TFT - 1. kapitola

 Překlad: Lucianna

Předtím...

Hodím hlavou dozadu, vlasy se mi rozprostírají po krku, když mi z otevřených úst vyletí smích. Moje tělo je lehké, duše svobodná. Konec konců, kdo by se necítil jako by svět byl jeho ústřice, když je na projížďce autem, které ukradl své matce? Právě teď se cítím zatraceně dobře.

Někdo by možná řekl, neporazitelná.

Nemám řidičák, ale umím řídit. Táta mě to naučil, když jsem byla mladší, a upřímně, jak těžké to je? Nastartujete a prostě řídíte. Není to jaderná fyzika.

„Nemůžu uvěřit, že jsme vzaly tvé matce auto, zatímco je pryč, Callie!“ zasměje se moje nejlepší kamarádka Joanne a vystrčí ruce z okénka, chytajíc vítr. „Jak jsi vůbec našla náhradní klíče?“

Odfrknu si, s jednou rukou na volantu, s pocitem jako by se mě nic na celém světě nemohlo právě teď dotknout. „Nebylo to těžké. Nechává je ve svém sejfu, ale já znám kód. Jsou to moje narozeniny.“

„A ona ví, že znáš kód?“ zeptá se Joanne.

„Ne, ale upřímně, mohla si vybrat něco míň zjevné!“

„Po tomhle jsme mrtvé,“ řekne Jessika ze zadního sedadla, hihňajíc se, zatímco ona a Sophie, usrkávají vodku s pomerančovou limonádou, kterou jsme vzaly z lednice.

Matka odjela na víkend pryč. Můj starší bratr, Max, mě má hlídat, ale šel ven s nějakými svými přáteli a já slíbila, že zůstanu doma. Samozřejmě, že nezůstanu, ale nemyslím si, že by se skutečně staral. Je mu osmnáct; chce žít svůj vlastní život. Nechce být zaseknutý se svou malou sestrou.

V šestnácti, jsem také víc než připravená žít ten svůj.

„Jen dojedeme k jezeru a pak zpátky domů. Bude to fajn. Není to tak, že bych pila.“ Se smíchem se natáhnu a zesílím hudbu.

„Ale my ano!“ vyjekne Jessika, směje se a mává kolem plechovkou limonády s vodkou.

Aspoň nejsem tak hloupá, abych pila a pak řídila. Nakonec mám trochu rozumu. Nechci umřít. Chci se později vrátit do postele. Tohle je jen trochu zábavy.

„Ach můj Bože,“ řekne najednou Jessika, „do prdele.“

„Co?“ zeptám se a rychle pohlédnu za sebe.

Jessika tápe kolem sebe na sedadle, hlavu skloněnou, vlasy jí padají do tváře, zatímco vyděšeně něco hledá. „Upustila jsem svoje pití.“

„Cože?“ vykřiknu a panikařím. Tohle auto je drahé. Nepůjde to ze sedadel snadno. Zvlášť když je to smíchané s pomerančovou limonádou. Moje matka mě zabije. Ach do prdele, ani neměla zjistit, že jsem vzala tohle auto ven. Jak dostanu takový flek pryč? Ach do prdele.

„Bylo to otevřené?“ zeptám se a s jednou rukou na volantu se znovu ohlédnu dozadu.

Je tu naděje, že ne. Prosím řekni, že nebylo.

„Jo, do prdele, omlouvám se! Přejeli jsme ten malý hrbol a já to upustila. Někam se to zakutálelo. Nemůžu to najít.“

Zakutálelo. Se. To. Někam.

Což znamená, že limonáda v současné době rozpoutává peklo po celé matčině velmi drahé, velmi bílé podlaze auta.

Jsem mrtvá.

Naprosto mrtvá.

„Nech mě se podívat,“ řekne Joanne, nakloní se dolů na předním sedadle a poplácává podlahu pro případ, že by se zakutálela dopředu.

„Nic necítím!“ řekne Sophie, také skloněná dolů.

Jessika stále pátrá okolo.

Představa zářivě barevné limonády a alkoholu, znečišťující matčiny koberečky, mě nutí okamžitě litovat svého rozhodnutí. Otočím se a natáhnu se jednou rukou, zatímco stále držím oči na silnici. Plácám kolem po podlaze. Ruka mi přejede přes něco studeného – plechovku. „Našla jsem ji!“ vykřiknu a nakloním se jen o trochu víc dolů, stále se snažím sledovat silnici.

To je ten moment.

Přesně ten moment.

Který změní celý můj život.

Plechovka. Čtyři dospívající holky, hledající po podlaze.

Můj pohled na vteřinu pryč ze silnice.

Jen vteřina.

Sophie najde plechovku taky, já se posadím rovně a podívám se zpátky na silnici, právě ve chvíli, kdy uvidím dívku, ne starší než jsem já. Vstoupí před auto, dlouhé blond vlasy, skoro bílé v záři mých světel. Ten moment se stane tak rychle a i tak je to pocit, jako by to byl zpomalený pohyb. Jako že, pokud o tom hodně přemýšlím, mohu vidět modré tečky v jejích šedých očích.

Budu si pamatovat, že nevypadala vyděšeně. Prostě odevzdaně.

Budu si pamatovat, že se trochu usměje, skoro jako by se omlouvala.

Budu si pamatovat přesně ten moment, kdy se její tělo potká s mým autem.

Zkusím dupnout na brzdy, ale je příliš blízko. Zasáhnu ji.

Nikdy nezapomenu ten pocit, až do smrti. Nikdy nedokážu neslyšet ten zvuk. Nebo nedokážu necítit to nechutné žuchnutí, když ji auto zasáhne a ona zmizí pod ním. Narazí to tak tvrdě, že vím, prostě vím, že nebude v pořádku.

Nemusím prosit o to nejlepší.

Ona se z tohohle nedostane.

Ale ona to věděla.

Věděla to.

Ve chvíli, kdy se srazíme, vymykám se kontrole. Naprosto ztrácím kontrolu nad autem. Točí se a kvílí, pneumatiky se zoufale snaží držet silnice. Ale ztratila jsem kontrolu. Všichni křičí. Vyděšený, hrozný křik.

Auto se točí a točí a pak se převracíme. Vylétneme do vzduchu, jako by auto nic nevážilo. Nevím, co se děje v tu chvíli. Nevím, jestli se něčeho držím. Nemám šanci přemýšlet. Auto přistane zpátky na čtyřech kolech, spadne dopředu a přímo do stromu.

Narazí tak tvrdě, že mi hlava cukne dopředu a praští do volantu právě ve chvíli, kdy vylétne airbag a hodí mi hlavu zpátky dozadu. Tělem mi prolétne taková bolest, jakou jsem nikdy necítila.

Všechno v mém světě se rozplyne. Někdo stále křičí.

Ale všechno, co dokážu vidět, je ona.

Tu dívku.

A její oči.

Ty oči.

Ty oči – nezapomenu je až do dne své vlastní smrti.