TFT - 3. kapitola

 Překlad: Lucianna

Minulost...

Probudím se sama.

Chvíli mi trvá, než si uvědomím, co se stalo. Vzpomenout si na hrůzné události, které se odehrály, vzpomenout si, proč přesně jsem tady. V nemocnici, obklopená neustálým pípáním, zvukem, který mi připomíná, jakému zmatku budu muset čelit. Možná mi bylo teprve šestnáct, ale ve chvíli, kdy se mi otevřely oči a mozek se vzpamatoval, jsem věděla čemu budu tváří v tvář.

Hrůza.

Čistá hrůza.

Když si připomenu tu dívku, která mi vstoupila před auto, monitory začnou být hlasitější a hlasitější. Srdce mi buší. Strach, jaký jsem nikdy předtím necítila, omotá své hnusné ruce kolem mého srdce a sevře je. Trefila jsem ji autem. To, jaký to byl pocit do ni narazit, ty zvuky… začnu panikařit, a ohnu se, i když moje tělo řve bolestí.

Přiběhne sestra, chytí mě rukama za paže, třese se mnou, říká mi, abych se uklidnila, abych dýchala. Nemůžu se uklidnit. Nemůžu dýchat. Tohle se nemělo stát. Jen jsem se snažila bavit. To bylo  všechno – jen zábava. Nikdy jsem nechtěla někoho zranit. Nikdy jsem nechtěla, aby se něco z toho stalo.

Jsem jen dítě.

Prosím.

„Uklidni se a podívej se na mě, Callie. Jsi v pořádku. Jsi v nemocnici. Tvoje matka je venku. Budeš v pořádku.“

Jejím slovům trvá věčnost, než proniknou, ale když se to stane, pomalu zklidním svůj dech. Možná není všechno tak zlé. Možná je ta dívka v pořádku a já si myslela, že to bylo horší, než je? Možná Joanne, Sophie a Jessika jsou v pořádku? Možná nejsou ani zraněné. Jsem v pořádku, takže ony musí být také, ne? Možná má sestra pravdu. Možná všechno bude v pořádku.

„Callie!“

Pronikavý hlas mé mámy naplní místnost a můj pohled se pročistí právě včas, abych ji viděla běžet ke mně. Obejme mě pažemi, její uměle vonící, laciný parfém, mě udeří do nosu. Nechám ji, aby mě objala, ale opravdu si přeju, aby mě pustila. Nechci, aby mě objímala. Nechci ji blízko sebe. Vím, že se nestará; nejsem hloupá.

Odtáhne se a podívá se na mě těma oteklýma, červenýma očima, řasenku má lehce rozmazanou po tvářích. „Myslela jsem, že jsme tě ztratili.“

Bezvýrazně na ni zírám a pak se podívám ke dveřím po tátovi.

Nepřišel.

Není tady.

Samozřejmě, že tady není. Je nejspíš někde se svou novou přítelkyní a jejími perfektními dětmi, které nekradou auta a neubližují lidem. Odešel před dvěma měsíci. Část mě stále předpokládá, že se vrátí. Nevrátí. Bez ohledu na to, jak moc se modlím, nevrátí se.

„Je v pořádku, sestro?“ zeptá se matka patetickým, kňouravým hlasem.

„Bude v pořádku. Má pár řezných ran a modřin a  malé vnitřní zranění, které jsme operovali, ale jinak se plně zotaví.“

„Ach, díky Bohu. A ty ostatní dívky?“

Prudce otočím hlavu směrem k sestře, zoufalá po její odpovědi. Tváří se nepohodlně. „Musím počkat na lékaře a, ach, na policii. Všichni s vámi chtějí mluvit.“

Ne.

Ne.

Tohle je zlé. To je tak zlé.

Policie znamená, že se něco velmi pokazilo. Myslím, vím, že se to dost pokazilo, protože jsem někoho srazila a měla autonehodu, ale hloupá, nevyzrálá část mě tak trochu doufala, že se z toho všichni dostaneme a bude to jen plácnutí přes prsty za to, že jsem vzala matčino auto.

Ale vím, hluboko uvnitř, že to není ten případ.

„Ach,“ řekne moje matka.

Ach.

Ano.

Ach.

Sestra jde najít doktora a vrátí se brzy potom. Mladý doktor a policejní důstojník.

Ach Bože.

Chci umřít. Milionkrát znovu.

Doktor se představí, ale v uších mi zvoní a neslyším jeho jméno. Nemohu dýchat. Mám v hrudi pocit, jak by se měla zhroutit. Vidění mám v mlze – slzy možná? Nevím.

„Uklidni se, Callie. Budeš v pořádku. Párkrát se zhluboka nadechni,“ řekne.

Udělám co chce a uklidním se. Jakmile mě zkontroluje, řekne mi, že policejní důstojník, jehož jméno slyším jasně a zřetelně – Jack – se mnou bude mluvit, ale varuje ho, aby mě příliš nerozrušil.

Jack přikývne, přejde ke mně a natáhne ruku. „Ahoj, Callie. Přišel jsem se zeptat na pár otázek, je to v pořádku?“

Vyděšeně přikývnu.

Vyděšená z toho, co se mi asi chystá říct.

Vyděšená z toho, co se od téhle chvíle stane.

„Můžeš mi vlastními slovy říct, co se stalo?“

Polknu, pohlédnu na svou matku, která znovu vzlyká. Skoro to vypadá, jako by jí na tom záleželo. Skoro. Ale vím, že ne. Vím, že nezáleží, protože tady není pro nic za nic. Možná kdybych jí neukradla auto. Možná, kdybych byla právě teď doma, psala si s přáteli, místo sezení v nemocničním pokoji, aniž bych tušila, co se stane.

„Měla to být jen trocha zábavy,“ zašeptám a oči se mi zaplní slzami. „Prostě jsme se chtěly projet, dát si pár drinků. Já nepila; nejsem tak lehkomyslná. Jen jsme jely k jezeru. Nechtěly jsme nikomu ublížit.“

„Já ti to říkala,“ vstoupí do toho matka. „Já ti říkala, jaký špatný vliv na tebe ty holky mají, ale neposlouchala jsi mě. Sama bys mi auto nikdy nevzala. Nikdy bys nebyla tak hloupá.“

Nakrčím se při jejích slovech, protože se díky nim cítím ještě milionkrát hůř.

„Madam?“ řekne Jack slušně, ale slyším v jeho hlase ostří. „Pokud by vám nevadilo počkat venku?“

„Je to moje dcera a je nezletilá, takže ne, nepůjdu  čekat ven,“ vyštěkne na něj matka, zkříží ruce, popotáhne a věnuje mu pohled, kterým ho vyzývá, aby se opovážil s ní pohnout.

„Tak, pokud vám to nevadí, nechte ji mluvit bez přerušování.“

Našpulí rty, ale nic víc neřekne.

Jack se vrátí pohledem ke mně. „Pokračuj, jestli jsi připravená.“

„Jely jsme, jen se bavily. Někdo upustil plechovku alkoholu na podlahu auta a všechny se natahovaly kolem a snažily se ji najít, aby to neudělalo fleky na koberečku.“

Matka vypadá, že brzy vybouchne. Tvář má rudou, při tomhle odhalení. To je vše, o co se stará. Její zatracené auto. A co já? Co moje kamarádky? Co ta ubohá dívka?“

„Natáhla ses pro plechovku?“ zeptá se mě Jack a teprve tehdy si všimnu, že má v ruce rekordér, tak malý, že je sotva viditelný.

„Ano, ale sledovala jsem cestu. Aspoň většinou. Podívala jsem se pryč jen na vteřinu a…“

Ta představa mi narazí zpátky do mysli, vidina té dívky dívající se mi do očí, s tváří tak klidnou, právě když mi vstoupila před auto. Chytnu se za žaludek, když mnou projede bolest a podívám se na Jacka, který mi věnuje jemný výraz.

„Až budeš připravená.“

„Vstoupila mi před auto,“ zaskřehotám a slzy se mi kutálí po tvářích. „Podívala se přímo na mě a prostě tam vešla.“

„Chceš říct, že ještě nebyla na silnici?“ zeptá se Jack.

„Ne, nebyla. Vím, co jsem viděla a ona zcela určitě vstoupila přede mě.“

Jack přikývne, ale už mohu vidět v jeho pohledu pochybnosti. „Co se stalo dál?“

„Potom bylo všechno tak rychlé. Zasáhla jsem ji… ach Bože, zasáhla jsem ji. Zasáhla jsem ji. Narazila do ní. Cítila jsem, jak auto narazilo do jejího těla. Ten zvuk…“

Dám si hlavu do dlaní a hystericky vzlykám.

Ublížila jsem té dívce.

Ublížila jsem jí, protože jsem se nedívala.

Kdybych se dívala, nikdy by se to nestalo.

„To je v pořádku, Callie. Prosím, dýchej. Budeš v pořádku.“

„Ona je… je ta dívka v pořádku, Jacku?“

Jack se podívá na mou matku a pak zpátky na mě. „Je mi to líto, ale na místě zemřela.“

Neslyším nic, co řekne potom.

Můj křik je tak hlasitý, že zaplní místnost.

Právě jsem se změnila ze šestnáctileté dívky… na vraha.

 

*****

Nemůžu poslouchat, co říká.

Moje matka na mě zběsile mluví, něco o právnících a penězích a jak špatně to bude vypadat. Pokračuje o rodině, a jak naštvaní budou, až zjistí, co jsem udělala.

Co jsem udělala.

Zabila jsem tu dívku.

Zabila jsem ji, protože jsem se nedívala, kam jedu.

Zabila jsem ji, protože jsem se víc chtěla bavit, než zůstat doma a prostě být normálním dítětem.

Zabila jsem ji.

Její rodina mě bude nenávidět. Mají na to plné právo.

Budou chtít mou krev, a proč by také ne? Ta dívka nebyla starší než já, a teď je pryč.

Je pryč navždy.

Z tohoto není návratu.

Nic ji nikdy nepřivede zpátky domů.

Nikdy znovu neochutná zmrzlinu, nebo neucítí písek pod prsty, nebo neucítí tu neuvěřitelnou vůni z obchodu s burgery, ani se nezamiluje, nedostane svůj první polibek, nevdá se a nebude mít děti.

A to všechno kvůli mně. Kvůli mě a nějaké hloupé chybě.

Nevím, co se ode mě čeká, že nyní budu dělat, kromě toho, že tu budu sedět a čekat. Prostě čekat na policii, až přijede a odvede mě. Jen čekat na to, až mě její rodina nazve zrůdou a vrahem a budou bojovat, dokud už nebudu moct volně chodit. A měli by, nebo ne? Neměli by na to právo? Z lásky ke svému dítěti?

Samozřejmě, že ano.

Policie během příští hodiny chodí sem a ven, a já zjišťuji, co se stalo se všemi mými kamarádkami. Jessika byla zaklíněna v autě a musela jí být operativně odebrána noha. Je stabilizovaná, ale zruinovala jsem i jí zbytek života. Bude nyní muset projít nejlepšími roky svého života s chybějící nohou a bude se kvůli mně cítit mizerně. Kvůli jedné hloupé chybě.

Sophie je v pořádku, ale je rozhozená psychicky. Má pár zranění, včetně zlomené klíční kosti, paže a nohy. Uzdraví se dobře, ale je opravdu celou tou věcí traumatizovaná. Chápu to. Opravdu chápu. Bylo to hrozné.

Joanne je v pořádku. Nějakým způsobem utrpěla nejméně poškození. Má pár řezných ran a modřin, ale někdo na ni musel dohlížet, protože bude prostě v pořádku. Je mou nejlepší přítelkyní a já ji chci zoufale vidět, hlavně proto, abych měla s kým mluvit, ale ani nevím, jestli ona chce mluvit se mnou.

Proč by měla?

Právě jsem jí protáhla peklem.

Nejhorší na tom všem je, že ani jedna z nich nic neviděla.

Všechny prohledávaly podlahu kvůli plechovce, takže nikdo neviděl tu dívku vstoupit přede mě. Nikdo to neviděl. Což znamená, že jsem sama, když sdílím tuhle část příběhu. Pokud jde o ně, jsem jediná, kdo to tvrdí a já vím, co si myslí… říkám to jen proto, abych se vyhnula obvinění.

Ale tak to není.

Není.

Já říkám pravdu.

Její oči byly zlomené.

Ona byla zlomená.

Nikdo mi to však nebude věřit.

Jsem sama.

Naprosto sama.

A chystám se čelit nejhorší věci, jaké bych na světě mohla čelit.