla jsem žádné na sobě nejspíš od svých patnácti let. Jo vybrala ty nejpřiléhavější sexy šaty, jaké mohla s tvrzením, že se musím své odlišnosti zbavit raději dříve než později. Zjevně v tomto nemám na výběr.

„Tak to mezi mnou a Ethanem není. On… já nevím, byl tak trochu jako můj ochránce. Pomohl mi během některých nejhorších  okamžiků v mém životě. Nezvládla bych to bez něj. Je jako můj nejlepší přítel. Není ženatý, je neuvěřitelně krásný, ale nevím… prostě to takhle není.“

„Vážně?“ Jo zalapá po dechu. „Zní jako zatracený hrdina. Já bych na něj vyšplhala jako na strom.“

Zahihňám se. „Samozřejmě, že bys to udělala. Ne, Ethan a já? To se prostě nestane.“

Chci říct, byla jsem do něho udělaná pár let. To nemůžu popřít. Když jste sami ve vězení a je tam úžasný muž, který se o vás stará, nemůžete si pomoct a nějaké city k němu, se objeví. Ale, nevím, nikdy jsem to neviděla jako něco víc. Ne, že by Ethan nebyl neuvěřitelný partner; byl by.

Jen si prostě nemyslím, že je pro mě.

„No, doufejme, že tenhle nový chlap je důvodem k chlubení. Tady to je. Jsi připravená?“

Přikývnu a zírám na velkou garáž přede mnou. Je obrovská, jako zatraceně největší garáž, jakou jsem kdy viděla. Je tam pohodlně deset stání pro auta, stejně jako další tři na konci, plné motocyklů. Kancelář je větší než náš byt.

„Tohle místo je obrovské,“ zašeptám, zírajíc na to.

„Je to úžasné. Slyšela jsem o tom; ale nikdy jsem to neviděla. Taky super-cool jméno.

Vzhlédnu na velký nápis, který je vyroben z chromovaných kaligrafických písmen. Heels and Wheels. Pod tím je připojená fráze. Dostaneme vaše kola (wheels) znovu na cestu, takže budete mít podpatky (heels) zase na ramenou.

Odvážné.

Líbí se mi to.

„To je docela zábavné.“ Zasměju se a zavrtím hlavou.

Jdeme dál dovnitř a vidíme, že to místo je vážně plné lidí. Je tam skákací hrad pro děti a stánky s jídlem na velkém parkovišti. Některá předváděcí auta, včetně závodních aut, jsou vystavená a lidé kolem nich chodí a prohlížejí je. Vůně jídla a piva se vznáší kolem a mě zakručí v žaludku. Stále ještě jsem se nenabažila pocitu, že mohu jíst co chci. Tímhle tempem skončím větší než tahle garáž, ale právě teď jsem s tím naprosto v pohodě.

„Takže, ukážeš mi toho úžasného chlapa, o kterém jsi mluvila?“ zeptá se Jo.

Rozhlédnu se kolem a když ho spatřím, trochu mi vyschne v krku. Stojí u provizorního baru a mluví s jiným mužem. Usmívá se a pak přikývne, a ach, mé ubohé srdce. Hloupě se trochu zatřepetá a já se otočím k Jo a zašeptám, „Tamhle. U baru.“

Podívá se tam, kam ukazuji a vykulí oči. „Ty vole do prdele. Ten žhavý s tmavými vlasy?“

„Jo.“

„Ach. Můj. Bože. Zlato, jestli ho neojedeš cestou domů, tak já jo.“

Zakryju odfrknutí rukou a strčím do ní ramenem. Tanner se otočí víc k nám, jeho oči najdou mé, uzamknou se v nich a způsobí mi tak zachvění, putující mi vzhůru po těle. Nic takového jsem nikdy předtím necítila. Najednou jsem velmi připravená nebýt pannou a víc než připravená ochutnat toho muže, nyní kráčejícího ke mně a Joanne.

„Dámy,“ zamumlá tím nízkým, pevným, chraplavým hlasem, když se zastaví před námi. „Jsem opravdu rád, že jste to sem zvládly.“

Dobrý Bože. Někdo zastavte tu nádheru.

„Joanne,“ řekne Joanne a natáhne ruku.

Tanner ji za ní vezme a omotá své velké prsty kolem její malé ruky. „Tanner.“

„Dokonce i tvoje jméno je žhavé,“ zamumlá si pod vousy.

Usměje se. Málem umřu.

„Pojďte a dejte si drink. Představím vás přátelům a spoluvlastníkům tohoto místa.“

Jo zahákne paži do mé a prohlásí, „Veď nás!“

Tanner se znovu usměje a pak se otočí a my ho následujeme zpátky k baru, kde stojí skupina mužů.

Myslela jsem si, že Tanner je ten nejžhavější muž, na kterého kdy padl můj pohled, že by mohl existovat jen jeden takový exemplář. Pletla jsem se. Je jich tu šest, abych byla přesná. Šest neuvěřitelně dech beroucích mužů, mužů u kterých byste nevěřili, že jsou skuteční, pokud nestojíte přímo tam, kde jsem já, a nedíváte se na ně. Párkrát mrknu, jen abych se ujistila, že nemám halucinace.

Nemám.

Svatý Bože.

Joino ostré nadechnutí je dost hlasité na to, aby přerušilo jejich rozhovor.

„Tannere, přivedl jsi nějaké přátele,“ řekne další vysoký, tmavý a krásný muž.

Ti dva vypadají podobně, kromě toho, že tenhle chlap má trochu delší vlasy, zatočené na koncích takovým způsobem, který je neuvěřitelně sexy. Jeho oči jsou ty nejsvětlejší modré, jaké jsem kdy viděla a zasazené v jeho olivové kůži, vypadá jako nějaký zatracený Bůh. Má vousy, což je tak zatraceně sexy,

že by se na něj člověk nejradši vrhl. Tetování mu běží po pažích, mizí pod košilí, kterou má vyhrnutou k loktům, stejně jako Tanner.

Žhavé.

„Jo,“ řekne Tanner muži. „Dámy, tohle je můj nejlepší kamarád a skoro bratr, Tatum.“

Sladký Ježíši. On má taky jméno na T.

„Ach, páni,“ zašeptá Jo.

Tatum se na ni podívá a usměje se pomalým, sexy úsměvem, že by jakákoliv žena shodila kalhotky. „Jak se jmenuješ, miláčku?“

Ach můj Bože. Zastavte ho někdo.

„Joanne,“ zašeptá a evidentně není schopná najít hlas. Odkašle si, tváře jí zahoří a páni, vypadá tak krásně, že není divu, že ji Tatum hltá očima. „Ráda tě poznávám.“

„Věř mi, potěšení je na mé straně.“

Pak se jeho pohled přesune ke mně a něco jimi probleskne. Nevím, co přesně. Je to letmý okamžik, než se usměje a řekne, „Ty musíš být Callie. Tanner mi o tobě říkal.“

Přikývnu a natáhnu ruku. „Ráda tě poznávám.“

Jeho stisk je pevný, možná až trochu moc. Potřese mi rukou a pustí ji.

Tanner se otočí ke zbytku skupiny a představí nám jednoho po druhém. Chvíli mi trvá, než zpracuji žhavost každého z nich. Vážně.

„Tohle je Chad,“ řekne Tanner, ukazujíc na úžasného muže s pískově blond vlasy a očima tak neuvěřitelně šedýma, jaké jsem kdy viděla. Je také vysoký, obrovský, jen jeho kůže je čistá. Ani kapka tetování. Alespoň pokud mohu vidět.

„Ahoj…“ mávnu nemotorně.

„A Garrett,“ pokračuje Tanner, ukazujíc na dalšího muže. Ten je jako váš osobní horal. Je vysoký, svalnatý a má nejlepší plnovous, jaký jsem kdy viděla. Vlasy má něco mezi světle a středně hnědými. Má smaragdově zelené oči, ve kterých byste se mohli rozhodně ztratit, jak jsou pronikavé. Je absolutně úžasný a vypadá, jako by patřil do chaty někde ve Skalistých horách, kde seká dříví.

Žhavý. Tak žhavý.

Jo a já mu mávneme.

„Tak tu máme Logana a Luku.“

Zírám na další dva muže. Logan je původní Američan, a páni, je krásný, takovým exotickým, záhadným způsobem. Dlouhé tmavé vlasy mizí někde dole na zádech – nemám tušení kde až. Má hlubší a tmavší hnědé oči než Tanner, a nejjemnější hnědou kůži, jakou jsem kdy na muži viděla. Je absolutně úžasný.

Luka je něco naprosto jiného, s nejvíc tmavě zrzavými vlasy, jaké jsem kdy viděla, tak tmavými, že ve špatném světle vypadají skoro jako hnědé, ale v tuhle chvíli můžete vidět planoucí podtón červené v jeho hustých kadeřích. Jeho oči mají tu nejkrásnější ocelově šedou barvu.

Všichni ti muži jsou vysocí, všichni jsou stavění jako kamenná zeď a každý z nich je tak úžasný svým vlastním způsobem, že je těžké říct, kterého byste si vybrali, kdybyste měli na výběr.

Přelétnu očima zpátky k Tannerovi, samozřejmě, protože páni, on se mnou něco dělá.

Jo se vrátí pohledem na Tatuma a já vím, že kdyby si mohla vybrat muže, byl by to ten úžasný, drsný, který na ni zírá stejně intenzivně, jako ona na něj.

Ubohá holka.

Uvažuji, jestli mu řekne, že je vdaná. Přemýšlím o hodně věcech, po setkání s těmi muži, skutečně.

Z většiny přemítám, jak sakra udržím celou noc kalhotky na sobě.

Problém roku, pokud se mě ptáte.

*****

Party je zábavná a já měla příliš mnoho drinků.

Ne tolik, abych se obávala, že budu blábolit, a udělám něco hloupého, ale dost na to, že se volně směji, což jsem nedělala už tak dlouho, a zapomínám na svůj svět, stále obrácený vzhůru nohama. Je to hezký pocit, aspoň na chvíli, nemyslet jak se odehrálo posledních šest let.

„Zlato,“ řekne Jo, když sedíme vedle sebe na pohodlných židlích, které jsme našly u baru. Podá mi drink a pokračuje, „Musím jít. Patrickovo auto se rozbilo a potřebuje svézt.“

Zamračím se. „Ach ne! Tak moc se bavíme!“

„Všechno v pořádku, dámy?“

Obě se ohlédneme a vidíme Tannera, Garreta a Tatuma, mířit k nám. Bože, mé ubohé tělo. Mám pocit, že kdykoliv je Tanner blízko, moje tělo se na něj chce vrhnout.

„Musím jít. Můj, ach…“ zaváhá. Poprvé v životě zaváhá, pak vydechne a zamumlá, „… manželovo auto se rozbilo.“

Tatum nevypadá překvapeně. Místo toho nakloní hlavu na stranu a zamumlá, „Potřebuješ s tím pomoct?“

„Ach, ne,“ řekne rychle, „chci říct, děkuji, ale zbláznil by se, kdybych se s tebou ukázala…“

Má pravdu. Zbláznil.

Tatum se usměje, jen trochu, koutky úst. Páni, je skvělý. Ubohá Jo.

„Takže každopádně, půjdeš teď, nebo si chceš domů vzít taxi?“ zeptá se mě Jo.

„Já, ach…“

„Já ji svezu,“ řekne Tanner a setká se očima s mými.

Ach můj.

Jo se usměje, pak zvedne kabelku a řekne, „No, nebo tak.“ Obejme mě a zašeptá mi do ucha, „Přiměj ho, aby si tě pamatoval, zlato. Nestyď se.“

Mávne mužům na rozloučenou, držíc Tatumův pohled déle než u ostatních, a zmizí do davu.

Vzhlédnu na tři muže, jak ji sledují odcházet, a pak se všichni otočí dolů ke mně. Nervózně se usměji a řeknu, „No, hádám, že jste zůstali zaseknutí se mnou.“

„Mohlo to být horší,“ řekne Garrett, chytne Tannera za rameno a pak se všichni otočí a odejdou.

Tanner si sedne vedle mě, opře se v židli, natáhne nohy a zkříží je v kotnících. Ach, můj. Proč je všechno, co dělá, tak zatraceně atraktivní? Jsem panna. Právě mě to napadlo, ale vypadá to jako něco velkého. Mé tělo nikdy neokusilo muže, ale je víc než připravené a s Tannerem, sedícím tady, vonícím tím svým způsobem a vypadajícím tak, jak vypadá, je pro mě velmi těžké, nepředstavovat si věci, které by mi mohl udělat.

Vím, že on je zkušený, to je bez pochyby.

„Řekni mi o sobě něco, Callie.“ Tannerovy velké ruce se obtočí kolem jeho piva a přinese si ho k ústům.

„Není moc co říct. Jsem jen holka. Víš, pořád ten samý příběh.“

Otočí se a pohlédne na mě. „Velmi pochybuji, že je to ten samý starý příběh. Něco na tobě mi říká, že jsi mnohem víc než to.“

Polknu.

Moc rád by věděl víc, to jsem si jistá, ale rozhodně se nechystám mu říct, jak moc má pravdu. Můj příběh není obyčejný a starý. Můj je zatracená noční můra, taková o které nikdo nechce slyšet. Mění totiž všechno, čím jsem. Snažila jsem se opravdu moc, nechat tuhle Callie ve vězení, když jsem vyšla ven těmi dveřmi.

„Myslím, že se mýlíš,“ zašeptám a pak změním téma. „A co ty, Tannere? Jaký je tvůj příběh? Rodina? Přátelé?“

Pokrčí rameny. „To víš, to obvyklé. Dvě sestry, rodiče stále spolu, pár přátel se kterými vedu tohle místo – řekl bych, že život je docela dobrý. Všechno do sebe zapadá tak, jak má.“

V tom se velmi mílí. Život je velký tlustý hajzl.

„Jo,“ řeknu opatrně a pak pokračuji, „Na jakých autech tady děláte?“ kývnu směrem ke garáži.

Postaví se a natáhne ruku. „Ukážu ti to.“

Srdce se mi rozbuší a já chci křičet a skákat a panikařit v jednu chvíli. My půjdeme tam? Budeme sami? Bože.

Vezmu ho za ruku a nemůžu si pomoct, ale vnitřně se zachvěji při tom, jak se jeho prsty obtočí kolem mých. Tohle jsou ruce mechanika, tak mužné, s malými mozoly na dlaních. Také jsou velké. Jedna jeho ruka je nejspíš jako moje dvě.

Jdeme kolem všech lidí a já si všimnu, že pár jeho přátel nás sleduje s divnými výrazy ve tvářích. Je tohle něco, co obvykle nedělá? Nebo si jsou vědomi toho, co se stane? Tak nebo tak, sledují nás a mě je to trochu nepříjemné. Znovu si usrknu svého pití a zjišťuji, že kdybych se trochu víc opila, bylo by mi to jedno.

Jo, přesně.

Jsem tak zatraceně vyděšená.

Dojdeme do velké garáže a Tanner rozsvítí světla. Koukám kolem sebe s vykulenýma očima, okouzlená každým pohledem přede mnou. Obrovský prostor lemují leštěné černé betonové podlahy. Světla jsou oslnivá, oživují ji a je  tam jedno místo vedle druhého, plné aut, která se opravují, nebo rozebírají. Je to neuvěřitelné. Naprosto velkolepé.

„Páni,“ vydechnu. „Tohle je úžasné, Tannere. Jaké nádherné místo.“

Napůl se ušklíbne, napůl si odfrkne a řekne, „Nejsem si jistý, jestli nádherné, je to, co jsem…“

Zasměji se. „Víš jak to myslím. Je to úžasné.“

Věnuje mi malý úsměv a zeptá se, „Máš ráda auta?“

Polknu.

Ne, nemám ráda auta. Jezdím v nich jen protože musím, a když, tak jsem celou dobu vyplašená. Pokud nemusím, nejsem v nich ráda. Upřímně s nimi radši nemám nic společného. Pokud to Tannerovi řeknu, bude se ale ptát proč. Nechci odpovídat na tuhle otázku.

„Jistě,“ zalžu. „Mám je ráda.“

Pozoruje mě, jako by slyšel lež v mém hlase a pak řekne, „Tak to se pojď podívat tamhle.“

Vede mě kolem několika stání a skrz dveře, a vejdeme někam, co se dá nazvat jedině showroom. Je to tam neuvěřitelné a plné všemi možnými druhy starých aut, která byla zrestaurovaná, nebo se právě restaurují na místech, obklopujících výstavní prostor. V úžasu zírám na ta krásná stará auta.

„Páni,“ vydechnu. „Tohle je úžasné. Restaurujete stará auta?“

Přikývne. „Ano, jo, ale tahle tři uprostřed, ta jsou moje.“

Zírám na tři auta uprostřed výstavní plochy. Je tam Ford Mustang, pokud vím, protože jako mladší, jsem takové vždycky chtěla. Je to červený kabriolet a je absolutně nádherný. Musí být z doby asi kolem roku 1965 a je nedotčené. Druhé auto nepoznávám, ale je také naprosto velkolepé. Pak je tu zelené závodní auto, vybavené pro rychlost a výkon.

„Ty závodíš?“ zeptám se ho, přejdu k závodnímu autu a koukám na něj. Je úžasné.

„Jo, rád ho beru na silniční závody.“

Silniční závody. To je úžasné a naprosto žhavé. „To je úžasné.“

„Nastup. Uvnitř je to ještě lepší.“

Podívám se na něj. „Snažíš se mě dostat do svého auta, abys mě mohl využít?“

Věnuje mi takový pohled, že mi zeslábnou kolena. „Hádám, že to budeš muset zjistit.“

Je tohle chvíle, kdy bych mu měla říct, že jsem panna? Nebo prostě půjdu s proudem, dostanu se přes to, udělám to a pohnu se dál?

Nevím.

Nevím, co mám právě teď dělat, kromě toho, dostat se do auta.

Takže to je to, co udělám.

No tak, osude. Pro jednou mi dej co potřebuji.