TCC - 6. kapitola

 Překlad: Lenuszka

„Přestěhovala ses tam kvůli němu?“ zeptal se Logan.

Stiskla jsem svůj telefon pevněji. „Ne, nepřestěhovala jsem se sem kvůli němu. Zrovna jsem ti řekla, že jsem ani nevěděla, že tu žije. Pokud potřebuješ zprávu soukromého detektiva jako důkaz, že jsem to nevěděla, pošlu ti ji dnes večer.“

„Nevím, jestli ti můžu věřit.“

Po tvářích mi stékaly slzy. Páni, to bolelo. „Jak to můžeš říct, Logane? Nikdy jsem ti nelhala.“

„Vážně? To nemyslíš, že skrýt mi to, že jsi pořád vdaná, nebyla lež?“

„Ne, teda ano. Já jen… nevím, proč jsem ti to neřekla. Ale nechtěla jsem tě ranit.“

„Volala jsi Fredu Andrewsovi?“ zeptal se.

„Ano. Mluvila jsem s ním hned potom, co jsem Nicka našla. Pracuje na rozvodových papírech.“ Čekala jsem na telefonu, poslouchala, jak Logan dýchá.

„Nevím, co se tu dá dělat, zlato.“ Jeho jemný hlas mi způsobil čerstvou vlnu slz.

„Věř mi, když ti říkám, že jsem nečekala, že tu bude. A že lituju toho, že jsem se nenechala rozvést už před devíti lety.“

„Potřebuju čas.“

„Dobře.“ Popotáhla jsem, snažila jsem se dát dohromady.

„Nelíbí se mi, že musíme vést tenhle rozhovor po telefonu.“

„Mi taky ne. Miluju tě, Logane,“ dodala jsem, než stihla zavěsit.

„Taky tě miluju. Musím jít.“

Dneska to stálo za houby a to nejhorší mělo teprve přijít.

Rande číslo pět.

Potom, co Nick včera odešel, jsem se pořád dokola v hlavě přehrávala náš rozhovor. Spánek se mi vyhýbal a já jsem ve tři třicet ráno vstala a šla uklízet. I když jsem šla do školy ráno naprosto vyčerpaná, měla jsem aspoň čistý dům.

Jediná pauza, které se mi dneska dostalo, byla s dětmi. Byli jako andílci, jako by cítili, že jsem na pokraji zhroucení a místo toho, aby mě dostali přes ten okraj, drželi se u mě a byli tak pro mě jako kotva.

Když jsem dorazila domů, okamžitě jsem volala Loganovi. Nenechala jsem ho mě odpálkovat a vynutila jsem si ten nevyhnutelný rozhovor. Teď bylo po všem a já jsem se musela v hlavě připravit na další večer s Nickem.

Bylo jen půl šesté. Předpokládala jsem, že Nick se tu nedostane před šestou, což mi dávalo minimálně třicet minut sezení na gauči a breku.

Tak jsem to udělala.

„Co se stalo?“ zeptal se Nick, když jsem otevřela dveře.

„Nic,“ lhala jsem. „Co dnes podnikneme?“

Nick si založil ruce na hrudi. Zkopírovala jsem jeho postoj a oba jsme zírali.

Nedlužila jsem mu žádné vysvětlení. Pokud jsem byla rozhozená, byl to můj problém. Ne jeho. A za nic na světě jsem mu nehodlala říct, že jsem brečela po telefonátu s Loganem. Můj vztah, moje věc.

„Kurva, ty jsi ale tvrdohlavá,“ zamumlal.

Zvedla jsem obočí a vystrčila bradu, tiše mu připomněla, že mi ještě nezodpověděl mé otázky.

„Půjdeme ke mně.“

„Fajn. Tak jdeme,“ řekla jsem a procpala se kolem něj. Zavřela jsem za sebou dveře.

K Nickově domu jsme jeli v tichosti. Slunce začalo zapadat za hory, oranžová a žlutá obloha se měnila na růžovou a fialovou.

Předpokládala jsem, že Nick žije ve městě, ale vlastně žil celkem nedaleko ode mě. Když sjel z dálnice, začali jsme se šplhat po úzké štěrkové cestě lemované vysokými stromy.

Konec cesty ústil do malé, kulaté mýtiny v lese. Uprostřed byla dvoupatrová dřevěná chata. Krytá veranda se táhla po celé délce domu, a ve druhém patře trčely ze střechy dvě dlouhá okna. Za chatou byla dlouhá hnědá kovová garáž.

Tohle byla ta útulná montanská chata, kterou jsem chtěla. Když jsem tohle místo viděla, litovala jsem, že jsem si koupila svůj dům. Byl příliš velký a okázalý. Ale tohle místo bylo přesné.

Hlavní dveře vedly do velkého otevřeného prostoru. Záře jemných bílých světel vytvářela teplou a útulnou atmosféru. Podlahy byly z hrubě řezaného opalovaného dřeva, a když jsem se podívala blíž, viděla jsem stopy po řezu pilou.

V jednom rohu hlavní místnosti byla čtvercová kuchyň s tmavými skříňkami. Od obývacího pokoje ji dělil velký pult. Kamenný krb byl obklopený hnědým koženým nábytkem rozestavěným směrem k velké televizi v rohu.

Naproti obýváku byl jídelní stůl se šesti židlemi. Stůl i židle byly vyrobeny ve stejném dřevěném stylu jako konferenční stolek v obýváku.

Jak jsem si prohlížela vnitřek domu, stále víc jsem litovala svého extravagantního nákupu.

„Chceš něco k pití?“ zeptal se Nick.

„Co máš?“

„Pivo. Whisky. Vodu.“

„Whisky, prosím.“ Bez alkoholu dnešní rozhovor určitě nezvládnu, a jelikož jsem nebyla velký pivař, whisky musela stačit.

Když se Nick přesunul do kuchyně, přešla jsem ke knihovně vzadu v místnosti, vedle dřevěného schodiště, které vedlo do druhého patra.

Nickova sbírka knih mě překvapila. Netipovala bych ho na čtenáře, ale ty police mi dokazovaly opak. Měl celkem dost klasiky stejně jako thrillerů ze současnosti. Taky jsem si všimla několika tlustých spisů o autech na spodní polici.

Dlouhá police uprostřed byla kompletně věnovaná fotkám v rámečcích. Všechny fotky byly malé, ale bylo jich na polici tolik, že jsem neviděla ty zadní.

Na několika fotkách byl mladý Nick. Na jedné byl se skupinou mužů, kteří měli kožené vesty a stále vedle řady velkých motocyklů. Na další byl on na lavičce s překrásnou brunetkou a dalším chlapcem vedle ní.

Zbývající fotky ukazovaly Nicka, jak jsem ho znala, s rozcuchanými vlasy a bradkou. Na jedné byl on se třemi dalšími muži v zelených svetrech. Za ním byly pozůstatky kompletně spáleného lesa s černými stromy, které trčely ze spálené země.

Několik fotek jsem odhrnula stranou a začala zkoumat ty skryté vzadu. Pohled mi přistál na malé nezarámované fotce nacpané do rohu poličky. Vzala jsem ji za roh a vytáhla ji.

Zalapala jsem po dechu, když na fotku dopadlo světlo. Byla to moje fotka z Las Vegas.

Spala jsem na bílém polštáři. Vlasy jsem měla zacuchané, trčely na všechny strany. Ještě jsem na sobě měla zbytky make-upu z předešlého večera a měla jsem rozmazané stíny. Rty jsem měla rudé a napuchlé z celonočního líbání Nicka. Vypadala jsem jako jeden velký chaos. Ale i ve spánku jsem vypadala šťastně.

Oči mi zalily slzy a obrázek se rozmazal.

Nick si tu fotku pořídil ráno, než mě nechal samotnou v Bellagiu. A celou tu dobu si ji nechal. Rohy fotky byly omšelé a skrčené, jako by ji držel v rukou a nesčetněkrát se na ni díval. Byla stejně opotřebovaná a stará jako naše svatební fotografie, kterou jsem nechávala schovanou.

„Proč?“ zašeptala jsem té fotce.

„Protože jsi moje žena,“ řekl Nick za mnou.

„Co to má znamenat?“

„To znamená, že patříme jeden k druhému.“

Přesně ta samá slova řekl poté, co jsme se vzali, těsně před jeho největší lží. Když mi slíbil, že náš vztah bude fungovat. Fakt, že je znovu teď a tady použil, mě okamžitě namíchl.

Otočila jsem se. „Už jsi mi to řekl jednou. Poprvé se mi to líbilo. Teď už tak moc ne. Chceš radu? Nepoužívej svou taktiku z Vegas.“

Zaťal čelist a zhluboka se nadechl nosem. „Vypij to,“ přikázal a strčil mi sklenku whisky. „A uklidni se, sakra.“

Odfrkla jsem si a protočila oči. Tohle bude dlouhý večer.

„Pojď se posadit,“ řekl a šel ke gauči v obýváku.

Zapadla jsem do jednoho nadrozměrného koženého křesla naproti gauči a zdlouha se napila své whisky, zašklebila jsem se, jak si alkohol vypaloval cestu krkem.

„Chceš to trochu naředit vodou?“ zeptal se Nick a položil si lokty na stehna.

„Ne,“ zakašlala jsem. „Je to v pohodě. Prosím o vysvětlení. Ať už je to za námi.“

„Fajn. Viděla jsi fotku té ženy a dvou dětí?“

Přikývla jsem.

„To byla moje máma se mnou a mým mladším bratrem,“ řekl. „Zemřela, když mi bylo šestnáct.“

Zavřela jsem oči. „To je mi líto.“

Neuměla jsem si představit, jak bolestivé by bylo ztratit svou matku v tak mladém věku. Moje máma nebyla dokonalým vzorem, ale pořád to byla moje máma. Vždycky tu pro mě byla.

„Byla zavražděna kvůli mému otci,“ dodal Nick.

Svaly v těle mi ztuhly. „Tvůj otec zabil tvou matku?“

„Nestiskl spoušť, ale je mrtvá kvůli jeho zasraným sobeckým rozhodnutím.“

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

Nick se naklonil dopředu a napil se své vlastní whisky, než se znovu posadil. „Můj otec je prezidentem motocyklového gangu. A tohle je gang. Každý tomu říká klub, předstírají jako by to byla jen skupina chlápků, kteří si o víkendu vyjedou na Harleyích, ale je to gang. Používají násilí, aby zastrašili lidi, kteří nechtějí dělat to, co chtějí oni. Mají jen minimální respekt k právu. A taky si u klientů účtují jmění, aby se mohli každý měsíc válet v penězích.“

„Jaký druh klientů?“

„Nejčastěji poskytují ochranné služby komukoli, kdo zaplatí. Nějaké místní záležitosti v Clifton Forge. Odtamtud pocházím. Provozují tam tajný bojový klub a z každého souboje berou peníze. Ale jejich největší klienti jsou pašeráci drog. Klub zajišťuje ochranu pro zásilky přicházející z Kanady. Zajišťují to, že drogy nikdo neukrade nebo je nechytí poldové.“

„Kanada?“ zeptala jsem se. „Myslela jsem, že většina dovážených drog pochází z jižních hranic.“

„Drogy z rostlin ano. Marihuana. Kokain. Heroin. Ale spousta metamfetaminu se dováží z Kanady. Jde to až na sever a pak zpátky dolů. Hraniční stráž je na oficiálních přechodech, ale Montana je velký stát. Je spoustu hraničních přechodů, které se nesledují.“

„Takže odhaduju, že všechna tahle ilegální aktivita vedla k vraždě tvé matky?“ zeptala jsem se.

„Jo. Otcovy operace se rozšiřovaly a naštvaly jiný gang. Podnikli protiúder tím, že přišli k nám domů uprostřed zasraného bílého dne a popravili mou mámu, zatímco pracovala na zahradě. Můj bratr a já jsme ji našli, když jsme přišli ze školy.“

Ostrá bolest ze srdce se mi usadila až v břiše. „Nevím, co na to říct.“

„Není co říct, Emmy. Jen jsem potřeboval, abys pochopila, jaký byl můj život.“

„Dobře.“ Přikývla jsem.

„Když jsem byl malý, nemohl jsem se dočkat, až budu v klubu. Pak po mámině smrti jsem se nemohl dočkat, až se osvobodím. Otec dostal svou pomstu, zničil ten druhý klub a pak se choval, jako by bylo všechno v pořádku. Dál expandoval a zabředával víc do podsvětí. Nikdy nepřiznal, že tahle potřeba vlastnit nejmocnější klub na jihozápadě byl důvod toho, proč nemám mámu.“

Zavrtěla jsem hlavou, ale zůstávala zticha.

„Mezi mnou a otcem to působilo spoustu napětí. Vždycky plánoval, že po něm klub převezmu, ale já jsem jasně řekl, že tohle neudělám. Týden před maturitou mi bylo osmnáct, dostal jsem svůj diplom a odjel do Colorada. Začala jsem chodit do školy tam, abych se stal automechanikem. O pár let později jsem školu dokončil a začal pracovat v dílně.“

„Tehdy jsi mě potkal?“

„Jo,“ řekl, „tehdy jsem tě potkal. Já a všichni kluci, se kterými jsem byl, jsme společně pracovali v dílně v Coloradu. Jen tak jsme se rozhodli, že se na víkend vydáme do Vegas.“

Usrkla jsem si whisky. „Proč jsi odešel z Colorada?“

„Můj mladší bratr maturoval na střední. Myslel jsem, že kdybych žil v Montaně, možná bych ho přesvědčil, aby žil se mnou a nepřidal se ke klubu. Místo na hasičské stanici bylo volné a já jsem se rozhodl to zkusit. Vzdal jsem se své práce a přijel do Prescottu.“

„Přidal se do klubu?“

„Jo.“ Zamračil se, než jedním hltem spolknul zbytek svého pití.

Seděli jsme v tichosti, ale srdce mi bušilo čím dál silněji. Několikrát jsem se nadechla a ignorovala tu nervózní energii vířící mi v břiše.

Protože tohle byl konec.

Držela jsem se Nicka, nebo spíš představy Nicka skoro deset let. Po dnešku bude po všem. Můžu se v životě posunout dál. Nebudu mít důvod na něj znovu myslet. Dívat se na naši svatební fotku. Tajně nosit svůj prsten.

„Proč jsi mě opustil?“ jen zeptat se na to mě bolelo.

„Volal mi otec, potom, co jsi usnula. Byl v boji s jiným klubem. Zase. Jeden z mladších kluků v otcově klubu byl postřelen a zemřel. Byl v mém věku a vyrůstali jsme společně. Každopádně otec řekl, že jim vyhrožovali, že půjdou po členech rodiny. Že jsme já i bratr v ohrožení. Řekl mi, abych si hlídal záda.“

V nose mě začalo pálit a cítila jsem slzy.

Tohle byla jeho omluva? Že mě opustil pro mé vlastní dobro?

Muži za mě dělají rozhodnutí celý můj život. Rozhodnutí bez komunikace. Vždycky pak řeknou, že to bylo pro mé dobro, a ani jednou se neobtěžují zeptat, jak se cítím.

„Nikdy jsem tě nechtěl ranit, Emmy,“ řekl. „Ale se mnou jsi nebyla v bezpečí. Tehdy ne. Mohli by jít po tobě a tvých penězích. A nemohl jsem riskovat tvůj život. Nemohl jsem riskovat, že tě zabijí jako mou matku. Tak jsem odešel.“

Zavřela jsem oči a nechala slzy téct po tvářích.

Nechtěla jsem tohle vysvětlení. Chtěla jsem jiné.

Takové, kde byl nucen odejít z hotelového pokoje kvůli pistoli u hlavy a devět let ho věznili. Takové vysvětlení by zastavilo bolest v mém srdci. Místo toho mě jeho rozhodnutí odejít beze slova bolelo ještě víc.

Klekl si mi vedle nohou, než dal stranou mou whisky a vzal mě za ruce. „Omlouvám se. Tak zatraceně moc mě to mrzí, Emmy,“ zašeptal a poséval mé ruce polibky.

„Proč jsi mi nic z toho neřekl?“ zeptala jsem se. „Měl jsi mi to tehdy říct. Mohli jsme něco vymyslet.“

„Protože jsem věděl, že kdybych se ti znovu podíval do očí, nikdy bych tě nenechal odejít. A na takový život jsi byla moc dobrá. Potřebovala jsi někoho, kdo ti dá mnohem víc, než jsem já kdy mohl.“

Naprosto mě zmátl. Byla jsem příliš dobrá na jeho život, tak proč tento týden tak tlačil? Proč řekl, že mu mé srdce pořád patří. Jen před pár minutami prohlásil, že jsem jeho a on je můj.

„Tak o čem byl minulý týden? O tvé šanci?“ Zeptala jsem se. „Nerozumím, proč jsem pro tebe byla tehdy příliš dobrá – což jsem mimochodem nebyla – ale teď se všechno změnilo.“

Oříškovýma očima se vpíjel do mých. „Vždycky jsi měla mé srdce, Emmy. Vím, že jsem to pokazil, když jsem tě opustil, ale myslel jsem si, že to byla jediná možnost. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, že jsem měl na výběr. A tehdy jsem se bál, že je příliš pozdě. Že ses v životě posunula dál. Ale ve chvíli, kdy jsem tě viděl, jsem věděl, že mám šanci to napravit. Žádný chlap tě neudělá šťastnou, protože já nebudu nikdy s žádnou jinou ženou celý. Jsme stvořeni jeden pro druhého.“

I když ta slova zněla pěkně a byl to pěkný pocit, mýlil se. Bylo příliš pozdě.

„Vezmi mě domů,“ nařídila jsem a vstala jsem z křesla, donutila ho vzdálit se z mého prostoru.

Vstal se mnou, ale než jsem se mohla odvrátit, vzal do dlaní mou tvář a zvedl mi bradu, abych byla nucena se na něj podívat. Svraštil obočí. Očividně po svém proslovu čekal zcela jinou reakci.

„Vezmi mě domů,“ řekla jsem.

„Ne.“ Jeho rty narazily na mé, než jsem stihla protestovat. Byly neústupné a odhodlané. Jazykem mi přejel po spodním rtu, dokud jsem mu neotevřela. Pak byl uvnitř, klouzal po mém, jak převzal kontrolu.

Rukama jsem se chytila za jeho flanelovou košili, abych nespadla na třesoucí se kolena.

Minulost se bleskově vrátila, protože jsem si vzpomněla, jak úžasné je líbat Nicka. Jak byl jediným mužem, který ve mě ve vteřině zažehnul plamen.

Naše rty se zoufaly pohybovaly tam a zpátky, když jsme vymazali devět let historie a vrátili se v čase. Zrovna teď jsme byli jen my.

Rukama mi sjel dolů po tváři, pak po těle, hladil a tiskl. Když se dotkl mých boků, pevně je chytil a zvedl mě ze země. Automaticky jsem mu omotala nohy kolem pasu, jak si mě přitiskl na své vyrýsované tělo. Jednou paží mě držel za spodní část zad a druhou mi mnul zadek.

Nesl mě dozadu, ale já jsem neotevřela oči. Soustředila jsem se jen na naše spojené rty. Pocit jeho jazyka klouzajícího po mém. Můj tepající střed pevně namáčknutý na tvrdost v jeho džínách.

Zády jsem narazila na stěnu a jak Nick mi cestoval ústy po krku, otevřela jsem oči. Přinesl mě ke stěně přímo naproti jednoho z velkých oken. Viděla jsem v něm náš odraz a mé nohy kolem jeho pasu.

Na nohou jsem měla pohorky. Hnědá kůže kontrastovala s Nickovými tmavě modrými džíny.

Tyhle boty mi dal Logan, než jsem se přestěhovala. Řekl mi, abych je nosila, aby mi nebyla zima na nohy. Věděl, že je mám pořád studené.

Žilami mi proběhl led. Já jsem byla tady, muchlovala se s jiným mužem, přitom jsem Loganovi před pár hodinami řekla, že ho miluju. Což byla pravda.

„Přestaň,“ řekla jsem a sundala jsem z Nicka paže. „Omlouvám se. Nemůžu to udělat. Nechci to udělat. Nejsem taková.“

„Cože? Co je špatně, Emmy?“ zeptal se Nick.

„Co je špatně? Mám přítele! To je špatně. Musím jít.“ Prosmýkla jsem se kolem něj, běžela ke dveřím a sáhla po kabátu.

„Emmy,“ začal Nick, ale já jsem zavřela oči a vehementně zavrtěla hlavou.

„Prosím ne, Nicku. Prosím vezmi mě domů,“ žadonila jsem, hlas mi skřípal, jak jsem se snažila zahnat slzy.

Čím jsem se to stala? Nikdy jsem nepodváděla. Slíbila jsem si, že se nebudu chovat jako mí rodiče. Jak jsem to mohla Loganovi udělat? Mému milému, skvělému příteli, který měl potíže zvyknout si na fakt, že jeho přítelkyně žije v Montaně, zatímco on zůstal doma v New Yorku.

„Jsem hrozná. Jak to můžu Loganovi dělat?“ zeptala jsem se sama sebe. Když jsem svá slova uslyšela, způsobilo to novou vlnu slz.

„Nejsi, Emmy,“ zašeptal mi Nick do vršku hlavy, když mě objal.

„Nech mě jít, Nicku. Prosím.“ Vzlykala jsem do jeho hrudi.

„Už nikdy,“ řekl a přitiskl si mě těsněji do svého tepla.

Na chvíli jsem ho nechala mě držet, když jsem brečela. Nechala jsem jeho vůni a silné paže, aby mě utišily, dokud jsem nenašla sílu se od něj odstrčit a naposledy říct.

„Vezmi mě domů.“