TCC - 7. kapitola

 Překlad: Lenuszka

„Richi?“ zavolala jsem do ředitelny.

„Emmeline! Pojď dál, prosím,“ řekl a vstal od svého stolu. „Co pro tebe můžu udělat?“

„Nejsem si jistá, co udělat s jedním žákem a přemýšlela jsem, že bych si poslechla tvůj názor,“ řekla jsem, když jsme se oba posadili.

„Samozřejmě. Který žák?“

„Mason Carpenter.“

Zamračil se. „Přemýšlel jsem, jestli s Masonem nebudou problémy. Co se stalo?“

„Je to skoro měsíc, co se sem přistěhoval a skoro nemluví. A bojím se, že jeho chování nesouvisí jen s tím, že je stydlivý. Neudržuje se mnou oční kontakt. Když se přiblížím, cukne sebou. Nechce mít nic společného s ostatními dětmi s výjimkou Rowen Clearyové. Šeptá si s ní a ona mi pak říká, co řekl.“

„To je trochu extrémní. Viděl jsem několik dětí, které se tak chovaly prvních pár dní, možná týden, ale pak si na to uspořádání zvykly. Zlepšilo se to za ten měsíc aspoň trochu?“ zeptal se Rich.

„Ne. Mám ohledně jeho chování starosti, ale navíc jsou tu další alarmující věci. Tento týden přišel do školy každý den špinavý a s žabkami na nohou. Ještě jsem ho neviděla s ponožkami a teniskami. Na žabky je už dost chladno.“

Mé obavy o Masona Carpentera dost vzrostly, zvlášť dneska ráno. Obvykle hnědé vlasy měl skoro černé mastnotou a zapáchal. Jeho ubohé malé prstíky na nohou byly skoro modré. Jestli se něco neudělá a to brzy, riskuje omrzliny.

„Trochu to prověřím,“ řekl Rich. „Přešel sem z Bozemanu. Zavolám do té školy a uvidíme, jestli se něco dozvím. Ty taky trochu čmuchej a uvidíme, jestli se o jejich situaci dozvíme víc. Možná by ses ho mohla přímo zkusit zeptat.“

„Dobře. Pochybuju, že mi něco řekne, ale zkusím to.“

„Všechno tohle sepíšeme. Můžeš vypsat pár bodů a poslat mi je mailem? Budeme potřebovat data a nějaké konkrétní příklady pro případ, že bude muset zasáhnout Sociální úřad.“

„Ano. Rozhodně. Udělám to dnes odpoledne, až děti odejdou. Je ještě něco, co můžeme udělat? Co ty jeho boty?“ zeptala jsem se.

„Bohužel s tím moc nenaděláme.“

„Co když nemá žádné teplé boty? Mohla bych mu nějaké koupit?“

„Byl bych opatrný. Tvoje nabídka je velmi štědrá a neříkám, že nemůžeš, ale je jen tenká hranice mezi darováním určité věci a poskytování věcí, za které jsou zodpovědní rodiče nebo poručníci. Zvlášť když to kupuješ jen jednomu dítěti,“ řekl.

„Rozumím. Jen mi to láme srdce. Jak dlouho bude úřadům trvat, než se zapojí do domácího násilí nebo zanedbání péče?“

„To záleží na vážnosti situace, mohou to být měsíce. Soustřeďme se na vytvoření podrobné složky, a až toho bude dost, můžeme kontaktovat úřady. Ale i po jejich zapojení to může být dlouhý proces. Dokud nebudeme moct jednoznačně dokázat, že je Mason v bezprostředním ohrožení, nějakou dobu bude muset zůstat tam, kde je.“

„To není v pořádku. Ne jestli je zanedbáván.“

„Souhlasím. Nemělo by to trvat dlouho. Ale právě teď je pro tebe nejdůležitější držet Masona v bezpečí, když je tady. Být tu pro něj pro případ, že se rozhodne mluvit. Nabídnout mu bezpečné prostředí ke vzdělávání.“

Přikývla jsem a vstala ze židle. Cítila jsem beznaděj a bezmoc. Postarat se o Masona, když byl ve škole, byla dobrá rada. Ale co až se mnou nebude? Kdo se o něj postará pak? Protože ať to měl dělat kdokoli, očividně se svým povinnostem vyhýbal.

„Musíš věřit, Emmeline. Jako učitelka toho můžeš u dětí do budoucna hodně změnit. Jen se to nestane ze dne na den.“

„Díky. Cením si tvého času.“

„Vůbec není zač.“ Uvolnil se ve svém křesle. „Těšíš se příští týden na Díkůvzdání. Máš plán s rodinou nebo přáteli?“

„Tento rok nic velkého. Myslím, že si prostě oddechnu a doženu nějaké domácí práce.“ Jako by už rozhovor o Masonu Carpenterovi nebyl sám o sobě dost depresivní, mluvit o mých plánech na svátky mě zaručeně uvrhne do ještě horší nálady. Tento rok budu sama. Žádná donáška číny s Loganem. Mé plány zahrnovaly zevlování na Netflixu a snězení dvou pizz a galonu zmrzliny.

„Rádi tě přivítáme u nás. Vždycky máme spoustu jídla a moje žena nemiluje nic víc než vykládání trapných historek o mně,“ nabídl.

„Děkuji, Richi. Je to od tebe moc milé. Zvážím to.“

Skoro jsem došla ke dveřím, když mě ještě něco napadlo. „Kupují učitelé svým žákům o svátcích dárky?“

„Většinou ano. Proč?“

„Byla jsem jen zvědavá. Chtěla jsem jim něco dát, ale nechci, abych byla z učitelů jediná,“ řekla jsem.

Spěchala jsem zpátky do třídy, v duchu jsem si procházela svůj učební plán na zítra. A dneska jsem chtěla zařadit nový druh umělecké aktivity, kde nějak zjistím, jak veliké mají děti nohy.

Jestli dát Masonu Carpenterovi nové boty znamenalo pořídit je všem žákům, jsem s tím v pohodě.

***

O týden později si mí žáci otevírali své dárky.

„Ty jsou pro mě?“ zašeptal Mason.

Zatímco ostatní děti divoce pištěly a ukazovaly si vzájemně nové tenisky, klekla jsem si vedle Masona, který na ty svoje zíral s vykulenýma očima.

Díkůvzdání mělo být zítra, takže dnes se učilo jen dopoledne. Byla jsem si jistá, že jakmile dnes děti dorazí domů, odpoledne si vyslechnu bezpočet vzkazů od rodičů, kteří budou paf z mého extravagantního dárku.

Ale bylo mi to jedno. Dokud bude mít Mason Carpenter něco teplého na nohy, snesu jakoukoli kritiku své osoby.

„Líbí se ti?“ zeptala jsem se.

Přikývl a poprvé za celou dobu se mi podíval do očí. Jeho krásné, velké hnědé oči byly plné slzy radosti.

„Máš ještě jiné boty, Masone?“

Sklopil oči a zavrtěl hlavou.

„Tak je asi dobře, že se tu dneska stavili skřítci Díkůvzdání.“

Na jeho tváři se objevil malý úsměv, odhalil dolíček na levé tváři. Ať už budu muset udělat cokoli, hodlala jsem si vzít za úkol to, abych tenhle roztomilý dolíček vídala každý den.

***

„Dovolali jste se Loganu Kendrickovi. Prosím, zanechte zprávu.“

„Logane. To jsem zase já. Prosím, zavolej mi zpátky.“ Zrovna jsem řídila domů na den Díkůvzdání. Už to bylo přes dva a půl týdne, co jsem Loganovi řekla, že jsem pořád vdaná, toho samého večera, co jsem políbila Nicka, a od té doby jsem s žádným z těch mužů nemluvila.

Když mě Nick toho večera přivezl domů, požádala jsem ho, aby mi dal prostor. Okamžitě mou žádost zamítl, ale když jsem ho poprosila, aby mi dal čas to všechno zpracovat, váhavě souhlasil.

Ačkoli se můj čas chýlil ke konci. Než odjel, prohlásil, „Máš čas do Díkůvzdání, aby sis to přebrala. Nenechám tě jít, ale dám ti čas.“

S Loganem jsem nemluvila z nedostatku snahy to zkusit. Volala jsem mu každý den, ale nebral mi telefon. Poslední pár měsíců jsme se tak odcizili, že jsme ani nic nenaplánovali na svátky. Chtěla jsem chytit letadlo do New Yorku, abych ho zítra mohla vidět a mohli jsme si promluvit tváří v tvář.

Dal se náš vztah napravit? Vina, kterou jsem cítila kvůli líbání s Nickem byla zlá a nikdy bych si to nemohla nechat v tajnosti. Ale jestli o tom Loganovi řeknu, bude to znamenat konec. Nikdy by mi neodpustil to, že jsem políbila jiného muže.

A i když mi lámalo srdce pomyšlení na svůj život bez Logana, nemohla jsem ho vinit. Celé to byla moje chyba.

Odbočila jsem na svou příjezdovku, na které momentálně stál dlouhý černý cadillac zaparkovaný u garáže. Dveře řidiče se otevřely a vystoupil vysoký muž v černém vlněném kabátu a džínách.

Logan.

Netušila jsem, co dělá v Montaně, ale bylo mi to jedno. Ať už byly jeho důvody jakékoli, byla jsem prostě ráda, že ho vidím.

Vyskočila jsem z Jeepu, přešla přímo k němu, objala ho kolem pasu a zabořila mu hlavu do hrudi.

Zadržela jsem dech, čekala na jeho reakci, doufala jsem, že mě neodstrčí.

Když mě pevně objal a sklonil tvář k mé hlavě, z plic mi unikl kyslík.

„Chyběl jsi mi.“

„Ty mně taky,“ řekl a políbil mě do vlasů.

„Jsi tu, aby ses se mnou rozešel?“

Uchechtl se. „To jsem neměl v plánu.“

„Dobře,“ řekla jsem a stiskla ho pevněji.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla, vdechovala jeho kolínskou od Armaniho, než jsem se odtáhla. Logan vždycky dobře voněl.

Nick voní líp.

To nevítané srovnání mi nekontrolovaně projelo myslí. V duchu jsem se okřikla a podívala se Loganovi do hnědých očí. Můj mozek okamžitě nedobrovolně vyvolal obrázek Nickových zářivých oříškových.

Nickovy jsou zase lepší.

Co je se mnou špatně? Proč jsem tu stála se svým neskutečně pohledným přítelem a přemýšlela o Nicku Slaterovi?

Protože jsi šílená. Proto.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Logan.

„Cože? Oh. Ano. Myslím, že jsem pořád v šoku z toho, že jsi vlastně tady,“ lhala jsem.

„Promiň. Měl jsem zavolat, ale potřeboval jsem prostě nějaký čas. Jsem unavený z těch telefonních rozmluv.“

„Já taky. Musíme si promluvit.“

„To ano, ale ne teď. Myslel jsem, že bychom se mohli zamknout u tebe a usadit se v ložnici. Můžeme si tam promluvit kromě jiných věcí.“ Zakřenil se.

„Ten plán se mi líbí. Ale budeme potřebovat proviant. Jinak vyhladovíme k smrti. Já jsem doma nechala jen dietní colu a napůl snědený sáček kyselých rybiček.“

„Je ve městě nějaká čínská restaurace, kde bychom si mohli objednat na zítra donášku?“ zeptal se.

Na tváři se mi rozzářil úsměv. Bylo hrozně depresivní, že strávím své první svátky v Prescottu sama. Ale když je tu teď Logan, bude to jako vždycky. „Máš štěstí, zlato. Kromě pizzerie jsou v Prescottu přesně čtyři restaurace, z nichž je jedna čínská.“

„Výborně. Tak mi to tvoje město ukaž, lásko. Uděláme si hostinu.“

O pět minut později jsme jeli do města. „Kdy se budeš muset vrátit?“

„V pátek večer,“ řekl.

„Dobře.“ Zamračila jsem se. To znamenalo, že spolu nestrávíme celý víkend. Místo toho budeme mít méně než osmačtyřicet hodin.

„Už tak jsem ve skluzu, Emmeline. Vzít si teď pár dní volna by nepomohlo. Jen jsem doufal, že když přijedu dneska a zítra budu pár hodin pracovat, po příletu domů to nebude katastrofa.“

Nebyl to můj nápad, aby sem letěl. Jestli to byl tak nevhodný výlet, proč se obtěžoval přijet? Mohli jsme si promluvit po telefonu. Byl tady, abych se za ty dva dny cítila vinná? Protože k tomu jsem jeho pomoc nepotřebovala.

Držela jsem pohled na cestě a skousla si ret. Nechtěla jsem se s Loganem hádat dvacet minut po jeho příjezdu.

„Myslel jsem, že to tu bude hezčí. Možná zelenější,“ řekl Logan.

„Jak to myslíš?“

„Montanu. Myslel jsem, že bude hezčí. Všechno je hnědé.“

„Blázníš? Je to pěkné,“ řekla jsem. „Myslím, že kontrast mezi touhle rovinou a všemi horami a lesy kolem je dechberoucí. A tráva je zlatá, protože je zima.“

„Nebuď dotčená. Jen jsem si to představoval jinak,“ řekl a podíval se na telefon.

Zbytek jízdy jsem využila k tomu, abych se uklidnila.

Proč tu po sobě štěkáme? Ve městě jsme se nikdy nehádali. Poslední dobou jsme spolu trávili méně času, ale předpokládala jsem, že to bylo proto, že jsme si zvykali na vztah na dálku. Možná za těmi telefonáty bylo víc, než jsem si chtěla přiznat.

„Půjdeme se trochu projít po Main Street,“ řekla jsem. „Je vážně pěkná a můžu ti ukázat svá oblíbená místa.“

Milovala jsem ten malebný styl Main Street. Možná se bude líbit i Loganovi. Všechny obchody měly charakter. Nic nebylo stejné, ale všechno šlo dohromady. A šlo to dohromady přirozeně, ne nuceně jako to bylo na tolika manhattanských ulicích, kde jsem žila.

Výlohy nebyly vyzdobeny profesionály. Nápisy nebyly odborně koordinované. Prescott nebyl nóbl nebo propracovaný, ale měl opravdové kouzlo. Jeho půvab spočíval v lidech, kteří byli hrdí na jejich práci a město.

Logan mě držel za ruku, když jsme šli po ulici. Sem tam jsem mu ukázala obchody, které se mi líbily, ale místo toho, aby na nich našel něco pozitivního, utrousil pár poznámek o přemíře westernového oblečení a spoustě podkov.

Nevšímala jsem si jeho poznámek a šla dál, doufala jsem, že nebude celou návštěvu tak kritický.

„Co?“ zeptal se Logan.

„Vypadáme nemístně. Pořád mám věci ze školy. Ty máš dokonalý styl jako vždycky. Jediná věc, která ladí s Prescottem, jsou tvé džíny.“

„To proto, že nejsme místní, Emmeline.“

Můj smích opadl okamžitě, když jsem se podívala do jeho vážné tváře. „To byl vtip, Logane. Proč se tak chováš?“

„Tvůj vtip nebyl směšný a chovám se jako vždycky. Omlouvám se, že nejsem radostí bez sebe, že strávím Díkůvzdání v Montaně, procházením maloměsta s mou holkou, která sama sebe nějak přesvědčila, že sem zapadá.“

„Tak proč jsi přijel?“ zeptala jsem se a zastavila se.

„Protože jsem si potřeboval promluvit o tvém manželství. V pátek ráno než odjedu jsem smluvil telefonní rozhovor s Andrewsem. Chtěl jsem být lépe informován o tom, co dělá, ale nechtěl se mnou o rozvodu mluvit, pokud u toho nebudeš i ty.“

„Logane, řekni, že jsi mě s Fredem Andrewsem neobešel. Ne potom, co jsem ti řekla, že se o to postarám.“

„Měla jsi devět let na to, abys to zařídila a nestalo se. Takže ano, obešel jsem tě.“

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Proč? Možná proto, že jsem doufal, že jednoho dne budeš mojí ženou. Že prsten, který jsem se ti pokusil dát už dvakrát, už ti tentokrát navléknu.“

Můj hněv okamžitě vystřídala vina.

Kruci.

Byla jsem tak pohlcená touhou získat vysvětlení od Nicka, že jsem se dostatečně nevěnovala Loganovi. Když jsem zjistila, že žiju ve stejném městě jako můj ztracený manžel, měla jsem okamžitě zamířit zpátky do New Yorku, všechno Loganovi vysvětlit a pak osobně vyzvednout rozvodové papíry. Místo toho jsem celý týden chodila na rande s Nickem a pak se s ním muchlovala připlácnutá ke stěně u něj doma.

Nebyla jsem dobrá přítelkyně.

Zrovna když jsem otevřela pusu, abych se omluvila, ozval se za mnou známý hlas.

„To se nestane, kámo. Ona je moje.“

„Tohle se neděje,“ zamumlala jsem a otočila se, abych uviděla Nicka. „Nepleť se do toho, Nicku.“

„Ne,“ řekl.

„To je ten manžel?“ Logan vstoupil do prostoru za mě a hodil mi ruku kolem ramen, celé tělo mu ztuhlo.

„Jo. A jelikož jsem její manžel, co kdybys z ní sundal své zatracené ruce?“

„Budu se jí dotýkat, jak se mi zlíbí. Dělal jsem to tak posledních pět let.“

„To stačí!“ řekla jsem, ukončila tak tuhle směšnou hru v očůrávání, než se to zvrtne. „Jediná osoba, která určí, kdo se mě dotkne a kdy, jsem já. Přestaňte se chovat jako neandrtálci.“

„Čas jít, Emmeline,“ prohlásil Logan a vzal mě za ruku. Táhl mě za sebou, jak jsme šli zpátky k Jeepu.

Za námi se ozval zvuk těžkých kroků. Vytrhla jsem ruku Loganovi a otočila se, abych znovu čelila Nickovi.

Byla jsem zoufalá, aby mě nechal být. Poslední věc, co jsem chtěla, bylo, aby Nick zmínil to, že jsme se líbali. Tohle jsem Loganovi musela říct sama, podle svých podmínek, ale Nickovy oči byly rozhodnuté. Hodlal udělat cokoli, aby mě od Logana oddělil.

„Přestaň,“ zašeptala jsem. „Nech mě jít.“

„Nikdy.“ Tvář se mu zjemnila, když se na mě podíval s vlastním zoufalstvím. „Emmy, nedělej to. Nezůstávej s ním, protože stále visíš na představě, že se život vrátí k tomu, jaký byl. Všechno se změnilo. Buď upřímná k sobě i jemu. Jsme pro sebe stvoření. Vrátila ses mi do života a já už tě znovu neopustím. A hluboko uvnitř ani nechceš, abych tě nechal odejít.“

„Emmeline,“ zavolal Logan.

Spolkla jsem knedlík v krku a odmrkala slzy.

„Už jdu.“

Cesta domů byla tichá, ale ve chvíli, kdy jsem zaparkovala na příjezdovce, se Logan natáhl po mé ruce.

„Ty ho miluješ.“ Nebyl naštvaný, ani nekřičel. Zněl poraženě a smutně.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Ale kdysi ano.“

„Pořád to tam je, zlato,“ řekl Logan a pohladil palcem mou ruku.

Chtěla jsem protestovat, ale nemohla jsem. Byla jsem ohledně svých citů k Nickovi tak zmatená. Zamilovala jsem se do něj za jeden večer. Myslela jsem si, že roky hněvu a zášti všechnu tu lásku vymazaly. Ale čas strávený s ním, jeho polibky, to všechno přinesly zpátky. Až na to, že ta zášť tu zůstávala taky. Jak jsem se mohla zbavit jednoho bez druhého?

„Když jsi od něj odcházela, nikdy jsem v tvé tváři neviděl takovou bolest. Ani když se tvůj otec projevil nejhůř. Chci být tím mužem, který to z tebe sejme, Emmeline, který tvou bolest ponese, abys mohla žít šťastný život. Ale já to nikdy nebudu.“

„Cože? Co to říkáš, Logane?“ zeptala jsem se.

„Nikdy jsem neměl šanci. Nic, co bych kdy udělal, by nestačilo. On bude vždy vlastnit kousek tebe.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Vidíš v tom příliš mnoho. Prostě mě rozhodil. A my dva jsme se hádali. Bylo v tom moc emocí. Prostě na to zapomeneme a užijeme si společně Díkůvzdání. Prosím?“

„Říká ti Emmy.“

„To dělal vždycky. Co na tom záleží?“

„Když jsme se poprvé setkali, jednou jsem ti řekl Emmy. Opravila jsi mě a řekla, že tu přezdívku nesnášíš. Ale nebyla to pravda. Nechtěla jsi, abych ti říkal Emmy, proto ti tak říkal on.“

Měl pravdu. Byly věci, které jsem mu nedala, protože Nick byl první. Přesvědčila jsem se, že nesnáším přezdívky a polibky na špičku nosu. Nebyla to pravda, ale samu sebe jsem přesvědčila o opaku. Protože to moc bolelo, když mi Nicka něco připomínalo.

Měl pravdu.

Všechno se změnilo.

Život v Montaně vytáhl na povrch problémy, které jsme měli s Loganem už dřív, Nick do toho ani nemusel zasahovat. Logan a já jsme chtěli jiný životný styl. Já jsem našla domov v Montaně a on miloval New York. Já jsem raději žila klidnější život, zatímco on se vyžíval v hektických pracovních dnech a stejném společenském kalendáři.

„Není to jen Nick, že?“ zašeptala jsem. „Jsem to já tady. Ty tam. Nevrátím se. A ty to tam neopustíš.“

„Ne. Není to jen on.“

Chvíli jsme seděli v tichosti, než Logan promluvil. „Myslím, že jsem měl změnit odpověď na tvou předešlou otázku. Věřím, že jsem tady, abych se s tebou rozešel.“

Věděla jsem, že to přijde, ale to neznamenalo, že to bolelo méně. Dech se mi zadrhl a bojovala jsem s ním.

Když jsem se otočila, abych se mu podívala do očí, bolest v mé hrudi se tak vystupňovala, až jsem se bála, že se mi zastaví srdce. „Je mi to tak líto, Logane.“

„Mi taky.“ Natáhl se přes konzoli, vzal mou tvář do dlaní a přitáhl si mě k polibku.

Náš polibek na rozloučenou zahrnoval všechny věci, které jsem neřekla. Že jsem byla vděčná za každou chvíli, kdy jsme byli spolu. Že mu nikdy nebudu schopná dost poděkovat za všechny ty úžasné věci, které pro mě za těch posledních pět let udělal. Že si ho budu vždycky pamatovat a bude mi na něm moc záležet.

„Buď šťastná,“ řekl, vyskočil z mého Jeepu, nasedl do svého auta, vycouval z mé příjezdovky a stejně tak z mého života.

Když už jsem ho neviděla ve zpětném zrcátku, padla jsem na volant a tělo se mi třáslo vzlyky.