TFT - 5. kapitola

 Překlad: Lucianna

Minulost…

„Tvůj proces bude za týden,“ řekne právník mé matce a mě, když sedíme u velkého masivního stolu, přesně jako to dělají ve filmech.

Všechen ten prostor, ale není kdo by ho naplnil.

„Jaké jsou její šance, dostat se z toho?“ zeptá se moje matka, otevře kabelku a vytáhne kapesník.

Pořád tohle drama předvádí.

„Pokud budu upřímný, nemyslím si, že z toho vyvázne snadno. Není žádný důkaz, který by podporoval Callieino tvrzení, že Celia vešla před auto. Její rodina říká, že neměla deprese a žádným způsobem netrpěla. Nikdo další to neviděl. Možná jsem schopný stáhnout obvinění za řízení v nezletilosti, ale co se týká obvinění ze zabití? Budu se samozřejmě snažit, abych z toho Callie dostal.

Otupěle zírám na stůl.

Poslední měsíc mého života byl neustálým mluvením o tom, co bude dál. Právníci a média. Rodina Celie ve zprávách, říkajíc, že chtějí pro svou dceru spravedlnost. Bylo to nikdy nekončící peklo. Plakala jsem tak moc, že už jsem neměla co. Prostě jsem byla otupělá. Pod tou otupělostí ovšem, jsem byla vyděšená. Mám takový strach, co přijde. Takový strach z toho, kde skončím.

Neúmyslné zabití, je obvinění, které se mi snaží získat, místo vraždy.

Vraždy.

Jako bych ji chtěla zabít.

Mé kamarádky, no, Joanne, řekla samozřejmě, že jsem tu dívku nechtěla srazit. Řekla ten samý příběh, jako já – že jsme hledaly plechovku. Jenomže žádná z nich skutečně neviděla, jak tam vešla. Takže,  pokud jde o zákon, nesledovala jsem kam jedu a ona přecházela silnici. Srazila jsem ji. Tak neuvěřitelně se mýlí, ale moje slova, bez ohledu na to kolikrát je řeknu, neznamenají pro nikoho nic.

Protože to nebylo úmyslné, zabití je mé obvinění. Mohu dostat maximální trest osm let. Osm. Let. Můj právník, Gregory, se snaží pro mě získat menší trest, protože jsem nezletilá. Každopádně moje šance, že půjdu do pasťáku, jsou nejspíš sto procent. Nedostanu se z toho. Upřímně, proč bych vůbec měla? Kdybych neudělala to, co jsem udělala, Celia by dnes stále žila.

Poprvé, když jsem uslyšela její jméno, Celia Yatesová, zastavil se mi celý svět. Vystopovala jsem všechno od jejího Facebooku, po Instagram. Její rodina má pravdu; nevypadá to, že by byla nešťastná. Všechny fotky ji ukazují smějící se s přáteli, nebo s jejím přítelem. Vypadá jako by měla dobrý život, plný a zábavný. Já jí to vzala.

Když jsem začala číst komentáře na jejích vzpomínkových stránkách, jaká zrůda musím být, matka mi vzala telefon. Řekla, že nepotřebuji nic dalšího, co by mě rozptylovalo. Musím se chovat co nejlépe. Myslím si, že si neuvědomuje, že tohle není třetí třída. Dobré chování mě nikam nedostane. Nedostanu odměnu a nepustí mě.

Ne.

Nic nezmění můj trest. Vůbec nic.

Tak to aspoň vidím já.

„Prošel jsem ten případ nesčíslně krát,“ pokračuje Gregory. „Pokud by tu bylo něco, co by indikovalo, že Celia chtěla ukončit svůj život, měli bychom něco silnějšího, na čem případ stavět, ale není tam absolutně nic, co by podpořilo Callieinu verzi. Každopádně, řeknu to tak, jak to je, budu hrát na city porotců. Určitě by nevěřili, že si zasloužíš jen tak odejít.“

„Takže lidé jí nevěří?“ zeptá se matka a nakrčí nos.

Gregory zavrtí hlavou. „Ne, je mi to líto. Nevěří.“

Skončila jsem s tím, říkat pravdu. Týdny už prosím a říkám všem, co se skutečně stalo. Moje matka sehnala nejlepšího právníka, jakého mohla, ale upřímně, myslím si, že dokonce ani ona mi nevěří. Ptala se mě už tolikrát, proč prostě nemůžu říct pravdu a říká, že pokud lžu, jen si tím přitížím. Dokonce mi nabídli dohodu, kde pokud přiznám, že jsem se nekoukala a řeknu, že jsem srazila Celii, když přecházela silnici, pak dostanu menší trest.

Chci to vzít.

Chci to přijmout.

Moje matka odmítá.

Vypadá to, že si myslí, že Gregory mi může získat jen plácnutí přes prsty a veřejně prospěšné práce, nebo dokonce menší trest, jako jsou dva roky. Dokonce i když není na mé straně, myslí si, že je dost dobrý na to, aby mě ze všeho dostal. Mýlí se, ale odmítá se pohnout dál.

„Jediné doporučení, které ti můžu dát, je přijmout dohodu,“ řekne mi Gregory. „Bude to menší trest.“

„Nelíbí se mi aby přijala menší trest, když ji z toho máte dostat s dokonce ještě menším trestem,“ štěkne moje matka.

„S vším respektem, dělám co můžu. Řekl jsem vám, že si nejsem jistý výsledkem tohoto případu. Kdyby to bylo na mě, přijal bych dohodu.“

„Já to chci přijmout,“ řeknu frustrovaně. Chci to vzít. Nechci být zavřená déle, než si zasloužím. Gregory mi řekl, že to může být až osm let. Osm. Tři vypadají mnohem lépe, přitom jak se věci mají. Bude mi jen devatenáct; to není tak zlé.

„Rozhodnutí není na tobě. Jsi nezletilá,“ zavrčí moje matka. „Za co vám platím, když ne za to, abyste vyhrál?“

Gregory vydechne. „Nejsem Bůh, madam. Dělám to nejlepší, co umím; budu bojovat co nejvíce to bude možné. Udělám všechno, co je v mých silách, aby porota viděla, že Callie je jen dítě, které se bavilo s přáteli, když se stalo něco zlého. Udělám to nejlepší, co mohu. Ale každopádně nemůžu nic slíbit.“

Matka něco zamumlá a pak se podívá na mě. „Nevezmeme tu dohodu!“

„Jak to, že se nemůžu v tomhle rozhodnout?“ vyštěknu a postavím se. „Můžu dostat mnohem víc, pokud nevezmeš tu dohodu! Prober se! Tohle není o tobě.“

„Callie!“ zavolá matka, když se otočím a vypochoduji z místnosti.

Neohlédnu se zpátky. Nemám víc co říct jí, ani nikomu jinému. Už jsem ztratila sebe, svou pověst a všechno, co mi bylo drahé.

Nyní, nejspíš ztratím slušnou část svého života.

Všechno kvůli tomu, že mě moje matka neposlechne.

Stejně jako všichni ostatní.

Nikdo neslyší, co musím říct.

Nikdo.

 

*****

„Callie Andersonová, bylo učiněno rozhodnutí. Váš trest je následující: za bezohlednou jízdu, vás shledávám vinnou. Za krádež osobního majetku, vás shledávám nevinnou. Za neúmyslné zabití Celie Yatesové, vás shledávám vinnou ve všech bodech. Odsuzuji vás na šest let v nápravném zařízení. Do osmnácti let budete v nápravném zařízení pro mladistvé, pak budete přemístěna do vězení. Soud je u konce.“

Ve vašem životě jsou chvíle, kdy se celý váš svět naprosto zastaví.

Všechno kolem vás zmizí.

Všechno kromě hlasitého bušení srdce ve vaší hrudi. Krouží to ve vaší hlavě, dokud to není to jediné, co slyšíte.

Hluk, lidé, okolí – se stane ničím.

To přesně se stane ve chvíli, kdy je vynesen můj rozsudek. Nic necítím. Nemůžu dýchat. Nemůžu se soustředit. Ne na kvílení mé matky, nebo na to, jak se rodina Celie objímá. Nic. Všechno zmizí do nicoty. Nemůžu se pohnout. Nemůžu myslet. Nedokážu nic cítit.

Ani když přijde Joanne a vezme mě za ruku.

Jediná přítelkyně, která mi na světě zbyla. Ta jediná, kdo mi odpouští.

Když mi dozorce nařídí vstát, jsem hozena zpátky do reality, jako brutální fackou do tváře. Hluk a okolí se vrátí do mého vědomí a slzy vyrazí ven, kutálející se mi po tvářích.

„Ne!“ vykřiknu, když mi kolem zápěstí zacvaknou pouta. „Ne, prosím. Já to neudělala. Nechtěla jsem to. Já ne…“

Moje matka vzlyká. Můj otec se ke mně snaží dostat, ale je zastaven důstojníky. Max je bez emocí, zírá na mě s hrůzou ve tváři. Joanne pláče.

Celiina rodina, ti všichni sledují, jak jsem odvedena pryč. Nesoustředím se na nikoho z nich. Nedokážu říct, kolik jich tam je. Vzlykám, když jsem vyvedena z místnosti.

Šest let.

Budu pryč šest let.

Pokud soudce řekl něco dalšího, neslyšela jsem to.

Nemůžu dýchat, když mě vedou dozadu.

Prosím, zastavte to někdo. Probuďte mě z této noční můry. Prosím, já vás prosím.

Prosím.