TFT - 4. kapitola

 Překlad: Lucianna

Současnost...

Máte záznam v trestním rejstříku?

Zírám na řádek na formuláři žádosti o práci servírky, o kterou se ucházím a přemýšlím co se stane, když řeknu ne? Podívají se? Budou kontrolovat hlouběji? Budou to kontrolovat tajně, nebo mi to řeknou? Pokud ne a já dostanu práci a oni to zjistí později, dostanu se do problémů?

Nevím.

Doslova nemám tušení.

Všechno co vím je, že potřebuji práci, potřebuji něco, co mě nastartuje, ale nevím, jak to udělám, když každý formulář žádosti o práci, který jsem vyplnila, se ptal, jestli mám záznam.

Tak ano, ano mám.

Zabila jsem nevinnou dívku.

Jsem si jistá, že mě s radostí přijmou, když to zjistí.

Zírám na formulář a tichý ženský hlas řekne, „Zasekla jste se?“

Vzhlédnu na dámu, se kterou to vypořádávám. Pracuje tady a je přátelská, ale nemá o mě ani tušení. Prostě si myslí, že jsem holka hledající práci. Vypadám přátelsky. Jsem hezká. Podle vzhledu prostě vypadám jako jakákoliv jiná dívka, která by sem mohla přijít.

Jenomže nejsem.

Jsem jiná v mnoha ohledech.

„Jsem v pořádku,“ řeknu a podívám se zpátky na otázku. „Děkuji.“

Dáma mě studuje a pak také pohlédne na otázku, než odejde.

Už jsem jí stačila vnuknout do hlavy pochybnosti. Pokud řeknu ne, zcela jistě to půjde zkontrolovat. Teď mě nenajme. Vydechnu a postavím se, položím pero na opuštěný papír a odejdu ven. Jaký to má sakra smysl? Já práci nenajdu.

Nikdy v blízké době.

Co mám sakra dělat?

Dostanu se zpátky do bytu, který Joanne tak mile pro nás pronajala a zastavím se, když uvidím muže, stojícího venku na chodníku. Vydechnu a našpulím rty na velmi velkého, velmi dobře stavěného, velmi tvrdého, ale milého muže, stojícího blízko vchodu. Znám ho velmi dobře. Dá se říct, že se stal ke mně dost milým, když jsem byla ve vězení. Stali jsme se přáteli. Staral se o mě. Vzal mě pod křídla. Ujistil se, že vyjdu ven s čistým štítem.

Také ode mě držel dál všechny kretény.

A věřte mi, bylo jich tam hodně.

V tuhle chvíli vypadá jinak a mě napadne, že jsem ho nikdy neviděla bez jeho uniformy dozorce. Chci říct, proč bych měla? Není to tak, že bychom spolu byli na kávě. Bylo to vězení, proboha. Samozřejmě, že nosil to stejné každý den.

Jak jdu k předním schodům bytové budovy, prohlížím ho. Má spoustu tetování. Ani to jsem nezaznamenala. Ne. Upřímně jsem si myslela, že bude pod tím vším čistý.

Tetování stoupá vzhůru po jeho pěkně formovaných pažích. Jeho obvykle dozadu učesané vlasy jsou rozcuchané a spíš vypadá jako by právě vylezl z postele, než že by šel z práce. Má na sobě triko bez rukávů a běžecké kraťasy, stejně jako běžecké boty. Fuj. Kdo vůbec běhá? Já ne. Ne. K čertu ani náhodou. Radši bych se vrátila zpátky do vězení, než vůbec uvažovat o běhání. Co za potěšení z toho vůbec může někdo mít?

„Myslela jsem si, že je proti pravidlům, mluvit s vězni,“ řeknu a on se rychle otočí a přimhouří ty své modré oči. Neslyšel mě přicházet.

Dobře.

To není dobré pro vězeňského dozorce, ne?

Ti bastardi tam, jsou hnusní.

Jeho tmavé vlasy mu padají do tváře a on je odhrne pryč a tím tvrdým hlasem, na který jsem si zvykla, „Dobré ráno, Callie.“

„Neodpověděl jste na mou otázku…“ řeknu a projdu kolem něj, abych odemkla.

„Jakmile jsi tady venku, můžu dělat co chci.“

„Dobře,“ zamumlám, otevřu dveře a vstoupím dovnitř. „Tak proč jste tady, důstojníku Corele?“

„Už mi tak nemusíš říkat,“ řekne, vstoupí dovnitř a rozhlíží se kolem, po velmi hezkém bytu, který je můj a Joanny. „Můžeš mi říkat Ethan.“

Otočím se a přimhouřím oči. „To prostě vypadá… divně.“

„To je moje jméno. Zvykni si na to.“

Vydechnu a hodím svůj batoh na linku, než řeknu, „Proč jsi tady… Ethane?“

Zkroutí rty. „Chtěl jsem vidět, jak se máš.“

Zkřížím ruce. „Proč?“

„Protože tě mám rád, Callie. Jsi dobrá žena se špatnou minulostí. Chtěl jsem se ujistit, že budeš v pořádku v tomhle velkém, zlém světě.“

Odfrknu si. „Mám se fajn. Už jsem se vypořádávala s horším.“

„Já vím,“ zamumlá, přejde dál do bytu a prohlíží ho. „To je hezké místo. Jak jsi ho získala?“

„Nejsem tu neoprávněně, ani kvůli nájmu neprodávám své tělo, věř mi. Sehnala ho pro mě moje kamarádka… pro nás.“

Přikývne. „To je hezké. Teď si obuj boty.“

Zamrkám na něj, když se ke mně otočí tváří a vidím, že je velmi vážný. Chci říct, abych byla fér, on vždycky vypadá vážně. Ale právě teď, je jako super vážný. „Moje boty?“

„Jo, tvoje boty. Nenechám tě válet se a utápět se. Viděl jsem to už mockrát. Dostala ses odtamtud, dáš si svoje sračky dohromady a já ti v tom pomůžu. Takže, obuj si boty; proběhneme se. Fyzička je dobrá pro duševní zdraví.“

„Děláš si srandu, že?“ řeknu a hlas mám k mé nelibosti trochu moc vysoký.

„Kurva ne. Nedělám si srandu.“

Řekl kurva.

Nemyslím si, že bych ho někdy slyšela říct kurva.

Upřímně, tohle je prostě divné. Je dozorce. Ne můj přítel.

Ačkoliv, tak trochu můj přítel je. Byl na mě tak hodný. Tak zatraceně hodný. Dlužím mu strašně moc, za to, že pro mě nebyl život tam tak děsivý.

Ale běhání? Absolutně ne.

„Neběhám,“ řeknu a zavrtím hlavou.

Zkříží ruce. „Teď už jo.“

„Ne, vážně, důstojníku Co…“

„Ethan,“ utne mě.

Zavrčím. „Ethane. Neběhám. Nevypadá to, že bys to slyšel.“

„Slyšel jsem to velmi dobře. Je mi to jedno. Říkám ti, že od teď běháš.“

„Ne. Ne, díky.“

„Ano. Jdeme.“

Stojím si za svým. Já neběhám.

„Neodejdu, dokud to neuděláš. Jeden blok. Honem.“

„Tady venku nejsi můj zatracený šéf,“ vyštěknu a zkřížím si ruce.

„To je velmi dětinské, Callie. Počkám.“

Sedne si na pohovku a já, protože vím, že neodejde, s frustrovaným zavrčením

odpochoduji do svého pokoje a popadnu boty. Boty, které samozřejmě, nikdy nebyly použité pro běhání.

Šla jsem nakupovat druhý den, co jsem byla venku a sehnala všechny tyhle věci. Joanne byla tak hodná a nakoupila mi nezbytnosti. Nějaké boty, z většiny na chození a hledání práce. Ne na běhání. Nikdy na běhání.

S frustrovaným zafuněním, se jdu převléknout do něčeho více vhodného na běhání – upnutých černých kalhot a tílka – a pak hodím vlasy do ohonu a obuji si ty zatracené běžecké boty. Zatracený chlap. Nemůžu uvěřit, že mě přiměje tohle dělat. Nemám tušení, jak si může myslet, že

běhání něco zlepší. Nezlepší.

Vyjdu ven a věnuji mu pohled, který říká, že nejsem z jeho rozhodnutí nadšená a pak zamumlám, „Jdeme.“

Postaví se, tleskne rukama a vyjdeme ven vchodovými dveřmi.

Tohle je nejhorší den mého života.

Ok, lehce dramatická.

Ale velmi blízko. Tak zatraceně blízko.

Do háje s běháním.

 

*****

Sípajíc se ohnu v pase a zlostně pohlédnu na Ethana. „Tohle je hrozné. Co je s tebou špatně? Spadl jsi jako dítě na hlavu? Máš problémy? Jak jsi k čertu tohle shledal zábavným?“

Pot mi stéká po čele a já bojuji, abych dostala nějaký vzduch do plic. Běželi jsme dva bloky, ne jeden, a je to jakoby celé moje tělo mělo zkolabovat. Nejsem ve formě. Jsem štíhlá, jistě. Vždycky jsem taková byla, díky bohu pro mě, a ve vězení těžko ztloustnete, ale nejsem ve formě. Nejsem běžkyně. Nejsem atlet. Nic z toho nedělám. Ve vězení jsem ani jednou nepoužila tělocvičnu. Ani jednou.

„Naučíš se to mít ráda,“ řekne mi Ethan, který se sotva zpotil.

„Myslím, že máš velkou představivost. Tohle se mi nikdy nemůže líbit.“

Ethan pokrčí rameny.

Jdeme kolem rohu, velmi pomalu, protože mě pálí celé tělo a zastavíme, když vidíme Maxe, stát před budovou mého bytu. Neviděla jsem Maxe osm měsíců. Hněv ani zdaleka nevystihuje, jak jsem z něj naprosto zklamaná. Z celé mé rodiny vlastně. Po prvním roce, nebo dvou, mě přestali navštěvovat. Moje matka se zjevně psychicky zhroutila, neschopná se vypořádat s mediálním zájmem.

Je mi to jedno.

Já byla jen mladá holka. Nikoho jsem neměla. Byla jsem vyděšená a bála jsem se.

Dlužila mi, aby mě aspoň pořádně navštěvovala.

Můj otec mě navštěvoval jen příležitostně a pak se nakonec posunul ve svém životě. Čímž dokázal, jak málo jsem pro něj znamenala.

Max mě navštěvoval často, ale v posledních pár letech přestal. Posílal dopisy, kde se mi omlouval, ale nikdy nevysvětlil, proč mě sakra opustil, když byl jediným členem rodiny, kterého jsem měla. Neměl právo tohle udělat. Rodina má držet spolu. Samozřejmě, nečekala jsem, že bude chodit každý týden, ale prostě mě opustit? To bolelo. Tak moc.

„Co tady děláš? A jak víš, kde bydlím?“ řeknu, když se Max otočí a dívá se na mě.

Můj bratr vypadá teď víc jako muž. Pryč jsou ty chlapecké rysy. Dospěl. Zesílil. Je neuvěřitelně hezkým mužem – vždycky byl. Je vysoký, štíhlý, ale svalnatý, a má krátké, rozcuchané tmavé vlasy a oříškové oči.

„Callie,“ řekne. „Nemůžu uvěřit, že jsi venku. Joanne mi řekla, kde bydlíte, když jsem jí řekl, že tě chci navštívit.“

„Tohle na mě nezkoušej, Maxi. Neopovažuj se. Tady nemáš co dělat.“

Otočím se k Ethanovi, který se dívá na Maxe se zklamáním ve tváři. Ethan to ví, protože mě viděl ten den, kdy jsem si uvědomila, že jsem skutečně sama.

Kromě Joanne, mi nikdo z rodiny nekryl záda. Našel mě v cele, prostě bezvýrazně zírat na zeď, naprosto zlomenou. Pomohl mi znovu na nohy. Ethan tam pro mě byl.

Max nebyl.

„Všechno dobré?“ zeptá se Ethan.

„Je to v pořádku,“ řeknu Ethanovi. „S tímhle se dokážu vypořádat. Díky za běh. Počkat, škrtni to. Ten běh byl příšerný. Ale díky, že jsi mě zkontroloval.“

Dlouhou chvíli zírá na Maxe, pak přikývne a řekne mi, že se vrátí zítra, na další běh. Pak odběhne ulicí, jako bychom s tím právě neskončili. Do háje s ním, že je v tom tak dobrý.

Otočím se zpátky a pohlédnu zlostně na Maxe, pak zamumlám, „Nemám ti co říct, Maxi. Můžeš jít.“

„Callie, no tak,“ zvolá, když projdu kolem něj a jdu do vchodu budovy.

Frustrovaně se otočím. „Co přesně ode mě chceš? Mám být šťastná, že jsi tady? Ach, konečně jsou sourozenci znovu spolu? Ne. Nepřišel jsi se na mě podívat skoro dva roky. Máš vůbec představu, co to se mnou udělalo? Nemáš, co?“

„Neměl jsem na výběr. Kdybys mě prostě vyslechla…“

Zavrtím frustrovaně hlavou. Záleží mu vůbec na tom, čím jsem prošla? Nejspíš ne. Chci říct, komu vlastně ano? Jsem stará zpráva, ne? „Nechci slyšet nic, co řekneš.“

„Máma byla nemocná.“

Zastavím, sevřu oči. Sakra, nemůžu tu ženu vystát, ale on ví, že zachytil mou pozornost. Ví, že nejsem bezcitná mrcha.

Otočím se pomalu tváří k bratrovi. „Co tím myslíš, že byla nemocná?“

„Byla jí diagnostikována rakovina prsu. Teď už je v pořádku, ale byla to opravdu těžká doba. Museli jsme jezdit do různých měst k lékařům, které chtěla navštívit. Neřekl jsem ti to, protože jsem věděl, že už máš svého dost.“

„Podívej,“ řeknu a držím svůj hlas klidný. „Já to všechno chápu, ale ve skutečnosti je to tak, že jsi mě opustil a všechno co mi zůstalo, byly příležitostné, hloupé dopisy. Mohl jsi zavolat. Mohl jsi udělat cokoliv, cokoliv kromě toho, nechat mě s pocitem, že jsem neměla jediného člověka na světě. Dopis nic neudělal. Dopis nepomohl. Jen jsem se cítila ještě víc samotná.“

Zavře oči a vydechne. „Já vím, ale upřímně, byla mimo sebe a všechen můj čas a pozornost byly na snaze ji zastavit před nějakým zhroucením. Měl jsem ti to říct, já to vím… měl jsem udělat víc, než psát dopisy…“

„Máš pravdu; měl jsi. Teď, pokud mě omluvíš, skončila jsem s posloucháním.“

„Callie…“

Vstoupím dovnitř a zabouchnu dveře. Pak se o ně opřu zády a vydechnu.

On to ví. Ví, čím jsem prošla.

Jeho omluvy pro mě nic neznamenají. Mohl tam být, kdyby opravdu chtěl být.

Tohle jen dokazuje to, co už jsem věděla roky. Můžeš se spoléhat jen na sebe. Všichni ostatní tě zklamou.

Spolehlivě.